Šar Planina – hory, kde lišky (ne)dávají dobrou noc

Toto nádherné pohoří na pomezí Makedonie a Kosovo je stále nedotčené turisty. Ačkoliv občasné značení na hřebeni a rozhledna na nejvyšším vrcholu Titov Vrv napovídají opak. Sem tam se na pochod po hřebeni vydá, ale zpravidla potkáte pouze pastevce nebo sběrače borůvek. Můžete si tak vychutnat objevitelskou atmosféru se silným nádechem dobrodružství.

Většina turistů přechází pohoří Šar Planina z makedonské strany a tato varianta je na internetu popisována často. My jsme chtěli zažít něco trochu jiného, trochu objevit a poznat Kosovo. Proto jsme se rozhodli začít v kosovské obci Brezovica.

Hned po příjezdu jsme jeli omrknout startovní místo, stejnojmenný lyžařský areál ležící v údolí nad vesnicí. Několik rezavých lanovek a „hotel“ Molika. Má tři hvězdičky a ve vestibulu padá omítka. Mile nás přivítají dva chlapíci, co areál přes léto hlídají a zvou nás na domácí rakiju. Chutná. Chlapi vydělají 100 Euro za měsíc, povídají nám o mafii, která vše ovládá a jak se v zimě střílí kamzíci z vrtulníku. V zimě je prý hotel plný, jezdí sem i Francouzi, Němci a další. Za 5 Euro s polopenzí, proč ne? Sjezdovky se tu moc neupravují, takže pokud se podaří a neutrhne se s vámi lanovka, vypadá Ski Resort Brezovica jako freeride ráj. Než se nám podaří vyklouznout, máme v sobě tři decové panáky. Ještě při odchodu nás ujišťují, že část kolem Brezovice je pravoslavná a absolutně bezpečná.

Naobědvali jsme se dole ve vesnici v restauraci Rok naproti hotelu Narcis. Komunistická stavba ve velkém stylu, po které dnes neštěkne pes. Strávili jsme tam sice tři hodiny, ale stálo to za to. Ujal se nás totiž zeť majitele tohoto nedávno spraveného penzionu s restaurací. Představil se nám jako Elvis, což se nám zdálo jako fake do doby, než jsem se na webu Stopem kolem světa dočetl, že v Albánii potkali Eltona. Elvis prý miluje muziku, hraje na harmoniku a dokonce byl letos na festivalu všech dechových hudeb někde u Prahy. Jak už to s muzikanty bývá, prakticky byl nepoužitelný. Piva sice nosil svědomitě, ale při dotazu na „Menu“ začal běhat po lokále a po deseti minutách se vrátil s tím, že menu nemají. Ale manželka ho napíše. Poté začal opět popisovat, jak miluje muziku, má Passata na naftu, jeho syn miluje fotbal a vše řídí mafie. Uběhly dvě hodiny a menu stále nikde. Velký hlad nás přinutil k nátlaku, zda teda vaří nebo ne. Vaří, ale nemají menu. Naštěstí jsme se to dověděli ústně a ihned objednali. Pro jistotu mix všeho co měli. Naštěstí to byly jen tři jídla. O co déle jsme čekali, o to lépe to chutnalo. Často říkám, že na Balkáně má jídlo ještě chuť. Rozloučili jsme se s Elvisem, byl to přece jen fajn chlap, a vydali se pomalu do hor.

Potřebujeme se dostat nahoru, k lanovkám, do lyžařského střediska. Cesta tam vedla pěkná, asfaltová, auto sem tam projelo. Rozhodli jsme se hned dole ve vesnici stopovat, neúspěšně. Tak jsme to vzali pěšky. Vedro, asfalt, nuda. Naštěstí těsně před polovinou otravné cesty nás vzali sběrači borůvek do zrezlého pick-upu. Super, vezeme se. V „hotelu“ Molika bereme vodu a zdravíme naše kosovské paliče rakiji. Proti proudu potoka se vydáváme údolím dál směr hřeben. Po 40ti minutách mizí hotely za horizontem a my vybíráme místo na stan. Rovná louka, kousek potok. Užíváme si západ slunce, Sláva hodinové mytí ve vodopádu a po setmění jdeme spát.

Ráno nás budí déšť. Z hodin tělocviku víme, že se nesmí přepálit start, proto trpělivě čekáme ve spacáku a lezeme ven až po desáté, kdy konečně pršet přestalo. Je sice mlha, ale občas se trhá. Pokračujeme dál údolím, značku občas ztrácíme a nacházíme, až ji ztratíme úplně. Nevadí, hřeben je tu jen jeden, nějak se na něj dostaneme. Kolem horní stanice jedné z lanovek se škrábeme borůvčím a opravdu, po dvou hodinách zase máme značku a vyšlapanou cestu. Za dalších 10 minut dosahujeme sedla Piribreg. Libujeme si, jak se na hřebeni už neztratíme a bereme směr jiho-západ. Vpravo se rozevírá areál Brezovica, vlevo Makedonie. Jedna lanovka vede až přímo na hřeben. Vedle stanice jsou dvě boudy, jedna pravděpodobně obytná (jsou tam postele a kamna, ovšem střechy jen půl). Druhá se solárními panely na střeše a plná velkých Ni-Cd baterií a flašek od destilky. Enviroment jak cyp.

Celý den nás provází mlha, někdy více, někdy méně. Zrovna když se ztratí značky a my potřebujeme rozhled, mlha nám zastíní výhled. Naštěstí Sláva vytahuje Buzolu a nadává, že jdeme na sever, což je špatně. Snažíme se stočit na jiho-západ, sbíháme do dalšího sedla a nacházíme značku. Od nástupu na hřeben vede značka přes všechny vrcholy a nenechává nás odpočinout. Takhle to bude pokračovat ještě jeden den na vrchol Peskovi, což zatím netušíme. Před vrcholem Ezerski Vrv to balíme, scházíme cca 100 výškových metrů do údolí na makedonské straně. Stavíme stany, rozděláváme oheň. Voda je naštěstí jen o 50 metrů níže. Večer je jasná obloha a je vidět svítící Skopje.

Jak se popereme s náročnou hřebenovkou? Jaké cesty nás čekají? Jak se konečně okoupeme? A co na to Budulínek?

Další den počasí přeje, je jasno hned od rána. Vydáváme se zpět na hřeben s očekáváním skalnatého dopoledne, dle cestopisu jiné výpravy. A opravdu, jak jsem zmiňoval, cesta vede přes všechny vrcholy a jsou docela kamenité. Není to však nic náročného ani nebezpečného. Jen je to hrozná otrava, 300 metrů nahoru, 300 dolů a tak několikrát. Název „Planina“ zde moc na místě není. Takhle se táhneme do druhé hodiny odpolední.

Poslední vrchol je Peskovi – 2657 m. n. m. Už je bez kamenů a travnatý. Odtud vede cesta po krásných horských loukách, a co může, tak se traverzuje. I když dost unaveni, snažíme se dojít do sedla pod vrcholem Kobilica. Mapa tam slibuje vodu, kterou jsme celý den nepotkali.

Na kosovské straně se nám otevírá krásné vápencové údolí s prudkými srázy a zelenou trávou. Hned ho pojmenovávám „hobití údolí“.

Po několika zastávkách na borůvky a uklidňování nervózního Slávy, který má strach o vodu, konečně dorážíme do sedla pod Kobilicou. Ještě v podvečer se vracejí chlapíci na malých koních z Kosova do Makedonie. Sedlem prochází hranice, proto je těžko říct, jestli něco pašují nebo jen sbírají borůvky. Každopádně se jich na to neptáme. Voda je o 300 metrů níže směr osada Vejce, odkud začínají své přechody všechny komerční cestovky, jako třeba Kudrna. Večer je všechna jedna ulice této osady osvětlena.

Pěkné počasí se nás drží. Obloha modrá, sem tam se přižene kus mlhy, ale zase rychle mizí. Kobilicu naštěstí obcházíme po pěkném traverzu. Hned za ní je několik pramenů vody. V sedle za Kobilicou je jeden dost vydatný. Cesta dále traverzuje vrcholy po ovcemi vyšlapaných stezkách. Kolem je plno borůvek, občas i maliny. Nenecháváme je tam. Míjíme vrchol Vrtop, cesta je krásná a rychle ubíhá. I když pořádný opruz si ještě užijeme. Svačíme kousek nad sedlem pod Karanikolicou – Zelena Rojna. Cílem na večer je jezírko Ljučeni i Bard pod vrcholem Maja. Vypadá na dosah. Na Zelene Rojne ještě prohodíme pár slov s pastevcem, který nás ubezpečuje, že Maja je hodinu cesty. Sice tušíme zradu, ale ne takovou jaká nás čeká.

Výstup na Karanikolicu je za trest, značka nás nejdřív vede na špatně prostupné louky a pak alibisticky mizí. Nevím, co nás více zdržuje. Jestli nepříjemná chůze ve vysoké trávě, marná snaha najít značku a cestu nebo značný pocit naštvání a únavy. Pod námi je Golemo a Malo Ezero a přiznám se, klidně by se dalo spát i tam. Jezero jako jezero a tady bychom si mohli i vybrat. Nějaký čas do večera ještě je, a když to od Kobilice pod Maju dotáhli jiní, tak my taky. Po levém úbočí se exponovanou ovčí stezkou táhneme na hřeben k Brinja e Šehit, kde potkáváme další pastevce s ovcemi a Šar Planincema. Na cestu se ptáme ze slušnosti, aby neřekli, že jsme asociálové.

Z hřebínku nás to stáhne ještě do sedla s kótou 2254, což už jsme značně naštvaní. Cesta nikde, kotníky ulámané od šlapání po drnech na loukách a zase ztrácíme výšku. Ještěže je pěkně a odpolední slunce začíná barvit Hory do červena.

Konečně naděje, sedlo 2254 už je kousek pod Majou a nacházíme cestičku. Sice je místy o hubu a je třeba si dát pozor na záludné odbočky, ale je tu. Naštěstí to není až tak daleko a do 30ti minut jsme u jezírka. I když on je to spíš horský žabinec, a to doslova. Plno pulců, hloubka půl metru a na dně metr bahna, které rádo pojídá sandály. Abych nekřivdil, voda čistá. Konečně se umyje prase Standa a prase já, kteří se celou dobu Slávovi a jeho mnohdy nekonečným výletům za hygienou jen smáli. Voda se dá brát ze slabého přítoku do jezírka. Chce to trpělivost, ale jde to. Večer klasické dilema, které ze zbývajících chemo jídel je nejmíň hnusné, po setmění panáka a spát.

Sotva zalezeme do spacáků je slyšet šustění. Myš? Šustí mi to v předsíňce a pak se to rychle vzdálí. Beru baterku a rozepínám stan. Liška. Pěkná, zrzavá, s bílou špičkou ocásku. Takovou měl určitě Budulínek. A pokud ne, určitě by ji chtěl. A ona chtěla naše Odpadky a houbičku na mytí ešusu. Já si jídlo přestěhoval do stanu, ale Sláva se Standou se rozhodli s liškou bojovat. Avšak pouze akusticky přes dvě vrstvy stanu. Po pár pokusech liška zjistila, že houbička je stejně hnusná, vztekle ji roztrhala a zmizela. Ani neřekla „dobrou noc“.

Sice se opakuju, ale ráno je zase pěkně! Balíme věci, uklízíme po lišce a vracíme se a 100 metrů nahoru na hřeben. Cesta opět nikde a my si lámeme na traverzech kolem Zaliny kotníky jako včera odpoledne. Po levé straně se objevuje Titov Vrv. Přímou cestou je to kousek, ale přes hluboké údolí Džini Beg, proto ho musíme celé obejít. Vrcholy Kleč a Kosovič bereme vrchem, je to pohodlnější. Kus nás doprovází čtyři Šar Planinci. Naštěstí jim Sláva vysvětlil, že už jednoho psa má a dalšího nechce, zatím. Psí motivace nás rychle dohnala do sedla pod vrcholem Čule, odkud jsme plánovali slézat do kosovské vesničky Brod. Na straně makedonské je zmíněné údolí Džini Beg, po jehož úbočí vede krásná cesta do sedla, kde ho hřeben dělí od údolí na druhé straně – Velika Smreka. Jsou dvě hodiny odpoledne, počasí luxusní, chceme stihnout Titov Vrv ještě dnes. I když to asi bude dřina. Na konci údolí hledáme místo na stany. Rozhodli jsme se je postavit už teď, co když se vrátíme až za tmy. Bereme nejnutnější a co nejrychleji vyrážíme směr Titov Vrv. Stoupáme do sedla nad Velikou Smrekou a potkáváme baču. Jeho zlotřilý ksicht se nám nelíbí, ale přesto odpovídáme na konverzační otázky. Třeba odkud jsme, kam jdeme a kde spíme. Tušíme zradu a mlžíme, že spíme v Brodě.

Jak jsme lezli na Titův Vrv? Jak to dopadlo s bačou? Jak jsme se dostali do Brodu? A do civilizace?

Od sedla nad Velikou Smrekou a sedlem pod masivem Titova Vrvu nás dělí ještě jeden bezejmenný vrchol. Cesta na něj je pozvolná a travnatá, cesta dolů již exponovaná a sype se pod námi kamení. Ale není to tak hrozné. Horší je dostat se na podvrchol Titova Vrvu, Turčin. Cestopis jedné skupiny máme vytištěný a nenacházíme žádnou zradu. Ovšem realita je taková, že na Turčin prostě cesta nevede. Jen 400 výškových metrů vysoký, prudký travnatý svah. Na traverz to nevypadá, tak se odhodláváme a míříme přímo po spádnici nahoru. Cesta je hodně náročná jak na fyzičku, tak orientaci. Vzít špatný směr a narazit na skálu může znamenat vracet se o velký kus zpět. Naštěstí travnatý svah vede až na vrchol a my máme Titov Vrv s rozhlednou jako na dlani. Přeběhneme sedlo oddělující Turčin a Titov a během půl hodiny stojíme na nejvyšším bodě naší výpravy a celé Šar Planiny. Dobyt. Potkáváme první tři turisty za celou dobu přechodu. Jeden Makedonec se špinavou pusou, v šusťákovce a s igelitkou v ruce. Druhý s devítkou za pasem a v maskáčích. Třetí vše točí na GoPro. Konverzujeme, fotíme, měníme kontakty.

Rozhledna na vrcholu je zničená, vevnitř je nepořádek a železné konstrukce. Ale v případě bouřky parádní úkryt. Je kolem půl šesté, ještě dáváme vrcholové pivo a rychle mizíme dolů. Cestu zpět volíme jinou. Po vyšlapané cestě traverzujeme Titov Vrv směr Makedonie a snažíme se najít co nejpohodlnější cestu do údolí Velika Smreka. Daří se, přecházíme Pastviny, scházíme několik mírných svahů a narážíme na vyšlapanou cestu zpět do sedla, které dělí údolí se stany a to kde se nacházíme. Obloha pomalu rudne, ale jde se dobře. Po cestě potkáváme několik potoků, kde se dá nabrat voda. Před sedmou překračujeme v dobré náladě sedlo a zbývá posledních 15 minut ke stanům.

Veškerá euforie z dobytého vrcholu a vydařeného dne padá v momentě, kdy se blížím ke stanům. Standa a Sláva již čekají a hned oznamují, že jsme měli návštěvu. Asi 30 vteřin si myslím, že si dělají srandu, ale výraz v tvářích mě utvrdí o opaku. Bača nesežral tvrzení, že spíme v Brodu a vydal se prozkoumat druhé údolí. Našel dva stany a v nich spoustu věcí, které se mu hodily. Například dvoje kalhoty, dvoje sandále, dva kartáčky na zuby, Slávovu dezinfekci na vodu a hlavně batoh. Očividně přesně to, co se mu může v horách hodit a odpovídá bačovskému vkusu. Pochopil jsem, že jasné barvy neletí, protože černé kalhoty zmizely a zářivě červená softshellka hned vedle zůstala. Škoda, chtěl bych novou, ale ty kalhoty byly staré 5 dní. Nezbylo než si zanadávat a smířit se s tím. I takové zážitky vás můžou potkat v liduprázdných horách.

Večer probíhal v duchu proklínání bači a dopíjení slivovice na uvolněnou. Největší problém byla Slávova krosna. Jak se zítra se všemi věcmi dostaneme do civilizace?

Ráno bylo opět krásné. Co se přírody týká, údolí Džini Beg bylo asi nejkrásnějším, kde jsme za celý přechod hřebene spali. Problém s nedostatkem batohů nakonec nebyl tak kritický, hodně jídla jsme už měli snězené, něco sebral bača, něco jsme přerozdělili do dvou zbývajících krosen. Slávovi zůstal stan a spacák v igelitce. Sbaleni, můžeme vyrazit do dolin.

Vracíme se úbočím údolí Džini Beg zpět do sedla pod vrcholem Čule. Odtud po ovčích stezkách směrem do míst, kde by měla ležet vesnička Brod. Opět se jde obtížně, žádná vyšlapaná stezka neexistuje a jdeme spíš „po čichu“. Stáčíme se podél koryta potoka z bočního hřebene do údolí. Když začínáme mít strach, že skončíme nad prudkým srázem někde vysoko nad vesnicí, nacházíme vyšlapaný chodník. Jeden z nejlepších za celou dobu. Chvíli nás vede směrem nahoru, ale věříme mu a vyplácí se to. Za horizontem se láme a neomylně nás vede do Brodu. Míjíme zemědělce sekající vysokou trávu, několik jejich koní a prameny vody. Brod máme jako na dlani a chodníkem klikatícím se ve stráně se pomalu, ale jistě, blížíme.

Příchod do vesnice vzbudil pozornost dětí, které se k nám seběhly a ukázaly směr na Prizren. Rázem byla cítit jiná mentalita než v Brezovici, budovy stísněné blízko sebe, řeka plná odpadků a obchod bez piva. Takže nás tu nic moc nedrží. Zkoušíme stopovat, zastaví hned první vůz, který byl možná před 15 lety Opel Kadet. Dnes je to něco co má motor, sedadla, kola a doufáme, že i brzdy. Co rozhodně nemá, jsou tlumiče. Sedí v něm čtyřčlenná rodina včetně malého Kosovce, který nám pomáhal ven z vesnice. Cpeme se dovnitř, dobrých lidí se vejde.

Šar Planina je za námi a začíná se nořit do černých mraků. Naštěstí nás Opel Kadet veze do města Dragash, odkud už se nějak dostaneme do Prizrenu a následně zpět do Brezovice. Během cesty si užijeme manželskou hádku, několik krav na silnici a Rally Kosovo. V Dragashi se nacházíme místní „autobus“ a dohadujeme se o ceně. Z původních 15 Euro to stahujeme na domácí cenu 6 Euro za všechny. Je nám nabídnut odvoz až do Brezovice, ale cena je neadekvátní místním poměrům. Situace se mění v Prizrenu, kde řidič začíná chápat situaci a možnost jistého výdělku. Dobře, za 30 Euro z Dragashe až do Brezovice. Sice to není málo, ale je to kus cesty a bez dalšího shánění Dopravy. Po cestě ještě tankuje a se strachem v očích se ptá pumpaře, jak vlastně je Brezovica daleko. Po odpovědi si oddychnul, ale ne úplně. Nicméně už nám zbývalo jen pár kilometrů přes sedlo Prevalla do startu našeho horského dobrodružství a řidič se s úsměvem na rtech loučil. Měl očividně vyděláno.

Širokým úsměvem kosovského taxi-autobusáka skončil náš přechod pohoří Šar Planina. I přes některé nepříjemnosti to byl nádherný výlet, plný vzrušení, výhledů na osluněné štíty hor a splynutí s přírodou. Málokteré Hory vám dnes poskytnou pocit absolutního bytí, kdy za pět dní nepotkáte nikoho než domácí pastevce nebo sběrače borůvek. Zároveň je nutné být zodpovědný a opatrný, pokud se něco v takových místech stane, můžete se spolehnout jen na sebe své přátele. A právě tohle dělá tyto zážitky tak silnými.