Saské a České Švýcarsko

[Viz též

- Turistický cíl Frienstein - skalní hrad (D)

- Turistický cíl Winterstein - skalní hrad (D)

- Převis u Friensteinu - http://www.spimvsuchu.wz.cz/D/Previs.html

- Zeughaus - http://www.spimvsuchu.wz.cz/D/Zeughaus.html

- Hickelhöhle - http://www.spimvsuchu.wz.cz/D/Hickelhoehle.html]

Pátek

Ke škodě všech, kteří snámi nejeli, jsme sJirkou vJetřichovicích vystoupili z auta, dali nadlouho poslední pivo a odebrali se nad vesnici pod známý skalní převis. Sedli jsme si na blízkou skálu, dívali se na Růžák a ztichlé Jetřichovice pozvolna se nořící do šera a nasávali všeobjímající klid.

Sobota

Po snídani jsme se z Jetřichovic vydali kolem Falkenštejna (tentokrát jsme na něj nelezli) mírným stoupáním k chatě Na Tokáni. Sháněli jsme se po kafi a zde ubytovaní Němci nás pozvali dovnitř. Osvěžili jsme se kafem a teprve potom jsme se dozvěděli, že je ještě zavřeno. Cesta se pak vinula po úbočí kopců až k Panenské jedli, za kterou jsme počali prudce klesat do skalnaté, vlhké a zářivě zeleným mechem potažené rokliny. Byl to přesně ten typ kaňonu, kde člověk ví, že jen co přejde, zděr znovu vyskáčou trpaslíci. Takhle jsme se přiblížili khraničnímu potoku, právě když se dalo do slušného deště. Skoro ¾ hodiny jsme pak strávili ve společnosti cyklistů na stísněném zápraží hraničního srubu na Zadní Doubici. V Hinterhermsdorfu zase začalo přidávat, takže jsem nasadil pláštěnku na batoh. Nezabralo to. Až když totéž učinil Jirka, déšť se lekl a tentokrát natrvalo. To bylo něco po druhé hodině. Příjemnou cestou jsme po úzkém hřebínku přišli na Grosses Pohlshorn, skalisko srozhledem a plné důchodců. Skončilo flákání a cesta vedla přes hostinec Zeughaus několikrát prudce dolů a prudce nahoru ke zřícenině skalního hradu Winterstein. Ten je možno popsat jako známý Šaunštejn, jenže tak třikrát vyšší. Nechápali jsme, jak na něčem, kam se leze čtvrt hodiny po žebřících vpuklinách skal, mohl někdo postavit hrad. Až nahoře jsme pochopili: nějaký milovník nezapomenutelných rozhledů tady prostě chtěl bydlet. Na jih od hradu se tyčily olbřímí skalní stěny vyšší než Winterstein, na ostatních stranách vždy zlesa kdesi hluboko pod námi vykukovaly monumentální skalní seskupení se zelenou čepicí. Všechno bylo tak velké, že to vypadalo až neskutečně. Další cesta vedla po rovině; klikatě se vinula pod členitými skalami, až jsme došli pod Kleiner Winterberg. Nejprve to vypadalo, že ho nějak obejdeme, ale nekonečné schody nás vyvedly z omylu: cesta vedla téměř přes vrchol a nejednomu poutníkovi tu bezpochyby upadly nohy. Winterberg totiž vůbec nebyl kleiner. Nedaleký Frienstein nevypadal jako hrad, byl to obří skalní suk vysoko se tyčící nad okolními lesy a když se obešel po úzké římse (člověk se nesměl moc koukat pod sebe) objevila se terasa sprostornou jeskyní a úchvatným výhledem na protější skály a kamsi dolů na lesy a další skaliska. Vylezli jsme pak na širokou cestu, po níž jsme celkem bezbolestně (až na závěrečný prudký sešup) došli zpět k Zeughausu. Tentokrát nás již cena piva nemohla odradit; byli jsme skálopevně přesvědčeni, že jsme si ho mnohonásobně zasloužili, neb jsme to natáhli na 41 km. Pivo bylo dobré a servírka příjemná, jen nás trochu trápilo, že teď, když se pomalu stmívá, máme jít někam hledat skalní převis. K našemu překvapení jsme hned, jak jsme vyšli zkrčmy, spatřili chatu s prostorným zastřešeným zápražím. Následovala večeře a noc v jistotě, že nezmokneme.

Neděle

Vstali jsme už v půl sedmé, protože beton přece jen trochu tlačil. Po chvíli přijeli strážci národního parku (byla to podle všeho jejich chata) a zřejmě byli spokojeni, že jim nespíme někde pod skálou. Šli jsme nejprve údolím, na jehož konci cesta počala stoupat kneuvěřitelně velkokapacitní Hickelhöhle (vyspalo by se tam aspoň 100 lidí). Problém byl - protože jsme přece jen trochu cítili včerejší kilometry, že cesta prudce stoupala dál a neměla v úmyslu na tom něco měnit. Jirka zcela správně odhadl, že to tady postavil Bismarck a honil tady vojáky nahoru a dolů. Když jsme vyškrábali na hřeben, čekalo nás totéž dolů (kolena!). To byla však poslední útrapa, dál už se cesta chovala slušně, ba i houby (pravé hřiby a kozáci) na ní rostly. Širokým údolím podél potoka jsme pak šli khranici. Než jsme však mohli přejít nově postavenou hraniční lávku v bývalé osadě Zadní Jetřichovice, byli jsme neobyčejně důkladně zkontrolováni dvěma policistkami. První část cesty do Jetřichovic pak byla poměrně jednotvárná, po široké cestě, i když i tady bylo pár zajímavých míst. Pak se nám ztratila značka a do Jetřichovic jsme došli zkratkou. 16 km