Sběrač ovoce na Novém Zélandu

Nový Zéland bylo to takové místo, které mě nevysvětlitelným způsobem přitahovalo. Dalším důvodem byla informace o tom, že je tam dostatek práce a nebudu mít problém se uživit. A taky tam jde jednoduše vyřídit roční pracovní povolení.

Obstaral jsem si práci sám, a taky pro svého kamaráda, který se mnou cestoval. První práci, kterou jsme si našli, byl sběr třešní. Po konci třešňové sezóny začaly meruňky. Potom byla zhruba měsíční pauza, a pak začal sběr jablek, který trval tři měsíce. Chvíli jsem sbíral citróny, ale naštěstí jsem za pár týdnů našel práci na stavbě hotelu jako tesař.

Ochota pracovat a vydržet tvrdě pracovat, pokud se bavíme o manuální práci. Pak jsou také nabídky práce v zemědělství, kde je potřeba mít určité vzdělání.

Vyřídil jsem si pracovní vízum tzv. working holiday visa, které je platné na rok. Myslím, že jde ještě na určitou dobu prodloužit, ale o to jsem se nesnažil. Rok byl dostačující na to si vyzkoušet novou práci, procestovat celou zemi a našetřit pár kaček.

Největší investicí byla letenka. Časem jsme si s kamarádem koupili auto, díky čemuž získá člověk obrovskou výhodu při hledání práce. Ze začátku jsme jezdili stopem,což bylo to tak trochu dobrodružství.

Začátky byly v pohodě. Žádný problém, stopování, pivko do toho jsme se lépe seznamovali s lidmi. Novozélanďané jsou přátelští, takže v tom nebyl žádný problém. V první práci jsem neměl potřebu si nějak hodně vydělat, protože jsem měl našetřené peníze sebou, takže jsem to bral jako srandu a pojídání třešní mě bavilo.

Bez jednoho týdne jsem byl na Novém Zélandu opravdu jeden rok. A jak už jsem řekl, bylo to dostačující. Něco jsem si přivydělal a poznal jsem krásnou krajinu Nového Zélandu. A cestou nazpět mi stačily peníze na to, abych se podíval do Malajsie, Thajska, Kambodži, Vietnamu, Indie a Pákistánu.

Většinou jsem bydlel v obytných přívěsech nebo v hostelu, ze kterého jsem to mel pět minut chůze do práce na stavbu hotelu. To bylo snad nejlepší místo, kde jsem kdy pracoval. Odpadly náklady za Dopravu a ušetřil jsem čas při ranním stávání.

Vařil jsem si sám nebo jsme si vařili navzájem s kamarádem. A musím uznat, že on byl lepší kuchař než já. Později jsem si našel přítelkyni z Japonska, která byla taky lepší kuchařka.

Farmářské práce začínají většinou brzo ráno, takže vstávání v půl sedmé, snídaně a od sedmi těžká dřina sběrače ovoce. Záleželo na nás, kdy si dáme přestávku. Já jsem si dával tři denně – jednu v 10 hodin dopoledne, pak kolem dvanácté, a pak ve dvě odpoledne vždy po patnácti minutách. Končilo se ve čtyři. Co se týče samotné práce, například při sběru jablek, byla dobrá parta Moravanů a s těmi se dalo dobře domluvit. Každý jsme se vybrali řadu stromů podle vlastního uvážení.

Práce byla na úkol a to znamenalo, že za 450 kg bednu a podle toho, jaký druh jablek se sbíral, bylo od třiceti do šestatřiceti Novozélandských dolarů.

Tam, kde jsem pracoval bylo buď moře nebo nějaká řeka, takže občas koupání, nějaké pivko, ale když sbíráte jablka nebo pracujete na farmě, tak moc energie na zábavu nezbývá. Někdy se pracuje i o víkendu, takže na cestování byl čas mezi jednotlivými sezónami sběru. Navštívil jsem oba ostrovy Nového Zélandu.

Nejvíce mě překvapila cena aut. Na to, že jsou izolovaná země, byla auta levná. A taky chování místních. Například spousta lidí chodí v létě bosa.

Domluvit se tam jde bez problému. I když Vaše angličtina není na ledajaké úrovni, lidé jsou ochotni Vás poslouchat.

Když jsem tam byl poprvé, tak mi připadalo, že se tam zastavil čas a jsem někde, kde ještě probíhají osmdesátá léta. Lidé jsou k cizincům přátelští, mají trpělivost a mnohdy jsou naivní. A taky jsem pro ně byl stále člověk z Československa. To je ten případ, že se jim tam zastavil čas.

Mně se život na Novém Zélandu líbil, ale já si zvyknu všude. Nemůžu říct, že by se mi tam chtělo zůstat na pořád.