Severní Čechy – 1. den - část NS Kaňonem Horní Berounky (skorookruh 12 km): Kaceřov – MVE Kaceřovský mlýn - Podžikovský mlýn - bistro Skopce – Čivice - Kaceřov

Když jsme se v neděli před 14 dny vraceli z Chudenic, mysleli jsme, ze doma jen něco vyperu, doplním zásoby a během 2 - 3 dnů odjedeme na Slovensko. Jenže vše dopadlo jinak. Odešel nám alternátor, baterka se nedobíjela a my měli co dělat dostat se domů. Je jasné, že známý automechanik měl spoustu práce a tak se to vše protáhlo. Než se k tomu dostal a vše opravil (musel skoro vše rozebrat a tím pádem našel pár dalších závad), uběhly dva týdny. Ve čtvrtek nám zavolal, že je konečně auto opravené a že si pro něj můžeme dojít. Samozřejmě jsme ho hned celí nedočkaví ještě večer vyzvedli, jen u domu jsme už nezaparkovali. To nám však nevadí, ráno bude před domem určitě víc místa a to nám stačí. Dnes večer bychom stejně už nikam nejeli.

Ráno Ota auto přiblížil k našemu domu, vše jsme dovnitř nastrkali a v 11 hodin konečně odjíždíme. Už však ne na Slovensko, ale na sever. Za 14 dnů musíme být zase doma - to hlídáme vnoučata. Venku se to zatahuje. Ještě koukám na radar, tady má pršet, ale zdá se, že sever od Plzně to zasáhne jen lehce. To poznáme. Určitě nám to nebrání v odjezdu.

Ještě vyzvedáváme peníze, kupujeme chleba, tankujeme a odjíždíme.

Jedeme do Kaceřova, parkujeme u lesa na začátku naučné stezky Kaňonem Horní Berounky. Začíná drobně pršet. Nevadí. Pod zadními dveřmi ohřívám oběd. Mezitím to v autě trochu urovnávám.

Než jsme se najedli, je po dešti. Zdá se, že předpověď vychází. Odcházíme.

Rádi bychom si prošli celou naučnou stezku. Abychom se vrátili zpátky k autu, bylo by to 16,5 km. Nechá se to však zkrátit. Uvidíme, jak to vyjde. Na naučné stezce je 9 zastavení s 9 velkými a 3 menšími informačními tabulemi, kde jsou informace věnované přírodě a krajině řeky Berounky, vč. vzniku tohoto údolí, historii regionu. Tady se plavilo dřevo i těžila břidlice.

Nejdřív scházíme k říčce Třemošná. Je ji vidět jen občas, ale slyšíme, jak hezky bublá.

Najednou se vedle nás objevují zajímavě zvrásněné skály, kterým je věnováno jedno ze zastavení NS. To už jsme u soutoku Třemošné s Berounkou. Tady už v pol. 17. století býval Kaceřovský mlýn. Dokonce tu stále je dřevěné kolo, které se občas točí.

Za mlýnem se točí nějaké válce a do řeky se vlévá proud vody. Moc toho odtud vidět není. Až když jsme popošli o kousek dál, vidíme 4 velké turbíny a ještě jedno velké dřevěné kolo. Dnes je totiž ve mlýně malá vodní elektrárna.

Tady se nám líbí. To údolí je skutečně hezké. Jen s cestou je to horší. Vede vysokou a samozřejmě mokrou trávou. Naštěstí za chvíli je louka posekaná a cesta konečně skutečně příjemná.

Jdeme dál podle Berounky. Na protějším břehu vidíme opět skály, občas chaty, upravená místa pro rybáře nebo mola na přistávání lodiček. Teď je tu ještě klid, jen ptáci zpívají. Jen se nesmíme moc dívat zpátky. Tam je to pěkně zatažené, ale nad námi stále ještě svítí sluníčko.

Cca po 4 km přicházíme k dalšímu jezu. To už jsme v katastru obce Čivice, o níž je první písemná zmínka už z r. 1180. Podle písemné zmínky z r. 1543 se tedy těžila břidlice. Většinou se na místě zpracovávala na vitriový kámen, který se dále zpracovával na dýmavou kyselinu sýrovou. Tento způsob výroby trval až do pol. 19. století.

My se jdeme podívat k jezu a Podžikovskému mlýnu. Vodní mlýn tady byl založen r. 1651. Tady to tak zajímavé není jako u předešlého mlýna, ale i tak se tu vydržíme na jez dost dlouho dívat. Stejně jako mne fascinují skály, tak oba se moc rádi díváme na tekoucí vodu. Pro vodáky je tady informace, že naproti je občerstvení.

My máme občerstvení na naší straně na naučné stezce – na jižním okraji obce Čivice. Od řeky musíme kousek do kopce. Občerstvení bistro Skopce je na krátké odbočce vlevo. Nejdřív vidíme dva oslíky a pak hned slunečníky a otevřené okénko. To nás docela překvapilo, že v tuhle dobu a v tomto počasí je otevřeno.

Ota dal Prazdroj, já kávu. Za chvíli se dozvídáme, že se sem něco žene, za chvíli prší, za chvíli leje. My jsme naštěstí schovaní pod stříškou bistra, takže na nás neprší, ale hezky se na ty padající proudy vody dívá. Ota je spokojený i proto, že si může dát v klidu druhé pivo. V tomhle přece nemůžeme jít. Sice by stejně zatuploval, ale teď si to mohl pěkně zdůvodnit.

Pršelo skutečně hodně, ale poměrně krátce. Už svítí sluníčko, ještě 2x zahřmělo a je po dešti. Dopíjíme, odcházíme. Vracíme se na naučnou stezku a po silnici stoupáme. Vlevo je hluboká částečně skalní rokle, vpravo jsou skály.

Na parkovišti naučná stezka odbočuje vpravo do prudkého téměř neschůdného kopce. Hlinitá cesta klouže. Naštěstí je tady místy dřevěné zábradlí. Moc pevné však není. Konečně jsme na kopci. Chvilku cesta vypadá skoro normálně, ale opravdu jen chvilku. Dál má pokračovat po okraji lesa. Jenže je tu vysoká tráva. Něco jako cesta je vyšlápnuté v poli. Jdeme po poli, jde se špatně. Boty máme plné bláta. Jsou docela těžké. Raději cestu kontroluji na tabletu. Nad skalou má být vyhlídka. Nechci ji minout. Za chvíli vidím v lese cosi jako zábradlí. Je tam i stolek, ale ve vysoké trávě se ztrácí. Výhled na řeku a na mlýn je však perfektní.

Dál pokračujeme po té hrozné polní cestě. Občas vidíme směrovku, aspoň se utvrzujeme v tom, že jdeme správně. Stále se divím, že Ota nemá ke mnou vybrané cestě výhrady. Občas překvapí.

Konečně naučná stezka odbočuje do lesa. Jen slabě je znát, kudy vede. Nakonec se přece jen dostáváme na poměrně širokou pohodlnou cestu. Raději ji však stejně kontroluji na tabletu. Je tu sousta odboček. Najednou s překvapením zjišťujeme, že tady nepršelo. Je tu sucho.

I když cesta byla místy hrozná, i když máme v botách vlhko, jsme spokojení. Líbí se nám tu. Oběma. Mám sice boty s membránou, jenže ta nezabrání, aby tam voda nenatekla shora. To jsme si měli vzít návleky, co se nosí na běžky. Cestou se kocháme – výhledy na Berounku, ale i na lesy nad ní.

Scházíme k jedné chatě, začínám se obávat, že u ní ta cesta skončí. Z terasy však vidím náznak cesty. Podle mapy tady má být rozcestí naučné stezky a několik chat, jsou však od sebe hodně daleko. Odtud by měla rovně vést naučná stezka do Robčic a ještě dál k jezu a Libštejnskému mlýnu. Druhá část naučné stezky by měla odbočit vpravo k řece. Jenže my tady vidíme jen jednu cestu. Jdeme po ní a po chvíli zjišťujeme, že jdeme k řece. Ani nám to nevadí, čas rychle utíká, navíc zase začíná poprchávat. Budeme aspoň u auta dřív.

Beru deštník do pohotovostní polohy. Pokud by se opět tak rychle rozpršelo, nestačila bych ho z batohu ani vyndat. Tentokrát to dopadlo dobře. Ani se nestačilo rozpršet a už je po dešti. Cesta je zase zoufalá. Myslím si, když někdo vyznačí trasu, měl by občas vzít mačetu, možná i srp a cestu zprůchodnit. Občas jsou aspoň hezké výhledy na řeku.

Konečně jsme na široké cestě a najednou je před námi auto a u řeky rybáři. To vypadá, že snad už půjdeme po pořádné cestě. Míjíme dvě chaty a menší skály se zbytky břidlice, za chvíli míjíme studánku. Je to stojatá voda, zdá se čistá.

Přicházíme opět k Podžikovskému mlýnu. Jdeme k němu z druhé strany a žasneme. Berounka se pod jezem rozděluje do několik ramen vzájemně propojených. To je krása. Jen stromy brání, aby se to nechalo vyfotit.

Už jsme minuli odbočku k bistru a pokračujeme po popolední cestě k autu. Zase se to zatahuje. Když nám do cíle zbývají cca 2 km, začíná pršet a za chvíli leje jako z konve. Zpočátku to ještě jde, ale po chvíli se voda už nevsakuje.

Když se blížíme ke Kaceřovskému mlýnu, sotva ho přes šedou deštivou clonu vidíme. Tady vedou dvě cesty. Po té spodní jsme šli v poledne. Tam byla v jednom úseku vysoká tráva. Volíme tu horní cestu. Horší to být nemůže. Po chvíli přemýšlíme, která cesta by byla lepší. I tato cesta je podmáčená, všude je tolik vody, dokonce i tekoucí, že se jí občas nelze vyhnout. Už je to asi jedno. V botách nám to čvachtá. Je nám líto vodáků, kteří se snaží ukrýt u břehu pod převislými větvemi. Nevím, zda je jim to něco platné.

Konečně jsme u mlýna, přestává pršet. Prší už jen ze stromů, do toho prosvítá sluníčko. Dokonce i z cesty voda najednou mizí. Už se blížíme k autu. Je nejvyšší čas, nohy mne už pěkně zebou.

U auta se převlékáme do suchého, z bot vyléváme vodu, ponožky ždímáme. To se mi snad ještě nestalo.

Sluníčko už zase svítí, najednou je krásně. Jsme rádi, že jsme cestu k Libštejnskému mlýnu nenašli. Teď je půl sedmé. Kdo ví, v kolik bychom přišli.

Popojíždíme do Kozojed, tady je v kulturním domě pivovar, o něm víme. Kupujeme pivo, ať máme večer co pít.

Na nocleh jsem vytypovala parkoviště hradu Krašov na severovýchod od Kozojed. Odtud chceme jít zítra na hrad Kašperk. V blízkosti je sice historický objekt hospodářského dvoru, ale snad to vyjde. Snad to půjde se někde trochu schovat.

Ota má občas výhrady, ale tady se mu libí. Od stavení jsme odděleni sadem, dokonce jsou tady i poměrně slušné výhledy. Ještě tu svítí sluníčko, tak ty boty snad trochu usušíme.

Ota hned otvírá pivo, já chystám večeři. Už máme hlad. Až mne Ota překvapil, že přes ty všechny peripetie, je dnes moc spokojený. A já taky. Nohy máme v suchu, už to nám ke spokojenosti stačí.

Je deset, jdeme spát. Venku je opět zataženo, ale docela teplo, v autě máme 18 stupňů. Boty jsou však snad stále stejně mokré. Ty dáváme do auta, ponožky necháváme venku. Bude-li pršet, tak se aspoň ještě vymáchají.

Severní Čechy – 1. den - část NS Kaňonem Horní Berounky (skorookruh 12 km): Kaceřov – MVE Kaceřovský mlýn - Podžikovský mlýn - bistro Skopce – Čivice - Kaceřov na mapě