Severní Čechy – 13. den: Lužické hory – cca 9 km dlouhý okruh: Svor – Nový Bor – Klíč (760 m) - Svor

V noci se mělo výrazně ochladit, ale tak zlé to nebylo. Teplota klesla jen o 3 stupně. Jen já zase večer nemohla usnout. Ještě v jednu jsem vzhůru. Mezitím opět sprchlo. Má být změna počasí, asi to bude tím. Tyhle náhlé změny prostě nesnáším.

Zato ráno jsem to natáhla. Budím se až ve čtvrt na 10. Venku je zima (14 stupňů), je oblačno, fouká silný ledový vítr. Během snídaně na chvíli vylezlo i sluníčko, ale o moc tepleji není.

 

Dnes chceme pokořit nedaleký Klíč, 4. nejvyšší vrchol Lužických hor. Už jsme ho zdolali před 3 lety. Jenže Otu tento vrchol přitahuje a stále o něm básní. Dnes spíme téměř pod ním. Když jsem navrhla zopakovat výstup na něj, byl nadšen. Naplánovala jsem tedy okruh, abychom si vrchol prohlédli téměř ze všech stran.

Tady na našem nocležišti proti nádraží Svor však auto celý den nechávat nechceme. Je to tu přece jen hodně opuštěné. Raději popojíždíme do vsi – na oficiální parkoviště k nádraží. Cestou ještě doplňujeme zásoby jídla.

Opatrně přecházíme koleje. Je tam vyšlapaná pěšina. Běžně tudy lidi prochází do západní části vsi. Občas je z našeho nocležiště vidíme.

Za chvilku jsme už na žluté, která k nám přichází z hlavní silnice. Po ní odbočujeme vlevo. Původně jsme se jí chtěli držet a projít to přes vrch Sokolík (501 m), jenže cesta vede ve vysoké mokré trávě. Je ji jen lehce vidět. Hned ráno bychom se zmáčeli. Pokračujeme proto v přímém směru po neznačené cestě, sice také trávou, ale nízkou a cesta je pěkně vyšlapaná. Dokonce jsme si cestu lehce zkrátili, dokonce okolo pěkné roubenky.

Žlutá se k nám po chvíli ze Sokolíku vrací – ani tady cesta není moc vidět, takže žluté jsme si ani nevšimli.

Ota jde samozřejmě rychleji – jde první a moc po značce nekouká, proto si ani nevšiml, že nám žlutá už zase utíká vpravo. Já jdu za ním, už teprve na značky nekoukám - spoléhám na něj. Po chvíli slyším, že je to nějaké divné, že máme stoupat, ale jdeme po rovině, dokonce občas z kopečka. Kouknu do mapy a pouze konstatuji, že by musel jít po žluté a ne tam, kam ho nohy nesou. Ale nevracíme se, tudy po cyklostezce jsme se chtěli vracet.

Jenže stejně je vše špatně. Nejdřív neodbočí, pak kritizuje, že jsem mu slíbila výstup na Klíč a my se od něj vzdalujeme. Zda jsem to nespletla a neplánuji výstup na jiný kopec. Na chvilku si nechá vysvětlit, že jdeme přesně podle plánu, který včera schválil, ale jen v opačném směru. Ale za chvíli se situace opakuje. Do mapy se podívat nechce, protože elektronické mapy rád nemá, ale stejně si vede svou. Je pravda, že Klíč je už kdesi za námi.

Za chvíli se mu nelíbí, že se blížíme k nějaké obci – konkrétně k Novému Boru. Konečně se uklidní, když na jejím okraji potkáváme červenou a po ní odbočujeme vpravo a prakticky se vracíme, i když šikmo do kopce.

Jdeme po skutečně pohodlné, mírně se zvedající cestě. Míjíme Františkův pramen, je téměř vyschlý, teče jen nepatrný pramínek.

Ota je konečně spokojený. Ale to je celý on. Nejdřív má řeči, pak je nadšený. Pohled na Klíč z druhé – nám neznámé strany je zajímavý. Jsou vidět kamenná pole, ale i velká skála, která narušuje jeho pravidelnost, nám známou při pohledu od severu. Otevírají se nám také pohledy na kopce vlevo. Nakonec jsme se shodli na tom, že je fajn, že jsme neodbočili. Tato cesta se nám líbí. Je tady hezky.

Kousek za rozcestím Kamzičí studánka je další, tentokrát vydatný pramen. Je to pravděpodobně přepad z nedaleké historické vodárny. Podle zde umístěného hrnečku usuzuji, že voda je pitná a doplňuji si vodu. Horko není, ale jak funím, musím pít a voda mi skoro dochází. Navíc nás čeká stále prudší stoupání.

Jdeme lesem, vpravo je suťové pole. Stoupáme kamenitou cestou, vlevo mezi stromy vidíme skalní věž Hrnčíř a vedle skalisko. Navrhuji výstup na něj vyměnit za Klíč, ale to neprošlo. Ani se nedivím. Zrovna tam bychom toho moc neviděli.

Přicházíme na rozcestí Sedlo pod Klíčem. Červené značce jsme věrní. Odbočujeme po  ní vpravo a stoupáme – stoupáme v krátkých prudkých serpentinách. Přicházíme na rozcestí Klíč – odb. k vrcholu. Ota je spokojený, za chvíli bude nahoře. No za chvíli, ještě nás čeká pár zatáček. Ale to nejhorší stoupání máme za sebou. Z tohoto rozcestí už cestu známe.

Nejdu rychle, ale překvapuje mne, že to zvládám prakticky bez zastavení. Do toho nepočítám kochací pauzy. Cesta je samý kámen, jít a současně se kochat, to nezvládám. To by nedopadlo dobře. Výhledy za zastavení stojí, i když vím, že shora vše také uvidím.

Už mne čeká poslední vrcholová serpentina. Čím jsme výš, tím víc to fouká. Nahoře už strašně. Cesta je na okraji svahu, křoviska už jsou nizoučká nebo žádná. Mám pocit, že mne to musí sfouknout. Nejraději bych šla po čtyřech. Ale zase tak prudký kopec to není. Přesto jdu v předklonu - mám pocit, že tak mám větší stabilitu. To už se nezastavuji a nekochám se.
Konečně jsem na vrcholu, kde jsem si našla za větrem skálu - kamenné sedátko. Tam se mi líbí. Trochu tady vydechuji, občerstvuji se. Když jsem se trochu vzpamatovala, opatrně jsem se po vrcholu prošla a kochala se. Stále však mám pocit, že se nějaké skály musím přidržovat. Výhled je kruhový, nádherný. Jsou vidět Jizerské hory, stolové hory Saského Švýcarska. Vidíme České středohoří, i Trosky, Bezděz, samozřejmě i vrcholy Lužických hor, které jsme v předcházejících dnech zvládli. To je krása.

Chvíli po nás přišel pár mladých lidí. Myslela jsem si, že touhle dobou tu budeme sami, ale o tenhle kopec je zájem. Cestou jsme potkali 4 dvojice.

Nahoře jsme si za větrem dali malou svačinku. Když jsme se dostatečně pokochali, po červené se vracíme. Cestou jsme potkali nejméně 2 třídy omladiny. Jsme rádi, že už tam nejsme. Tam bude přelidněno a také docela kravál.

Z nám známého rozcestí Klíč – odb. k vrcholu pokračujeme po červené vpravo. Dostali jsme se tak na žlutou a k autu. Šlo se pěkně.

 

Zajeli jsme ještě do Cvikova do pivovaru koupit nějakou petku piva. Využívám i nově otevřené jejich pekárny a kupuji si něco sladkého na zítra ke kávě. Rychle se vracíme na naše dnešní nocležiště, kde konečně chystám něco k jídlu. Je to spíš večeře než oběd.

Pak už zase jen sedíme, odpočíváme, luštíme křížovky a sudoku a posloucháme radio. Prostě idylka. Dnes je výrazně tepleji, až do osmi hodin sedím venku. Pršet už moc nemá, zítra má být ještě tepleji.

Dnešek jsme si však užili. Na výlet bylo počasí úplně ideální.

Jdeme spát opět v půl 11, museli jsme si poslechnout seriál o Edith Piaf. I když se nám venku zdá proti včerejšku tepleji, tak v autě je tepleji jen o 0,5 stupně. To by se mělo spát hezky.

Severní Čechy – 13. den: Lužické hory – cca 9 km dlouhý okruh: Svor – Nový Bor – Klíč (760 m) - Svor na mapě