Severská trojkombinace - I. část

Fotografie (2) • Foto: zdenek

Yukonem a Aljaškou pěšky, v kánoi a na kole Na začátku byla myšlenka, kterou jsme pomalu přetvářeli ve skutky. Myšlenka „Severské trojkombinace“. Nejde o žádnou zaškatulkovanou sportovní disciplínu – 102 km pěšky převážně v horském terénu, 792 km na kánoích po řece a jezerech a 1280 km na kolech. To vše na Aljašce a Yukonu s veškerým vybavením nutným k týdnům samostatného života, bez doprovodu a zázemí, v divočině, která patří medvědům. Americký severozápad se stal od 2. července do 6. srpna naším dočasným domovem. Původně nás mělo jet osm, ale jak vše dostávalo definitivnější podobu, přestalo jít jen o slova, začaly náročné přípravy a tvrdý trénink, zůstali jsme nakonec čtyři – synové Jakub a Daniel, Václav P. a já. Proč právě Yukon a Aljaška? Na Yukonu s rozlohou 483 450 km2 žije přibližně 32 000 stálých obyvatel. Znamená to, že je zde 1980 krát menší hustota obyvatelstva než v České republice. Aljaška s 1,5 mil. Km2 rozlohy a asi 550 000 obyvateli má hustotu osídlenosti 361x nižší než naše země, přičemž polovina ze všech obyvatel Aljašky žije v jediném zdejším velkoměstě, v Anchorage. Je patrné, že tato území, která jsou celkově 25 krát větší než ČR, patří především divoké zvěři a nedotčené přírodě. A to nás lákalo. Nakonec, nebylo to poprvé, co jsme mířili do těchto končin. Po příletu do hlavního yukonského města Whiterhorse (přes dvě třetiny obyvatel Yukonu) trávíme dva dny organizováním věcí na místě, Dopravou materiálu na výchozí místa – kola a související věci do Dawson City, lodě a související věci do Tagish a nás s vybavením na hory do Skagway. Celkem jde o čtvrt tuny vybavení, z čehož je asi 80 kg jídla, které bude tvořit pro nás všechny po celou dobu zhruba 95 % stravy. Polévky z pytlíku, čokolády, sušenky, pudinky, müsli tyčinky, čaj, káva, kakao, sušené mléko, vitamíny. Pátého července jsme ve výchozím kempu v Dyei připraveni definitivně vyrazit. V bojovné a optimistické náladě. Pěšky přes Chilkoot do Cacrossu Půjdeme přes chilkootský průsmyk, který se zvedá od moře do výše 1140 m a kudy před sto lety proudili zlatokopové do Dawson City při největší zlaté horečce v historii lidstva. Dojdeme k Benettovu jezeru, odkud se v květnu 1898 po roztání ledů během jednoho týdne vydalo na sedm tisíc převážně svépomocně vyrobených lodí na plavbu ke Klondyku po jezerním systému a řece Yukon. My však půjdeme po svých kolem jezera ještě několik desítek kilometrů, abychom po celých 102 kilometrech došli do malé indiánské osady Carcrossu. Úvodní den je celkem pohodový. Podle plánu dorážíme v podvečer do Ovčího kempu a po skromné večeři brzy zaléháme. Ráno chceme vstávat brzy, abychom zvládli náročný plán druhého dne. Čeká nás totiž pochod až k Benettovu jezeru, tedy trasa, která se obvykle chodí minimálně dva dny. „Chlapci vstáváme!“ pokyn, který se v našem táboře o dvou stanech bude na mnoha místech ozývat ještě mnohokrát. 4.05 hodin aljašského času. Hory jsou v mracích. S přibývající výškou se objevuje sníh. A je ho stále více. Letošní zima byla podle místních na Yukonu a Aljašce jednou z nejtvrdších v tomto století. Pak přišlo deštivé jaro. Pro nás to znamená dvě nepříjemnosti – přírodu neposkytuje potravu s níž jsme počítali (houby a borůvky) a druhá nepříjemnost s tím úzce souvisí – medvědi mají stejný problém jako my. Jsou hladoví. Už došlo k několika případům napadení člověka. Nic moc na to, že se budeme přes měsíc pohybovat divočinou beze zbraní a přílišného kontaktu s civilizací. Mimochodem jen na Yukonu je kolem deseti tisíc černých medvědů a sedmi tisíc grizzly, další tisíce šelem jsou na Aljašce… Naše přísná bezpečnostní opatření proti konfliktu s medvědy nepoleví celý měsíc. A každý večer budeme usínat s přáním, aby noc byla klidná a dočkali jsme se rána… Jsme v průsmyku. Skvělý čas a pohodová atmosféra. Před námi se z mlhy vynořuje sluníčko. Na druhou stranu sestupujeme ve sněhu velmi rychle – částečně sklouzáváme. Ale den je dlouhý. Teprve krátce před půlnocí dorážíme k Benettovu jezeru. Unaveni, nicméně šťastni. Úžasný pohled. Pro zlatokopy to byla naděje slibné budoucnosti. Pro nás možnost jít spát. Dopoledne nás budí drezína jedoucí s dělníky po kolejích, které se k běžné vlakové Dopravě dávno nepoužívají. Vykukujeme. Jeden z osazenstva na nás volá, že kousek od stanu se potuloval medvěd. „Dobré ráno.“ Začíná úmorný pochod – dva dny po kolejích. První pražec, druhý pražec…, tisící pražec, pětitisící pražec… To, co nacházíme každých několik set metrů mezi nimi, nás příliš netěší. Medvědí trus. Medvědi jsou všude kolem. Naštěstí mají větší strach než my, a tak zatím nemáme ani příležitost je vidět. Večer zabivakujeme na oblázkovém břehu jezera. Romantické místo. Fouká silný vítr. Zapojujeme jej do plašení medvědů. Necháme ho, aby celou nos cinkal s rolničkami. Máme sice rezervní jídlo na další dny, ale závěrečný den pochodu už je ve znamení těšení se do Carcrossu na něco lepšího. Toužebně očekávaná osada se odpoledne objevuje nějaké tři míle před námi. U jednoduché benzinové pumpy, kde je také jediný malý obchod s potravinami, se nedočkavě cpeme buchtou, jablkem, abychom se pak přesunuli k jezeru ohřát párky. Dnes nás čeká ještě jeden úkol – zdolat „volným“ způsobem asi pětatřicetikilometrový úsek asfaltové silnice do osady Tagish na břehu jezera Marsh, kde máme lodě s vybavením na vodu. Z jezera Marsh vytéká řeka Yukon, ačkoliv je její tok ještě párkrát zastaven jezery. Skutečně kolem deváté večer, po předchozím rozdělení do stopařských dvojic, se opět setkáváme v „přístavu“. Ještě před půlnocí vyrážíme na potemnělou hladinu jezera. Úplná tma není – vládne zde arktický den. Po několika kilometrech vybíráme vhodné místo k prvnímu bivaku na vodě. Na Pálavách po jezerech a Yukonu Před námi je bezmála osm set kilometrů pádlování, z čehož bude zhruba sto kilometrů po jezerech a zbytek rozvážně tekoucím řečištěm Yukonu. Pořádná porce, navíc na plně naložených nafukovacích kánoích, které samozřejmě nejedou tak rychle jako pevné lodě. V Pálavách strávíme třináct dní. A pokud bychom netrpěli bolestmi z věčného pádlování (občas bereme prášky na spaní, protože nemůžeme bolestí usnout), skoro nic, kromě jídla ovšem, by nám nescházelo. Pravda, někdy se to zdálo nekonečné a nezvládnutelné v čase, který jsme pro splutí Yukonu měli vyhrazen, ale pevná vůle, zatnuté zuby a chuť dostat se blíž cíli, byly silnými motory. Civilizaci jsme prakticky odvykli. Naše první setkání s ní je ve Whitehorsu třetí den plavby. Ústřední téma návštěvy města je jednoznačné – jídlo. Jednak ho co nejvíce dostat do sebe a potom pořídit něco na přilepšenou sebou. Malá civilizace nás čeká ještě asi po týdnu v osadě Carmacks, ale jinak jsme až na několik příležitostných setkání s jinými vodáky Robinsony. Carmacks byl při zlaté horečce jedním z nejdůležitějších zastávkových a zásobních míst při cestě zlatokopů po řece do Dawson City. Osada je pojmenovaná po Georgi Carmackovi, který svým nálezem zlatou horečku odstartoval. Kvůli medvědům bivakujeme převážně na malých ostrovech uprostřed široké řeky. Pozorujeme spousty orlů, mezi nimiž je mnoho majestátných orlů bělohlavých, losice s mladými, rysa a další zvěř. Někdy, pokud nejsme tak unaveni, rozděláme večer oheň, a když k tomu začne čarovat úžasná yukonská obloha, jsou to scenérie jako z pohádky. Zhruba šedesátikilometrové jezero Laberge je největším „volejem“ na toku Yukonu. Rveme se s ním tvrdě a za jedenapůl dne je máme za sebou. Zažili jsme na něm těžké chvíle, když jsme přeplouvali z ostrova Richtofen v extrémně silném větru k pravému břehu. Jezero, jehož šířka je až osm kilometrů, se chovalo jako moře. Naše Pálavy se houpaly v metrových vlnách jako hračky. Nesměli jsme udělat sebemenší chybu. Uprostřed jezera by šance na záchranu byla minimální. Studená voda poskytuje jen krátký čas, než dojde k podchlazení organismu. Hodně jsme si oddechli, když jsme po třech hodinách mlčenlivého pádlování a maximálního soustředění přistáli u břehu. Brzy na to se strhla bouře. Během několika minut se otočil směr větru a nastalo krátké peklo… V peřejích Pět prstů ztroskotalo kdysi mnoho lodí zlatokopů. Pro moderní vodáky to není zvlášť těžké místo, ale nesmí dojít k převrhnutí lodi. Voda je zde velmi silná, vytváří obrovské víry a šance na utopení je značná. Vlny peřejí dosahují na naše zvyklosti obrovských rozměrů, ale jde jen o to, udržet loď ve směru… Asi tři sta metrů před peřejemi se najednou řeka zklidňuje, žádné vlny, jen tah dopředu. Čas k nadechnutí. „Co je?“ nevěřím vlastním očím. „Zlomilo se“, konstatuje Jakub. A skutečně, Jakubovo pádlo, s nímž už byly problémy a dvakrát jsme ho lepili, se právě teď, když vjíždíme do pětiprstých peřejí, zlomilo. „Zvládneme to na moje pádlo,“ uklidňuji syna a vjíždíme do peřejí. Nemáme jinou možnost. Tvrdá výzva. Po pár minutách přistáváme v pořádku na ostrově pod peřejemi… Asi den plavby před Dawson City projíždíme oblastí, kde hoří lesy. Lesní požáry jsou v letních měsících na denním pořádku. Ve vzduchu je kouř a na stráních spousta ohořelých kmenů stromů. S požáry se toho mnoho dělat nedá – hoří pod povrchem a občas se oheň dostane nahoru. Je nevyzpytatelný. Táboříme na ostrově. Na obou březích řeky hoří lesy… Následujícího dne doplouváme za deště do Dawsonu, města zlatokopů. Je jednadvacátého července. Zítra máme první odpočinkový den na expedici. Už jej potřebujeme jako sůl. Mimochodem, naše nejdelší denní trasa na kánoích měřila 107 říčních kilometrů. Jak naši cestovatelé dorazili do cíle, se dozvíte na našich stránkách příště ....