Sicílie – IV. část (Etna)

Přichází pondělní ráno a rozednívá nějak brzo, ještě když bychom chtěli spát. Ale první auta jedoucí na nedaleké silnici nás budí a tak vstáváme nezvykle časně. To správné projíždějící auto je totiž věc, kterou dnes budeme potřebovat ze všeho nejdříve. Ranní vstávání mi ale obecně nevadí. I když nic se nesmí uspěchat. V šedavém ránu, kterému ještě nechce úplně předat moc pomalu odcházející noc, se mé oko začíná postupně orientovat. A za takovéto situace chci po svém fotoaparátu opět nemožné. Jeho objektiv mi však hlásí, že je moc brzy, aby se mnou spolupracoval. I přesto fotím. A doma budu snímky zase mazat.

Vypadá to, že se dnes chystá další krásný den, v 6 hodin 15 minut je + 10°C. Půl hodiny poté již stojíme na silnici, snídáme a čekáme na odvoz. Moc toho však nejezdí a šance začínají vypadat nerůžově. A tak z legrace zamávám na dámu v autě, jež projíždí v opačném směru. Máváme dále, čekáme, odpočíváme a začínáme přemýšlet, co kdyby nic nezastavilo. Autobusy tady totiž žádné nejezdí. Ale nač takové černé myšlenky, občas je potřeba si chvilku počkat na ten správný odvoz. V 8 hodin 30 minut nám zastavuje dáma, na kterou jsem předtím mával. Říkáme si, že asi byla něco nakoupit nebo zařídit ve městě a teď se vrací domů. Ale vypadá to, že máme štěstí větší než malé. Paní totiž prodává v kiosku na parkovišti pod Etnou (1.754 m.n.m.), což je místo, kam jsme ani ve snu netušili, že se dostaneme stopem na jeden zátah. Při jízdě si prohlížíme postupně se měnící krajinu. Záhy opouštíme zemědělskou oblast s révou a citrusy a projíždíme statným borovým lesem. Okolo silnice vidíme několik restaurací a pěkných lesních parkovišť s odpočívadly. Přibližně v nadmořské výšce 1.200 metrů končí souvislý les, začínají se objevovat lávová pole a lesní remízky. S každou zatáčkou se objevují jiné, avšak vždy úžasnější pohledy k vrcholovým kráterům i samotné Etně. V 9 hodin vysedáme, dál už se jet nedá. V letní sezóně by to šlo. Mají zde vyhlídková terénní auta a autobusy, které návštěvníky vyvezou blíž k vrcholu. Dnes však ještě nejezdí a i kdyby jezdily,... Tento druh masové Dopravy se maličko liší od našich názorů o správném putování a patrně i cena by asi byla zcela odlišná od našich představ i možností peněženek.

Piana Provenzana s lyžařskou oblastí Etna sever. Tak zde se nacházíme, procházíme a rozhlížíme. Jsme tady jediní turisté. Ale podle toho, že otevírají stánky, tak lze očekávat, že přece jenom něco málo návštěvníků dnešního dne přijede. Okolo nás panuje čilý stavební, údržbový a uklízecí ruch. Turistická sezóna se blíží a vše musí být připraveno. V jednom ze stánků kupujeme mapu Etny a okolí v měřítku 1:25 000 za 8 Eur. Paní prodávající nám ukazuje také sdělení, že je doporučeno vystoupat pouze do výšky 2.450 metrů nad mořem, dál není výstup vzhledem ke zvýšené činnosti sopky vhodný. Informace je to důležitá, ale je potřeba s ní naložit správným způsobem.

V 9 hodin 15 minut se vydáváme na pochod. Stoupáme březovým i borovým lesíkem. Stromů zde ale moc není a rychle ztrácejí svou výšku. Jdeme pomalu, jelikož batohy na zádech něco váží a sluníčko začíná pořádně svítit. Nespěcháme, užíváme si pohody a úžasného klidu. Nikdo tady není. Šlapeme po široké zpevněné cestě, po níž jezdí v sezóně autobusy a terénní auta s motorizovanými výpravami a patrně víří sopečný prach. Zakrátko necháváme stromy hluboko pod námi a ocitáme se v úplně v jiném světě. Je vidět, že zde vládne Etna. Okolo nás jsou lávová pole, která kdysi tekla jako řeka. Dva nejvýraznější proudy jsou z roku 2002. Vidíme také pozůstatky nějaké budovy nebo konstrukce, do které vstoupila jako nezvaný host a pod jejíž střechou protekla žhavá láva při této poslední zvýšené sopečné činnosti. Mezi černými lávovými kameny rostou bujné žlutě kvetoucí byliny i trnitá keřová vegetace či ojedinělé stromy. Některé z nich však svůj boj s tekoucí lávou prohrály a zůstaly jen z černé lávy čouhající světlehnědé pahýly.

S autem u nás zastavují bdělí strážci parku a ptají se na naše záměry. Sdělujeme jim, že se jdeme pouze projít a o doporučení nevystupovat na Etnu víme. Myslím, že nám určitě uvěřili, když viděli naše batohy, obutí a oblečení. Jsou to jediní lidé, které dnes potkáváme. Stoupáme vzhůru serpentinami a kolem silnice si prohlížíme černé škvárové balvany nejbizarnějších tvarů. Také na holé či ohořelé kmeny stromů je zajímavý pohled. V deset hodin přicházíme k odbočce s ukazatelem „Monte Nero – Rif. Timpa Rossa“. Času máme dost a tak se jdeme podívat na tento kráter. Poté, co však vystoupáme do určité nadmořské výšky, zjišťujeme, že vidíme jeden kráter vedle druhého. A podobnými pohledy se kocháme celý dnešní i zítřejší den. Je neskutečné, co je schopna příroda vytvořit. Stromy už zde nerostou, občas vidíme zbytky sněhu, jinak prach a slunce. Od kráteru pokračujeme po vyšlapané cestičce, ale zda to je také po značené cestě, si již tak jisti nejsme. Cíl a tudíž směr našeho dalšího putování je však jasný. Vrcholový kráter Etny nelze přehlédnout.

Častěji se chodí podívat k Etně z jižní strany. Tam se také nachází informační centrum s neustále dokola promítanými dokumenty o sopce, výstavou fotografií i geologických skvostů. V současnosti bychom se tam však nedostali vzhledem k tomu, kterým směrem oddychuje aktivní kráter. Myslím si také, že když se rozhlížím okolo sebe, tak vidím a během dneška i zítřka určitě ještě spatřím tu nejlepší výstavu, ten nejlepší dokument, který nelze v žádném infocentru vidět.

Při jídle se rozhlížíme a kromě vegetace objevujeme i další zdejší život. Okolo nás lezou nějací broučci. Nejsem studovaný entomolog, ale i přesto s nimi navazuji komunikaci a dělím se o svačinu. Dávám jim slupku od okurky, oni si na ní vylezli a vypadají spokojeně. Chutná jim, a to tak že velmi a tudíž patrně až se zapadajícím sluncem se odeberou domů vyprávět, co zažili. Ale to my už budeme o kousek dál. Ve 14 hodin a 15 minut totiž pokračujeme a hodinu poté objevujeme přiměřeně vhodné místo na spaní. Je sice ještě brzo, ale výš už bude přibývat sněhu a také najít trochu závětří by bylo složitější. Obhlížíme okolí i samotnou Etnu. V minulých dnech vypadala sopka z dálky jako celkem pravidelný kužel, ale čím víc se k ní člověk blíží, tím víc začíná mít různé podoby. Kam oko dohlédne, obklopuje nás různobarevná láva. Černá, šedá, šedohnědá i šedočervená, tmavší i světlejší. Vidíme také velké kameny, kusy lávy, které byly vyvrženy při erupcích a ztuhly ve vzduchu. Každý má jiný povrch a jiný tvar podle toho, jak byl vržen a jak rotoval vzduchem. Národní park Etna, vyhlášený v roce 1987, chrání tuto dynamicky se měnící krajinu. Co tu vidíme dneska, již zítra nemusí existovat nebo může vypadat jinak. Franta objevuje na úbočí sopky novou fumarolu, která vypouští do svého okolí plyn. Přemýšlí, zda tam byla už dříve a trochu mu to přidělává vrásky na čele.

Jdu na obhlídku a opět vidím jeden kráter vedle druhého. Celé těleso sopky totiž protíná v severovýchodním směru zlomová oblast, ve které vznikají různé praskliny přivádějící občasné magma na povrch. Následně dochází nad těmito puklinami k vytvoření menších parazitických kuželů ze strusky či tufů. Výška těchto nových malých sopek je rozličná, od několika desítek až po stovky metrů. Celkem se na svazích Etny podle odhadů nachází 250 až 300 menších těles, ze kterých může příležitostně proudit láva. Tyto boční či parazitické krátery mohou totiž fungovat jako ventilek pro případný přetlak. Dnes by ale mohly v klidu odpočívat.

Teplota klesá více než by se nám líbilo a vítr zesiluje. Franta vaří nejprve polévku a večer posléze čaj. Pozorujeme přibývající oblačnost. Mraky jdou celkem nízko. Možná je to také tím, že my jsme celkem vysoko. Podle mapy odhadujeme, že se nacházíme v nadmořské výšce 2.450 metrů. V 18 hodin 30 minut zalézá slunko za kopec a mně se po něm začíná stýskat. Uleháme tudíž do spacáků na náš vkus nezvykle brzy. Ale nic jiného se dělat nedá. Teploměr v 19 hodin 50 minut ukazuje 0°C. Celý podvečer si prohlížím Etnu, starou dámu, jak se jí říká. Jsem na ní zvědavý. Jako když mne zítra čeká setkání s někým slavným. Doufám, že nebude Etna zlobit víc než je zdrávo.

Pomalu přichází nádherná noc s úžasně zářící a hlubokou oblohou. Tam někde dole pod námi dávají lišky dobrou noc, ale tady? Tady nám nikdo dobrou noc nedá. Snažím se usnout, pozoruji hvězdy, občas na obloze proletí nějaký meteorit, vedle mne chrápe spokojeně Franta a nade mnou úžasně oddychuje Etna. Nechce se mi ani spát, jen abych si to vychutnal co nejdéle. Nebo jsou to snad trochu obavy, aby sopka nezabafala více, než bychom si přáli? Trochu by mohl člověka uklidnit odborný výraz, že Etna nemá díky poměrně velké viskozitě "rychlou" lávu, která by tekla jako voda. Láva prý teče uvážlivě, pomalu a jen tak ztěžka se hrne ze svahu dolů. Jak na tu Etnu ale koukám, tak myslím, že má zcela určitě dost energie na to, aby člověku znepříjemnila život. Nakonec mě spánek přemáhá a já se vydávám do jiných světů. V noci maličko vítr vije okolo Etny, jeho rychlost občas vzrůstá a jeho síla naráží do našich spacáků.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-iii-cast-cesaro-bronte-randazzo-linguaglossa

Následující část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-v-cast-etna