Sicilské Agrigento, památka na seznamu Unesca.
Autobus se pozvolna prodírá ulicemi města a pokračuje k jihu. O několik minut později se zasouvá mezi řadu zaparkovaných vozidel a my se konečně dostáváme na vzduch. Lidská řeka se pohybuje směrem k pokladně archeologického parku v Agrigentu. Slunce si pro dnešní den předsevzalo, že zemi hodně ohřeje a my se stavíme do fronty. Začínám si dávat dohromady historii tohoto prastarého řeckého sídla. Město bylo založeno někdy kolem roku 580 př.n.l. a jmenovalo se Akragás a bylo jedním z nejbohatších měst na Sicílii Poměrně rychle se rozrůstalo a v době své největší slávy mělo kolem 200 000 obyvatel. Zlomem se stal rok 406 př.n.l., kdy jej oblehli a vyloupili Kartaginci. Nebyl to ale jeho konec. Za Římanů, někdy ve 3. století př.n.l., se opět dostalo mezi významná sídla ostrova, ale již pod jménem Agrigentum. Přerušuje mě dáma prodávající lístky a k mému velkému překvapení mi ke vstupu stačí jen ukázat pas. Senioři nad 65 let prostě vstupné neplatí. Ale ani vstupné mé manželky nebylo nic velikého, pouhých 10 euro.
Konečně jsme za branou a rozhlížíme se, kam se vydáme nejdříve. Tok turistů vystupuje na nevysoký pahorek. Obdivujeme staré olivovníky a další desítky druhů keřů, z nichž se některé předvádějí v tom nejkrásnějším šatu. Z rostlin jsou nejvíce zastoupeny opuncie, agáve a mnoho dalších neznámých druhů středomořské flóry. Turisté se rozptýlili po okolí a my stoupáme po schodech k nejvýchodnějšímu chrámu města, který byl zasvěcen bohyni Héře. Chrám byl postaven v 5. století př.n.l. a je nejvýše položeným v celém areálu. Je odtud nádherný výhled na celé město, které leží na protáhlém, skalnatém hřebeni. Proč se to všechno nazývá Údolím králů, nedokáži vysvětlit. Samotná stavba utrpěla ve středověku při zemětřesení na kráse, ale i to, co zůstalo, dokáže okouzlit. Na některých sloupech se dochovaly i hlavice. Přímo do chrámu, tak jako do všech ostatních, se nesmí vstupovat. První perličku jsme si prohlédli a jdeme dál.
Kdysi byla asi hlavní třídou a jmenuje se Via Sacra, po té pokračujeme k dalšímu chrámu. Několikrát vystupujeme ke skalám, ve kterých jsou vytesány různě velké prostory. Skály byly součásti opevnění. V několika místech se dá prostoupit až za ně, odkud je vidět do údolí. V jednom místě objevujeme kvetoucí acanthusy. Před námi se objevuje nejkrásnější a nejzachovalejší řecký chrám Svornosti. Jeho základy tvoří čtyři stupně, na kterých stojí 34 úžasných sloupů o výšce kolem 7 metrů. To, že přestál do dnešních dnů v tak bezvadném stavu je díky tomu, že byl v 6. století kostelem křesťanů. Nemůžeme se od této kouzelné stavby odtrhnout, několikrát ji obcházíme a snažíme si ji odnést domů v mnoha podobách uložených do fotoaparátu. Kus od chrámu leží na zemi kovový model telemóna. Cesta nás přivádí ke správní budově. Procházíme mezi několika zajímavými objekty, které jsou asi pozůstatky obytných domů. Dostáváme se ke třetí významné stavbě města. Heraklův chrám byl postaven přibližně kolem roku 520 př.n.l. Zmizel úplně ze světa a měl původně 38 sloupů. Osm z nich bylo znovu postaveno. Odtud pokračujeme do západní části. Jak kdysi vypadala, se dá obtížně představit. Je tu nekonečná spleť zbořených staveb. Nacházíme vykopaného ležícího telemóna, tito nesli, společně se sloupy, střechu Diova chrámu. Tato nedokončená stavba měla rozměry 112 x 56 metrů. Je těžké si představit, jak mohla vypadat. Je to zde naprosto nepřehledné, velké bloky kamenů mnoha tvarů leží všude kolem. Stojí zde jen čtyři sloupy chrámu Kastora a Poluxe. Ten byl znovu postaven v 19. století z dílů rozesetých v okolí. Slunce dosahuje na obloze svého vrcholu a čas k odjezdu se neúprosně blíží. Loučíme se s tímto kouzelným městem a poslední pohled z okna autobusu, po němž se již jen stahuje opona za krásnou antickou pohádkou.