Skřítek - Černé kameny - Maliník a Mazance

Dnes - v pátek 8.října - máme v práci výluku a já využívám z nebe spadlého volna k mé poslední letošní výpravě do Jeseníků. Bude to tentokrát opět "objevná" výprava po skalách jesenického podhůří a protože jedu bez manželky, tak to bude výprava i dobrodružná, neboť mne tím pádem nemá kdo hlídat a já budu zase jako utržený z řetězu !

Před 8 hodinou ranní jsem v Šumperku. Přesunuji se k autobusovému nádraží, kupuji si kávu a s obavami pozoruji dnešní počasí. Když jsem brzy ráno vyjížděl ze Zlína, tam bylo úplně jasno a tady se nad městem válí inverzní mraky a mám obavy, jestli se to v horách vybere. Kafé a zapálená cigareta mne vybízejí k meditaci :

Proč Jeseníky a proč pořád jenom skály ? Mám tyto Hory nesmírně rád a miluji všechna její místa - ta, která jsem už poznal i ta, kde moje kopyto ještě neotisklo svůj vzor. Mám rád jejich nepřekonatelnou pestrost a rozmanitost. Kde u nás najdete pohoří, v jehož zákoutích si připadáte jednou jako v Krkonoších, jednou jako na Šumavě, kde se hned vedle krásných lázní můžete ocitnout v místech, evokujících vám divočinu rumunských Karpat, kde u nás uvidíte takové množství památek i hezkých lidských sídel, vesnic a městeček i oblastí, která naplno žijí turistickým ruchem ? A to nepočítám desítky kaskád a vodopádů, krásu pravého horského lesa a další a další pozoruhodnosti. Další jesenickou zvláštností je to, že jsou tyto Hory našim nejskalnatějším pohořím a díky jejich geologické minulosti i převelice pestrou sbírkou hornin nejrůznějšího složení. Najdeme tu skály rulové a ze svoru, amfibolity a fylity,kvarcity a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Určitě ale bude pro mnohé z vás překvapením, že zde můžete obdivovat i skalní útvary z vápence, žuly a např. na hradě Rabštejně i z přeměněné sopečné horniny metadiabasu. Ale tohle všechno jsou termíny odborné a nás bude spíše zajímat, že tvary jesenických skal jsou velmi zajímavé, bizarní, tajemné a romantické a jsou ozdobou tohoto překrásného pohoří...Můj neklidný objevitelský duch a narození ve znamení Vodnáře mne nutí navštěvovat stále nová a neznámá místa. Skály u nás na Valašsku už mám projíté skoro všechny - do překrásných skalních oblastí ve východních a severních Čechách je to od nás daleko - a tak díky Bohu za poměrně blízké Jeseníky !!

Ale pozor, přijíždí mi dálkový autobus a tak stop planému rozjímání a hurá na cestu a vzhůru za neznámými skálami !!!

Krátce po 9.hodině vystupuji na sedle Skřítek a vidím, že se mé nejhorší obavy potvrdily - nevypadá to tu jako v Jeseníkách, ale na Šumavě - přes les se válí inverzní mraky a mlha, no - aspoň že neprší ! Po zelené a modré značce jdu nádherným lesem plným nejedlých hub. Předbíhám jednoho dědu, který tomu nevěří a zkoumá je hrotem svého čakanu. Zanedlouho se značky rozdělují - zelená pokračuje ke Krtinci a na Hvězdu - já ještě kousek po modré a pak lesní cestou k vrcholu Bílého kamene. Cesta ale po chvilce přestává stoupat a tak se z ní trhám a volím přibližný směr vrchol přes les. Není to ale nejšťastnější volba : terén je plný dolíků a vývratů, které musím obcházet a tak nechtěně minu údajně vyhlídkový Bílý kámen a vycházím na pěšinu na vrcholovém hřebenu a pod stromem s cedulkou a šipkou Skály. No nic, vracet se nebudu - stejně je mlha - a tak s optimismem dál...

Téměř vzápětí míjím malou skalní vesničku v malém amfiteátru po mé levici. Prozkoumávám a obcházím si je kolem dokola, výška skalek a balvanů tak do 5 m, je to tu ale docela hezké. Pěšina dál stoupá mezi nádherně zbarvenými stromy v barvách podzimu - zde v Jeseníkách už běží tato roční doba na plné obrátky - a vyvádí mne mezi bělostnými balvany na vrchol, kde vyheknu úžasem ! Stojím na nejvyšším bodě Hraběšické hornatiny, na kótě Černé kameny ( 956m) a zjišťuju, že vrchol tvoří mohutná rozpadající se skalní hradba z kvarcitu. To je kámen, který trochu připomíná mramor a jsou z něho složeny například nádherné Ztracené kameny nad sedlem Skřítek na hlavní hřebenovce Jeseníků. Tady to není sice až tak hezké, zato ale nesmírně zajímavé. Opatrně přecházím celý vrchol po kluzkých hranáčích a vtiskuji si do hlavy poznatky : celá hradba má délku asi 80m, převýšení nad okolním terénem je asi 15 m a za hezkého počasí musí být z vrcholu prvotřídní vyhlídkový bod !! Dnes to ale nehrozí a poryvy větru, který mi vhání útržky mrazivé mlhy do tváří, urychluje můj výzkum. Ještě pár fotek a rychle dál, jen ať se člověk zase co nejrychleji zahřeje...

Za skalní hradbou přecházím malou loučku a po pěšině, sevřené mezi dvěma stěnami lesa na nedaleký hřeben, kde mne vítá rozeklaný pás až 10 m vysokých skal velmi tmavého zbarvení, které by si název Černé kameny zasloužily daleko víc, než předešlé místo. Z nižší skály je solidní výhled do hlubiny, vlevo v lese vidím nižší pokračování hřebene. Mne ale stokrát víc zajímá to, co vidí mé pravé oko : za několika skalními bloky pokračuje skalní hradba nad strmým srázem plným vývratů a já se opatrně prodírám až na její konec. Hradba končí skalní věží, pod nohama propast, obejít to nelze, vracet se mi taky nechce a tak se opatrně spouštím skalní úžlabinou a po kmeni jeřábu na pevnou zem na druhé straně skalní hradby. Uff - dobře to dopadlo a tak se mohu rozhlédnout kolem sebe. Stojím u velkého černého pomníku a čtu na něm nápis : Hory,Hory,Černé Hory, co jste nám to udělaly,že jste nám syna vzaly,on Vás měl tak rád a pod tím stojí ješzě napsáno, že na tomto místě v roce 1980 tragicky zahynul teprve 12 letý chlapec !!!

Po chvilce piety opuštím toto smutné místo, ještě jednou zkontroluji pohledem tuto zajímavou skalní hradbu : má tvar luku a výška svislých a místy i převislých stěn z této strany postupně nabírá výšku od 5m až po nejvyšší 12 metrový útes, skály jsou členité a struktura kamene připomíná rulu, bude to určitě přeměněná hornina, teoreticky by to mohl být fylit ... A tímto se loučím s tímto ztraceným tajemným místem a kolem mnoha skalek a balvanů zestup k lesní zpevněné cestě. Zde konečně svačina a odpočinek a telefonát ženě, je to dobré, zdá se, že se mlha začíná trhat...

Pokračuju kolem horské chaty s krásným jménem Alice, pak 1.5 km zešup k silničce od Skřítku a na modrou značku, po ní asi 2 km a pak vlevo lesním průsekem zestup až k potoku Oskavě a po pár set metrech k mostku a jsem na žluté do Rýmařova a odsud už to znám od posledně.

Následuje asi 800 m stoupání k Rozcestí Rabštejnský potok, jsou tu krásné kaskády a já dělám vpravo vbok a dál pokračuju po lesní asfaltce, která po vrstevnici obtáčí kopec Maliník. Ještě 2 km a stojím v zatáčce pod 70 m dlouhou a asi 10 m vysokou členitou skalní stěnou a skalním hřibem pod silničkou, kde jsem kvůli nedostatku času musel přerušit svůj průzkum při mé minulé výpravě. Dneska mám času ještě dost a navíc se na mne konečně usmálo štěstí - vítr odnáší poslední útržky závoje Paní Mlhy a osvobozené slunce se svými paprsky radostně opírá o kmeny buků a jejich nádherně zbarvené listí a obdařuje svým dotekem i chladivý kámen zdejších skal. A tak vzhůru na průzkum !!

Procházím napřed pod dlouhou skalní stěnou - je tu i malý jeskynní výklenek - mezi vývraty stoupám na konci na její hřeben a dál už jsem jako v Jiříkově vidění či ve snu : další dvě skály mezi sebou tvoří minisoutěsku a mají strukturu ruly, což si u dalších skal už nejsem ani trochu jist - asi to budou opět fylity - stoupám do kopce , vpravo vidím malou skalní věž, připomínající řeznickou sekeru, přede mnou stromy s choroši, které jsou - považte - černobílé ! O kousek výš se na ostrohu nade mnou tyčí 13 m vysoká věž, která by mohla být ozdobou i takových Sůlovských skal a napravo vidím přes clonu vegetace nějaké hodně vysoké stěny ! Lezu pod ně a to tedy jsou útesy jak prase, výška až 20 m,zpod velkého převisu mezi stěnami vidím úžlabinu a nad ní strom. Jenom šílenec nebo blázen ...anebo já ... by tudy lezl k vrcholu !!! Když jsem ve výšce asi 10 m těsně pod stromem, musím se spustit na kolena a díky kořenům se dostávám na vrchol. Já ale nestojím na vrcholu skály, ale na obrovském útesu či spíše jakémsi "skalním ostrově" !!!

Teď už řádně vyklepaný pořád nahoru, opatrně oblézám vrcholové skalisko na pevnou zem - vpravo další hradba, vlevo další a další jednotlivé skály i hejna a řady, na vrcholcích vidím četné hříbovité tvary. Též tvary a bizarnost jednotlivých skalních ůtvarů je nepopsatelná. Kolem dalších a dalších skalních bloků k vrcholu a vždy, když už si myslím, že tam jsem, tak je to ještě o horizont dál. Pak se ale svah trochu zmírňuje a na kýžený vrchol se konečně dostávám ... Moje hladina adrenalinu se nachází nad teplotou varu a tak převléct propocené tričko, zklidnit rozbouřené hormony kusem čokolády a pak se teprve dodatečně pokochat a prožít si znovu tu snovou fantazii, kterou jsem před chvilkou absolvoval...

Pod nejvyšším bodem Maliníku ( 805m) se vypíná ohromný útes, čnící vysoko nad okolními lesy - je to ten, co mi při cestě z Dobřečova v dalekohledu připomínal Českosaské Švýcarsko. Ale na ten já nelezu, protože Bůh a ďábel sice ochraňují blázny, ale já si svou dávku dneska vybral na pěknách pár měsíců dopředu. A tak ještě dodatečný odpočinek a opatrně skalnatým terénem k další veliké skále. Obcházím ji zleva a dostávám se na úzkou lesní cestu, která mne mezi nádhernými starými buky přivádí pod skalnatý vrchol Mazanců (823m). Pěšinou vlevo se jdu podívat k fantastické střechovité skále a pak už jen mezi drobnými skalkami k veliké trampské chatě a tábořišti a na začátek kvalitní lesní cetsy.

Než po ní vykročím, musím jen konstatovat, že skalní seskupení na Maliníku a Mazancích dosahuje délky více jak 1 km a je to největší skalní soustava, kterou jsem dosud v podhůří Hrubého Jeseníku viděl !!! Přitom je vzdáleno vzdušnou čarou jen asi 2 km od nedalekého a mnohem známějšího Rabštejna ! Je ale fakt, že sem na Maliník bych asi výlet rodičům s dětmi určitě nedoporučil...

Příjemná lesní cesta vede lesem téměř po rovinatém hřebeni a asi po 0.5 km míjím ještě veliký mrazový srub a před ním hříbovitý tor, pak se dostávám do sedla se žlutou značkou od Rabštejna, chvilku klesám lesem na další Rozcestí nad Rýmařovem a tady to opět poznávám : tady jsme s Janou odpočívali cestou z Dobřečova do Rýmařova. Já ale pokračuji vlevo k Rozcestí, motorestu a autobusové zastávce na Žďárském potoce, odkud mi asi za hodinu jede bus do Šumperka.

Znovu jedu přes Skřítek, cestou z hor se můžeme kochat stráněmi nad Sobotínem, pokrytými pasoucími se ovečkami a bůů - (pardon) - kravičkami a tento obraz a letošní rozloučení s milovanými horami si sebou odnáším vřezané v srdéčku - já su tak ščastné - a odjíždím večerním vlakem k domovu...