Šlápni a nezastavuj aneb Austrálie bez filtru

Cyklistický výlet podél australského pobřeží zní jako pohádka. Slunce, nekonečné pláže, klokani skákající v dálce a křišťálově čistý oceán za zády. Realita? Spíš nepřetržitý boj o přežití v zemi, kde vás může zabít všechno od slunce po neškodně vypadajícího ptáka. Vyrazil jsem z Cairns s nadšením a plánem dojet až do Adelaide, a jak jsem šlapal první kilometry, byl jsem přesvědčený, že mě nic nezastaví. Netušil jsem, že se budu muset vyhýbat létajícím strakám, jezdit slalom mezi klokany a bojovat se spáleninami třetího stupně.

Tahle cesta nebyla jen výletem na kole. Byla to exkurze do skutečné Austrálie – té divoké, nepředvídatelné, občas trochu děsivé, ale neskutečně krásné. Zvládl jsem tropické lesy, nekonečné dálnice, města plná života i prázdné vyprahlé pláně. A zatímco mi vítr foukal do obličeje a slunce pálilo kůži, pochopil jsem jedno: Austrálie není země, kterou zkrotíte. Musíte se jí přizpůsobit. Napadení ptákem musíte brát s grácií a radovat se z každého okamžiku kdy vás nehoní krokodýl.

Vyrazil jsem z Cairns s tím, že to bude epická cyklojízda podél pobřeží. Měl jsem mapu (pro jistotu offline), kolo, které by možná zvládlo i Alpy, a optimismus, který mi vydržel asi prvních třicet kilometrů... než mi odešla první duše.

První noc jsem kempoval v džungli kousek od Mission Beach. Bylo to magické, dokud se k mému stanu nepřiblížilo něco, co znělo jako dinosaurus. Ve skutečnosti to byl kasuár, což je obří nelétavý pták s pohledem „zkus se přiblížit a zjistíš, jak ostré mám drápy“. Mimochodem, ptáci jsou vesměs dinosauři, respektive jejich potomci, jelikož ptáci, oproti ostatním živočichům, v době dinosaurů existovali. Naštěstí jsem se nepřiblížil. Kasuár odešel a já přežil, i když jsem spal s helmou na hlavě – protože člověk nikdy neví. Když jsem se dostal do Townsville, poprvé jsem pocítil, co to znamená „australské slunce“. Spáleniny jsem měl takové, že bych mohl konkurovat rajčeti. Namazat si záda nebylo snadné, takže jsem se po zbytek cesty mazal skoro litrem opalovacího krému denně. Cyklistika na tomhle území nebyla sport, ale boj o přežití. Pokračoval jsem směrem na jih, míjel mangrovníky a pláže, kde vás u vchodu varují cedule „Pozor na krokodýly“. Zastavil jsem v Townsville, kde jsem objevil vynikající rybí a hranolkový stánek. Taková australská verze anglického "Fish and chips".

Cesta do Mackay mě naučila tři důležité věci:

1. Slunce v Austrálii není přítel.
2. Ani australské straky – místní agresivní ptáci, kteří si myslí, že cyklistická helma je ideální cíl pro nálet.
3. Klokani nejsou jen roztomilé symboly Austrálie. Jeden večer mi jeden skočil těsně před kolo. Naštěstí jsem nehodu odvrátil, ale začal jsem si říkat, jestli má moje cestovní pojištění sekci „srážka s faunou“.

Když jsem dorazil do Rockhamptonu, města známého jako „hlavní město steaků“, rozhodl jsem se dát si pauzu. Po týdnu instantních nudlí a proteinových tyčinek chutnal hovězí steak jako mana z nebes. Místní byli přátelští, dokud nezjistili, že jedu na kole. Pak na mě koukali jako na blázna. Další zastávkou, kterou stojí za zmínku byla Fraser Island. Nechal jsem kolo v Rainbow Beach a vydal se objevovat ostrov. Ačkoli jsem se těšil na krásné pláže, záhy mě upozornili na dinga – divocí psy, kteří vás prý rádi pronásledují. Pro jistotu jsem nosil klacek, i když by mi asi moc nepomohl (Pomáhá mít s sebou lahev s vodou, po polití vás psi nechají na pokoji - má vlastí zkušenost z Rumunska).

Další fáze cesty vedla přes Brisbane a Gold Coast, kde jsem si připadal jako outsider – mezi surfaři s těly jak z reklamy jsem já, spálený a unavený cyklista, působil spíš jako postava z béčkového hororu. Jednou z nejkrásnějších částí bylo projíždění kolem národního parku Byron Bay. Tamní pláže vypadají jako z pohlednice – bílý písek, tyrkysová voda, a surfaři, kteří by mohli být na obálce módního magazínu. Zastavil jsem se na chvíli, abych nasál atmosféru, ale rychle jsem pochopil, že na kole v kraťasech jsem tady spíš atrakce než součást scény. Při jedné z přestávek jsem dokonce narazil na skupinu mladých klokanů, kteří z dálky vypadali roztomile, ale když se jeden z nich začal nebezpečně přibližovat, rozhodl jsem se, že „socializace“ s místní faunou počká na jindy. Po cestě mě ale čekaly i méně idylické momenty. Někde na půli cesty jsem musel projet přes dálniční úsek, kde řidiči neberou cyklisty zrovna v úvahu. Připadalo mi, že se kolem mě každé auto řítí rychlostí zvuku, zatímco já šlapu do pedálů jak zoufalec. Když jsem konečně dorazil do Newcastle, oddechl jsem si, že jsem přežil. A večer v jednom z místních barů mi barman doporučil zázvorové pivo, které prý „léčí stres z australských silnic“. Měl pravdu. Chutnalo výborně.

Sydney jsem přivítal s nadšením. Opera, Harbour Bridge, slavné Bondi Beach… Myslel jsem, že to bude odpočinek. Omyl. Bondi Beach je ráj, pokud máte surf, opálené tělo a lásku k davům. Já jsem měl kolo, propocené tričko a sluneční úpal. Skončil jsem na pláži vedle někoho, kdo si mě spletl s bezdomovcem a nabídl mi láhev vody. Přijal jsem ji. Měl jsem ale jedno nečekané setkání – na kole jsem projížděl přes méně známou část města, když jsem spatřil obří pavouka na dopravní značce. Byl tak velký, že jsem měl pocit, že mi mává. Následně jsem zjistil, že to byl „huntsman spider“ – sice nejedovatý, ale velikost talíře vám na kole rozhodně nepřidá na rychlosti. Když jsem dorazil do Melbourne, byl jsem připraven na kulturní šok. A ten přišel. Město bylo plné cyklistů – a na rozdíl ode mě vypadali všichni profesionálně. Melbourne je hlavní město kaváren, a tak jsem se rozhodl udělat to, co místní – zastavil jsem se na kávu. Stála 8 dolarů. To byla chvíle, kdy jsem pochopil, že australský rozpočet si žije vlastním životem.

Večer jsem navštívil známé laneways, uličky plné graffiti a skrytých barů. Jeden z nich měl název „Pavouk a klokan“. Když jsem se barmana zeptal, proč zrovna tohle, usmál se a řekl: „To jsou dvě věci, které tě tady dřív nebo později dostanou.“ Morbidní, ale pravdivé. Z Melbourne do Adelaide vedla poslední část mé cesty. Místní Great Ocean Road je pravděpodobně nejkrásnější silnice na světě – dechberoucí výhledy na oceán, útesy a slavné skalní útvary Dvanáct apoštolů. Bohužel mě v půlce cesty zastihla prudká bouřka, která udělala z mé jízdy něco mezi jízdou na vodním skútru a scénou z Titaniku. Adelaide mě přivítalo s chladnějším podnebím a překvapivou pohodou. Místní lidé byli přátelští, ptali se mě, odkud jedu, a když jsem jim řekl, že z Cairns na kole, vypadali, že by mi klidně postavili pomník.

Když se ohlédnu za celou tou šílenou cestou, měl jsem pocit, že jsem projel celou Austrálii nejen na kole, ale i ve vlastní hlavě. 5000 kilometrů, 2 měsíce a celkem pět dní deště – to byla moje bilance. A věřte mi, těch pět deštivých dní si pamatuju, jako kdyby to bylo před chvílí. Když v Austrálii prší, tak to opravdu prší. Ale i přes to, že jsem občas zuřil nad deštěm, sluncem, větrem nebo pavouky, kteří měli větší měřítka než některé mé batohy, ta cesta byla nezapomenutelná - až teď zpětně mohu ocenit cestovatele Hanzelku a Zikmunda a pochopit, co to pro ně znamenalo.. Každý den na kole byl novým dobrodružstvím, novou výzvou. Předjíždění klokánků, nahánění ptáků, rozbité silnice i slunce, které si dělalo co chtělo. Ale to všechno k tomu patří. Austrálie není jen o krásné přírodě, ale o tom, jak vás vezme do kolen a zároveň vás potěší každým dalším zázrakem, který vám ukáže. Doporučuji to všem, kdo mají odvahu šlápnout do pedálů a nechat se pohltit tímto šíleným kontinentem. Pokud jste ochotni podstoupit pár strachů, pár pálení pokožky a možná i menší pád na asfalt, Austrálie vám to vrátí ve chvílích, kdy jedete po klidné silnici vedoucí k oceánu, nebo když vás přivítá místní klokaní rodina. A kdyby jste se náhodou rozhodli si cestu zkrátit občasnou jízdou automobilem, doporučuju si před odjezdem udělat mezinárodní řidičák (já na něj zapomněl a já musel místo toho počítat a doufat na to, že mě vezme autobus). 5000 kilometrů není nic, co by vás zničilo, pokud máte správného ducha a kolo, které s vámi projede vše – i když občas budete mít pocit, že to chcete vzdát. Protože na konci cesty, po těch všech stoupáních a sjezdech, je to pocit vítězství, který vám zůstane navždy. A já vám říkám – stojí to za to!