Loading...
Slovenské Rudohoří
Dny (1 a 2): Příjezd a první den
Jsme vodácko-turistický oddíl Vodáci, ale tentokrát jsme se spolu se staršími dětmi rozhodli vyrazit na Hory. Slovensko je blízko a rozhodně má co nabídnout, proto jsme vyrazili do Slovenského Rudohoří. Sešli jsme se ve čtvrtek večer na Hlaváku. Ve vlaku jsme ještě dali partičku bangu a šli spát. Do Košic jsme přijeli ráno a v parku před nádražím jsme zdlábli snídani. Z nádraží jsme šli přes náměstí a poté podél jedné z Košických dopravních tepen. Celkem jsme museli ujít něco přes 4 km, abychom se dostali na konec města. Po kratší pauze jsme vyrazili po červené, směrem do Bankova. Cestou Matesovi vypadla kofola a flaška mu praskla. Naštěstí se našlo dost dobrovolníků, kteří mu pomohli ji vyprázdnit. V Bankově jsme chtěli nabrat vodu a nejvhodnějším (jediným) místem se zdál být luxusní čtyř-hvězdičkový hotel. Moc lidí se do toho zrovna nehrnulo, ale nakonec jsme tam nabrali pár flašek a zjistili jsme, že o kousek dál po červené je pramen. Vyrazili jsme tedy tam. Bylo poměrně vedro, takže nám pramen poskytl i dobré osvěžení na další cestu. Museli jsme se vyšplhat nahoru na hřeben a pak už jsme konečně nabrali tempo, takže byl Martin (náš vedoucí) vcelku spokojen s naší rychlostí. Sice pochybuju, že si toho někdo jiný všimnul, ale les, kterým jsme procházeli, byl hodně různorodý, byly tam snad všechny stromy, na které jsem si dokázal vzpomenout. Bohužel ostatní moje nadšení asi nesdíleli. U oběda, jsme řešili, že by si všichni měli dávat pozor na svůj chleba, aby se nepomačkal. Nemělo to moc efekt, ale v plánu byli i polívky tak to nijak zásadně nevadilo. Po obědě se ozývaly hlasy, že bychom mohli dát bang než vyrazíme. Martin ale chtěl udržet dosud nezkaženou morálku a jít dál. Červená značka nás vedla po hřebeni a dál až jsme sešli do sedla k chatě Jahodná. Po kratší pauze nás čekal krpál nahoru. Matouš měl sice co dělat, ale nakonec jsme se tam vydrápali všichni. Už pomalu začínalo být pozdě, takže jsme se začali ohlížet po nějakém prameni, kde bychom mohli přespat. Nakonec jsme ale došli až k chatě Lajoška, kde byla k dispozici posekaná louka i studánka. K večeři byly knedlíky a objevili jsme první nedostatek naší výpravy. Nevzali jsme sebou sůl. Nikomu se nechtělo, ale Hanka se nakonec obětovala a nějakou v chatě vysomrovala. K večeři jsme měli knedlíky s marmeládou a tvarohem. Tvarohu bylo pomálu, protože se nám trochu rozsekal po cestě. Někteří aktivnější se to pokusili nahradit sbíráním borůvek. Po večeři se někteří šli vykoupat, dali jsme jednu partičku bangu a šli zalehli jsme. Celkem jsme ušli asi 4 kilometry přes Košice a 4:05h.
Den 3. Chata Lajoška – Tri studne
Po závinech a čaji jsme se sbalili a vyrazili dál po červené. Cesta začala poměrně bezproblémově. Po hřebeni jsme šli poměrně rychle, ale od Idčianského sedla jsme museli vystoupat pod Kojšovskou horu. Převýšení bylo 320m a než jsme se dostali nahoru tak uplynula značná doba. Většina se rozhodla podívat nahoru, což byla odbočka 30minut. Ti, kterým se nechtělo, hlídali věci a připravovali oběd. Viditelnost nebyla nejlepší, ale i tak to stálo za to. Na vrcholu byla i kronika, kam jsme něco napsali a šli jsme zase dolů. Po obědě nás čekala cesta dolů. Po chvilce jsme opustili silnici a vydali se po menší cestě. Ze začátku to bylo v pohodě, ale chvílemi nám dělalo problémy najít správnou cestu. Taky nás zdržel i první vážnější úraz, když Kačenka špatně došlápla a poranila si kotník. Naštěstí to nebylo to moc vážný a už jsme stejně chtěli pomalu končit, takže po menším zdržení jsme vyrazili dál. Většinu cesty jsme měli za sebou a po chvilce jsme došli k prameni pod místem na táboření. Nabrali jsme vodu a vyrazili do posledního stoupání. Tri studne je ideální místo na spaní. Jsou tam stoly a dva menší přístřešky. Taky je tam kadibudka. Za tento den jsme podle mapy ušli 4:10h a k tomu asi 0:45h jako odbočku na Kojšovskou horu. Počasí bylo jen o něco málo horší než první den.
Den 4. Tri studne – (Lastovičí vrch)
Ráno nás slunce neprobudilo a to hned ze dvou důvodů. Ten první je ten, že Martin to stihl dřív a ten druhý, že přes mlhu a mraky nebylo vidět skoro nic. Sice nepršelo, ale nezdálo se, že by se tak nemělo stát. K snídani bylo konečně müsli a tak brzy vypukla snaha získat nejlepší příchuť. Největší zájem byl o čokoládový, ale ne na všechny se dostalo. Po snídani a ranní hygieně jsme začali balit. Když už Ti nejrychlejší dobalovali tak začalo pršet. Alespoň jsme se mohli schovat pod přístřešky. Takže jsme si vyndali pláštěnky a vyrazili jsme. Někteří měli i pláštěnky na batohy a jiní měli jen “nepromokavou“ bundu. S lehkým zpožděním jsme vyrazili směrem na vrch Kloptaň. Podle mapy to je 1:25h, ale nám to do kopce trvalo déle. Cestou postupně přestávalo pršet, až jen krápalo. Na Kloptani je pěkná rozhledna, v jejíchž základech jsme se mohli skrýt před deštěm. Postupně jsme se prostřídali nahoře. Výhled byl vcelku pěkný, ale ideální viditelnost bohužel nebyla. Po trochu delší pauze jsme zamířili dál po červené sedlo Jedlovec. Zpočátku cesta nebyla moc dobře značená, než jsme dorazili na zbojnickou skálu, ale později se to zlepšilo a taky přestalo pršet. Do sedla jsme dorazili dost pozdě a tak byli všichni dost vyhládlí. K obědu byla marmeláda. Oběd byl poměrně pozdě a po další cestě jsme ještě dali neplánovanou přestávku, když Mates zakopl a zkusil, jestli jeho hlava vydrží všechno nebo ne. Chvíli trvalo, než se mu přestala motat škeble, ale zdál být se v pohodě, takže jsme pokračovali. Skončili jsme kousek pod Lastovičím vrchem. Svah nebyl moc přívětivý pro stavění stanů, ale nakonec si všichni našli nějaké místo. Pak se čistotnější umyli v potoce, zatímco jiní už začali s večeří. Tento den jsme toho moc neušli, hlavně kvůli počasí to bylo jen asi 3:25h.
Den 5. (Lastovičí vrch) – Čierna Moldava
Ráno jsme vstali a udělali polévku. Tentokrát některým trvalo balení tak dlouho, až z toho byl Martin nesvůj, takže těm, kteří balili moc dlouho, zakázal hrát bang celý den. Vyrazili jsme dál po červené, a zanedlouho přišel na řadu Mates. Cestou z kopce špatně došlápl a bolelo ho koleno. Dali jsme kratší pauzu a pak jsme došli na okraj vesnice Štos. Matesovo koleno pořád nebylo nic moc, tak jsme mu vzali batoh. Chvíli jsme řešili co s ním a pak jsme se rozhodli, že připravíme oběd. Po obědě jsme pořád ještě nevěděli, co budeme dělat. Mates se tvářil, že je ve formě na to, aby vylezl i na Mont Everest, ale nakonec jsme se rozhodli, že mu rozebereme věci z batohu a změníme plán trasy, abychom se moc nevzdálili od autobusu. Opustili jsme tedy červenou značku a šli jsme po zelené až do centra vesnice. Tam jsme se pokusili sehnat mapu, oblasti, do které jsme mířili. Bohužel se nám to nepodařilo, tak jsme udělali pauzu na zmrzlinu a pak šli dál po zelené. Nebylo to moc daleko a ještě brzy odpoledně jsme došli k většímu potoku Bodva na rozcestí Čierna Moldava. Potok vypadal dost čistě a taky studeně. Postavili jsme stany a všichni se vykoupali. Matesovo koleno už vypadalo v pohodě, takže i přes zákaz pobíhal okolo. Po večeři jsme hráli bang, teda alespoň ti, kteří to neměli zakázané. Za tento den jsme se moc neposunuli, podle mapy pouze o 1:40h.
Den 6. Čierna Moldava – Zádiel
Ráno se Matýsek cítil dobře, takže včerejší spekulace o tom, kdo a jak s ním půjde do nemocnice, byly k ničemu. Po polívce jsme si sbalili a vyrazili dál po zelené. Nejdřív jsme se museli dostat na druhou stranu Bodvy. Všichni ji nakonec překonali přes padlý strom. Někteří tam však dělali blbosti tak dlouho, až tam spadli . Cesta po zelené vedla do kopce a jednou jsme se zdrželi při hledání značky asi půl hodiny, protože cesta byla zarostlá křovím, ale nakonec jsme se našli a pokračovali dál. Není nic lepšího než začít den dlouhým stoupáním. Když jsme se konečně dostali na vrchol Bujačí, dali jsme pauzu. Byla tam pěkná louka, na které se dalo dobře odpočívat. Po přestávce jsme vyrazili po modré přes louku a pak lesem z kopce dolů, kde jsme zjistili, že Mates si svoje koleno nezavázal a zase ho začalo bolet, proto jsme si dali oběd pod kopcem. Naše cesta se konečně začala stávat zajímavou. Prošli jsme Blatnickou dolinou až na rozcestí Zádielská dolina. Na místě jsme si udělali pauzu a zašli jsme koupit mapu do Zádielské chaty. Zádielská dolina byla opravdu moc hezká, uprostřed vede asfaltka vedle bystřiny a z obou stran je cesta svíraná skalami. Na konci doliny jsme nabrali vodu, a protože se už začalo připozdívat, vyrazili jsme hledat místo na spaní. Zádiel je celkem díra, vyrazili jsme po polní cestě směrem na Turnianský hrad a zakempili jsme na kopci kousek za Zádielem. Byl odtud pěkný výhled na skály u vchodu do doliny. Trochu se zatáhla obloha, proto jsme postavili stany a začali vařit večeři, bohužel jsme to nestihli, takže jsme pěkně zmokli. Nakonec to byl poměrně odpočinkový den, ušli jsme přibližně 4h.
Den 7. Zádiel – Drienovec
Ráno jsme vstali brzo, chtěli jsme toho hodně stihnout. Po snídani a balení jsme vyrazili směrem na Turnianský hrad. Zřícenina je poměrně zachovalá a potkali jsme tam velké zelené ještěrky. Dál jsme si to namířili po žluté, směrem na Háj, cestou jsme bohužel ztratili značku, což nás trochu zdrželo. Hned za Hájem, dál po žluté jsou Hájské vodopády, u prvního (a zároveň největšího) jsme si dali oběd a trochu se tam zchladili, bylo tam opravdu moc krásně. Bohužel jsme to trochu přepískli s přestávkou, proto jsme se rozhodli si cestu trochu zkrátit tím, že jsme se vrátili do Háje a šli jsme po modré do kopce. Cesta byla úmorná a jeden z našich expertů si nevzal do pohorek ponožky, takže se mu rychle udělaly puchýře a hrozně se loudal. Bohužel se trochu začínalo připozdívat, takže jsme potřebovali spíš zrychlit, ale když už jsme dorazili nahoru, nebyl to takový problém. U Hačavské studánky jsme nabrali vodu a vyrazili dál po modré značce až k Drienovské jeskyni. Byl tam i pramen, kde jsme nabrali vodu a pospíchali dál k Drienovci. Po polních cestách jsme se dostali až k okraji lesa na severovýchod od vesnice a tam jsme postavili stany a začali vařit. Po večeři jsme toho měli už dost, takže jsme šli na kutě. Celkem to byl asi nejnáročnější den, ale zároveň díky vodopádu a zřícenině se zařadil mezi ty nejzajímavější z naší cesty. Vzdálenost, kterou jsme překonali, byla přibližně 5h.
Den 8. Návrat
Ráno jsme si sbalili a vyrazili s rezervou, abychom stihli vlak do Košic. Nejdřív jsme to vzali přímo přes křovinatý porost do vesnice. Stejně jako v Háji nebo jinde v okolí na menších vesnicích jsme nepotkali nikoho než romské osadníky. Nádraží vypadalo spíš jako skládka, u které jsme bohužel čekali asi hodinu, než přijel vlak do Košic. Místní železnice protíná obrovský areál železáren U.S. Steal. V Košicích jsme si dali rozchod, protože jsme měli ještě hodně času. Celkem bylo naše putování nenáročné, vzhledem k osazenstvu, ale pauzy jsme zvládali vyplnit bangem takže jsme si to užili naplno. Zdraví Vodáci.