Slovinsko - Koper, Piran, Portorož, Triglav

Cestovní deník - Slovinsko

Slovinsko srdce Alp a laguna Jadranského moře

Slovinsko je velmi malý stát, který je pojítkem mezi Itálií a Chorvatskem. Žije zde více než 2 mil. obyvatel a svoji rozlohou včetně moře zabírá přes 20 tis. km². (ČR přes 78 tis. km²) 

Balíme v den odjezdu po mém příchodu z práce, vše máme perfektně naplánované a s úderem půlnoci se chystáme vyrazit do neznáma. Čas si s námi pohrává a začíná nás předhánět v našich původních plánech. Pojedeme až ráno, 600 km před námi nelze podcenit. V 7:30 stojíme před sbaleným autem, poslední pohled směrem k našemu domu (pozn. bydlíme v paneláku, ale na terasu není vidět). Cesta celkem rychle utíká, po důkladné prohlídce a drobných oprav na vozidle přichází ještě v České republice první signalizace na palubové desce auta - tlak v pneumatikách. Přes veškerou snahu nafouknout, vyfouknout se nic nezměnilo.

Za chvílí míjíme hranice s Rakouskem, za hranicemi se nám odkrývá jiný svět, dálnice vypadají jako nově položené asfaltové pruhy. Alpy se schovávají v mracích, polovina cesty je za námi. Zvláštní hranice uprostřed země - lidé dávají do okénka co - si. Cedule těsně před okénkem značí poplatek 7,20 eura a 11,20 euro za vjezd do tunelů, které jsou ovšem v porovnání se 43 miliardovým komplexem tunelu Blanka perfektně nasvícené bez omezování rychlosti. Snížení je s porovnáním dálnice 130 km/h na 100km / hod. velice pohodlné. Rakouskem projíždíme bez problémů. Stále prší, naše nálada se nemění, neboť máme 12 dní dovolenou a babí léto nás nezklame. Přestalo svítit levé světlo pro denní svícení (po kompletní servisní prohlídce, stáří vozu 5 let). Ukazatel značí, že se blížíme k hranicím se Slovinskem a 12 km před  námi je Tunel Karavanky dlouhý 7,8km, který je dělícím tunelem hranice Rakouska se Slovinskem, je vybudován v pohoří Karavanky. Jedeme přes den a předpokládaný příjezd do města Trenta (Slovinsko) by měl být kolem 15 hod. Ale vzhledem k předpovědi počasí měníme původní plán a směřujeme jižněji k moři. Tam by mělo být od zítra lepší počasí. Po cestě projížíme hlavním měste Ljublaň, které je takovou divnou Bratislavou. Ve městě Koper, které je nejdůležitější přístavním městem země nás vítá bouřka a rozbouřené moře. Stavět stan není kde, hotely jsou drahé a tak nocujeme v autě.

Probuzení na parkovišti plném místních aut se na nás směje slunce. Problém s toaletou je tady řešen velmi snadno, můžete navštívit čisté veřejné toalety, které jsou centrálně rozmístěny po městě. Nikde se nepovalují nepřizpůsobivý občané. Ve vzduchu jsou cítit smažené ryby a čerstvě pražená káva. Vydáváme se do centra města, neboť se na obloze stále tvoří malá mračna. Objevujeme veřejnou pláž, která je z betonu, ale z barvy jadranského azurového moře nás přechází zrak, beton střídá oblázková pláž v přístavu kotví výletní loď, která se zdržela vzhledem k rozbouřenému moři na dva dny k obdivu obyvatel a fotografujících turistů. Turisticky není město příliš přelidněné a tak v úzkých uličkách proplouváme velmi snadno a ocitáme se v samém srdci města. Zvony z malého kostelíka se nacházejí na zemi, asi mají líného kastelána a nechce se mu chodit do vysokých schodů. Den se pomalu chýlí ke konci a my se opět ocitáme v našem provizorním příbytku malé hondy. Následující ráno je mnohem přívětivější, neboť  nás probouzejí sluneční paprsky. Balíme si batoh a chystáme se objevit další část města, která vede úzkým chodníkem podél pobřeží. Cesty se dělí pro pěší a cyklostezku, po které mohou jezdit i motorky což bývá ve městě trochu rušný element. Moře není zdánlivě nekonečné, neboť od přístavu za který není vidět se v dálce objevují Hory a města posázená podél oblázkovo betonových pláží. Další veřejná pláž je mnohem větší s občanskou vybaveností od plaveckého bazénu po stánky s občerstvením a pitím. Lidé se sluní a my vybalujeme deku a uleháme na beton. Z počátku se nám ležet na rovném povrchu poměrně zamlouvá a ve chvilce usínáme. Budí mě horko a tak bosou nohou kráčím po kamenech do moře, voda je ledová a lidi se koupou. Otužilci, vzdávám to a po zbytek dní trávených na pláži se ani nepokouším si solit nohy. Oběd si vaříme na obrovském kameni, které jsou souměrně seskupeny po celé délce cyklostezky směřující od města až po konec veřejné pláže. Nikoho nepřekvapujeme svým kempováním na kamenech pozorujeme kraby a volavky popelavé lovící ryby. 

Po třech dnech v autě se konečně dostáváme do další etapy naší cesty a ubytováváme se v samém centru města. Ráno se vydáváme na cestu podél pobřeží směrem dolů kolem hranic s Itálií do města Izola, která je velmi úrodným místem pro olivy, rostou na každé zahradě. Dostáváme se po pár kilometrech do starobylého města Piran. Placené parkoviště se nachází asi 2 km od města. Měl by zde jezdit zdarma svozový autobus, ale my jdeme podél pobřeží pěšky. Z dálky vidíme dominantu města kostel a historické město plné lodí a na rozdíl od Koperu dost turisticky rušné město. Ceny vzrostly o 30%. Množství restaurací střídají kavárny. V úzkých uličkách jsou cítit ryby a netipické velké kruhové náměstí. Ze kterého se vydáváme do kopce kde na nás ze všech budov dýchá benátská architektura. Z dálky jsou vidět městské hradby, kde se platí vstupné ale máte celý poloostrov a nekonečné moře jako na dlani. Další zastávkou je město Portorož, které je administrativní částí Piraně. Sídlí zde již více italů,  stále působí původním dojmem lázeňského města, ale je již přeplněné hotely, casiny a písčitými plážemi. 

Malým okruhem projížďkou měst se na druhý den vydáváme blíže k Rakouským hranicím do obce Mojstrana k nejvyšší hoře Triglav, která je dominantou Julských Alp a tyčí se do výše 2864 m. n. m. Díky své poloze je velmi oblíbeným místem turistů v době od června do října, ale z vlastních zkušeností se v září vydejte raději na Sněžku, než do Alp. Kde nelze poručit dešti a mrakům, do kterých se nám Triglav dva dny schovával. V nejníže položené chatě ve výšce Aljažev dom se jdeme ubytovat za 50 euro, protože nevlastníme alpinverin (členství alpinistů) tak za dva 50 euro, očekáváme snídani, pohodlnou postel a vůni pečené čevabčiči, které bude ležet na stole. V chatě z 18 st která procházela rekonstrukcemi a tou hlavní po strhnutí laviny v  roce 1909 a dnešní podobu včetně polohy pod severní stěnou výšlapu na Triglav stojí od 80 let. Nebylo nejhroznější snad původní vybavení z venku krásně vypadající chaty, rozvrzané postele, papírové zdi by byly to nejmenší v porovnání se strašlivou zimou, která v chalupě s narůstající hodinou byla. Venku teploměr ukazoval 4°C a uvnitř na pokoji byla snad nula. Za euro se na tři minuty můžete ve vlažné vodě osprchovat, ale já vytahuji vlhčené ubrousky. Venku už je na výšlap pozdě, ale přesto se vydáme prozkoumat zítřejší trasu přes Čez Prag. Nevíme co nás čeká, naivně si myslíme, že jsou via ferraty pro každého a po 3 hodinové procházce se vracíme zpět do chaty. Dole v restauraci posedává pár němců, kteří popíjejí, asi oslavují úspěšné zdolání Triglavu. Nevypadají jako zdatní horolezci a tak si dáme lahvové pivi, aby se nám lépe usínalo. Přicházejí další a další lidé, ale to už je venku tma a my se chystáme ulehnout. Budíky si řídíme na 5:30 a v nočním ruchu se snažíme skrze papírové zdi a část skleněných dveří poskytující dostatek světla v pokoji usnout. Marně. 

Ráno je mlhavé a pošmourné, celá chata ještě spí a my se vydáváme směrem nám již z části známe trasy kolem pomníku padlých partyzánů ve tvaru skoby s karabinou. Cedule ukazuje 6h na Triglav, řešíme šesti hodinový výšlap jak jej ne/lze za tento čas zvládnout. Hory jsou stále schované v mracích, ale my to nevzdáváme.

Stoupáme stál výš. První pauza před stěnou severní strany Čez Prag, kde po stěnách stéká déšť, který ne a ne ustat. Poměrně rychle se k nám blíží dva lidé a jako kamzíci vyskakují směrem vzhůru a doslova se ztrácí v mracích. Tu a tam se nám otevře část skal, jsme v jakém si údolí stěn a pan Král Triglav se stále ukrývá daleko v mlze. Nemáme zkušenosti s via ferraty. Vybavení, které máme půjčené a zbytečně nám zatěžuje obsah batohů se marně pokoušíme stoupat výše druhou stranou a tímto bodem naše trasa končí. Všude se nachází pomníky padlých horolezců, mezi kterými jsou i dva češi. Pomníky budí respekt a my se k nim skláníme s úctou a pokládáme na již vrstvené kamení další. Tu a tam se opět pár vrcholů odkryje, ale na Triglav víme, že čekáme marně. Z vrchu po 10 té hodině seskakují dva muži a míří směrem dolů zpět k Aljažev domu. Loučíme s nepoznanou krásou Julských alp a s modrými rty se vracíme také zpět. Ti dva mluví česky a kvitují nám, že dnes je již na Triglav špatné počasí, které bude následujících pár dní vládnout. Za 10 dní trávených ve Slovinsku se loučíme se zemí do které se budeme vracet. Nestane se naším cílem každoroční dovolené, ale vím, že v mém srdci tato malá země zůstane tajným přáním, které jsme si v den svých oslavujících narozenin na pláži ve městě Koper při sfouknutí svíčky přála.