Sněžka 1602 m.n.m.

Nápad, který mě napadl až pár dní před odjezdem a nad kterým jsem dlouho váhal jestli ho mám uskutečnit. Nicméně se tak stalo.   

Výlet byl naplánován až na poslední chvíli, proto jsem si nestihl opatřit tolik informací o daném cíli a proto také výlet probíhal jak probíhal. Vstával jsem velmi brzo ráno, dokonce již ve tři. Ten den bylo už 26.října a proto bylo také velmi chladno. Vyjížděl jsem ze Zlína, směřoval jsem tolejbusem do Otrokovic, kam jsem dojel když byly asi čtyři. Na nádraží po zakoupení jízdenky na vlak bylo nutné chvíli čekat ve vlhkém ranním podzimním vzduchu na expres jedoucí do Prahy. Když vlak přijel, urychleně jsem spěchal rychle si najít volné místo v kupé, abych se mohl těch pár hodin do Pardubic, které mě ještě zbývaly, aspon trochu vyspat. Ten bláhový nápad mě rychle přešel, když bylo během chvilky patrné, že obavu, že bych mohl být v kupé sám, mít nemusím. Naštěstí cesta rychle uběhla a já přijel do Pardubic ještě s krátkým předstihem. Ovšem hned jak jsem vystoupil z expresu, nezbývalo mi nic jiného, než nasednout do dalšího vlaku, tentokráte do osobáku. Vlak za chvíli vyjel a pokojně směřoval k Jaroměři, kde už potřetí jsem nasedal do dalšího vlaku, pro změnu zase do Trutnova.

V Trutnově bylo mojím hlavním cílem stihnout autobus do Pece pod Sněžkou, ten jsem samozřejmě stihl a vesele jsem pokračoval k cíli svého nového výletu, Sněžce. Zajímavé bylo počasí, zatímco v Trutnově byla mlha a inverze, v Peci již bylo úplně jasno, bez mráčku.

Po příjezdu do Pece začal opravdový výlet, od autobusového nádraží jsem se rozhodl vydat na Sněžku přes Obří boudu a důl. Tento plán mi tedy vyšel. Cestou jsem obdivoval přírodní krásy Krkonoš i náročnost celého výstupu. Na výstup i sestup Z Pece na Sněžku a zpět jsem měl pouhé čtyři hodiny, takže narozdíl od jiných turistů jsem stoupal příkrým úbočím Hory velmi rychle a svižně, ovšem ne bez pořádné dávky potu a vyčerpání. Tímto tempem byly více jak tři čtvrtě cesty zdolány asi za hodinu a já se ocitl na hlavním hřebeni Krkonoš, na Českopolské hranici, u bývalé Obří boudy. Z tama byl již jen kousek na hlavní vrchol ČR. I když se to možná nezdá, těch posledních dvě stě metrů převýšení bylo náročnější než zbytek cesty vzhůru. Hlavní příčinou byl neuvěřitelně silný, trhavý vítr, který foukal všem turistům do cesty a ztěžoval tak významně cestu.

Až konečně jsem stanul na vrcholu, byl z tama nádherný výhled do všech možných stran, do nížinatého, rozlehlého Polska, na krásně vyhlížející Černou horu, na vzdálený vrchol Ještědu i na obrovská mračna pod náma.

Na vrcholu nebylo moc času, stačilo pár fotek a mohl jsem jít, jak se ukázalo, čas ukazoval, že autobus jedoucí zpátky do Hradce Králové, měl jet už za hodinu a půl a proto jsem výrazně zrychlil, zvlástě za sestupu z vrcholu k bývalé Obří boudě. Zdálo se neuvěřitelné, že i když jsem v některých chvílich i klusal, autobus mi málem ujel. Naštěstí jsem přiběhl na nádraží a autobus ještě stál na nástupišti, jak se ukázalo, měl odjet za pět minut. Cestou v autobuse se ukázalo, že stihnout autobus ještě nebylo všechno, v Hradci Králové měl autobus být přesně 17,25,ale autobus přijel až 17,29 a já proto nestihl vlak do Pardubic a tím pádem i expres z Pardubic do Otrokovic. Dostal jsem velký vztek, protože vlak mi ujel přímo před nosem a další jel až za hodinu. Venku navíc byla již tma a začalo se silně ochlazovat.  Tohle byla zatím asi nejtěžší zkouška výletu, nakonec zase ale nebylo tak zle.  V Pardubicích mi za chvíli jel IC do Olomouce, v Olomouci zase do Otrokovic. Ve výsledku se ukázalo, že kdybych stihl vlak z Hradce Králové, přijel byl více jak o hodinu a půl dřív, i tak ale po příjezdu domů jsem nelitoval peněz ani námahy výletu, protože fotek a zážitků, těch jsem měl až dost.