Šoton, jogurtový svátek Tibetu

Do roku 1959 bylo vTibetu na 2400 klášterů, vnichž žila čtvrtina tibetských mužů. Celkový počet klášterní populace dosahoval 114 000. Potom však zapracovali Číňané a Mao Ce-Tungova tzv. Kulturní revoluce, kdy se nemilosrdně ničilo vše staré, tradiční a náboženské, co nezapadalo do jejich představy ideální komunistické společnosti. „Náboženství je nemoc," říkával soblibou tehdejší velký čínský kormidelník. Tibet se se svými hluboce zakořeněnými náboženskými tradicemi stal jedním zhlavních terčů systematického „vymýtání ďábla". Mao Ce-Tungovi Rudé gardy nechaly stát pouhých třináct klášterů vcelé utlačované, nebo podle čínské strany „osvobozené", zemi. Všechny ostatní byly i sčástí své populace zničeny. Některé čínské zdroje dnes uvádějí, že to bylo právě tibetské obyvatelstvo osvobozené od otrokářského systému vládnoucích představitelů klášterů, kdo se postaral o zničení náboženských center.

Až vroce 1980 čínská vláda opět obnovila náboženskou svobodu vTibetu a začala srekonstrukcí náboženských objektů, i když více než svoboda vyznání jí zřejmě na srdci ležely turistické příjmy. Náklady na obnovu zatím dosáhly skoro třiceti miliónů juanů (asi 120 miliónů Kč), znovu se otevřelo přes 240 klášterů, 750 chrámů a počet mnichů a jeptišek se odhaduje na 15 000 - asi desetinu původního stavu před Kulturní revolucí.

Klášter Drepung (úplným názvem Panden Drepung - Vznešená hromada plodů), ležící sedm kilometrů severozápadně od Lhasy, se skláštery Sera a Ganden považuje za tzv. tři pilíře Tibetského státu. Roku 1416 ho založil Taši Palden, žák Tsongkhapy, zakladatele lámaistického řádu Gelugpa - sekty Žlutých čepic, jak se jim říká podle velkých protáhlých klobouků, které nosí její nejvyšší představitelé. Když v 16. století dosáhl řád podpory mongolských vládců Tibetu, kteří přemohli krále i konkurenční řád Karmapa, přenesla se veškerá politická moc vzemi do rukou náboženského aparátu. Tři hlavní kláštery se tak kromě center učení staly i politickými sídly a stím vzrostla jejich velikost i důležitost. Soupeření různých náboženských škol o duchovní, někdy i politickou, nadřazenost bylo vTibetu běžné a přispělo krozkvětu tamní buddhistické tradice.

Přestože téměř 40% rozlohy Drepungu bylo zničeno a původní počet sedmi tisíc mnichů se zredukoval na pouhých čtyři sta, zůstává největším klášterem světa. Je to skoro město, obrovský komplex bílých kamenných budov sčervenohnědými střechami, paláců, škol a chrámů se zlatými klenbami posazených terasovitě nad sebou. Vklášteře stojí několik tisíc soch a sošek Buddhů a před každou znich svítí dnem i nocí lampa přiživovaná poutníky jačím máslem.

Většinu mnichů vDrepungu tvoří mladíci kolem sedmnácti let. Do kláštera dnes přicházejí zvlastní vůle, někteří na pár měsíců, jiní na celý život. Pro syna nemajetného rolníka je pobyt vklášteře ideální představou zabezpečeného a poklidného života.

Den vklášteře začíná zpravidla vsedm hodin, kdy mniši uklízí a čtou Buddhovo učení. Tradiční snídaní je čaj se solí a jačím máslem a campu, těsto uhnětené zpražené ječmenné mouky a čaje. Vosm hodin se všichni sejdou vhlavní budově, kde tři hodiny přeříkávají buddhistické sútry. Pak odpočívají a vjednu hodinu se jdou opět modlit. Přitom se podává oběd - rýže, campa a čaj. Po dvou hodinách přichází přestávka a všest večer vše znovu pokračuje do devíti hodin. Večerka je vpůl dvanácté. Jídlo si mniši částečně vypěstují vklášterní zahradě a částečně vyžebrají. Mladí lámové často debatují se svými staršími a moudřejšími kolegy, což je součástí celé výuky. Neděle je dnem volna a jednou za rok mají mniši dva týdny volno a mohou navštívit svou rodinu.

Dnes, začátkem sedmého lunárního měsíce, vklášteře začíná svátek Šoton, kterému se kdovíproč říká ‚jogurtový svátek‘. Lhaské ulice jsou zaplaveny lidmi hledajícími autobus směřující kDrepungu. Jakmile se nějaký objeví, dav ho vezme útokem a sotva pustí ven vystupující pasažéry. Po vzoru místních se dovnitř cpeme okny, jinak ani nemáme šanci. Autobus se potom půl hodiny pomalu sune zácpami tvořenými dalšími vozidly jedoucími stejným směrem. Ze staré tibetské části Lhasy skamennými domy a barevnými tržišti projíždíme moderními čínskými čtvrtěmi a pak stoupající silnicí na západ. Na úpatí kopce pod klášterem vystupujeme stejným způsobem jako při nastupování a stoupáme se zástupem poutníků klikatou cestou nahoru.

Dav poutníků je pestrou směsicí skoro pohádkových tváří, jež vás až nutí pochybovat o tom, že jste pořád ve 20. století - lámové svínovými rouchy cinkající mosaznými zvonečky, žebráci vroztrhaných hadrech, nomádští Goloci ze severního Tibetu zahalení vovčích kůžích, divoce vyhlížející Khampové - kdysi obávaní bandité zvýchodotibetské provincie Kham - sdlouhými vlasy svázanými červenou přízí a dýkami zasutými vbohatě zdobených pochvách, staříci se slaměnými klobouky, ale i mladí výrostci vdžínech a kšiltovkách. Asi nejvíce mezi nimi vynikají golocké ženy se svými unikátními účesy. Vlasy si často pletou do sto osmi copánků. Magické číslo symbolizuje sto osm Buddhových požehnání. Jejich krása prý rozptylovala učence a mnichy natolik, že jim minulý dalajláma nařídil začerňovat si obličej sazemi. Mnoho poutníků sem přichází až ze vzdálených čínských provincií Činghai, Gansu a Sičuanu.

I ti nejchudší Tibeťané nosí alespoň jednoduchý šperk zkosti či dřeva, talisman a thengvu, růženec se symbolickými sto osmi korálky. Ti movitější jsou pak doslova ověšeni náhrdelníky, prsteny, náušnicemi a těžkými stříbrnými náramky. Především starší lidé bez přestání točí svými modlitebními mlýnky manikorly. Uvnitř je stočen svitek papíru popsaný lámaistickou mantrou Óm mani padme húm - Zdráv buď, klenote v lotosu. Každé otočení mlýnku vyšle modlitby do nebe a jeho majitel tam tak „získává body", aby se mohl vpříštím životě reinkarnovat do lepší bytosti.

Už zdálky je vidět to, kvůli čemu sem všichni směřují - asi třicet metrů vysoká thanka, náboženská malba na plátně sobrovským vyobrazeným Buddhou. Malované motivy jsou obšity zlatou nití a vypracovány do nejmenších detailů. Obrovské dílo visí na kovové konstrukci postavené u skály za klášterem. Na jejím vrcholu je umístěn můstek, zněhož věřící na thanku házejí kataky - obřadní bílé stuhy, peníze nebo svazky papírků potištěných sútrami. Na zemi sedí mladí mniši oblečení do červených rouch, kteří ten shon se stoickým klidem pozorují a občas někdo znich vyloudí táhlý troubivý zvuk zmořské lastury. Většina lidí si po cestě nakoupila sáčky svonnou travou. Tady nahoře sní přiživují obětní ohně a hustým kouřem zamořují okolí.

Thanky jsou závěsné svitkové obrazy, které zdobí nejen zdi tibetských chrámů, ale i mnohé domovy prostých Tibeťanů. Bývá na nich převážně zobrazován Buddha nebo postavy bódhisattvů, učenců, kteří dosáhli nirvány, ale vzdali se jí, aby mohli ostatním pomoci dosáhnout tohoto stavu. Postavu zpravidla obklopují barevné vzory skvětinami či mraky. Tyto drobné okrajové detaily byly převzaty zčínského krajinářství. Dalšími používanými motivy bývají mandaly, výjevy z historie, astronomie a medicíny nebo tzv. kola počátku - řetěz závislého vznikání vyobrazený na kole, které drží ve svých spárech démon Mara.

Svátek je také vhodnou příležitostí vyvěsit nové modlitební vlaječky, a to na nějakém vysoko položeném návětrném místě, aby vítr mohl modlitby na nich natištěné vynést do nebe. Poutníci proto šplhají až kvrcholu skály do nadmořské výšky přesahující 4 000 m, kde své praporky vbarvách červené, zelené, žluté, modré a bílé navazují na dlouhé šňůry. Na kopec se škrábou i staří lidé, od nichž by člověk sotva čekal takový výkon, a skála je neskutečně ověnčena vzáplavě barevných hadříků. Seshora lze dobře přehlédnout obrovský klášterní komplex zahalený vmračnech posvátného kouře, Lhasu sdominantním palácem Potalou, někdejším sídlem dalajlámů posazeným na vysokém skalním výčnělku, i okolní himálajské giganty přikrytétěžkými mraky.

Thanka je pověšena uprostřed khory, poutnického okruhu vedoucího vdélce asi dvou kilometrů okolo kláštera. Náboženské poutě jsou pro tibetské buddhisty jedním znejvýznamnějších projevů jejich zbožnosti. Obcházejí se při nich po směru hodinových ručiček uctívaná místa, jako chrámy, města, Hory či jezera. Jedním z nejsvatějších okruhů je Barkor táhnoucí se kolem chrámu Džókhang ve Lhase. Drepung leží na trase Lingkoru, vnějšího poutnického okruhu kolem Lhasy, na nějž se dále napojuje dvoukilometrová khora Drepungu. Věřící nejdříve procházejí hlavní branou kláštera, kde za malý finanční příspěvek získávají požehnání od opata a pak se úzkými uličkami obrovského areálu vydávají kthance. Někteří znich vyjadřují malbě posvátnou úctu prostracemi - sepnou ruce, přiloží je kčelu, spustí obě ruce dolů, kleknou si na kolena, ruce natáhnou dopředu a celou délkou těla si lehnou na zem obráceni tváří dolů. Potom zase vstanou a vše mechanicky opakují. Celá khora je obsazena žebráky sedícími vprachu u cesty sprosebně nataženou rukou. Zvýchodního konce cesty jsou vidět smutné rozvaliny budov zničených kdysi Rudými gardami.

Vpoledne mniši přes thanku spouští pruhovanou roušku stejné velikosti, která má obraz chránit před zlými démony, a pak ji za komandování tlustého lámy balí jako koberec. Vzniká těžký had, na jehož přepravu je třeba síly asi třiceti mužů. Mniši si břemeno zvedají na ramena a včele s hlavními hodnostáři Drepungu se vznešenými žlutými čepicemi ho za doprovodu hudby odnášejí. Mnozí muži zřad věřících se snaží vmáčknout mezi mnichy a podílet se tak na přepravě vzácné relikvie. Opět si tak mohou pomoci kněkolika bodům ke své další reinkarnaci.