Španělsko-Portugalsko - I. část

Fotografie (17)

19.5.2001 – sobota Vyjíždíme zrána ve tři hodiny dvacet minut a jedeme, jedeme, jedeme. SMRŽOV – HK- PRAHA – ROZVADOV – NORIMBERK – HEILBRONN – KARLSRUHE – FREIBURG – BASEL – BERN – LAUSANNE. Konstatujeme, že v Německu jedeme po dálnici rychlostí 120km/hod jen my a koňské povozy, kdyby tu nějaké byly, že ty jejich hraniční přechody, kde nikde nikdo není anebo maximálně celník máchající rukama, mě budou dojímat do konce života, ale že jinak je cesta dost nudná. Přestože je kolem dálnice všechno krásně zelené, nevidíme z okolí vůbec nic. Jen tu čerstvou zelenou. Někde na dálnici se střídáme a mně se povedlo asi hodinu jet rychlostí 130-150 až do ŽENEVY, kde jsme sjeli z dálnice pro benzín, se zataženou ruční brzdou! Poznala jsem to opravdu až tak, že auto na sjezdu z dálnice nebrzdilo. Ten smrad když jsme vystoupili! Vypadalo to, že dnes nebudeme mít žádné zážitky, tak tedy ne, ale je to nemilé. Naštěstí to auto rozchodilo a jeli jsme dál. Ve snaze vyhnout se placené dálnici ve Francii jsme pokračovali po naprosto bezvýznamných silničkách, které nás dovedly do kopců mezi vinice a mezi spoustu aut a lidí. Zjistili jsme, že tu mají jakési vinobraní, ochutnávku za účelem nákupu vína i sazenic. Neodolali jsme a také jsme se zúčastnili. Pokoukali jsme, ochutnali a dokonce i jednu láhev vína zakoupili. Místnímu vinaři jsme přišli tak exotičtí, že nás provedl sklepy a stáčírnou. Pokračujeme dál, ale nějak jsme se ještě nedokázali vymotat z těch davů a vjet na pořádnou silnici a najednou jsme se ocitli v lese, u potoka, přes něj vedl mostek a na něm zákaz vjezdu s cedulí. Vyrozuměli jsme, že se zřejmě jedná o přechod pro pěší. S pasy v ruce a v očekávání ozbrojených celníků, které budeme muset přesvědčit aby nás hned nezatkli, jsme po krátkém zaváhání přece jen vyrazili vpřed. A potkali jsme jen dvě místní cyklistky, které nám na dotaz, vede-li tudy cesta do Francie, kývly že ano… Opustili jsme tedy Švýcarsko a zamířili do cíle dnešního dne, což byl LYON. Původně jsme jeho prohlídku vůbec neplánovali, ale naprosto nerozumíme zdejšímu značení silnic a směrů, absolutně nevidíme a nestíháme číst, kam jet, takže jsme se dost slušně zamotali a nedobrovolně projeli město křížem krážem. Čuměli jsme na cedule a tekly nám nervy, ale i u toho jsme si stačili všimnout, jak je to krásné a čisté město. Nestíháme ani v ST. ETIENNE, kde už opravdu chceme najít některou z F1, protože už je dost hodin, nakonec jsme nalezli ubytování v BLAVOZY v hotelu L´ABRI za 195 Fr až v cca 21.00 hodin. 20.5.2001 – neděle Dnes máme v plánu zastavit se na chvilku v LE PUY EN VELAY , nakonec jsme tu zůstali půl dne. STATUE NOTRE-DAME DE FRANCE je místní pamětihodnost, socha odlitá z 23 děl ukořistěných za krymské války. Klášter byl postaven současně s katedrálou, kaple SAINT-MICHEL D´AIGUILHE je poutním místem postaveném na 80m vysokém čedičovém kopci. Pokračujeme zase po bezvýznamných silničkách přes pohoří MASSIF CENTRAL, které nám silně připomíná naše Orlické Hory do ST. FLOUR, RODEZ a z ALBI po dálnici do TOULOUSE. Vyloženě se zlepšuju ve čtení mapy, nejen že jsem pochopila, že silnice mají své číslo, že Francouzi nikdy nedají ceduli, že člověk jede dobře, ale až za křižovatkou napíší, kam je třeba změnit směr, ale dokonce jsme našli i ubytování ve Formuli 1, které jsme měli předem vyčtené z knížky. Za sterilní, umělohmotnou a vakuově balenou noc platíme 140 Fr. 21.5.2001 – pondělí Vymotáváme se z ucpaného města a jedeme nejdřív po placené dálnici /10 Fr mince do automatu/ a pak po silnicích až do PYRENEJÍ, kde jsme v rámci očekávání větších zážitků zvolili trasu přes lyžařské středisko ST. LARY. Do ŠPANĚLSKA jsme vjeli tunelem DE BIELSA. Poučeni průvodcem, že španělská policie tvrdě vyžaduje razítko v pasu jsme zjistili, že strážní budka má zamřížovaná a vysklená okna a nikde nikdo. Takže neoštemplováni pokračujeme v cestě a po malé odpočinkové zastávce u cesty /kávička, bábovčička, průzkum mapy a tak/ jedeme naprosto změněnou krajinou dál, až do bývalého hlavního města Aragonu – HUESCY. Vybaveni mapou z informačního centra, průvodcem, foťákem i kamerou vstřebáváme první španělské pamětihodnosti, např. katedrálu s nádherným alabastrovým retáblem. Příjemně projiti sedáme do auta s úmyslem sehnat si na vjezdu do Zaragozy ubytování, což se nám ale nepovedlo. Než jsme se rozkoukali, byli jsme na těch jejich několikaproudových obchvatech a pak v centru města. Tabuli HOSTAL jsme nakonec našli, Jarda smluvil cenu /4000Pts z původních pěti/ a asi po hodinovém parkování jsme se konečně ubytovali. Nebylo ještě tak pozdě a že jsme byli přímo ve středu města, vyrazili jsme hned na obhlídku. Prošli jsme PLAZA SANTA MARIA DEL PILAR, obdivovali obrovskou katedrálu a procházkou po hlavní třídě i přilehlých uličkách jsme se zas vrátili do místa ubytování. Večer dostávám pocit, že ty kvanta jídla, co táhneme s sebou, nikdy nemůžeme sníst, že všechny ty města, který jsme si naplánovali, nikdy nemůžeme projet, že bychom na to všechno potřebovali dvakrát tolik dní. Bydlíme v hostalu a je to pro nás opravdu neobvyklé ubytování. Máme svůj pokoj a paní nám ukázala na chodbě i příslušenství, nicméně vypadá to tady jako byt s mnoha pokoji a taky se tu po chodbě pohybují další lidi o nichž vůbec nevím, jak je mám vlastně pozdravit. Večeřím pilulky na projmutí, čtyři blumy a pomeranč. Normální člověk by se potom posral, tak uvidíme. 22.5.2001 – úterý Já ale moc normální nejsem, takže nic. Snídám tři blumy a vodu z vodovodu. Vyjíždíme hned před osmou a celkem bez problémů opouštíme město. Jestli se nám krajina po přejetí Pyrenejí zdála jiná, připomínala spíš Chorvatsko a mně se zdálo, že za každým kopcem už už musí být moře, pak pohledy kolem dálnice na Madrid nepřipomínají nic jiného, než měsíční krajinu. Filmujeme alespoň z auta, protože na focení není kde zastavit. Mají tu jen sjezdy „servicio“, kde je pumpa, opravna, hotel a restaurace, ale vidět odtud nic není. U jedné z pump se mně podařilo vytvořit dva malé bobečky, což je událost hodná zaznamenání. Do Madridu je to ze Zaragozy 240 km a dávno před městem jsme začali hledat místo, kde bychom se mohli konečně nasnídat a promyslet, z které strany ten Madrid pokoříme, ale to jsme ještě netušili, jak zakrátko Madrid pokoří nás. Když už bylo jasné, že žádné hezčí a klidnější místo k odpočinku nenajdeme, sjeli jsme z dálnice k pumpě, kde jsme si vedle auta dali stoleček a židličky s tím, že jen co něco málo sníme a koukneme do mapy, pojedeme dál. Došla jsem si k pumpě na WC a najednou slyším Jardu, jak huláká: „Ijo, honem, okradli nás!“ Vypadla jsem nejrychleji jak jsem mohla a první myšlenku – proč tady proboha zas dělá u pumpy v cizině hulákáním ostudu – začala při pohledu na Jardu, jak se vrací k autu, bezmocně lomí a máchá rukama, kope vzteky do stojanů a pak i do auta a řve „To je v prdeli, OKRADLI NÁS“ vytlačovat druhá – je to pravda! Vzali nám BAŤOH, vzali nám VŠECHNO! Takže zatímco jsem si odskočila, přijelo auto, muž a žena koukali do mapy, pak ona s mapou v ruce vystoupila a žádala Jardu o radu. Ten jí chvíli vysvětloval, že my jsme tady ti neznalí turisti, pak tedy pochopila, odcházela … Stín podezření vyvrátil pohled do auta, u kterého bylo otevřené okýnko, kde stále ležela kamera, oba mobily … Až když nastoupila a auto vyrazilo, pohled nenašel – baťoh. A v něm oba pasy, obě platební karty, obě peněženky, oba řidičáky, vypůjčený foťák a TÉMĚŘ VŠECHNY PENÍZE. Tak DOVOLENÁ končí, jedeme domů, všechny přípravy nanic. Chodili jsme kolem auta, mohli se zalknout vzteky a zkousávali to neštěstí. Zůstali jsme na tom nesprávným místě v nesprávnou dobu. Z pumpy nám sami od sebe zavolali Policii, ale to nám už bylo houby platné. Španělskému policistovi jsme lámanou angličtinou vysvětlovali, že všechny naše nejdůležitější věci jsou fuč a přepočítávali ještě jednu železnou zásobu – cca 10000 Pst a 1500 Kč. Proklínali jsme toho, komu se povedla zlatá trefa /v otevřeném kufru byl ještě jeden baťůžek – plný map/ a vzal nám ty peníze a ještě NÁLADU. A mně se z toho stresu okamžitě sevřel žaludek a chtělo hned na záchod a pak když jsme jeli za policejním autem na stanici, tak hned zase a bylo to tak rychlý, že jsem musela nechat své kalhotky v koši na Odpadky na pánském záchodku na policejní stanici na předměstí MADRIDU… Zavolali jsme si od nich na naši ambasádu a po sepsání protokolu nás zase s policejní asistencí dovedli až k velvyslanectví, protože cesta byla tak složitá, že nám ji nikdo nebyl schopen vysvětlit. Takže to byl zážitek, ale raději bych si ho bývala odpustila. Nakonec jsme měli štěstí v neštěstí, že jsme byli v hlavním městě a ne jinde, protože nás poslali do obchoďáku dát se vyfotit a pak nám hned vystavili nové pasy a ještě nám radili, jak si zařídit další peníze. Jarda mezitím volal Joskovi, aby nám zablokoval karty a pomohl s těmi penězy. Karty budou blokované až od půlnoci /a do té doby…???/ a peníze jsme si nechali poslat do Toleda, kam jsme se přesunuli. Protože Madridu jsme měli akorát tak dost. Takže po prvním pocitu okamžitě se otočit a mazat domů se jedeme vydýchat z pocitu ublížení do Toleda. Ubytování jsme si našli v ST. BARBARA, kde máme pěkný pokojíček se sprchou a WC za 4800 Pts. Založili jsme nový film do náhradního /!/ foťáku, vysypali mapy z náhradního /!/ baťůžku a jelikož jsme tu nejen za účelem čekání na náhradní /!/ peníze, vyrazili jsme na podvečerní procházku do města. Usínáme /usneme?/ v pokojíčku jako vždy obloženém všemi těmi taškami, co táhneme každý večer s sebou /aby nám někdo něco neukradl/ a přemýšlíme, co dál. 23.5.2001 – středa Že bychom oka nezamhouřili, to ne, ale že bychom se dobře vyspali, to teda taky ne. Ještě stále jsme ten žal neskousali. A představa, jak ti milí „španělští turisté“ někde v obchoďáku nakupují a zvesela platí našimi kartami, nás vyloženě děsí (nakonec se po návratu ukázalo, že z banky nezmizela ani koruna). Náladu nám aspoň trochu vylepšila skutečnost, že se nám v BANCO POPULAR podařilo hned ráno vyzvednout ze systému MONEY GRAM očekávané peníze. V životě jsem o něčem takovém neslyšela, ale fungovalo to. Tak nám už zase mají co ukrást. Putujeme dál. Toledo – po pěkné silnici do TORRIJOS, pak po neplacené dálnici okolo TALAVERY. Sledujeme zasněžené vrcholky SIERRA DE GREDOS /2200 m n.m./. Pak NAVALMORAL – TRUJILLO – MERIDA – BADAJOZ na Portugalské hranici. Celou dobu se ve středním dálničním pásu střídají zelené keře s nádhernými žlutými květy, které později přešly k Jardovu úžasu v pasy kvetoucích oleandrů. Ve Španělsku odmítám kdekoliv zastavovat a vyvíjet sebemenší kempovací činnost. V Portugalsku se opět objevila parkoviště u silnic. Našli jsme si jedno volné pro sebe a konečně bez stresu jsme pojedli /pytlíková polévka a kávička/, odpočali si a jedeme dál. Krajina okolo je docela nudná. Roviny, občas kopečky, tráva, políčka, louky a stromoví – olivy, pomeranče, citróny. Postupně se vše mění a vesničky, kterými projíždíme, zase připomínají ty Chorvatské. Zcela mimo plán jsme zamířili do městečka SANTARÉM. Navštívili jsme informace, sehnali si ubytování /z nabízeného za 7000 Esc se snídaní jsme vzali za 4500 Esc bez/ a hned jsme vyrazili na naši již obvyklou večerní prohlídku, abychom věděli, kam ráno vyrazit. Všimla jsem si, že zatímco já chodím co nejvíc svlečená, místní se dají vidět i v kozačkách a kožených bundách. Holt, asi tady ještě nejsou ty správný teploty. Začíná se nám zlepšovat nálada a já dostávám hlad. 24.5.2001 – čtvrtek Povídání o Duartovi, který leží v plné zbroji v kostele-muzeu v Santarému , které jsme si přečetli v průvodci , nás zaujalo natolik, že jsme hned ráno po snídani v malém baru /2 kafe a 2 croissanty nás přišly asi na 60 Kč/ vyrazili do ulic, protože jsme měli pocit, že to tedy musíme vidět. Duarte totiž padl v r. 1458 v bitvě u Alcácer-Quibiru. Muslimové jeho mrtvolu rozkouskovali a do Portugalska se dostal pouze jeden zub. Nakonec jsme museli po prohlídce parkové terasy PORTOS DO SOL čekat až do 11 hod než laskavě otevřou, přestože měli napsáno, že otvírají v 10. Prohlídka nás zklamala, protože nic ze slibovaného jsme neviděli. Zaplatit vstupné do kostela IGREJA DA GRACA, zmenšeného vydání klášterního kostela v Batalze, se nám po této zkušenosti už nechtělo a prohlédli jsme si ho jen ode dveří. Zato jsme se dostatečně vydováděli s kamerou i foťákem v městečku ALCOBACA v KLÁŠTEŘE SANTA MARIA, jehož základní kámen položil v r. 1178 první portugalský král Alfons I. Dobyvatel po vítězství nad Maury. Tady jsme dovršili naše putování za Petrem a Inez, jejichž příběh jsme našli v našem průvodci na str.18, a které jsme začali již v Santarému. PETR A INEZ V dějinách Portugalska najdeme příběh, který dodnes rozechvívá srdce dam, a památky na oba milence se staly součástí turistických tras. Právě proto, že je to příběh tak živý, uvádíme jeho stručný děj. Sami uznáte, že je to historie hodná pera Shakespearova. Alfons IV., potomek krále Dinise a Svatí Isabely, se pro svého syna Petra ucházel o ruku Constance, zapuzené manželky Alfonse XI. Kastilského. Byl to jeden z pokusů dynasticky spojit Portugalsko s Kastilií. V roce 1340, kdy bylo Infantinovi 20 let, přijela Constance do Lisabonu. Mezi dvorními dámami, které ji doprovázely, byla i nesmírně krásná žena z Galicie, Inez de Castro. Petr jí očividně dával přednost před nevěstou, takže král nařídil, aby Inez opustila zemi a vrátila se do Kastilie. O pět let později zemřela Constanca při porodu následníka trůnu Fernanda. Král naléhal na nový, rodem vhodný sňatek, ale Infant se tentokrát vzepřel. Poslal pro Inez a usadil ji v Minhu, kde měl silnou družinu. Tady mu během několika let Inez porodila čtyři děti. Petrův poměr k otci zůstával napjatý a Alfons pohlížel na synovu mesalianci se vzrůstajícím hněvem. Nikoli kvůli existenci milenky, taková věc byla na knížecích dvorech běžná, ale kvůli nebezpečí, že se Infant dostane pod kastilský vliv. Král se bál o tvrdě vybojovanou portugalskou nezávislost. Tato obava vzrostla, když do země přišli bratři Petrovy milenky – Alváto Pires a Fernando Pires de Castro. Petr a Inez se mezitím nastěhovali do paláce poblíž kláštera klarisek v Coimbře. Král sídlil nedaleko, v pevnosti Monte-o-Velho. Tam plánoval, jak nepohodlnou Inez odklidit z cesty. Roku 1355 povolal svého rádce, aby se s ním poradil o zločinném počínání Inez de Castro. Výsledkem byl rozsudek smrti a k jeho vykonání byla využita Infantova nepřítomnost. Král, doprovázený čtyřmi svědky, ozbrojenci a Katem, se odebral do paláce u kláštera Santa Clara, kde Inez osobně přečetl rozsudek. Říká se, že se pak vzdálil a vykonání rozsudku ponechal na svém doprovodu. Z pramenů víme, že Inez byla sťata. Tak ji v zahradě našel Petr, když se vrátil z cesty. Bolest a zuřivý hněv hnaly Petra proti otci. Podporovali ho bratři zavražděné, kteří z Galicie pronikali na portugalské území a vypalovali královské majetky. Spor uvnitř královského rodu stál na obou stranách mnoho krve. Infantovo vojsko však na ozbrojené síly koruny nestačilo. Petr se musel podrobit, a učinil tak prostřednictvím královny, své matky Beatricie Kastilské. Musel přísahat, že se z aféry vzpamatuje a na pomstu zapomene. Ale v r. 1357 Alfons IV. zemřel a sedmatřicetiletý Petr převzal vládu. Na začátku se choval klidně, zdálo se, že na Inez zapomněl, zvláště když mu nová milenka, Teresa Lourenco, porodila dalšího syna Jana, pozdějšího zakladatele druhé portugalské královské dynastie. Poradci zemřelého krále však Petrovu klidu nedůvěřovali a přesídlili na kastilský dvůr. Ovšem přepočítali se. Petrovi se podařilo sjednat s Kastilií spojenectví. Důvod byl nasnadě: slibem amnestie chtěl dosáhnout vydání Ineziných vrahů a skutečně je dostal do rukou výměnou z čtyři kastilské rytíře. Předání se uskutečnilo r. 1360 na kastilsko-portugalské hranici. Král toužící po pomstě dostal Alvara Goncalvese a Pedra Coelha, třetímu katovi, Diogo Lopesovi, se podařilo uprchnout do Francie. Odplata nemohla vypadat hrůzněji. Na prostranství před santarémskou pevností nechal král oba stáhnout z kůže. Potom jim vyrvali srdce, jednomu hrudí, druhému zády. Nakonec byla bezduchá těla hanebně spálena. Král osobně se zadostiučiněním exekuci přihlížel. Tím ovšem hrůzné divadlo neskončilo. Petr dal exhumovat Inez de Castro, pohřbenou v klášteře klarisek v Coimbře. V katedrále byla postavena dvě křesla; do jednoho umístili mrtvolu, v druhé seděl Petr. Veličiny královské říše musely před uvadlou, nabalzamovanou loutkou v purpurovém oděvu poníženě kleknout, políbit jí ruku a lem roucha a prokázat jí pocty, které jí odpírali za života. Během této scény byla mrtvá ustavena do práv královny manželky. Sám biskup z Guardy musel odpřísáhnout, že Petra a Inez tajně oddal. Po hrůzné ceremonii převezlo noční procesí osvětlené pochodněmi mrtvolu do klášterního kostela v Alcobace. Sarkofág byl zahalen do zlatem obšívaných suken a průvodu se musela zúčastnit šlechta i duchovenstvo. Král nechal pro Inez zhotovit nádherný náhrobek v pravém křídle klášterního kostela, sám později spočinul v křídle levém. Sochy na náhrobcích leží proti sobě. To proto, aby si milenci ve chvíli vzkříšení opět pohledli do tváře. ÓBIDOS – pevnost v obezděném městě – bylo dalším místem v plánu našeho cestování a rozhodně nezklamalo. Je to úžasná, pro moderní dobu zachráněná komunita s bílými domky, červenými střechami, úzkými uličkami a spoustou květin. Óbidos věnoval král Dinis své mladé manželce, královně Isabele, jako svatební dar. Tady r. 1491 truchlila Leonora nad smrtí jediného syna, infanta Alfonse, který zemřel v Santarému po pádu z koně. Všude po Portugalsku potkáváme modré azulejos, dokonce i v KOSTELE SANTA MARIA na stejnojmenném náměstí. Měli jsme ideální představu, že dojedeme ke břehům Atlantiku a postavíme si konečně stan v kempu s výhledem na moře. Nakonec kemp, který jsme našli, byl sice u moře, ale příšerně ubohý, tak jsme skončili v malém hotýlku na břehu Atlantiku v PORTO NOVO. Cenu jsme smluvili ze 7500 na 6000 Esc. Fotili jsme a filmovali jak zběsilí. Voda je studená, koupat se nedá, od moře fouká vítr. Vlny a pohledy na ně jsou přesto pro suchozemce senzační. Na pláži bylo kromě nás ještě asi pět lidí, což se nám zdá jako ideální počet. Máme komfortní pokoj se vším vybavením. Poprvé jsme si sem přinesli i vařič a uvařili si první teplé jídlo a kafe na noc. Už zase rozesíláme optimistické SMS. 25.5.2001 – pátek Ujeli jsme cca 3400 km. Včera jsme také zjistili, že tu mají v televizi jiný čas než my na hodinkách. Konečně jsme pochopili, proč Portugalci „nedodržují“ otvírací dobu! Dnešním naším cílem je město SINTRA. PACO REAL DE SINTRA na PLACA DA REPÚBLICA obhlížíme a fotíme jen zvenčí, protože Jarda nemá chuť jít dovnitř. Více nás láká CASTELO DOS MOUROS – skalnatý výběžek s hradem, z něhož se zachovalo cimbuří, čtyři čtvercové věže a zbytky římské kaple. Odevšad byl krásný rozhled, na jedné straně moře a na druhé Lisabon. PALÁCIO NACIONAL DA PENA byl vyloženě skvost na naší cestě a přišli jsme na něj spíš náhodou. Palác, který nechal postavit král Ferdinand II. v 19.stol. kolem starého kláštera, je vyloženě příšerná směsice všech stylů – gotického, manuelského, renesančního i barokního. Ale moc se nám líbil. CABO DA ROCA je nejzápadnější bod Evropy, kde jsme se zdrželi jen tak dlouho, abychom se stihli vyfotit a čeká nás Lisabon, který jsme se rozhodli projet co nejrychleji, bez zastávek, v zamčeném autě a se zataženými okýnky. Nakonec se nám to bez zastávky nepovedlo, protože jsme zajeli špatně hned na druhé křižovatce a ocitli jsme se v BELÉMU u PAMÁTNÍKU OBJEVITELU. Velká kamenná mapa tu znázorňuje na zemi trasy objevitelských cest a ode dneška i tu naši. Potřebovali jsme přejet PONTE 25 DE ABRIL, což byl řidičský zážitek hlavně pro Jardu, neboť já bych se tam v životě nemohla trefit. Ve třech pruzích tam a ve třech zpátky jsme ho nakonec projeli, ale bylo to opravdu náročné. Most je z r.1962-66, je dlouhý 2278 m a zvedá se 70 m nad hladinou. Stožáry nesoucí vozovku měří 190 m a jejich základna leží 82 m pod hladinou. Nad jeho jižním koncem se zdvihá SOCHA KRISTA KRÁLE. Záhy se nám zase při hledání „nábližky“ podařilo sjet jinam než jsme chtěli, zkoušíme se napojit zpátky po zdejších silničkách, někdy i prašných cestách. Nicméně potkali jsme aspoň nákupní středisko LIDL, kde jsme za naprosto stejné ceny jako doma nakoupili dnešní večerní menu: rohlíky, klobásky, salám, rajčata, jogurt a pití. Cestu na SETÚBAL jsme nakonec našli a pak už po asfaltu dojeli až k moři, kde jsme objevili trajekt připravený k odplutí. Podařilo se nám po několikerém otáčení na všech přilehlých křižovatkách najít nájezd a včas se za 1000 Esc nalodit a zkrátit si tak cestu o mnoho kilometrů. Na pevnině pak už jenom hledáme nějaký hostal nebo místo k ubytování. Jedeme lesem, moc toho tady není. Až ve 22 hod. večer v městečku SINES poprvé v kempu rozbalujeme stan. Kde jsme zjistíme až zítra, protože je tma. Zápisky tvoříme v zahrádce místní restaurace při pivu a kafi za velmi příznivé ceny. Je přesně 24 hod. podle českých hodinek a jdeme spát. Další pokračování si přečtete v následujících dnech na našich stránkách.