Španělsko-Portugalsko - II. část

Fotografie (18)

26.5.2001 – sobota Jedeme dál na jih, podél pobřeží. To znamená vlastně vnitrozemím a kde se nám zamane, opustíme „červenou“ silnici a sjíždíme do neznáma na prašné cesty, které, jak doufáme, nás dovedou k moři. Někdy je cedulka PRAIA, někdy ani to ne. Objevili jsme krásná místa, určitě ne všechna. Smočili jsme si nohy do oceánu a kochali se přírodou. Z mysu SAGRES, z nejzazšího jihozápadního cípu Portugalska (a Evropy), voláme domů. Jsme nejdál od domova, teď už se budeme jen vracet. Projíždíme Algarve s jeho plážemi a letovisky. Na jedné z pláží ochutnáváme místní specialitu – grilované sardinky podávané s brambory na loupačku a salátem – cena 3550 Esc i s pitím. Zajíždíme do jednoho střediska s kempem, ale je tu na nás příliš velký turistický ruch. Podruhé na naší pouti stavíme stan v PINHEROS před TAVIROU. Je to nejlépe vybavený kemp, jaký jsme dosud viděli (např. vedle toalety i bidet). Ne, že bychom takový komfort potřebovali (vesměs ve všech hostalech využíváme bidet ke chlazení piva a limonád), ale je to lepší než mísy bez prkýnek, byť čisté, jako včera. Platíme 1150 Esc. Večer přepočítáváme peníze a nemůžeme se dopočítat. Jelikož je nosíme rozstrkané po kapsách, máme v nich naprostý chaos. 27.5.2001 – neděle Loučíme se s Portugalskem nákupem portského vína. Dnes již máme v plánu památky ve španělském městě Sevilla. Bohužel nám stále více „nepřeje“ počasí – je hrozné horko. V zavřeném autě se pečeme a když se při jízdě okýnka na chvíli stáhnou, vítr rve vlasy a je rámus. Informační středisko je zavřené, průvodce Španělskem nám ukradli. Zachraňuje nás mapa dovezená z Čech. Chodíme kolem krásných budov, pro turisty zavřených, a tápeme, co to je. Ta ukradená knížka nám asi bude chybět víc, než se zdálo. A tady nemáme šanci sehnat jinou. PLAZA DE ESPANIA je krásné místo, ale cestou jsme potkali městské hodiny s teploměrem – 40 stupňů! A tady na rozpáleném prostranství je samozřejmě mnohem víc. Plížíme se kolem zdí a hledáme stín. Naopak okamžitě bereme do zaječích, jakmile se k nám přiblíží někdo z místních – ať je to žebračka, potulný kytarista anebo prodavačka čehokoliv. Naopak KATEDRÁLA nás potěšila hned dvakrát – zaprvé v jejích studených prostorách bylo úplně příjemně a navíc dnes, v neděli, jsme dostali vstupenky zadarmo. Opět sedáme do auta a opět jedeme na jih. Pití, které máme v autě, má teplotu čerstvě uvařeného čaje. Když zastavujeme v hostalu v EL CUERVO, jsem vykoupaná ve vlastním potu. Pokoj /3500 Esc/ je velmi obyčejný, ale se vším všudy a s klimatizací! Navíc je to pár domků při cestě, můžeme parkovat hned před vchodem. Tudíž není problém vzít s sebou všechny naše tašky včetně vařiče a dopřát si teplou večeři – dnes lančmít (ani jsme ho neohřívali, ohřál se v autě sám) s kaší a rajčata. Večer trávíme po dlouhé době u televize a pouštíme si z kamery naše zážitky z cest. Až téměř za tmy kolem půl jedenácté vyrážíme ještě na malou procházku po okolí. Zjistili jsme, že se tu asi něco děje, že jsme se přimotali do shromáždění lidí u místního kostelíku. Filmujeme tedy jakousi slavnost, povoz tažený oslem, který přivezl za tlučení bubnů, tančení a tleskání přihlížejících panenku Marii (nebo nějakou patronku čehosi). Poté, co ji vnesli do kostela, se všichni naráz otočili a bez jediného ohlédnutí se okamžitě rozešli. Pro místní byla Jardova blonďatá hlava a kamera taková atrakce, že nás jako jediné pustili dovnitř a ukázali nám, kam tu panenku vlastně postavili. Co to celé mělo znamenat už asi nezjistíme, protože s místními, byť milými lidmi (dostali jsme i napít jakousi limču s alkoholem z velké plastikové láhve), se dá mluvit jen španělsky a to nám zas tak moc nejde… 28.5.2001 – pondělí Ráno jsme v klídku posnídali a pak vyrážíme dál, dnes máme v plánu CÁDIZ. Navštívili jsme informace, vybavili jsme se mapou a pak už jsme jen šmajdali po městě sem a tam, někde i dvakrát nebo třikrát, protože jsme se v těch jejich uličkách několikrát pěkně zamotali. Bylo zase krásně, ale foukal vítr, tak se to dalo přežít. Největší zdejší památku, katedrálu, jsme viděli bohužel jen zvenku, protože je dnes pondělí a tudíž všude zavřeno. V jedné hospůdce si dal Jarda pivo a já jakousi místní pochoutku – ATÚN EN TOMATE. Chutnalo to úplně stejně jako ohřátá konzerva rybiček v tomatě. Po pobřeží jedeme dál, do TARIFY. Cestou zastavujeme na jedné z pláží. Moře je teplejší, už by se asi dalo i koupat. Pláž je obrovská, dlouhá, bez lidí, ale příšerně fouká vítr a písek bodá do nohou a máme ho všude, snad i v uších a v puse. TARIFA je příjemné malé město. Je to nejjižnější místo Evropy. GIBRALTAR nás nijak významně neuchvacuje. Ani z Tarify, ani odtud, není pořádně vidět. Takže Afriku v dáli si nad oparem spíš domýšlíme. Zato zkoumáme možnost, zda by se dalo do Afriky přejet lodí z ALGECIRAS do CEUTY, což je ještě Španělské území. Dalo, ale za víc než 12000 Pst. Nakonec výlet vzdáváme a jedeme si sehnat nějaké ubytování. Projíždíme pobřeží směrem na Malagu – je to tu samý hotel, ale hostal žádný. Nakonec jsme přeci jen jeden objevili až ve městě ESTEPONA, s výhledem na moře, za 5000 Pst (usmlouváno z 6000). Po večeři z vlastních zdrojů (rizoto) sbíráme na pláži mušle. Je to asi to jediné, co můžeme domů přivézt jako dárek, co doma nemáme. 29.5.2001 – úterý Vstáváme ráno čím dál déle. Až v 10 hodin opouštíme Hostal Evropa a putujeme do MALAGY. Z Mijas Costa posíláme SMS našim, kteří tu byli před třemi roky. Taktéž v Malaze putujeme po jejich stopách – nejdřív jsme vyjeli nahoru na pevnost GIBRALFARO, která je propojena hradbovým koridorem s pevností ALCAZABA. Spolu s římským divadlem tvoří nejstarší část Malagy. Z pevnosti byl krásný výhled na přístav i celé město. Pokračujeme prohlídkou katedrály. Nedosahuje sice rozměrů katedrály v Seville, ale i přesto je impozantní. Blízké Muzeum moderního umění mě lákalo k prohlídce, ale bylo otevřeno až od 18 hodin. Proběhli jsme kolem rodného domu Pabla Picassa, vyfotili se v uličkách a Jarda mě už táhnul pryč. Na kraji města bylo několik restaurací, chtěli jsme si dát něco k jídlu, ale španělskému jídelnímu lístku ani obsluze vůbec nerozumíme. Bez ukradeného slovníčku si nejsme schopni objednat, co chceme a tak jedeme dál. Už zhruba ve čtyři hodiny jsme začali hledat ubytování. Celé zdejší pobřeží je jeden luxusní hotel vedle druhého, golfová hřiště, restaurace, bary a kilometry pláží. Zjišťujeme, že jsme zatím udělali dvě chyby – před TARIFOU na krásné pláži, kde jsme se na chvíli zastavili, byl i kemp – měli jsme tam den zůstat, jenže nás odradil vítr. A výlet do Ceuty jsme si měli dopřát – když jsme si v klidu přepočítali cenu, zjistili jsme, že to není cca 6000 Kč, jak jsme původně mysleli, ale asi 2500. Jenže už jsme byli 100 km za a vracet se nebudeme. Takže jedeme po pobřeží plném hotelů s cenou, kterou nechceme dát a samozřejmě s komfortem, který nepotřebujeme a hledáme, kde bychom si mohli na pobřeží odpočinout. A skutečně jsme našli – malý hotýlek s restaurací, na pláži, pokoj s příslušenstvím a dokonce i s terasou s výhledem na moře. Paráda! Cena bez smlouvání 9000 Pts za dvě noci. Je čas lehnout si u moře a popít sklenku vína. Katedrál, hradů a měst už bylo dost! 30.5.2001 – středa Relaxujeme v ALMAYATE na břehu Středozemního moře. Kávičkujeme, bobečkujeme, pivíčkujeme, válíme se na pláži, nůžtičkama stříháme Jardovi vousy (zapomněli jsme holení), procházíme se po pláži, koupeme se. Obědváme v městečku TORRE DEL MAR – konečně jsme našli naprosto obyčejnou hospůdku plnou přístavních dělníků a v ní hostinského, který pochopil, že si nedokážeme objednat a máme hlad. A tak za smluvní cenu 2000 Pts nám připravil MENU : 2 piva, 1 colu, 2 čočkové polévky, salát, chleba, opečené sardinky, obalované rybí maso , hranolky a nakonec dvakrát pudink se šlehačkou. Nacpali jsme se k prasknutí s pocitem, že jsme zase o něco víc poznali místní zvyklosti. V místním supermarketu jsme dokoupili limči, pivo, víno, olivy, rajčata, papriky a rajčata a večer na terásce budeme popíjet, hodovat a plánovat. 31.5.2001 – čtvrtek Odpočati a plni elánu jsme si nastavili na ráno budík tak, abychom nejdéle v 8 hodin vyjeli a co nejdříve byli v GRANADĚ. Zdejší skvost ALHAMBRA a zahrady GENERALIFE jsou v obležení turistů již od rána. Vstupenky (2x1000 Pts) jsme získali až na 13 hodin, ale aspoň jsme si v klidu prohlédli vše ostatní a až nakonec palác emírů. Opravdu nádherné! Čistě náhodou jsme stejně krásné prostory našli i v jakési nyní opravované budově dole ve městě, když jsme brouzdali po dalších památkách, které město nabízí. Vesměs jsme ale našli jen krásné budovy pro návštěvníky uzavřené, ani katedrála, kterou jsme obešli ze všech stran, nebyla otevřená. Místní městské teploměry ukazují 27 stupňů, ale nám se zdá být mnohem víc. Zase se začínáme ploužit kolem zdí. V pěkném baru na ulici pod slunečníkem nacházíme trochu odpočinku. Při kávě, kole, pivu a zas další nějaké místní specialitě podobné pizze a bramborovému salátu (celkem cca 1000 Pts) SMSkujeme s Péťou. Doma prý prší a je zima. A co my bychom dali za trochu stínu! Sednout si do auta, které celou dobu stálo na sluníčku, je o život. Sodovka má teplotu teplé vody z vodovodu. Chceme ujet co nejdál, ale za celou dobu se nám nepodařilo auto vyvětrat. Sluníčko pořád praží. Oddychneme si až večer v hotelovém pokoji za 4000 Pts (ze 4500) ve městě Lorca. Máme ujeto přes 5 tisíc kilometrů. 1.6.2001 – pátek Tak zase máme PROBLÉM. Jarda v noci dostal po sedmi letech ledvinovou koliku. Štěstím v neštěstí je, že jsme se ubytovali v hotelu a ne v hostalu (celou noc je tu hotelová služba v recepci), že jsme dojeli až do většího města (sháněli jsme ubytování už o městečko dřív, ale tam měli akorát kostel a hospodu) a do třetice snad to, že URGENCIA byla cca 300 m od našeho hotelu. Jarda se domluvil, co mu je a co potřebuje, dostal zadarmo injekci a léky (i přes nabízené pojištění), přesto to byla noc hrůzy. Já při představě Jardova umístění v nemocnici, domluvě s místníma (o němčině ani neslyšeli, že je) nebo nuceného pobytu v hotelu při docházejících penězích, reaguju na nastalý stav věcí zase běhavkou. Nicméně do rána bylo lépe, i když po probdělé noci nic moc. Nespěcháme s odjezdem do ALICANTE, přesto po hodině a půl zastavujeme a Jarda chvíli spí. Jardovi je dobře, v prohlídce města nám nic nebrání. Nemáme mapu, těžce hledáme centrum, parkování i informace. Nakonec jsme všechno zvládli, ale nejzajímavější, co jsme viděli, byly zapadlé uličky rozhodně ne určené pro turisty, kam jsme omylem zabloudili, když jsme se vraceli k autu. Jinak je to pěkné, ale spíš moderní město. Dále směřujeme do Barcelony. Je to odtud 530 km, nechali jsme si na cestu dva dny. Teď už stále jedeme na sever nebo na východ, tak už je asi čas začít hodnotit. Portugalsko i Španělsko nám připadá více méně stejné, spíš nás překvapilo, že si mezi sebou nerozumí. My máme po čtrnácti dnech pocit, že už rozumíme téměř všemu… (praia i playa je přeci pláž, to dá rozum). Příroda, kterou jsme viděli, byla opravdu zajímavá. Některá krásná (pobřeží v Portugalsku), některá zvláštní (měsíční krajina cestou na Madrid), některá překvapující (hory –hromady, které vypadají, jako by je zapomněli stavbaři silnic rozhrnout), ale všechna ÚPLNĚ JINÁ. Městečka, která jsme projeli nebo prošli, jsou vesměs kouzelná. Nevyhýbali jsme se ani bočním uličkám, viděli jsme i nepořádek, prostitutky nebo shromáždění zoufalých lidských existencí. Přesto se nám v nich líbilo, anebo právě proto. Jediné, co mě už dneska vyloženě děsí, je parkování. Jarda parkuje rád a s chutí, ale já bych už na to neměla sílu. Rozhodně nejezdíme na předměstská parkoviště nebo do placených podzemních garáží. Parkujeme vždy ve středu města, tam, kde se snad ani projet nedá, kolik je tam aut. Parkujeme na milimetry přesně, jak málo je tam místa. Někdy se povedlo neplaceně, pokud byly automaty nebo výběrčí, vždy se jednalo o částky v řádu desetikorun. Nechápu, jak se dostanou domů ti, co tady bydlí. Oni na to už asi přišli – jezdí na motorkách. Jezdí na nich všichni, kluci i holky, předjíždějí auta zprava i zleva, zaparkují kdekoliv a všichni mají krátké rukávy. Jarda se při hledání cesty domlouvá na křižovatkách nebo i v pruzích při zastavení klidně se všemi, s náhodnými řidiči, taxikáři i policisty. Všichni byli vždycky velmi ochotní a pokud nám porozuměli, snažili se poradit. Na semaforech po červené nesvítí oranžová. Zato tu mají speciální žluté semafory, které blikají cik cak. Taky nám chvíli trvalo než jsme pochopili co to znamená – můžeš jet, pokud tu není nikdo jiný. Opustit jakékoliv město správným směrem je další horor a kumšt. Ve městě mají výpadovky dva pruhy a na výjezdech i čtyři. Ve všech se pohybují kolony aut rychlostí 100-120 km/hod. Španělé jsou na tom se značením silnic o něco líp než Francouzi, ale kdo chce být neustále ubezpečován, že jede správně, tak jako my, má smůlu. V okamžiku, kdy se pruhy rozdělují a každý jede jiným směrem, není těžké zamířit jinam. Stalo se nám to ostatně několikrát. Je ale velmi, velmi těžké se vrátit anebo o kus dál najít ztracený směr. Viděli jsme lidská obydlí ve skalách i gheto z lepenky a vlnitého plechu, o jakém se našim cikánům ani nezdálo. Viděli jsme i vily a hotely, o jakých se nezdá zase nám. Jako zbytečnou komplikaci vidím, že jsme s sebou celou dobu vezli výbavu na stanování. Není to totiž jen stan, je to spousta dalších věcí (spacáky, matrace, ale i ručníky, které jinak všude byl). Protože jsme se celou dobu snažili aby auto vypadalo při parkování jako prázdné, byl kufr nacpaný až napovrch a když jsem si chtěla vyndat sušenku nebo pití, museli jsme půlku auta vyložit. Myslím, že jen jednou nás stan „zachránil“, jinak jsme našli ubytování vždycky. Snad jen dvakrát nebo třikrát nám řekli, že mají plno. Jinak pokud jsme se nedomluvili hned na první pokus tak proto, že jsme neakceptovali cenu. Nejtěžší je asi odhadnout, kdy se vyplatí vybírat a kdy je třeba vzít, co se nabízí. Někde je nabídek k ubytování víc, někde míň, někde nic – žádnou zákonitost jsme nevysledovali. Všechny toalety, které jsme během naší cesty použili, byly čisté, s toaletním papírem a zadarmo. Ze žádných nás nikde nevyhodili, ať už to bylo u benzínové pumpy, kde jsme nebrali benzín, v restauraci, kde jsme nejedli anebo na policejní stanici, kam jsme nepatřili… Nejvíce se nám líbil Le Puy (Francie), katedrála v Alcobace, městečko Obidos a pobřeží Atlantiku (Portugalsko). Katedrála v Seville a Alhambra v Granadě jsou skvosty, které stojí za to vidět, nicméně si myslím, že o půlku zážitků nás okradli, když nám vzali průvodce. Přeci se nám nejvíc líbilo to : „Podívej, tady píšou, že… To musíme vidět, tak tam ještě jedem!“ Největší zážitek byl samozřejmě Madrid. Do dnešního dne jsme nepotkali jediné auto z Čech, nakonec ani z jiných východních států. V Portugalsku jsme potkali jeden český zájezd a v Granadě viděli dva prázdné české autobusy. Počasí je velmi teplé. I dnes v Alicante čteme na teploměru 29 stupňů. To znamená 29 ve stínu, 60 na slunci a v autě 100 (přesto termín zvolen skvěle, nevím, co by jsme tam pohledávali v červenci nebo v srpnu!). Míříme na sever. Velkým obloukem se vyhýbáme Valencii a hned za ní sjíždíme k moři a začínáme hledat ubytování. Dali jsme si na to cca 1 hodinu. Hotely u moře jsou drahé, apartmány jen na týden, kemp, který jsme prošli ubohý. Vzdáváme tedy moře a v CHILCHES nacházíme hostal PACO za 4000 Pts (z 5000), rozhodně jeden z těch lepších a dokonce i s klimatizací. 2.6.2001 – sobota Jedeme stále na sever. Jen podle mapy si vybíráme, která z projížděných měst ještě navštívíme. Zkoušíme, co nám nabídne VILA-REAL – kostel v moderním stylu, jinak nic. TORTOSA je městečko, které má své nejlepší časy dávno za sebou. Našli jsme historické jádro, zašlou slávu a do pěti hodin odpoledne zavřenou katedrálu. Poobědvali jsme na posledním odpočívadle u moře gulášovou polévku. Ztratili jsme gumové kukátko od kamery. Jarda se vzteká. Museli jsme koupit další benzín dřív, než jsme plánovali. Přepočítáváme peníze a vzdáváme Barcelonu. Místo ní zkoušíme štěstí v městečku LLEIDA a tentokrát nám přálo. Místní katedrála SEU VELLLA DE LLEIDA byla především úplně jiná než ty, které jsme dosud viděli a asi proto se nám moc líbila. Utrhla se nám rukověť od kamery. Jarda mlčí. Naplánovali jsme si dojet až do Andorry. Hotelů jsou tu spousty (vlastně jen hotely a obchody), ale žádný nám nesedí. Až po 22 hodině končíme svou dnešní cestu v HOTELU ENCLAR za 4500 Pst se snídaní. Hoteliér se jmenuje úplně stejně jako my (je jich prý v Andoře ještě několik). 3.6.2001 – neděle Když v poledne opouštíme ANDORRU, slunce svítí, ale teploměry ukazují jen 17 stupňů. Jak příjemná změna! Znovu a znovu přepočítáváme poslední peníze. Chceme koupit pár dárků, ale hlavně musíme zaplatit benzín až domů. Nerada bych šla z Německa pěšky. Původně jsme měli strach aby byl nějaký supermarket v neděli otevřený, ale všechno je jinak. Otevřené jsou všechny Obchody a proti nám se sem hrnou kolony aut nákupů chtivých Francouzů. Takže příště do Andorry v neděli raději ne. Celý den jenom jedeme krásnou krajinou a stále na sever. CARCASSONE – ALBI – RODEZ – MENDE. Po osmé hodině večer nacházíme azyl v hotelu cca 40 km za Mende v nějakých horách (do rána nám omrzlo okýnko) a platíme 150 Fr (těžce vybojovaných z 250). 4.6.2001 – pondělí Jedeme, jedeme, jedeme. Znovu LE PUY – ST.ETIENNE – LYON. Z opačného směru vidíme mnohé z toho, co jsme při cestě tam přehlédli. Například F1 ve St.Etienne jsme měli tenkrát při výjezdu po pravé straně. V BEYNOST jsme měli zhruba po 2 km zahnout doleva na Lyon, kde je také F1 a neplacená dálnice od sjezdu č.5 /Ale bývali bychom nepoznali město, že/. V ŽENEVĚ jsme zase měli sjet na ST.GENIS THOIRY a tak bychom nepotkali místní vinaře. Nocleh jsme si objednali až v Plzni u babičky. 50 km před KARLSRUHE sundávám sluneční brýle, které jsem měla čtrnáct dní na očích. V Norimberku chvíli prší. Do Plzně k babičce jsme dorazili kolem desáté večer ubiti nudnou německou dálnicí. Ale byl to jediný hotel, kde jsme dostali bez placení k večeři svíčkovou s knedlíkem a ke snídani bábovku s kávičkou. 5.6.2001 – úterý Zdá se, že největším oříškem z cest bude PRAHA. V rádiu slyšíme hlášení o stupni neprůjezdnosti číslo 4. Hned na první křižovatce nás policejní auto posílá jinam než chceme a po pár stech metrech stojíme. Vzdáváme to záhy a opět s mapou v ruce hledáme náhradní řešení přes ŘÍČANY a ÚVALY, kde zas zaboha nemůžeme najít nájezd na dálnici. Zlaté francouzské značení! V HK úplně nejdřív zajíždíme za Janou do Fomeie dát udělat fotky, pak Jarda osobně a já telefonicky zjišťujeme stav na pracovišti. Po malém nákupu z nově vypůjčených peněz (o stavu ledničky doma si neděláme iluze) vyprávíme zážitky u druhé babičky ve Slatině a pak kolem 15 hodiny (po ujetí přes 9 000 km) KONEČNĚ DOMA.