Spojení žáru Atacamy s mrazivou krásou Patagonie

Atacama se potkává s Patagonií  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Cesta do Chile byla pro mě splněním cestovatelského snu. Země plná kontrastů mě lákala už dlouho. Mít možnost zažít horko nejsušší pouště na světě, Atacamy, a poté se vydat do ledové divočiny Patagonie? To znělo jako výzva, které se nešlo ubránit. Tož sbalil jsem několik vrstev oblečení (věděl jsem, že se budou hodit), a vyrazil jsem.

První zastávka: Atacama – Kde slunce nezná slitování

Po příletu do Calamy, města nedaleko srdce Atacamy, jsem si říkal: „Jo, tohle zvládnu, v létě na chalupě je taky vedro.“ Jak jsem se mýlil! Sotva jsem vystoupil z letadla, slunce mě doslova praštilo do obličeje. Atacama je nejsušší místo na planetě, kde ročně naprší asi tolik, kolik mi zbyde v hrnku po vypití čaje.

Můj první výlet vedl do Údolí Měsíce (Valle de la Luna). Krajina vypadala jako z jiného světa – skály, duny a naprosté ticho. Jako bych se ocitl na povrchu Měsíce. Všude kolem mě byly obrovské solné útvary, na kterých slunce vytvářelo neuvěřitelné odlesky. Samozřejmě jsem se snažil udělat fotku, která by se hodila na Instagram, ale v tom mě přistihl vítr, který mi vmžiku naplnil pusu pískem. Následoval desetiminutový boj o přežití a pokusy vyplivnout všechen písek, při čemž při vyplivnutí 10 zrnek mi do pusy vefouklo dalších 20..., kdo by to byl řekl, že taková fotka bude stát tolik úsilí!

Večer jsem se vydal do San Pedra de Atacama, malého městečka uprostřed ničeho. Tady se to ale hemžilo životem – turisté, místní prodejci a kavárny plné lahodné chilské kávy. Podařilo se mi domluvit se s místním průvodcem na výletu do solné pláže Salar de Atacama, kde jsem spatřil hejna plameňáků v jezerech plných soli. Nádhera! A co na tom, že jsem zkoušel ochutnat trochu té bílé soli z okraje jezírka, jen abych zjistil, že je neuvěřitelně hořká. Plameňáci na mě koukali jako na naprostého amatéra.

Druhá část: Patagonie – Ledové království

Po opuštění rozpálené Atacamy jsem se přesunul na jih do Patagonie. Z Calamy přes Santiágo až do Punta Arenas – města na konci světa.

V Punta Arenas mě čekala plavba přes Magalhãesův průliv. Slyšel jsem o jeho neklidných vodách, ale pořád jsem si myslel, že „to bude v pohodě, vždyť jsou to jen vlny.“ Když jsme se ale ocitli uprostřed průlivu, pochopil jsem, proč lodě v dávných dobách měly takový problém tuhle cestu zvládnout. Naštěstí jsme to přežili – i když jsem se celou dobu držel zábradlí jako klíště.

Po opuštění rozpálené Atacamy jsem se přesunul na jih do Patagonie. Z Calamy přes Santiágo až do Punta Arenas – města na konci světa, kde fouká tak, že si musíte pořádně držet čepici, jinak se s ní rozloučíte. Tentokrát jsem si půjčil auto, což znělo jako skvělý nápad. Jenže řízení po zdejších silnicích nebylo zrovna pro slabé povahy. Ostatní řidiči se chovali, jako by jeli závod v rallye, a já, i když jsem byl zvyklý na ledacos, musel jet defenzivně. A to jsem měl auto pojištěné jak z půjčovny, tak z domova. Zvláště ve městě jsem měl oči na stopkách, protože každý nečekaný manévr mohl znamenat problém – nechtěl jsem si z téhle cesty odvézt jen pohlednice, ale i pokutu!

Jakmile jsme se však blížil k ledovci, začal foukat vítr, jaký jsem v životě nezažil. Nebyl to obyčejný vítr, ale ten, co vám doslova strhá batoh z ramen. Snažil jsem se udržet stabilitu, ale jedna prudší rána a už jsem letěl k zemi. Ležel jsem tam, obličejem v zemi, a přemýšlel, jestli se na to nemám vykašlat a vrátit se zpátky do tepla. Ale pak jsem si všiml, jak někteří z mých spolucestovatelů nevzdávají boj a pokračují dál, a tak jsem se zvedl a šel taky. Když jsem konečně stanul před ledovcem Grey, pochopil jsem, že to stálo za to. Ta modrá masa ledu byla tak nádherná, že jsem na chvíli úplně zapomněl, jak moc mě bolí nohy a jak mám promrzlé prsty.

Někdy vás krajina dokáže úplně pohltit – a to jak žárem Atacamy, tak chladem Patagonie. Tohle je země, kde zažijete oba extrémy naplno a kde každý okamžik přináší něco nového. Z jednoho kraje, kde bojujete s pískem ve vlasech, do druhého, kde vám mrzne obličej.

Jedna věc je všakl jistá: v Chile se člověk nikdy nenudí – a já už se nemůžu dočkat, až se tam vrátím. Ale příště si vezmu silnější rukavice, a ponožky!