Srbsko a Guča

Základní cíl, kvůli kterému jsme se na začátku srpna vydali na Balkán, byl slavný festival trubačů v Guči, malém městečku uprostřed Srbska. Více o festivalu se dozvíte na wikipedii, nebo na oficiálních stránkách www.guca.rs. Chtěli jsme poznat i Srbsko, a proto jsme se rozhodli, že budeme cestovat na kolech.

Do Bělehradu jsme cestovali nočním vlakem s přestupem v Budapešti a kola jsme měli částečně rozmontované a obalené potravinářskou fólii. Díky tomu jsme mohli cestovat i v rychlíku, který není určen pro přepravu jízdních kol. Z Bělehradu jsme rychle spěchali na venkov. Ne, že by se nám nelíbil, ale pro cyklisty je každé velké město skoro jako nepřítel. Hned u nádraží jsme narazili na cyklostezku, která nás podél řeky Sávy bezpečně vyvedla z města.

Za městem Železnik se krajina začala vlnit a my stoupali do kopců. Měli radost z krajiny, která byla opravdu nádherná a působila opravdu jiným dojmem než český venkov. Byla to nádherná mozaika lesů, pastvin, políček a obcí roztroušených po kopcích. Velkou část cesty jsme projížděli místy, které poskytovaly daleké výhledy do KRAJINY. U romantického kostelíka v obci Beljina jsme si dali siestu a přespali jsme u kostela ve městě Darosava (Partizani).

Druhý den se zvlněná krajina změnila na kopcovitou a následně téměř horskou. Dlouhá stoupání se střídala s prudkými sjezdy, ovšem krajina byla stále nádherná. Noc jsme strávili v údolí za vesnicí Beršici. Další den opět další a další kopce, ale i dlouhý sjezd do velkoměsta Čačaku. Podobně jako v případě Bělehradu jsme byli rádi, že jsme město projeli co nejrychleji, ale pak následovalo další obtížné stoupání – poslední kopec před Gučou.

Po příjezdu jsme se ubytovali v kempu na louce, a protože byl první den festivalu, nebylo ještě přelidněno. Večer nastalo pravé šílenství, ulice zaplnily kapely, následované davy lidí. Městečkem se rozléhala divoká lidová hudba. Můj kamarád ji trefně vystihl jako „dechovku v rytmu techna“. Brzo jsme propadli atmosféře a spolu s ostatními dlouho do noci tancovali v ulicích, popíjeli, jedli.

Následující den jsme odpočnuli, ale už nás to táhlo dál: vyrazili směr klášter Studenica, což je památka na seznamu UNESCO. Za Ivanjicou nás kromě bouřky překvapil další horský hřeben, v jehož půlce jsme přespali u malé hospůdky. Bylo to nejobtížnější stoupání z celého výletu, není se co divit, když okolní Hory přesahují výšku 1500 metrů nad mořem. Za vrcholem se úplně změnilo počasí, vysvitlo slunce a my si užívali mnohakilometrový sjezd. Studenica překonala naše očekávání, byl to nádherný klášter, budovaný již od 12. století. Je označován za nejvýznamnější církevní památku v Srbsku. Ještě ten den jsme dojeli do města Ušče. Počkali jsme na ranní vlak do Bělehradu, odkud jsme směřovali již jen na Budapešť a zpět do ČR.

Přestože se jednalo o „rychlokurz Srbska“, byli jsme celým výletem nadšeni. Potkávali jsme jen milé a pohostinné lidi, cítili jsme se celou dobu naprosto bezpečně a nenarazili na žádný konflikt. Jediným problémem byla hrozná zpoždění vlaků. Při cestování Srbskem je asi potřeba s tím počítat. Obecně jsou ceny o něco málo nižší než v Česku. Přespávali jsme, kde se dalo. Na kempy jsme, kromě Guče, snad ani nenarazili. Se stanováním v přírodě, na polích, na nádraží atp. jsme prakticky neměli problém.

Na závěr jedna příhoda. Když jsme první den dojeli do Darosavy, našli jsme si za místním kostelem pěkné skryté místečko, kde jsme se rozhodli přespat. Začali jsme chystat večeři a v tom přijel nějaký místní chlapík s tím, že nám přivezl pohoštění. Dlouho do večera jsme si potom povídali. Společně jsme popili pivo, pojedli čokoládu. Nabízel nám, že u něj doma můžeme přespat. Zdvořile jsme odmítli, chtěli jsme brzo ráno vyrazit na cestu. Až za tmy jsme se rozloučili. Postavili jsme stan a spokojeně ulehli. Za okamžik ale začaly po stanu přebíhat světla z baterek. Polekaní jsme vylezli, abychom zjistili, co se děje. Venku stál kněz a s ním dva policisté. Zjišťovali, co tam děláme, kdo jsme. Kněz nás vyháněl, že na tom místě nocovat nesmíme. Předložili jsme policistům pasy a vysvětlovali, že jsme jen turisti a slíbili jsme, že hned ráno odjedeme. Kupodivu jim tohle stačilo a atmosféra se rázem změnila. Kněz se začal zajímat, jestli něco nepotřebujeme, jestli jsme už večeřeli a zda máme dost pití. Policisté se s úsměvem rozloučili a odcházeli. Myslím, že tato příhoda docela vystihuje vstřícnost a pohostinnost Srbů, kteří se snaží přesvědčit, že nejsou tak špatní, jak si lidé na západě asi myslí.

Je velká škoda, že jsme byli dost časově omezení, protože bylo v Srbsku neustále něco zajímavého k vidění a chtěli jsme tam strávit mnohem více času.