Srí Lanka: Čtyři roky po tsunami a druhý pokus hledání malé holčičky

SRÍ LANKA - ČTYŘ ROKY PO TSUNAMI

Když jsem poprvé navštívil tento rajský ostrov, bylo to přesně čtyři roky a tři týdny poté, kdy prosincová vlna tsunami vzala nespočtu lidem střechu nad hlavou a jen tady na tomto ostrově zahynulo více jak třicet tisíc lidí.

Jak jsem uvedl ve svém úvodním cestopise nejel jsem osm tisíc kilometrů od domova, abych ležel pouze u moře, ale jel jsem zde navštívit i zajímavá místa a hledat i jednu dívenku. Při pohledu na její fotku, kde se zasněnýma očima dívá do dálky a vy doslova v jejích očích vidíte odrážející se obzor moře se zapadajícím sluncem, tak vás mrazí První dva dny pobytu bylo mé hledání neúspěšné. Pak jsme odjeli z Wadduwy na třídenní výlet do vnitrozemí a nyní mám před sebou dva dny, kdy jí můžu opět hledat. A to je ona holčička v červených šatech. Podívejte se na ní.

Odpoledne celá naše skupinka nasedá do dvou tuk – tuků a vyjíždíme k jednomu z posledních „pokusů“ najití dívenku. Jedeme podél oceánu směrem na jih mimo hlavní silnici. Moc krásný pohled to není. I po čtyřech letech, tu zůstaly rozbořené domy, hřbitovy i školka. Fotíme tu hrůzu, často zastavujeme a dětem rozdáváme tužky i sladkost, za které se nám odměňují úsměvem a znova se ujišťuji jak to jsou neskutečně milí lidé.
Stařičký děda mi ukazuje stále neopravené a nezasklené okna své „barabizny", která mu zůstala a považuje si jí za svůj klenot.
Jedeme dál a pohled je stále stejný. Řidič naší „rikše" nám chce ukázat, jak nyní bydlí on se svoji rodinou. Ne, ne později, později, určitě, říkám mu a chci, ať jede dál. Kde zastavíme, ukazuji fotku dívenky. Zbytečně, nikdo jí nezná. Řidič je neoblomný a stále opakuje, abychom jeli k němu domů. Jeho gestikulace je nám naprosto srozumitelná a jasná. Jezdíme už téměř dvě hodiny a Bára s Evou se vrací na hotel. Mají toho dost a já se jim vůbec nedivím. Já s Karlem to nevzdávám a jedeme hledat dál a říkám na hotel nejdu a wadduwskou dívenku budu hledat dál, dokud se nesetmí a nebude úplná tma.

Zaplatím ti více co budeš chtít, vysvětluji řidiči, který nás veze k další rybářské vesničce. V místní hospodě si dáváme pivo a pár chlapům kteří popíjí arak ukazuji fotku. Kroutí hlavami a dávají mi jasně najevo ne, neznáme jí, neznáme. Řidič přichází s návrhem, že fotku namnoží a vylepí, kde se dá a že tím vzroste šance na společné setkání. Jeho návrh zamítám a vydáváme se dál. Slunce se pomalu dotýká moře a večer se kvapem blíží. I tentokráte musím vzdát boj o setkání a jedeme se k velké radosti řidiče tuk – tuku podívat k němu domů.

Zastavujeme na malém dvorku přímo u dveří rozestavěného domečku. Vychází jeho žena a tři děti. Prohodí mezi sebou pár slov a zvou nás dál. Vcházíme dovnitř. V první místnosti mají stůl a tři židle z plastu. Ve druhé spí na zemi malý klučina, je nepřikrytý. Další tři jeho děti se „motají“ okolo nás. Žena tuk- tukáře se chlubí ventilátorem, kterým si zpříjemňují zdejší vedro. To, jak vidíme kde spí, vaří, koupou se, je k pláči a mi se svírá hrdlo. Dívám se těm ubohým lidem do očí a představuji si, co všechno museli prožít i jaké to muselo bylo obrovské trauma.
Dětem dáváme poslední hrst bonbonů, tužky, žvýkačky a jedno mýdlo, za které jsme zváni na zítřejší oběd. Ano, takoví oni jsou, milí, přátelští a úžasní lidé. Přesto, že nic nemají rádi vás pohostí i kdyby sami neměli jíst. Děkujeme a doslova prcháme, jen ať už jsme co nejrychleji pryč.
Po příjezdu na hotel jsme oba pochopili, že nálada je na bodě mrazu a navíc ani nám do řeči zrovna nebylo. Všechno co jsem teď popisoval tady samozřejmě nemusíte prožít ani vidět na vlastní oči. Můžete zůstat v hotelovém areálu užívat si teplého moře či bazénu, dávat si drinky a pojídat výborné jídlo. Přesto, že jdeme spát poměrně pozdě, nemůžu usnout. Jsou dvě hodiny v noci a já nespím, stále pevně doufám, že popiska pod fotografií nelže. Věřím, že opravdu byla pořízena tady ve Wadduwě a přesto, že se tu přehnala nemilosrdná vlna tsunami holčička žije. Stále si opakuji žije. Žije, musí žít a já jí najdu.

Nyní nás čeká dvoudenní výlet podél jihozápadního pobřeží a po návratu na hotel už budu mít pouze dva dny, pro naplnění svého životního snu, aby se mi jí podařilo najít.