Stávkování s maoisty

„A maoisty už jsi potkal?" ptá se mě Babu, 23-letý mladík ve ztemnělé chatě v Jubingu, kam jsem se večer schoval před deštěm. „Ne, ještě jsem neměl tu čest," přiznávám se. Naštěstí. Na cestě ztreku od Mt. Everestu se jim každý snaží vyhnout a většina turistů problémovou trasu do městečka Jiri raději bezpečně přeletí do Kátmándú, kznačné nelibosti majitelů četných hotýlků lemujících pětidenní trek. Historkami o vynucených příspěvcích tisíce rupií a falešných maoistech okrádajících cizince o foťáky už mě strašilo několik cestovatelů. „Tak to jsem tvůj první," zubí se Babu a na důkaz kpříslušnosti neblaze proslulého hnutí mi ukazuje pistoli schovanou pod bundou. Po třech čajích a hodině přátelské konverzace vytahuje bloček shlavičkou Communist Party of Nepal (Maoist) spředtištěnou hodnoutou Rs 1000. Na účet vyplňuje mé jméno a nezištně mi jej daruje. „Já vím, že nemáš. Tímhle se všude prokážeš, kdyby po tobě někdo chtěl zaplatit." To ovšem netuším, že další setkání smaoisty už tolik vstřícná nebudou...

Po vysokohorském treku ze základního tábora Mt. Everestu konečně přicházím do Jiri, jedné z přístupových bran do Národního parku Sagarmatha, spojeného sKátmándú asfaltovou silnicí. Dnes má končit třídenní všeobecná stávka, vyhlášená maoistickou opozicí, kdy je většina institucí zavřena a úplně se zastaví i veškerá Doprava. Mám štěstí, říkám si a těším se na druhý den na autobus do hlavního města. Večer ale rádio informuje, že se stávka prodlužuje o další den. Žádný problém, den nicnedělání přijde po každodenních pochodech vhod. Popíjíme pivo sNěmcem Thorstenem, jediným dalším cizincem vJiri. Ten tak klidný není. Už tady trčí čtvrtý den a pozítří musí stihnout let do Frankfurtu. Zprávy dalšího rána nás uzemňují oba; stávka se natahuje o další čtyři, možná i pět dní. Domlouváme se suvízlým taxikářem, co by nás vzal do Kátmándú i přes zákaz na silnicích. Později se ale vzdává po varováních o zaminované silnici a střelbě rebelů na zakázaná vozidla. Zoufalý Thorsten se vydává zpět do vesnice Phaphu, odkud létají malá letadla do hlavního města. Na to už mi peníze nezbývají, tak se pokouším za slušnou cenu koupit staré kolo od majitele našeho hotelu, ale požadovanou sumu už taky dohromady nedám.

Ráno na 186 km dlouhou cestu do Kátmándú vyrážím pěšky. Pořád je to lepší představa než se plácat další dny vnudném Jiri. Navíc některé okresy po cestě prý nestávkují, a tak by se dal na pár úseků stopnout náklaďák. Mám štěstí, po necelé hodině mi staví autobus, jedoucí do 50 km vzdáleného Charikotu. Nikdo si ale není jistý, jestli je silnice vůbec otevřená.

Vjednom místě je cesta zatarasená dvěma pokácenými borovicemi. Řidič si znedaleké vesnice půjčuje dlouhou tahací pilu a po dvojicích se střídáme vřezání tlustých kmenů. Zbylé klády pak společně odsunujeme do příkopu a za jásotu všech pasažérů se bus sune dál

Na silnici teď občas míjíme vypálené vraky náklaďáků, snad varování pro potenciální stávkokaze. Později se zdálky ozývá střelba a vdalší vesnici nás staví vládní vojáci. Jde většinou o mladíky vcivilních tričkách a kraťasech, se samopaly přes rameno. Munici nosí vbatozích na zádech. Vojenské uniformy by prý pro maoisty byly příliš snadným cílem. Po chvíli přivážejí svého kolegu sprostřeleným břichem a ukládají jej na zadní sedačky našeho autobusu. Asi deset znich si sedá na střechu a dalších deset se usazuje vuličce mezi sedadly. Řidiče kritický stav zraněného moc nezrychlil. Na silnici pořád mohou být miny a každá hromádka listí nebo kamení je teď podezřelá. Padesátikilometrový úsek do Charikotu dojíždíme po téměř pěti hodinách.

Všechny okresy po cestě do Kátmándú jsou už pro příštích pár dní ve stávce a tudíž úplně bez Dopravy. Zbývajících 138 km tedy musím dojít pěšky. Připojuji se ke skupině devíti Nepálců zautobusu a svižným tempem vyrážíme po asfaltce na východ. Spojuje nás stejný problém; všichni se musí brzy dostat do hlavního města nebo se jim nechce čtyři dny trčet vdíře jako Jiri. Rai je horský průvodce a za tři dny odjíždí sklienty kAnnapurně. Mingma je trekový kuchař a jeho expedice se chystá na Kanchenjungu. Rajan chce stihnout služební let do Dillí. Mladý pár sdvouletým synkem se musí vrátit kpráci na svém poli.

Po pár hodinách berou za své mé obavy ztoho, že jako velká skupina půjdeme pomalu. Gumové vietnamky nebo plátěné tenisky jsou nejčastější obuví většiny Nepálců i tady vhorách. Svůj skromný majetek si nosí vjednoduchých batozích a pytlích připevněných na hlavě čelním popruhem. Dvě ženy na zádech nesou i své malé děti. Přesto všichni šlapou tak rychle, že jim sotva stačím.

Ráno do sebe každý házíme pár mastných koblížků a sušenek se silně slazeným mléčným čajem. Vpůl šesté, ještě před východem už pochodujeme po ztemnělé prázdné silnici. Po cestě se zastavujeme jen zřídka a nejdéle na pět minut, o obědě si můžu jen nechat zdát. Energie mají mí kolegové stále dost a celou dobu si za chůze zpívají. Kvečeru pochodujeme až do osmé hodiny, než se na noc ukládáme vmalé vesničce u Raiovo známých. Večeříme tradiční dál bát, vařenou rýži skari a čočkovou polévkou. Pak se všichni nalévají čangem, levným pivem skvašeného ječmene, a začíná se zpívat a tančit. Po vydařené párty rychle usínám vkuchyni na bambusové rohoži.

Další den za sebou nečekaně slyšíme zvuk motoru. Nevěřícně zíráme na přijíždějící autobus, který na ‚zakázané' cestě vypadá jako přízrak. Vše je jasnější, když nám po chvíli zastavuje - je nacpaný vládními vojáky, kontrolujícími okolní vesnice. Nastoupit se zjevně nikomu moc nechce. Jestli rebelové hledají lákavý a snadný terč, pak je to určitě pomalý armádní bus na prázdné silnici. Únava ale vítězí a všichni si sedáme na pár volných sedaček a na zem do uličky. Vojáci jsou až na pár přileb a neprůstřelných vest zase bez uniforem, oblečeni jako běžní nepálští teenageři. Dávám se do řeči sRamišem, šestadvacetiletým četařem. Varmádě slouží přes pět let, ale nejraději by si našel něco jiného. „Je to ubíjející, mizerně placená práce a teď smaoisty nám kolikrát jde i o život," přiznává, „ale u nás ve vesnici bych akorát dřel na poli." Většina jeho kolegů je na tom podobně. Mezi sebou se živě baví a smějí se, při každé zastávce je ale na nich vidět napětí a obavy.

Asi po deseti kilometrech autobus staví vSukute, malé vesničce u řeky. Většinu domů tady zdobí typické červeně malované znaky srpu a kladiva, nápisy vykřikující marxistická hesla, jména padlých vboji proti královské armádě a volání po smrti současné vlády. Vojáci zpod sedaček vytahují své indické samopaly Insas a někteří si nasazují zelené helmy a těžké neprůstřelné vesty. Ramiš si připíná svou a plácá po zádech svého kamaráda: „Ten žádnou ochranu nepotřebuje, to je Superman," ukazuje na symbolické ‚S‘ vtrojúhelníku na jeho modrém tričku. Všichni vystupují na obhlídku a organizovaně se rozestavují kolem cesty do polí. Tři znich zkoumají hromádku kamenů na silnici za výjezdem zosady. Uprostřed je zapíchlá třepetající se sovětská vlaječka a běda tomu, kdo by ji chtěl vytrhnout. Na spodním konci je drátem připevněná knevelké mině. Velitel patroly rádiem informuje ostatní a zautobusu někdo přináší igelitovou tašku, snad sdetonátorem. Jdu si přípravu odminování vyfotit blíž, ale další ozbrojenec mi blokuje cestu: „No photo!" a posílá mě zpátky do busu. Chvíli se ho zkouším přemluvit. Pak se za ním ozývá ohlušující exploze. Oba padáme kzemi a všoku pozorujeme zvedající se mrak prachu a kouře. Někdo nešťastně šlápl na další skrytou minu. Zdýmu za chvíli vybíhají čtyři vojáci a vynášejí bezvládné zohavené tělo. Přes všechnu tu krev ještě rozeznávám Supermanovo modré triko. Pak se seshora ze zalesněného kopce ozývá pár výstřelů a vojáci bezhlavě pálí zpět na neviditelné útočníky. Běžím do autobusu, kde nezůstala ani noha. Mingma na mě mává znedalekého příkopu. Beru si svůj batoh a skáču za ostatními do bahnité škarpy. Po půl hodině se vše uklidňuje a my nevojáci znebezpečné vesnice rychle mizíme. Nepálci teď šlapou ještě závratnějším tempem a nikomu už není do řeči.

Čtvrtý den dopoledne se vdálce objevují střechy Kátmándú, plovoucí ve všudypřítomném smogu. Vté chvíli mi ten pohled připadá krásnější než všechna ta zasněžená himálajská panorámata. Přicházíme do ztichlých předměstí, kde se spolu loučíme. Každý teď spěchá svým vlastním směrem, do svého vytouženého domova. Já se ubytovávám vlevném hotýlku vThamelu, backpackerském ghettu se svými křiklavými restauracemi a bary, obchůdky spirátskými cédéčky a soškami hinduistických bohů, internetovými kavárnami a cestovkami slibujícími nezapomenutelná dobrodružství. A vše se tady zdá tak vzdálené od okolní reality malého himálajského království, nekonečných hor, chudých vesniček i maoistických rebelů.