Stopem přes Hořké listí

Před setměním jsem vyšplhal na vyhlídku Victoria, z níž je vidět celé, pomalu se zklidňující noční město. Tu noc se po tmavnoucí modré obloze rozeběhly jako ovce, černé a načechrané obláčky, které spořádaně běžely na západ. Když pastýř noci odvedl poslední zvonící ovečku spát, začaly do okolí cinkat paprsky svítání roztříštěné v kapkách rosy na listech stromu, pod nímž jsem si přispával. Do toho mě definitivně probouzí zazvonění telefonu. „Dnes odpoledne vyplouváme. Počítáme s tebou,“ volá mi z přístavu John.

Senzace, kterou jsem ani nečekal. Rychle jsem vyrazil do města. „Fotky budou hotové už v poledne,“ sdělují mi ve fotolabu, kde jsem si nechal zhotovit několik snímků z předešlé noci a k nim pár dalších zajímavých fotek. Před vyplutím jsem krom nákupu stihl vyrobit ze čtvrtek bílého a černého papíru a fotografií osobní pohlednice. Ty se stávaly milým pozdravem i drobnou upomínkou na milá setkání.

„Ahoj. Mně taky nevadí, že popluješ s námi,“ oznamuje mi na přivítání blonďatá, asi čtyřletá dcerka. Tři roky vytvářela Johnovi a Janě, na jejich dlouhé plavbě, rodinnou atmosféru. Naše společná plavba je jejich poslední na cestě domů. „Také jsme se zaujetím sledovali včerejší oblohu,“ říká Jana, když si vybírá pár pohlednic na památku. K nim jsem přidal i paspartovanou fotku a láhev alkoholu. Po návratu nebude o oslavy nouze.

Ale ještě jsme stále na začátku naší plavby. Cookův průliv, oddělující Severní ostrov od Jižního, Tasmanovo moře od Pacifiku, je mezi námořníky znám jako jeden z nejnevyzpytatelnějších a nejnebezpečnějších toků. Maorové, staří mořeplavci, nazývají tento průliv Hořkým listím. My jsme však věřili, že tahle plavba pachuť hořkosti nezanechá. Jenže vítr zanechal naše plachty bez povšimnutí a loď se rychle vzdalovala od ideálního načasování pro vplutí do Queen Charlotte Sound. Branou tohoto velkého, dlouhého a členitého zálivu je zúžené „hrdlo“ obrovské vodní masy. Ta se za odlivu tlačí silným proudem do Cookova průlivu. Nutností pro takhle malé lodě je dostat se tímto kanálem za přílivu. Nejspíš chtěl Neptun ukázat posádce, že stále je ještě v jeho milosti, byť mají za sebou propluté oceány a před sebou poslední zátoku.

John začal nervóznět. Spustil motor na plný plyn, ale dohnat časovou ztrátu se nedařilo. A to ani se znovu nadmutými plachtami. „Kulminace,“ oznámil nevesele právě při vplouvání do zálivu. Tento stav totiž není časovým úsekem, ale okamžikem. A hned po něm, v mžiku oka, loď znatelně zpomaluje. Pod plachtami a s motorem se pohybujeme rychlostí sotva dvou uzlů. Vplouváme proto do zátoky mimo proud. „Budeme pokračovat až ráno,“ řekl smířlivě John a já jsem byl tomu jen rád.

Ráno se na palubě, kde jsem spal, objevil jako první nejmladší člen posádky. Ale hned za ním John, aby dcerku zapnul do „obojku“, který jí obepínal pas a jímž byla připnuta k nataženému ocelovému lanku, aby během plavby nespadla do moře. „Zkoušeli jsme jí hodit do vody, abychom věděli, jestli se udrží na hladině. Pod vodu sice hned nešla, ale raději ji máme pořád připnutou,“ sděluje mi John.

Dělal se krásný den. Čistá obloha, klidná voda opuštěné zátoky. „Krásné místo pro koupání,“ pochvaluje si John a sundává si teplý svetr. „Jo, jdu také,“ zvedám vhozenou rukavici. A jen co se dotknu vody, tak je mi jasné, že kdybych tam nebyl, on sám by do té studené vody určitě nevlezl. Brr, cítím, jak mi ledové jehly probodávají tělo. „Příjemné osvěžení, že?“ říká z vody John a rychle se vrací k lodi. „Já si jdu ještě trochu zaplavat,“ odpovídám Johnovi s ledovým klidem, ale skrze přimrzlé zuby. No, sice jsem mu na dvě minuty zmrazil úsměv, ale já jsem pak dvě hodiny rozmrzával… A možná, že více než pocit otužileckého „vítězství“ mne hřál vřelý čaj, který mi pak Jana uvařila.

Ranní plavbu jsme si užívali mnohem více. Nemuseli jsme se už orientovat podle světel majáků, a mohli se obdivovat hustě porostlým a strmým svahům zátok. Všechny trajekty připlouvají do Pictonu. My jsme pluli až na konec zálivu do malé osady Anakiwa. Když se loď blížila k molu, už při něm čekala na rodinku hrstka jejich přátel.

Byl to krásný stop, stejně jako byly krásné i jeho poslední okamžiky. A ještě než loď přirazila k plošině, začaly k nám doléhat tóny krásné a příjemné maorské písně na uvítanou, kterou procítěně a mocným hlasem zpívala jejich snědá kamarádka. Bylo to absolutně dojemné…

Rozloučil jsem se s Johnem a Janou jak nejrychleji to bylo možné, abych je nezdržoval od dlouho očekávaného objetí s jejich blízkými. Janě a Johnovi touto plavbou končila jedna dlouhá etapa. Mi tímto dlouhým stopem začalo cestování po Jižním ostrově.


Tohle je ukázka připravované druhé knihy profesionálního autostopaře a amatérského fotografa Romana Vehovského. Další zážitky, dobrodružství a zajímavé setkání s cizími kulturami se dočtete v autobiografické knize Cestou osudu a náhody

http://www.cestouosuduanahody.wz.cz