Strhující Filipíny

Filipíny – utíkáme před zimou.

Poslední dobou každý rok se snažíme utéci před zimou do teplých krajin. Když 19.2.2012 přijely děti na odpolední kávu a buchty dohodli jsme se, že zase někam vyjedeme. Mysleli jsme na Vietnam. To ale vzhledem k potřebě víza nepřicházelo v úvahu (až tři neděle) a tak jsme se dohodli na Filipínách. Já jsem důchodkyně(68), můj muž to vzdal protože moc chodíme a jeho bolí nohy. Syn Martin(45) se snachou Olou si mohou vzít dovolenou zatím tak jak potřebují. Je nutné podřídit se děvčatům Martině (20) a Andulce (14) jejím zkouškám a prázdninám ve škole. A protože to bylo právě od konce týdne možné - tak honem. Ještě večer jsme si přes internet koupili letenky na 23.2. odlet 16,15hod. od Emirates line. Pouze tři dny jsme měli na to sehnat zase přes internet a bedekry informace (moc tam toho nebylo) a naplánovat trasu. S jedním bedekrem a pár informacemi bez mapy, kterou jsme nesehnali, jsme odletěli z Ruziňského letiště v Praze.

Let byl bezproblémový i když dost náročný – 7 a 7 hodin s mezipřistáním v Dubaji (3 hod). V Manile na letišti jsme si vyměnili pár dolarů za pesa a na toaletě jsme se převlékli do letního. Hodili bágly na záda a vyrazili. Bylo 18,45 hod místního času. Udeřilo na nás vlhké teplo a spousta taxikářů. Jedním jsme se nechali odvést na busnádraží Victoria. Je nutné dát si pozor na to aby zapnul taxametr. A nutné dohodnout se nejen na částce ale i na to jestli je v pesetách nebo v dolarech. V opačném případě je to dost drahé. Nebyl ani čas na koukání po městě. To jsme si chtěli nechat až na konec.

Nádraží? Blázinec. Miliony lidí, pár autobusů, spousta taxíků a tříkolek. Fronta na lístky. Chtěli jsme do Bontocu. Postavili jsme se do fronty na bus do Baguio což je první velké město v horské oblasti, odkud jedou další spoje do central. Cordiller na sever. Když po více jak hodině Martin skončil u okénka byly lístky na dnes vyprodané. Co teď. Spát v Manile nám připadalo dost problematické, byla tma. Stoupli jsme si do fronty do Dagupanu. Je to také na sever ale trochu jiným směrem na severozápad a jenom asi třetina trasy. Po další půl hodině máme lístky na noční bus. Odjíždí ve 20 hod. Je čas na večeři a pití. Stánků s jídlem je kolem nepočítaně a jídlo voní, není drahé a dobré. Bus je plný a jel skoro načas. Padli jsme do sedaček konečně bez báglů a s vidinou asi osmi hodin jízdy usnuli. Je to spaní nespaní ale venku je tma nic nám neuteče. Ve 3 hod ráno jsme v Dagupanu. Nabízelo se zůstat den u moře ale jen jsme vystoupili stál vedle bus do Baguio. Poloplný. Rychlý přestup. Během 10 minut jedeme dál. Malinko vyspalí a při svítání prohlížíme krajinu. Je to úžasná část cesty. Vysoké homolovité kopce s rýžovými políčky až k vrcholům, hluboké rokliny s řekami a potoky, zeleň kam se podíváš. Vesničky a domečky, že člověka napadá : všude žijí lidé. Bus se šplhá stále do kopce po úzké silnici nesilnici místy prašné. Aut jsme příliš nepotkali, asi bylo ještě brzy. Baguio – velké město. Domy, domky a domečky se šplhají na všechny strany kopců. Bus zastavuje na nádraží, kde má problém se zaparkováním. Úzká ulice a naproti řada stánků a kiosků se vším co si vůbec dovedete představit. Ale hlavně jídlo. Všude je plno girland, praporků a poutačů z čehož usuzujeme na festival květin. Došly jsme do centra zase s báglama na zádech a tam plno lidí i TV. Bylo vidět, že se opravdu něco připravuje. Dlouho to však trvá a tak jdeme na jídlo. Mňam – horká rýže s masem a zeleninou. Káva a voda. Vracíme se na náměstí, začátek průvodu se stále odsouvá. Podle informací ve městě není nic moc zajímavého. Vzdáváme to a jdeme hledat další spoj do hor. Bus nádraží mezi domy s malými uličkami. Stojí tu bus do Sagady. Ano tam jsme také chtěli. Je 8,30. Vejdeme se, lístek je. Jedeme. Píď po pídi se bus proplétá uličkami až k hlavní široké, kde zrovna prochází průvod festivalu květin. Móře lidí v různých kostýmech, hudby (zvláštní dechovka) a alegorických vozů. Fotit se nedá. Okna jsou zavřená kvůli klimatizaci a tak špinavá, že není nic vidět. Nepřišli jsme o to. Cesta trvala dlouhých 6 hodin ale zase bylo na co koukat. Horské partie přišly hned za městem, hluboká údolí a prudké výjezdy samá zatáčka. Panoramata. Bus staví po 1,5 až 2 hod na pití, jídlo a čurání. Jednotlivé zastávky se velmi liší kvalitou. Jídlo všude dobré a všude je čisto (dost nás to překvapilo) i když někde hodně primitivní.

Do Sagady jsme dojeli ve 14,30. Po několika nepříjemných schodech nad zastávkou je velmi pěkná restaurace u Joseho. Dali oběd a pití. Zase po těch blbých schodech dolů jsme šli hledat ubytování. A zase po schodech k Alfredovi zajistit nocleh. Není to daleko ale ty schody s báglem na zádech, hrůza. Je tu však všechno s kopce a do kopce a ze schodů a do schodů. Nic není v rovině. Ubytování (1200 pes – cca 500kč) velmi dobré, sprcha, WC. Přesto, že jsme hodně unavení dáváme sprchu a čisté oblečení a jdeme na cour. Bez báglů!!! Krásné městečko. Barevné dřevěné domky, všechny ve svazích a uličky k nim jen pro štíhlé. Místní kostel a hřbitov a asi 2 km Echo vally (údolí ozvěn). Skaliska, kde se šepot ozývá ze všech stran a ve skalách zavěšené rakve. Zpět. Večeře znovu koupel a mrtví padáme do postele.

Ráno balíme. V plánu je podívat se ještě do jeskyní se zavěšenými rakvemi o kterých jsme četli a odpoledne odjet do Bontocu. Bágly necháváme v infocentru u bus zastávky a jdeme pěšky (má to být cca 2km) do jeskyní. Je to víc jak 5 km směrem dolů. Nabízejí se nám řidiči s minibusem – van (těch tu jezdí hodně)šetříme, nechceme. Stále máme jen ty peníze co jsme vyměnili na letišti. Zatím se nám nepodařilo vyměnit eura, nikde je nechtějí a karty také ne. Bankomaty nikde nejsou.

Došly jsme k jeskyním Big Sumaging Cave. Malý kiosek s občerstvením, stojí tu pár vanů a vlevo je sráz k jeskyním. Je to cesta s kamenými schody asi 70-80m. Každý schod jinak vysoký a jinak kluzký. Proti nám jdou lidé (asi Japonci nebo Korejci) pěkně umazaní jak jeli po zadku. Všude ve skalách zasunuté rakve. Jsou dost malé a skoro ztrouchnivělé. Došli jsme až ke vstupu do jeskyně. Tma jak v … Vzdávám to. Vzpomínám na manžela. Ještě, že zůstal doma. Při jedné baterce a třesoucích se nohou nevěřím, že bych to mohla ve zdraví přežít. Jdu zpět a ostatní jdou dovnitř. Za chvíli mně dohoní Ola, že to také vzdala. Dali jsme si v kiosku kávu a vodu a ještě než jsme se stačily napít vrátil se M+M+A s tím, že při jedné baterce to opravdu nejde. Musí si vzít průvodce s plynovou lampou a jdou znovu. Nám je dobře. Asi za 1,5 hod přicházejí ostatní. Celí mokří. Ne od potu. „Vy jste se koupali?“ Ano. S úžasným výrazem ve tváři líčí prožité. S průvodcem a velkou lampou prošli jeskyní až do velkého dómu. nádhera. Nejsou tam stalagmity a stalaktity jako u nás na Macoše ale kulaté útvary bílých, žlutých a oranžových barev přes které teče voda do malé říčky, jsou tu netopýři. Když se vynadívali, tak se jich průvodce optal, jestli chtějí ještě dál. Martin sice neviděl kudy, ale ano. Proto jsme tady. Tak průvodce prolezl dírou ve skále a holky hned za ním. Filipínci jsou drobného vzrůstu. Martin měl problémy dostat se skrz. Když už však měl hlavu, ruku a kus zad na druhé straně věděl, že se musí protlačit.Když se zdržíš nevidíš naprosto nic. „Jsem tam. Už jsem z toho měl klaustrofobii.“ Další nádherný dóm. Ještě větší než ten první a s jezírkem. Když lezli dolů k jezírku tak jim průvodce dělal žebřík ze svého těla. Martin měl strach aby mu neublížil. Když se zase pokochali, znovu se zeptal jestli ještě dál. Ano i když není vidět kam by to mohlo být. Do vody. Průvodce skočil šipku a holky hned za ním. Průlez byl těsně pod hladinou. Teprve když bylo vidět světlo na druhé straně tak byl ten otvor vidět. Byl větší než ten minulý. Proplavali to všichni a zase bylo na co koukat oblá břicha podzemních skal a krápníky, ručkování po laně a denní světlo, vedro a příval štěstí. Vrátili se jinou cestou. Unavení ale nesmírně šťastní ze super zážitku. Chtěli jsme si vzít van na zpáteční cestu ale všechny byly zadané. Nikdo tam pěšky nechodí. A tak zpět zase pěšky do kopce. Měli jsme toho dost. Dali jsme si oběd v rest. Yogurth Home. Velmi dobrý. Vyrazili jsme pro bágly, převlékli se v infocentru a hurá na bus nebo jeepny. Těch tady jezdí nepřeberné množství. Jsou to auta z druhé světové, upravené jako malé busy s lavicemi podél. Dnes jsou i nové ale podle starého vzoru. Vejde se tam k sezení asi 10 lidí. Jsou však vždy přeplněné, klidně i 16 lidí a ještě někdo na střeše. Jsou různě malované nebo v chromu nebo na rozsypání. Chtěli jsme dál do Bontocu. Ten den ale už nic nejelo. Ani bus ani jeepny. Jen taxi. Ten si ale zatím nemůžeme dovolit. Je drahý. Nezbývá než ještě dnes přespat a jet ráno. Budeme alespoň odpočatí. Nocleh v jiném domě Yelow-guesthouse za menší peníze – dva pokoje po 88 kč. Potřebujeme nabít foťáky a kameru. Nejde proud. Jdeme spát je 22,30 spát se ale nechce kvůli časovému posunu 7 hodin. Celou noc bylo slyšet pištění prasat, hlídání psů a k ránu tisíce kohoutů. Ale spalo se nám dobře.

Ráno vstáváme brzy v 6,30 jede první jeepny do Bontocu. Je plný. Bavíme se s Emanuelem. Vypráví nám o ostrovech Bohol a Palavan i o jiných. Jsou to naše další plány tak nás všechno zajímá. V Bontonu nám ujel 1. bus. Prošli jsme město. Bylo pondělí, začaly trhy, na ulici porcovali vepřové. To by hygiena koukala. Úředníci šli do práce. Využili jsme toho a našli banku. Konečně vyměnili eura. Dobrý! Bus do Banaue jede v 8,30. Není plný. Je to rachotina ale jede na čas. S otevřenými dveřmi. Bus dvě hodiny stoupá v hrozných úhlech do hor až do mraků. Přestávka. Stánky zase naprosto se vším. Hlavně zelenina. Bus potom zase klesá do Banaue, které nás přivítalo mlhou a drobným deštěm. Po šílených schodech na náměstí kde je info a restaurace. No restaurace – garáž se stolky ale paní vám udělá pomyšlení a za pár korun. Protože chceme ještě ten den odjet dál jde Martina koupit lístky na bus do Manily a my do infa dohodnout trek do rýžových polí a horských vesnic zařazených jako jeden z nových divů světa v UNESCO. Na výlet je třeba si rezervovat nejméně 6 hodin. Za 5700peset jsme nasedli do minibusu s průvodkyní. Je to velmi šikovná paní, mluvící asi dobře anglicky. Vzhledem k tomu, že my ne má s námi trochu práce. Je však tak vstřícná, že když vidí, že ji asi nerozumíme vymyslí způsob jak nám to dojde. Takže nám vypráví o léčivých rostlinách, stromech a o všem co nás zajímá. Jeli jsme asi 12 km vysoko do hor kde jsme vystoupili, v autě nechali věci a pěšky asi 4,5 – 5 km šli džunglí směrem dolů (údajně 600 m výškový rozdíl). Mlha se rozpustila svítilo i sluníčko. Došli jsme až dolů kde se dá jít ještě níže až do horské vesničky přímo mezi políčka. Když však paní řekla, že se budeme vracet stejnou cestou, vzdala jsem další sestup. I odtud byl krásně vidět amfiteátr políček kolem dokola až na vrcholky kopců. nádhera. Škoda jen, že zrovna nebylo mnoho políček zelených. Bylo po žních. Odfoukla jsem si a šla jsem napřed. Přeci jenom jdu pomaleji než ti mladí. Oni šli ještě níž. Ola mně doběhla. Vzdala to také. Asi tak ve dvou třetinách nás došli ostatní a byli pěkně utahaní. Začalo znovu mrholit ale to nám vůbec nemohlo vadit protože jsme byli už tak mokří potem, že nám ten déšť dělal dobře. Vrátili jsme se zpět do města, dali si večeři a čekali na bus směr Manila. Bus měl zpoždění, je plný, vyjíždíme 19,30. Cesta dobrá, staví 3x na napití. Ráno 5,30 hod v Manile na nějakém předměstí, vrhne se na vás plno lidí. Taxikáři, někteří vám nabízí jídlo, noclehy- je tma a je to velmi nepříjemné. Snažili jsme se odejít co nejdál. Tam vymysleli další postup. Vzali si taxi a nechali se zavést na terminál Buenodia bus na jih směr Batangas. V 8,30 courák ale velmi pěkný. Odtud další bus již místní a jeepny do Talisay u jezera Taal. Je 13 hod. Máme hlad. Ubytování není nic moc ale čisté. Na břehu jezera. Umyli, převlékli a šli jsme se najíst. Je to pěkné městečko, všude čisto. Dobře a levně jsme se najedli. Objednali jsme si loďku na výlet. Jezero Taal vzniklo propadnutím se sopky a uprostřed je její jícen jako ostrov. Domorodci jsou otravní. Nabízí vám cestu koněm, vodu a já nevím co ještě. Nahoře pěkný výhled okolo a hlavně do vulkánu. Je tam zelené jezero. Kvůli fotkám lepší vyrazit ráno, lepší světlo. Koupání by bylo asi možné ale místní jsou vlezlí, chtějí se s námi fotit, tak jsme to vzdali. Večer večeře a plán na další den. Pro velké časové nároky na Dopravu jsme rozhodli přelet na ostrov Palawan. V internetové kavárně zkoušíme objednat letenky – nebere to naše karty. Je nutné zajet tam osobně. Dělíme se. M+M jedou do Manily a my zpět k moři do Batangas, ubytovat a čekat na M+M. Martin radil resort Aliao, my jsme se rozhodly o bližší destinaci aby nás co nejdříve našli. Jely jsme jeepny doTabangao a odtud na pláž Lea. Po 200 m po pláži jsme se ubytovaly u lidí v malém domečku, který byl úplně nový ještě bez obkladů v koupelně. Byly tam dvě veliké pryčny ale nic na nich. Paní nám slíbila, že nám ustele. Vykoupaly jsme se v moři i v koupelně, vypraly jsme si.Šly jsme na večeři a daly jsme si kávu a rum s kolou. Bavily jsme se s místními a bylo nám dobře. SMS zprávou daly vědět kde jsme. Měly jsme strach, že nás nenajdou. Našli. Úplně perfektně. Bylo asi 22 hod. Horší bylo, že paní nám ustlala tak, že přinesla pouze rohože a polštářky. Takže na tvrdém podkladě po úmorném dni. Už nebylo možno hledat něco jiného. Dostaly jsme pěkně vynadáno. Jediné plus to mělo. Šel proud. Nabili jsme všechno co bylo potřeba i telefony a vypraly také všechno. Do rána to uschlo.

Letenky byly až na pozítří, tak jsme se ráno stěhovali do Aliao. Cesta tam byla celkem krátká a v pohodě. Destinace trochu dražší ale opravdu pěkná. Celý den koupání a slunění (až spálení), dobré jídlo, večer procházka městečkem. Na ulici grilují mořské plody, malé mečouny – to jsou vůně. Mňam. Je to pěkná aklimatizace.

2.3.2012 pátek ráno balíme, cestu známe, nedělá problém. V 10 hod jsme v Manile. Jedeme trainem a vystupujeme na stanici Baclaran na LRT. Procházeli jsme jakýmsi tržištěm, stánky 3m vysoké, od zeleniny až po elektroniku.Tisíce lidí a my s báglama se mezi nimi prodírali. Strašná Habeš. Přišel k nám místní policajt abychom si schovaly řetízky na krku. Místní pokřikovali, nic příjemného. Za tmy bychom se asi báli. Máme čas, dáváme dobré jídlo v bufetu a stihli jsme zajet na Cocopalas prezidentské sídlo. Taxíkem na letiště. Letadlo zpožděné odlet 16,30. Jedna hodina letu a jsme v Puerto Princesa – hlavním městě ostrova Palawan. Teplo, prádelna, šero, hordy taxikářů a naháněčů. Těm jsme zase utekli a vzali si van do Sabangu. Hlavní město necháme až na konec. Sabang je na severozápadním pobřeží asi 2 hodiny jízdy. Trvalo dost dlouho než vyjel vůbec z města. Velký provoz všeho možného. Potom cesta vede džunglí nahoru a dolů, do kopců a údolí, samá zatáčka. Už je tma nic nevidíme, nikde ani světélko jen kokosová vůně. V 21 hod jsme na místě. Usedáme na obrubník a Martin jde sehnat ubytování. Nejdříve Doprava, vrací se . Jsou tam jen hotely. Teď doleva. Asi za 10 min se vrací s klíčem v ruce. Jdeme 200 m mimo hlavní ulici a tam dřevěný, bambusový domeček na kůlech u jezírka. Nejde proud. Při baterce je vidět velmi dobře zařízený interiér a koupelna. Dvě veliké postele a jedna přistýlka. Z venku skřehotají žáby a řvou cikády. Shodili jsme bágly a šli na pozdní večeři. Pár metrů je rest. ve stejném stylu. Umýt a spát.

Ráno jdeme na obhlídku. Jsme hned u moře. Asi 200 m od nádherné pláže. Chceme na výlet k podzemní řece. V info nám ale nedají permit (fee-vstup)250 peset na osobu. Denní limit je 750 lidí. Pro druhý den je potřeba potvrzení o ubytování. Kasa se otevírá ve 14 hod. Čekáme frontu aby na nás vyšlo. Potom koupání, slunění a odpočinek na dlouhé písečné pláži. Ve vodě jen pár lidí, na pláži také. Andulka si vyzkoušela zipline, což je lanovka z útesu na ostrov cca 800 m. Dobré jídlo v místních restauracích. Těžká pohoda bez busu, báglu a hluku. Ráno tedy vyrazíme. Pěšky. Lze to i lodičkou za 600 peset. Já jsem se dočetla, že je to příjemný 1,5-2hod. pohodový jungle trek. Takže namazat lýtka a ráno vyrážíme v 8 hod. Přejdete pod palmami celou dlouhou pláž a pak po cca 50 betonových schodech vydupete na docela příjemnou stezku, která je místy dobrá, místy kamení nebo hlína a kořeny a stále se zvedá, ale jen mírně. Les voní, ptáci zpívají, místy je slyšet opice ale neviděli jsme je. Jak jsme se později dozvěděli je to 5,3 km. Pak pomalu scházíte dolů okolo jeskyní, až příjdete zase ke schodům. 353 betonových a 368 dřevěných. Nepočítali jsme je. To tam je napsáno, že je dělalo 100 dělníků 15 dní. Nejhorší na tom je, že každý schod je jinak vysoký a jinak široký a ty dřevěné navíc ještě různě daleko od sebe, takže je vidět ta hloubka pod váma. Hrůza! Za celou cestu jsme potkali pouze dva mladé lidi. U vjezdu do jeskyně (je též zapsána do kulturního dědictví UNESCa) je člověk, kterému odevzdáte biletku, vyfasujete helmu a vestu a až na vás přijde řada sednete do lodičky a jedete dovnitř. Mezitím jsme krmili opice, které se na nás byly podívat. Asi třičtvrtě hodiny probíhá prohlídka. Celá jeskyně je přibližně 8,5km dlouhá, pro prohlídku je ale jen 1,5km. Výška dómů ( jsou tam dva) je víc než 60m. Přírodní útvary jsou úplně jiné než jaké známe od nás. Ostré jako nůž. nádhera. Za tu cestu to stálo. Zpátky se nám ale po cestě nechce. Ty schody by nás zničily už na začátku. Sjednáváme lodičku. Cesta loďkou 20 minut. Válíme se na pláži, koupeme se, odpočíváme. Krásný i když náročný den. Zítra jedeme dál.

6.3.2012 v 10hod nasedáme do jeepny. Odjíždíme ze Sabangu směr El Nido. Nechce se nám zpět do Puerto Princesa tak volíme alternativní trasu. Na křižovatku do Salvacion kde určitě něco pojede směrem na El Nido. Jeepny bylo plné a přesto ještě po cestě nakládali další lidi ale i s nákladem 16 pytlů rýže, s částí stánku s jídlem. Všichni se smrskli jen aby se tam další vešli. Nebylo to ale zas tak daleko pouze hodinu a půl po prašné silnici. Tam kde je kousek asfaltu, tam suší rýži na velkých plachtách nebo kokosovou kopru. Na křižovatce jsme seděli pouhých 10 min a jel bus do Tay Tay – bývalé hlavní město. Tam jsme měli opět kliku, okamžitý přestup na poloprázdný bus. Špatné silnice, rozestavěné nebo prašné. V El Nido jsme byli v 18 hod. V momentě byla tma. Usedli jsme v restauraci k večeři a místní naháněč tentokrát holanďan nás informoval o jídle ale i o ubytování. Je tu podstatně dráž než předtím. Jak jídlo tak ubytování a hodně turistů. Těžko jsme sehnali nocleh. Museli jsme dál od pláže a i tak to bylo drahé. Zase tma bez proudu. Ve městě není ani banka ani bankomat. Máme málo peněz. Jsme docela zklamaní. Co nám chybělo v Sabangu.

Ráno bylo moudřejší večera. Hezká zátoka s loďkami a v dálce spousta ostrovů, které se kolmě zdvíhají z moře. U zátoky obrovská hora. Panorama úchvatné. Koupání mezi loďkami se nám ale nelíbilo. Nejdříve jsme se nasnídali na pláži a potom obešli všechny domečky abychom sehnali lepší ubytování. Našli. Ubytovali a šli hledat lepší pláž. Všimla jsem si když jsme přijížděli pláže, která byla vlastně za tou velikou horou u které jsme teď stáli. A tak jsme zase šli. Šli a šli za skálu a dál a dál až jsme našli pláž jako z pohádky. Pohled na moře jako kulisy. Koupání, slunění, málo lidí. Potkali jsme čechy postěžovali jsme si, že El Nido není taková jednička co jsme si přečetli v bedekru. A tak nám vysvětlili, že musíme na výlet lodí a pak to poznáme. Město za to nestojí. V 18 hod jdeme domů. Byli jsme zase víc jak 4 km daleko. Umyli, převlékli a hurá na večeři. Ne do restaurace ale mezi místní na tržiště. Nejde proud. Všude svítí svíčky a žhne dřevěné uhlí v grilech, odevšad se line úžasná vůně mořských potvor, ryb lumi lumi, tuňáka, kuřecího ale i vepřového masa upravovaná s kokosem, s mangem a nám neznámých jiných plodů. Dobrota a cenově přístupná. Stavili jsme se v jedné cestovce objednat loďku na zítřejší výlet. Mají výlety A za 600p, B - 700p, C – 800p a D – 900peset. Vzali jsme D. Jedeme ráno v 7 hod. Bude to i s jídlem. Jde proud. Nabíjíme co se dá.

8.3. Nasedáme do lodičky s vahadly, mají připravené vesty ale my je nechceme. Jedou s námi tři mladíci. Vyjeli jsme ze zálivu a objížděli ostrovy – kulisy, které jsme včera viděli z pláže. Zastavovali nám na šnorchlování v místech kde byly korály a tudíž i podmořský život. Bylo co vidět. Zastavili u nejkrásnějších plážiček kde jsme byli sami. Na jedné takové nám připravili oběd na grilu. Hostinu. Nádherně upravenou na banánových listech – rýži a k tomu ryby, krevety, kuřecí prsa, vepřové maso, malé pražené rybičky, zeleninový salát, ananas a banány. Mimochodem banány tu mají malé a tlusté a chuť mají sladkou a jako kdyby tam byla vanilka. Prostě jsme se přežrali. Zastavili na ostrově Mantiloc, který se nevím kdy rozpůlil. Stojí tu polorozpadlá rezidence s kapličkou kde je soška pražského jezulátka. U jiného ostrova zastavili a ukázali nám malý otvor, kterým se dá proplout a dostanete se na nádhernou pláž. Slunce sem svítí jak do komína a voda je teplá jak ve vaně. Potápěli jsme se koupali, šnorchlovali, prostě jsme si užívali. nádhera. Potom už jen zpátky bylo 17 hod. Kdyby nic jiného za tento den to stálo. Večer zase mezi místníma. Jsou to hráči, už malé děti hrají něco jako ruletu. Sice o drobné ale hazard. Kohoutí zápasy jsem zapomněla. Kohouty tu mají krásné, slepičky jsou malé jako všechno tady. Ještě si jeden den užijeme a pak už pomalu zpátky.

Byli jsme si zamluvit a zaplatit van na odjezd. Odjíždíme odpoledne v 1 hod do Puerto Princesa. Cesta dobrá, přímá 4,5 hodiny. Jeden nocleh v Puerto a nezbytná prohlídka města.

Výměna peněz – našli jsme bankomat. Koupila jsem manželovi jeden 5 letý rum a jeden 12 letý rum. Nebylo to drahé. Ráno pěšky na letiště, po cestě ještě nějaký suvenýr. Za hodinu jsme v Manile. Je 7 hod. Letadlo domů nám letí ve 12 v noci. Máme celý den na Manilu. Děs ,běs a hrůza. S báglama – nejsou tu úschovny – mezi tisíci lidma, tisíci aut do starého města, každý přechod přes ulici se rovnal výstupu na Eiffelku. 30-40 schodů, lávka a zase 30-40 schodů dolů. Kousek po ulici a zase přechod, ne přelez. Minout prohlídku Manily, když už tam jednou jsme nejde. Ve 22 hod jsme dorazili na letiště urvaní a zničení. Ale šťastní.

Let domů stejný jako byl ten tam. Týden jsem se z toho vzpamatovávala. Časový posun dělal také své. Doma jsme byli 12.3.2012 a celková částka na osobu byla 27.320Kč. Kdyby někdo přišel abych zítra jela, jsem okamžitě sbalená.

Jediná negativa jsou tisíce hubených psů a o něco méně koček, kterým nedokážete pomoci. Nikdo jim neubližuje ale také jim nikdo nepomůže. A špatná Doprava i když nám to docela vyšlo. Měli jsme vytypované ještě další místa, které jsme chtěli vidět ale časově to nelze stihnout.