Šumava - pokračování - 2. den - cca 12 km dlouhý výlet: Třístoličník a vyhlídka Dreisesselfelsen - vyhlídka Hochstein a kaple Johann-Nepomuk-Neumann-Gedenkkapelle - Trojmezná - Trojmezí - skála Adalbert-Stifter-Dachl - Plechý

Mimořádně vstáváme v 7 hodin, rychle snídáme, ale stejně vyrážíme až před půl devátou - se svačinou, kterou jsme si připravili již včera, se zásobou tekutin i nějakou tou tyčinkou. Tento výlet - to je hlavní důvod, proč jsme se včera na Šumavu vrátili.

Jedeme do Německa na placené parkoviště Dreisesselparkplatz. Když jsme vyjeli, bylo 24 stupňů, jak stoupáme, otepluje se. Čekala jsem to opačně. Vystupujeme, je 27 stupňů a polojasno. Počasí asi nebude zrovna moc příjemné. Na velkém parkovišti je pár aut. Jsou tu parkovací automaty, jenže je na nich napsáno, že dnes je to zdarma. To je příjemné překvapení. Co není nejpříjemnější je to, že velké výhledy, na které jsme se těšili, asi nebudou. Je docela mlhavo.

Dnes si chceme projít hřebenovku až na Plechý. Vloni jsme tento vrchol zdolali od nás - udělali jsme si skoro 17 km dlouhý okruh z Jelení přes Plešné jezero. Bylo to fajn, jenže už nebylo v našich silách dojít přes Trojmezí na Třístoličník. Dnes si tedy projdeme tuto část. I když hřebenovku si představuji trochu jinak. Tady je to samé nahoru a dolů. Nejsou to žádné náročné výstupy (na 12 km je převýšení 352 m), ale v tom horku mi to určitě dá zabrat. Odpoledne se má přihnat nějaká bouřka, tak snad nás to zastihne až na zpáteční cestě. Ale zatím to neřešíme, ono to nějak dopadne.

Na konci parkoviště míjíme památník Adalbert Stifter - Heimweh. S tímto jménem jsme se setkali již na naší straně při výstupu na Plechý. Je to německy píšící spisovatel (1805-1868).

Z parkoviště jdeme po asfaltce samozřejmě nejdřív do kopce. Silnice se stáčí vlevo na Třístoličník (1302 m) - tento vrchol je na hranici. Jen o kousek dál v Německu má tato hora 2. vrchol již s německým názvem Dreisesselfelsen (1323 m), který je upraven jako vyhlídka. Tam jsme jsme pochopili, proč se tak vrchol jmenuje. Kousek od sebe jsou ve skále vytesána 3 sedátka. Podle legendy se zde scházeli panovníci z Čech, Bavorska a Rakouska. Žulové skály na tomto vrcholu jsou zařazeny na seznamu 100 nejkrásnějších geotopů Bavorska.

Skálou jsem samozřejmě nadšená, s výhledy je to horší.

Skalních útvarů v okolí je víc. Vypadají jako na sebe naskládané bochníky. Mezi nimi je na malém prostranství ukrytá budova hostince Dreisesselhaus. Ota si jí kupodivu nevšímá a pokračujeme okolo skal po červené k další nepatrně vyšší vyhlídce Hochstein (1333 m). Náročnější je i výstup na ní. Je škoda, že je mlhavo. Vidíme obrysy, např. i Velkého Javoru, ale je to vše v mlze. Pro lepší orientaci tu jsou dvě tabule. Aspoň víme, co bychom za hezkého počasí mohli vidět. Aspoň že zatím neprší.

Ještě jdeme ke kapli Johann-Nepomuk-Neumann-Gedenkkapelle. Vím, že tady má být, dokonce jsme kdesi zahlédli směrovou šipku. Jenže tam, kde k ní cesta odbočuje, už žádná šipka není. Díky mapě v tabletu jsme ji našli snadno. Je pěkně ukrytá za skálou. I když jsme na německém území, jsou tu dvě cedule - jedna psána německy, druhá česky. Tady se dozvídáme, že kaple byla postavena šumavským domovským spolkem Prachatice r. 1989 k poctě syna Šumavy Jana Nepomuka Neumana (1811 v Prachaticích - 1860 ve Philadelphii). Pocházel ze smíšené německo-české rodiny. Byl to katolický misionář, redemptorista, čtvrtý biskup Philadelphie a druhý světec USA. Svatořečen byl r. 1977.

Vracíme se okolo hostince, to už Ota jde na pivo. To mne neláká, navíc nevím, jak by se mi v tom horku po pivu šlo. Stačí mi moje voda, té mám dost. Jdu pomalu napřed po červené a také podle hranice. Samozřejmě nejdřív z kopce, aby se mohlo následně stoupat. Cesta je prevážně kamenitá, jen zpočátku jsou asi 3x povalové chodníky. Je vedro, ale stoupání není tak prudké, zvládám to kupodivu dobře. Ale samozřejmě jdu pomalu. Cesta je ještě dlouhá, nemohu se uštvat hned na začátku. Asi po 15 minutách se cesta rovná, vede poměrně kus po rovině, ale pak je to neustále kus dolů a zase nahoru, ale zpočátku se to nezdá tak moc náročné.
Ota mne došel na rovince, když jsem si udělala první picí zastávku. Samozřejmě mne předešel. Chodí rychleji, jde tedy vždy kus podle sebe a občas na mne někde počká. Takhle nám to vyhovuje oběma.

U skály Trojmezná (1362 m) se chtěl schovat, jenže zapomněl schovat batoh, takže jsem ho odhalila. Samozřejmě dělá, že je hrozně smutný - jsme jak malé děti. Jsme v prostředku trasy na Plechý. Dáváme další picí pauzu. Je vedro, chvílemi vysvitne sluníčko, ale jinak je dusno, většinou bezvětŕí. To horko mi vadí víc a víc. Dokonce nemám ani chuť šplhat na vrchol skály, i když by to asi šlo. A to je co říct. To u mne není obvyklé.

Jen o kousek dál z mírného kopečka je na rozcestí sedlo Trojmezí (1324 m). Je to horské sedlo na nejvyšším hřebenu české a rakouské části Šumavy. Tady se setkávají státní hranice Česka, Německa a Rakouska. R. 1765 tady byl vztyčen jeden z prvních hraničních kamenů u nás - trojboký obelisk s nápisy A (Austria), B (Bayern), C (Čechy). R. 1844 byl vedle umístěn druhý téměř 2 m vysoký hraniční kámen. Jeho ulomené torzo bylo r. 1993 nahrazeno novým dodnes stojícím bílým kamenem se zmíněným letopočtem. R. 1993 nahradil již zničený původní obelisk nový trojboký žulový sloup se státními znaky Čech, Německa a Rakouska. Jsou tam i názvy států v mateřském jazyce. Je tu však také stolek s lavičkami, bohužel bez přístřešku. Na chvilku jsme se tady posadili, dáváme si tyčinku a hlavně pijeme.

Po krátkém odpočinku pokračujeme. Mám toho však docela dost. Když jsme stoupali ke skalnímu útvaru Adalbert-Stifter-Dachl (1373 m), skoro uvažuji o tom, že skončím. Vždyť jsem na Plechým (1378 m) už byla a co jsem chtěla, to jsem dnes už viděla.

Když však vidím kříž na vrcholu, ožívám, vždyť je to už jen kousek. Ještě musím ale jednou klesnout a jen o kousek výš zase vystoupat.  Teď už vím, že to nevzdám. Je však neskutečné vedro a hlavně dusno.
Pokračuju pomalu dál, Ota už spěchá k vytouženému vrcholu, kde na mne čeká. Já se zasekla těsně pod ním. Na jeden skalní stupeň už nemám sílu se vyškrábat. Ota mne chvíli hecuje, abych se snažila, ale pak mi jde podat pomocnou ruku. Mám strach, ze ho strhnu. Když se rozhodnu, že tam vylezu po kolenou, přijde tatínek se synkem. Vyskočí nahoru a s Otou společně mne nahoru dostanou. Chvíli se cítím blbě, ale pak mám radost, že jsem nahoře. Rozhlížím se na všechny strany a zažívám ten fantastický pocit. Zvládla jsem to, jsem tu. Bohužel je stále zamlženo. Konečně známe všechny cesty na tento vrchol.
Vloni jsme při zpáteční cestě zmokli, dnes to bude asi podobné. Zatahuje se to. Ale zpátky nespěcháme. Slezli jsme kousek níž do nepatrného stínu a dáváme svačinu. Ota myslel, že ji dáme až u stolku, kde jsme svačili, jenže já se potřebuji najíst a hlavně si odpočinout. Když se přiznávám, že jsem to chtěla vzdát, nemůže tomu uvěřit. Kouknu na teploměr, je 32 stupňů - ve stínu. A to dnes to sluníčko zrovna nesálá. Ale to dusno je úmorné. Už se nedivím, že mi výstup dělal problémy.

Zpátky jdeme stejnou cestou, ale mělo by to být trochu pohodovější. Když jsme klesali, nezdálo se to tak prudké. Problém je v tom, že cesta je kamenitá, musím jít pomalu, i když jdu po rovině nebo z kopce. Neustále mám na paměti, jak jsem se vloni natáhla, rozsekla si pusu a zničila brýle. Jenže i tak bych dnes šla pomalu. V tom vedru mi to jinak nejde a ani nechci. Nerada bych tu někde zkolabovala. Mám lehké problémy se srdcem, už tak si myslím, že to přeháním.

 

Původně jsme ze sedla Trojmezí chtěli přejít do Německa a jít po cestě ve svahu kousek pod hřebenem, kde by měly být i jiné výhledy. Jenže ty dnes nejsou a cesta je náročnější a možná i trochu delší. Proto tuto variantu rušíme a pokračujeme po ranní cestě.

Asi po 2 km se začíná zvedat chladnější větřík, hned se jde líp. Zdá se, že někde sprchlo. Jen mám trochu strach, zda nezačne pršet i tady. Do cíle to máme ještě kus a po mokrých kamenech by se nešlo nejlépe. Zrychlit však nehodlám. Zdraví je přednější. Jen se nezdržuji výhledy a focením.

Konečně vidíme protější kopec s vyhlídkami, to znamená, že už cíl není daleko. Vlevo se to však zatahuje už hodně, vítr sílí. Ale i povrch cesty se už lepší. Nechá se jít i rychleji. Tady bychom to bezpečně zvládli už i v dešti.

V autě mám doma uvařenou polévku. Jestli ji v tom větru ohřeji, s tim si nejsem jistá. Ale nakonec jsme se přehoupli přes vrchol, klesáme na parkoviště a za autem to skoro nefouká. Jdeme ji ohřát a jsme spokojení. Zatím neprší.

Dojídáme polévku, když vidíme, jak se k nám na silnici najednou valí mraky. Do údolí už vidět není. Začíná krápat. Rychle to sklízíme a odjíždíme zpátky k Soumarskému mostu. Venku se najednou ochladilo na 19 stupňů. To je tedy skutečně velký skok. Ale jsme spokojeni. Plechý jsme zvládli a to je hlavní.

Cestou poprchává, ale zatím je to jako jo a ne. Přijíždíme na parkoviště U Soumarského mostu, neprší, dokonce svítí sluníčko a je příjemných 25 stupňů. Jen na našem oblíbeném místě stojí německý karavan. Co nám to dělá? Vyhodit ho nemůžeme. Parkujeme kousek dál od něj.

Dneska jdeme nejdřív do vody. Jsme celí upocení, potřebujeme to. U vody je rušno. Přijíždí vodáci, vyloďují se. Chvíli jsme počkali a pozorovali je. Už čekají na poslední dvě lodě, jenže ty jsou prý ještě daleko. Překážet bychom si však neměli.
Jsme stále rozpaření, voda se zdá ledová, ale přesto jsme se po chvíli osvěžování zvládli ponořit. Je to skvělé, osvěžující, cítíme se perfektně. Když přijíždí lodě, je vidět, jak je tu proud prudký. Mají co dělat zajet ke břehu a to je kamarádi chytají.

Pak jdu dělat večeři. Zase to vypadá, že začne pršet. Rychle myjeme nádobí a jdeme na pivo do včerejší hospody. Já po jednom pivu na žízeň dávám to včerejší výborné víno. Ota zůstává u piva.

Ještě není devět, vracíme se k autu. Vedle německého karavanu stojí český. To jsme tu ještě nezažili. Dnes tu prvně nebudeme spát sami. Já se chystám do postele, Ota si pustil dvě povídky od Čapka a jde spát také. To vedro nás umořilo oba. Ale jsme spokojeni. Byl to bezvadný den a hlavně všechno nám vyšlo skoro podle našich představ. No, výhledy mohly být lepší, ale to bohužel naplánovat nelze. Zítřek už tak náročný mít nebudeme, nemůžeme se každý den schvátit.

Šumava - pokračování - 2. den - cca 12 km dlouhý výlet: Třístoličník a vyhlídka Dreisesselfelsen - vyhlídka Hochstein a kaple Johann-Nepomuk-Neumann-Gedenkkapelle - Trojmezná - Trojmezí - skála Adalbert-Stifter-Dachl - Plechý na mapě