Taroudannt
Při cestách po Maroku jsme také navštívili zajímavé město s orientální atmosférou, které se jmenuje Taroudannt. Toto krásné město uprostřed pomerančovníkových plantáží na pozadí zasněženého Vysokého Atlasu leží asi 85 km od Agadiru. Prohlídku začínáme u majestátních okrových hradeb, které řadí toto město k jednomu z nejelegantnějších měst v Maroku. Procházíme se a pozorujeme přirozený ruch berberského trhového města. Navštěvujeme místní trhy neboli souky, vybíráme a posléze kupujeme dárky.
Podle mapky v průvodci přicházíme na jedno zajímavé náměstí. Pro naši cestu městem volíme občas širší, jindy užší ulice. Vznik mediny se datuje do doby více než tisíc let zpátky, takže šířka jejích ulic odpovídá malému počtu tehdejších obyvatel. V dnešní době se člověk musí vedle naložených spěchajících oslíků nebo mul doslova vsáknout do zdi a dávat dobrý pozor na své nohy a ruce. Co chvíli se z davu ozve klakson motorky, zvonek kola či pokřikování někoho, kdo právě tlačí svou kárku naloženou vším možným i nemožným. Zajímavý pohled je na pospíchajícího cyklistu, který bravurně kličkuje mezi ostatními a přitom má na kole položeno několik plat vajíček.
Někde si přímo z chodníku udělali prodavači svůj stánek, jinde otevřeli dveře či okna a z bytu nebo dílny tak udělali prodejnu. Nás momentálně zajímají stánky s různými pochutinami. Franta si kupuje malý meloun, já s Petrem se naopak zastavujeme u prodejce oliv. Mají tady totiž zajímavé druhy oliv a tak jednu, barvy červené, ochutnáváme. V obchůdcích nebo na tržištích není problém ochutnat jeden oříšek, olivu nebo něco jiného. Nikdo se nezlobí, ani když si posléze člověk nic nekoupí.
Následně se vydáváme na prohlídku další velké zajímavosti, kterou jsou již zmíněné hradby, jež z části obcházíme zvenku. Na několika místech se na ně může vylézt po schodech a my tak v jednom případě také činíme a procházíme se po nich. Jedním z dalších cílů, který navštěvujeme, jsou koželužny. Tyto se nacházejí kvůli zápachu, jako i v ostatních městech, poměrně daleko od hlavních souků. Vidíme zde obrovské hranaté kádě, které jsou napevno zbudované přímo na zemi. Kádě jsou plné barevných roztoků. Vodu do nich napouští hadicí nebo nosí ručně a podobně se zase vylévá. Okolo jsou všude rozložené a rozvěšené kůže a vlna, které schnou na přímém slunci. Barvíři chodí kolem kádí, míchají jejich různobarevný obsah, vyndávají nabarvené kůže a namáčejí ty, co je třeba nabarvit či vylouhovat. Údajně se při tom používají výhradně přírodní látky a tradiční metody. Jedná se o těžkou, náročnou a nezáviděníhodnou práci. Kromě toho, ten zápach okolo kádí musí být ještě nesnesitelnější než z naší vzdálenosti.
Okolo půl třetí se zastavujeme v jedné z mnoha pouličních kaváren, kde popíjíme silný mátový čaj, z něhož trčí jako obvykle čerstvé zelené lístky. Následně vcházíme opět do vnitřního města a hledáme starou čtvrť s kasbou. Dostáváme se do zajímavých uliček, které jsou úzké, křivolaké, tmavé, často rozbité a zaprášené, občas slepé nebo s tunely pod domy. Pro cizince není velkým problémem zde zabloudit. Skoro se nám to daří a tak se raději vracíme zpět.
Do našeho přechodného bydliště odjíždíme v sedmnáct hodin autobusem č. 13. Jedná se o zastávkový autobus a to doslova a do písmene. Autobus totiž zastavuje ne pouze na oficiálních zastávkách, ale také kdykoliv někdo venku zamává nebo někdo jiný uvnitř projeví zájem vystoupit. A to se děje skoro pořád. Autobus zastaví všude, i tam, kde by si člověk myslel, že se zastavit nedá. Stejně tak je zajímavá obsluha autobusu. Vpředu, jak je zvykem sedí řidič a řídí autobus. Další pravomoci však již nemá. Patrně nejdůležitější osobou v autobuse je prodejce jízdenek. Bankovky má dle jejich hodnoty seřazeny mezi prsty, drobné v kapse a prodává lístky. Neméně důležitým členem autobusového personálu je osoba zodpovědná za otvírání a zavírání dveří. Nečiní tak však sám mechanicky, nýbrž výkřikem, zaťukáním na tyč nebo zamáváním na řidiče. Aby toho nebylo málo, tak během této krátké jízdy přistupuje revizor, který po provedené kontrole dává osvědčení prodejci jízdenek. V tomto případě podle jeho výrazu vše dopadlo dobře. Jestli je v Maroku takovéto obsazení funkcí i v jiných oborech, tak nezaměstnanost nemůže být až tak velká.
V osmnáct hodin a patnáct minut vysedáme v Oulad Berrehil z autobusu. Za 75 minut jsme ujeli44 kilometrů.
Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku: http://bubinga.blog.cz/
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Taroudant
Půjčovna aut