Psalo se září 2015, když Pavel přišel jako obvykle ze školy. Byl to obzvlášť nudný školní den. Potřeboval ze sebe špatnou náladu pořádně „vychodit“, ale neměl s kým. Tak si aspoň zapnul internetové mapy a náhodně naklikal pár bodů, které by chtěl jednou s Vendy navštívit. Když je spojil dohromady, vyšla mu cesta, která má přesně tisíc kilometrů. To musí být znamení!
Trasa vedla od Kladna přes Beroun, Příbram, Písek a Sušici až na Šumavu. Zde se otáčela k Českému Krumlovu a Českým Budějovicím, dále pak k Táboru. Od něj přes Benešov u Prahy, Český Brod, Milovice a Jičín až do Lomnice nad Popelkou - do Podkrkonoší. Ze středu Čech na jih a poté zpět na sever. Cestu křížily Zámky, hrady, romantické zříceniny, nebezpečné industriální ruiny, tajemná okultistická místa, nespočet řek, skal a přírodních zajímavostí. V naší hlavě to vypadalo jako velké dobrodružství, skoro jako vystřižené z Malého prince.
Jako studenti jsme měli o termínu odjezdu jasno - 30. června. Domů jsme chtěli dojít nejdéle za měsíc. A protože každá minuta se počítá, vstali jsme už před pátou a pospíchali na autobus do Prahy.
Během přesunu na startovní bod v Kladně (kam jsme měli jet vlakem) nastalo pár komplikací. Venkované jako my nejsou zvyklí na více vlakových nádraží a ve zmatku jsme si spletli Hlavní a Masarykovo. Tento omyl nás stál asi 500 metrů zbytečné chůze. I to stačilo, aby Pavel ztratil svou láhev na vodu a abychom zjistili, že 7 kilo na zádech není žádný med.
Protože jsme si chtěli vytrénovat záda, v Kladně jsme hned odbočili k Lidlu a nakoupili pořádnou zásobu jídla. Z přeplněné krosny čouhalo kuřecí stehno a balení jablek. Z té druhé zase Eidam a toastový chleba. Tehdy jsme netušili, že kombinace levného sýra a chleba bude odteď naší snídaní, svačinou, ale brzy i večeří.
Pohodovým krokem jsme dorazili k prvnímu tučnému bodu na mapě, obci Lidice. Obdivovali jsme Růžový sad a rozplakali se u každého domu, ze kterého ještě něco zbylo. Na místním hřbitově jsme pořádně posvačili, ochutnali místní třešně a vydali se zpět ke Kladnu. Plná polní na zádech se díky klackům z lesa (které nám sloužili jako trekingové hole) dala postupně snést.
Byl tu ale malý problém. Slunce se pomalu chýlilo k západu a my jsme ušli sotva deset kilometrů. Tímto tempem bychom domů došli až o vánocích. Z oblohy na nás začalo krápat, a to nás povzbudilo k vyšším výkonům. Abychom to domů stihli za měsíc (celá Tisícovka byla na naše náklady), museli jsme dát denně 33 kilometrů. Zatnuli jsme zuby a vydali ze sebe své maximum. Alespoň do doby, než jsme našli kryté ohniště, kde jsme si opekli naše křupavá uzená stehýnka. Vendy navíc připadalo, že bylo chození dost a zbylých 15 kilometrů naženeme jindy. Pavel naopak ze stresu ohlodal své stehýnko až do morku kostí (a to byl téměř vegetarián). Přemluvil Vendy na dalších pár kilometrů, ale jakmile se u cesty objevil myslivecký posed, byl konec. Takové místo na spaní si nenechala vzít.
Z domu jsme byli zvyklí vstávat téměř na oběd. Jenže na tvrdých prknech se chce válet jen málokomu. Zatímco si Vendy pomalu připravovala snídani, Pavel si dával svou ranní rozcvičku. Ta podle něho byla základem úspěchu na této cestě. Zrovna když dělal kliky, zastavil před ním černý terénní vůz. Muž v uniformě Vojenských lesů ČR nám jasně vysvětlil, že posedy jsou pro myslivce a ne pro turisty. A to ještě nevěděl, že jsme v něm spali.
Další dny jsme si přivykali na trampský život. Posed jsme vždy nenašli, a tak jsme museli volit alternativní noclehy - vraky automobilů, opuštěné budovy, seníky, stodoly,... Nebo prostě spát v lese na jehličí, kde po vás lezou mravenci, slimáci a pravděpodobně i pavouci (kterých se Vendy bojí jako čert kříže).
Kvůli faktu, že Pavel celou cestu absolvoval ve svých plážovkách (nedá na ně dopustit), jsme poutali větší pozornost, než jsme chtěli. Místní lidé často vyzvídali o naší cestě, radili nám své zkratky (které často byly spíše zacházky), dávali tipy na dobré hospody, a někdy nás přímo zvali na oběd. Ze začátku jsme se takových zkušeností děsili a později na ně zase nebyl čas. Raději jsme se spolehli na vlastní naplánovanou cestu a pizzu z fastfoodu. Naše velké díky ale patří všem knihovnicím, které nám dobyli celý filmařský arzenál. Často i přes riziko, že to vyhodí celou elektrickou síť budovy. Jediné, co zato chtěli, byl odkaz na naši Facebook stránku, aby mohli sledovat jak si (ne)vedeme.
Po Lidicích jsme zamířili do Českého krasu. Plánovali jsme projít Beroun, omrknout obec Svatý Jan pod Skalou a smočit si nohy v Lomech Amerika. Už v Berouně se nám postavili do cesty opilci a velký liják, který nás zahnal pod trnkový keř. Ukázalo se, že vybírat to nejlevnější vybavení se ne vždy vyplatí. Pavlův deštník z tržnice za pár kaček nebyl na vítr a déšť stavěný a zlomil se mu zde na dvě půlky.
Liják záhy vystřídaly kopce, dusno a vedro. Cítili jsme se jako prasata v udírně a páchli jsme ještě hůř. Nedostatek pitné vody a neochota koupit si balenou z obchodu náš postup ještě zpomaloval. Do Lomů Amerika jsme nakonec dorazili až k večeru a na koupání nám nezbývala energie. Přesto jsme si neodpustili průzkum štol. Na konci jedné trčelo odkudsi ze shora lano. Vendy vylezla 10 metrovou dírou na povrch a zažila nevšední výhled - na kolonu přijíždějících dodávek. Majitelé přijeli, je čas utéct!
První pořádný hrad, který jsme navštívili, byl Točník. Vendy jako milovnici zvířat znepokojilo Medvědárium a nelidsky přejedený divočák. Za vstup se muselo platit, takže jsme nafotili pouze venkovní panoramata. Peníze jsme si šetřili do nedaleké restaurace. Vendy objednala dvě kofoly (ačkoli Pavel tvrdil, že je to vyhazování peněz) a číšnice před nás předložila menu. Pavel, téměř vegetarián, stál před těžkou volbou. Buď si dá malý dortík za 70 Kč, nebo pořádnou porci vepřového a rajské za 90 Kč. Všechny hotovky tu byly jedině s masem. Tento den se stal pro Pavla legendárním, neboť se zřekl svého vegetariánství. Aby se Vendy také pochlapila, snědla u svého lososa i nenáviděnou kůži a oblohu z rajčat. A byli jsme si kvit.
Naše další kroky směřovali k Plzni a Ejpovickým vodním tunelům. Slunce pražilo a Vendy potřebovala nutně uhasit žízeň kofolou. Pavel ale spíš než na sebe začal myslet na svou peněženku. Kdyby nad ním nedržela Vendy pevnou ruku, zjevně by Tisícovku (ne)ušel o chlebu a vodě.
V tunelu se Pavel vymočil a mohlo se jít nazpátek do Rokycan. Vedro ale zesílilo natolik, že bez auta či velblouda nebylo možné ujít ani metr. Navíc Vendy dost dbala na svou hygienu a koupání jednou za den prostě vyžadovala. Krásná a čistá vodní nádrž Ejpovice byla ale ze všech stran okupována rybáři. Na nás zbyla znečištěná Klabava u dálnice D5. Zde bylo znečištění šamponem už vážně jedno...
Za Rokycanama následovala Příbram, před kterou se ale zlověstně tyčily vrchy Brd. Z minulých dní jsme byli zvyklí na ledasco: komáry, nedostatek vody a jídla, déšť, vedro, kopřivy,... Přesto nás cedule o možném zaminování na obou stranách cesty trochu vyvedly z míry. Projíždějící vojenský náklaďák a funkční základna za ostnatým drátem nás jen utvrzovaly v přesvědčení, že tu asi nemáme co dělat. Navíc tu nefungovala GPS, a tedy ani určování polohy na mapě. Bez chleba a bez vody jsme se motali nekonečnými rovnými silnicemi. Párkrát za hodinu nás předjížděli cyklisté s batohy a plnými lahvemi vody. To byla dobrá zpráva, jelikož jsme věděli, že tu nejsme úplně nelegálně. Ale i špatná, protože jejich kola a vybavení dokazovalo, že jsme daleko od civilizace.
Do Příbrami jsme se domotali až k večeru. Vendy skoro padala hlady, jenže byl státní svátek a všechny restaurace měly zavřeno. Měla takový hlad, že Pavlovi vyhrožovala kanibalismem. Ten ze strachu oběhl hospodu od hospody, až natrefil na vietnamskou restauraci, kde neuznávali české státní svátky. Vendy svou porci zhltla jako malinu. A protože Pavel neměl moc hlad (podle Vendy musel jíst vzduch), vyjedla talíř i jemu.
Brzy jsme dorazili k vodní nádrži Orlík, která slibovala nekonečné cachtání. Po břehu vedla mezinárodní turistická trasa E10. S chutí jsme se po ní vydali, jelikož měla vést kolem slunných pláží a zajímavých zátok. Místo toho jsme se museli prodírat trním, překonávat skály a neustále hledat, kudy vlastně trasa vede. Náš postup se zpomalil na šnečí tempo. Ze zoufalství jsme nakonec odbočili na cyklo trasu. Byla sice asi 10 krát delší, ale přesto mnohem rychlejší.
Když padla noc, jako na zavolanou se před námi vynořil myslivecký posed. Zabydleli jsme se, rozložili spacáky a chystali se spát. Pavel ještě baterkou zkontroloval přítomnost pavouků, aby Vendy nevlezli o půlnoci do pusy. Jakmile posvítil pod lavičku, ozvalo se bzučení. Během pár sekund jsme téměř nahatí stáli pod žebříkem. Celý posed okupovaly vosy, které nám nalezly i do batohů. Za pomoci dvou klacků, trochy improvizace a velké dávky odvahy se Vendy podařilo dobýt naše věci zpět. Pavel, který má z bodavého hmyzu hrůzu, se zatím dole modlil za její život.
Po krušné noci jsme dorazili do Písku. Město nás uchvátilo svými památkami a vyděsilo malými porcemi, které tu prodávali za vysoké ceny. Smůla v restauracích se nás držela až do Sušice, brány na Šumavu. Vendy se chtěla na toto pohoří pořádně zásobit a nehladovět. Z Albertu odnesla dvě plné tašky sýrů, limonád, sušenek, chleba a melounu jako zákusek. Pavlovy ekonomické narážky a teorie „být lehký jako pírko“ byly umlčeny.
Chodit s tak přeplněnou krosnou bylo peklo. Jen tak tak jsme došli do Velhartic na místní strašidelný hřbitov. Shodli jsme se, že z fotek vypadá mnohem děsivěji. Prokleli jsme ho, že jsme kvůli němu museli dělat takovou zacházku.
Tím jsme si ale znepřátelili ďábla, který na nás ve spánku seslal hromy a blesky. Výsledkem byly promočené batohy, spacáky a my promrzlí na kost. V noci byly 4° C a podle předpovědi to mělo být stále horší.
Pavel navrhoval na další dny přespat u dobrosrdečného faráře a vysušit krosny tam. Vendy byla o něco méně ekonomická a vyhlédla kemp ve Strážově. Majiteli jsme padli do oka, protože to byl také dobrodruh. Využili jsme zde na maximum kuchyňku i sprchy a v teple chatky jsme se dohodli, co dál.
Protože Šumava byla v tomto počasí neúnosná, vymysleli jsme cestu do rakouského Lince. Vendy si chtěla při jízdě odpočinout a Pavel procvičit němčinu. Aby nás cesta vyšla co nejlevněji, využili jsme službu spolujízdy známou jako Blablacar.
Celý výlet do Lince ukázal, jak se nevyplatí rychle měnit plány. Nejprve jsme museli dojet vlakem do Českých Budějovic, kde mělo proběhnout setkání s naším řidičem. Bohužel neovládáme jízdní řády a při přestupu v Horažďovicích jsme vystoupili o stanici dříve. Snad kilometr jsme běželi z Horažďovického předměstí do Horažďovic, než nám došlo, že se včas na vlakové nádraží nedostaneme. Další spoj měl zpoždění, takže jsme do Českých Budějovic dorazili v době, kdy jsme se měli setkat s řidičem. Vendy ho přes mobil prosila, ať na nás počká. Za silného deště jsme dva kilometry klusali na místo setkání.
Řidič nám naštěstí vyšel vstříc a vpustil nás do své Alfa Romeo. Byl to Milý Kazachstánec, se kterým se dalo pěkně hovořit nejen o naší cestě.
V Linci nás překvapil déšť a nezvyklá zima. Ta nás zahnala na lavičky vlakového nádraží, kde jsme plánovali přečkat noc. Nebyli jsme tu ale jediní. Brzy se k nám vetřel starší Slovinec, který nám kázal o sebelásce a spiknutí mocných. Navíc tu byly tvrdé lavičky a zima. Nemohli jsme se dočkat rána.
Protože další den ale Venku pršelo a Pavel chtěl dočíst rakouské noviny, ještě jsme se neměli k odchodu. Hlídačům nádraží se ale naše karimatky a spacáky na chodbě moc nezamlouvaly, takže jsme brzy neměli na výběr.
Místo na památky jsme zamířili do tepla obchodního domu. Pavel už nutně potřeboval nový deštník. Mezi regály ho ale nikde neviděl, a tak se zoufale ptal všech zaměstnanců. Byl tak otravný, že mu ho nakonec dali zdarma ze sekce ztrát a nálezů. V kavárně jsme pak posvačili sacher dort, připili si na zdraví a vyrazili na pochod smrti zpět do Čech. 40 kilometrů do setmění? Proč ne.
Od Kostela Svaté Magdaleny jsme vyšli nahoru po červené. Byly by tu krásné Výhledy na město, kdyby nebyl déšť a silná mlha. Z kopce jsme běželi, nečůralo se, nejedlo se, nepilo se. K večeři jsme si o koleno rozpůlili okurku. Samozřejmě, že se jedla za chůze!
Polomrtví jsme dorazili k hraniční obci Bad Leonfelden. Už byl podvečer a zima se nám vkrádala do morku kostí. Najednou nás turistická značka zradila, když cesta končila v poli. Pavel, navigátor, Vendy přesvědčil, aby s ním mokrým obilím prošla. Jenže za polem nebyla cesta, ale hluboké mokřady. Vendy měla chuť svého bratra zabít. Věděla ale, že si musí šetřit energii na přechod přes vrchol Sternstein.
V mizerné náladě, s puchýři a promrzlí jsme před setměním doplazili k hranicím. Z českého území jsme odeslali mamce zprávu, že jsme v pořádku (jak každý den vyžadovala) a zalehli do prvního mysliveckého posedu. Ano, tento pochod jsme absolvovali proto, abychom neplatili za drahé zahraniční SMS zprávy.
Ráno byla taková zima, že přehlušila všechno ostatní strádání. Opět jsme byli promočení a opět jsme museli sušit krosny. Ubytovna u nádraží ve Vyšším Brodě s dvěma přímotopy byla trefa do černého. Oblečení jsme rozvěsili i v kuchyni, kde jsme spořádali celé balení čočky a vejce.
Ani nám pořádně nestačilo vytrávit a objevili jsme se v Českém Krumlově. Celé město jsme prochodili ne kvůli památkám, ale kvůli nalezení co nejlevnější rybářské restaurace. Protože jedna večeře nám už byla málo, museli jsme se dojíst v nedalekém bistru. V přejídacím maratónu jsme pokračovali i v Českých Budějovicích, kde rozdávali čtyři sta gramové porce po sta korunách. Potřebovali jsme se posilnit na výpravu do strašidelného Branišovského lesa. Bylo tu hrozně bažin a komárů a místo duchů jsme tu chytili klíšťata. Aby Vendy lesu ukázala, že se ho nebojí, omyla si tu vlasy.
Z Pavla se postupně stával čím dál větší skrblík. Nejdříve odmítal kofolu, poté zmrzlinu a nakonec skoro i restaurace. Jeho cílem bylo dostat se domů co nejrychleji a nejlevněji. Proto u Lomnice nad Lužnicí Vendy navrhl zkrátit cestu o pár dní. Tisíc kilometrů zůstane, ale my zrychlíme. Svým řečnickým umem nakonec donutil Vendy přikývnout.
Od té chvíle začal skutečný dril. Restaurace se staly minulostí, spánek se zkrátil o dvě hodiny, filmovalo se za pochodu. Oba jsme už měli Tisícovky dost. Už nás nezajímalo, že vidíme zámek Červená Lhota, ani že procházíme zákazem vstupu. Důležité bylo, jestli v Penny mají akci na rohlíky a eidam, a jak jsme daleko domovu - Lomnici nad Popelkou.
Přestali jsme hledat myslivecké posedy či seníky a naučili se spát v lese na jehličí. Ostružiny, trny, bodláky ani kopřivy nás nezastavily. Odmítali jsme to kvůli nim brát oklikou. Zatímco dříve jsme si užívali lesní cestičky, teď nás potěšila dlouhá a rovná hlavní silnice.
Bohové počasí se nás snažili vedrem či deštěm zastavit. V Milovicích nás bouřka zahnala do starého bunkru. Zde jsme potkali dvě potulná vyhublá koťata. Darovali jsme jim jednorázovou potravinovou pomoc a jen tak tak jsme je nevzali s sebou domů. Domov byl vzdálen už jen 65 kilometrů.
Když se počasí uklidnilo, ušli jsme dalších deset kilometrů, než jsme v lese padli za vlast. Ve tři ráno ale začal liják nanovo. Snažili jsme se usnout (Pavel úspěšně) a nalhávat si, že je to jen noční můra. Další ledová sprška nás ale vyhnala z pelíšku. V pět ráno jsme si nasadili těžké promočené batohy. Políbili jsme ceduli okresu Jičín a přísahali si, že tohle byla naše poslední noc venku.
Vendy z toho všeho bylo na zvracení - a to doslova. Každým kilometrem byly její žaludeční potíže horší a horší. Navíc ji prášky na bolest trochu zdrogovali, takže s ní nebyla kloudná řeč. Cesta se táhla, jako bychom šli proti jezdícímu pásu. Chvílemi nám bylo tak, že jsme si připadali zralí na psychiatrickou ambulanci.
V Libáni, 26 km od domova, prosila bratra na kolenou, aby se domů dojelo autobusem. Pavel se ale obával, že i se všemi našimi nedobrovolnými zacházkami jsme stále neušli tisíc kilometrů. Zároveň však nechtěl zanechat mrtvou Vendy u krajnice.
Vše vyřešila náhlá SMS od rodičů. Navrhli odvoz z Jičína, města 13 kilometrů od Lomnice nad Popelkou. Obě strany byli spokojené.
S úsměvem jsme vyrazili do poslední restaurace. Smrděli jsme tak, že nás číšník rovnou vyvedl na zahrádku. Ačkoli to byly levné hotovky, chutnaly teď lépe než speciality z pětihvězdičkového hotelu. Poslední kilometry do Jičína se nesly v pohodové náladě. Byl skutečně nezapomenutelný zážitek usednout na sedadla automobilu, který vás dovezl do cíle...
Celou trasu jsme poctivě kamerovali a fotili. Díky tomu můžete sledovat tento šílený pochod od začátku až do konce. Varování: jen pro silné povahy!
Trasa vedla od Kladna přes Beroun, Příbram, Písek a Sušici až na Šumavu. Zde se otáčela k Českému Krumlovu a Českým Budějovicím, dále pak k Táboru. Od něj přes Benešov u Prahy, Český Brod, Milovice a Jičín až do Lomnice nad Popelkou - do Podkrkonoší. Ze středu Čech na jih a poté zpět na sever. Cestu křížily Zámky, hrady, romantické zříceniny, nebezpečné industriální ruiny, tajemná okultistická místa, nespočet řek, skal a přírodních zajímavostí. V naší hlavě to vypadalo jako velké dobrodružství, skoro jako vystřižené z Malého prince.
Jako studenti jsme měli o termínu odjezdu jasno - 30. června. Domů jsme chtěli dojít nejdéle za měsíc. A protože každá minuta se počítá, vstali jsme už před pátou a pospíchali na autobus do Prahy.
Během přesunu na startovní bod v Kladně (kam jsme měli jet vlakem) nastalo pár komplikací. Venkované jako my nejsou zvyklí na více vlakových nádraží a ve zmatku jsme si spletli Hlavní a Masarykovo. Tento omyl nás stál asi 500 metrů zbytečné chůze. I to stačilo, aby Pavel ztratil svou láhev na vodu a abychom zjistili, že 7 kilo na zádech není žádný med.
Protože jsme si chtěli vytrénovat záda, v Kladně jsme hned odbočili k Lidlu a nakoupili pořádnou zásobu jídla. Z přeplněné krosny čouhalo kuřecí stehno a balení jablek. Z té druhé zase Eidam a toastový chleba. Tehdy jsme netušili, že kombinace levného sýra a chleba bude odteď naší snídaní, svačinou, ale brzy i večeří.
Pohodovým krokem jsme dorazili k prvnímu tučnému bodu na mapě, obci Lidice. Obdivovali jsme Růžový sad a rozplakali se u každého domu, ze kterého ještě něco zbylo. Na místním hřbitově jsme pořádně posvačili, ochutnali místní třešně a vydali se zpět ke Kladnu. Plná polní na zádech se díky klackům z lesa (které nám sloužili jako trekingové hole) dala postupně snést.
Byl tu ale malý problém. Slunce se pomalu chýlilo k západu a my jsme ušli sotva deset kilometrů. Tímto tempem bychom domů došli až o vánocích. Z oblohy na nás začalo krápat, a to nás povzbudilo k vyšším výkonům. Abychom to domů stihli za měsíc (celá Tisícovka byla na naše náklady), museli jsme dát denně 33 kilometrů. Zatnuli jsme zuby a vydali ze sebe své maximum. Alespoň do doby, než jsme našli kryté ohniště, kde jsme si opekli naše křupavá uzená stehýnka. Vendy navíc připadalo, že bylo chození dost a zbylých 15 kilometrů naženeme jindy. Pavel naopak ze stresu ohlodal své stehýnko až do morku kostí (a to byl téměř vegetarián). Přemluvil Vendy na dalších pár kilometrů, ale jakmile se u cesty objevil myslivecký posed, byl konec. Takové místo na spaní si nenechala vzít.
Z domu jsme byli zvyklí vstávat téměř na oběd. Jenže na tvrdých prknech se chce válet jen málokomu. Zatímco si Vendy pomalu připravovala snídani, Pavel si dával svou ranní rozcvičku. Ta podle něho byla základem úspěchu na této cestě. Zrovna když dělal kliky, zastavil před ním černý terénní vůz. Muž v uniformě Vojenských lesů ČR nám jasně vysvětlil, že posedy jsou pro myslivce a ne pro turisty. A to ještě nevěděl, že jsme v něm spali.
Další dny jsme si přivykali na trampský život. Posed jsme vždy nenašli, a tak jsme museli volit alternativní noclehy - vraky automobilů, opuštěné budovy, seníky, stodoly,... Nebo prostě spát v lese na jehličí, kde po vás lezou mravenci, slimáci a pravděpodobně i pavouci (kterých se Vendy bojí jako čert kříže).
Kvůli faktu, že Pavel celou cestu absolvoval ve svých plážovkách (nedá na ně dopustit), jsme poutali větší pozornost, než jsme chtěli. Místní lidé často vyzvídali o naší cestě, radili nám své zkratky (které často byly spíše zacházky), dávali tipy na dobré hospody, a někdy nás přímo zvali na oběd. Ze začátku jsme se takových zkušeností děsili a později na ně zase nebyl čas. Raději jsme se spolehli na vlastní naplánovanou cestu a pizzu z fastfoodu. Naše velké díky ale patří všem knihovnicím, které nám dobyli celý filmařský arzenál. Často i přes riziko, že to vyhodí celou elektrickou síť budovy. Jediné, co zato chtěli, byl odkaz na naši Facebook stránku, aby mohli sledovat jak si (ne)vedeme.
Po Lidicích jsme zamířili do Českého krasu. Plánovali jsme projít Beroun, omrknout obec Svatý Jan pod Skalou a smočit si nohy v Lomech Amerika. Už v Berouně se nám postavili do cesty opilci a velký liják, který nás zahnal pod trnkový keř. Ukázalo se, že vybírat to nejlevnější vybavení se ne vždy vyplatí. Pavlův deštník z tržnice za pár kaček nebyl na vítr a déšť stavěný a zlomil se mu zde na dvě půlky.
Liják záhy vystřídaly kopce, dusno a vedro. Cítili jsme se jako prasata v udírně a páchli jsme ještě hůř. Nedostatek pitné vody a neochota koupit si balenou z obchodu náš postup ještě zpomaloval. Do Lomů Amerika jsme nakonec dorazili až k večeru a na koupání nám nezbývala energie. Přesto jsme si neodpustili průzkum štol. Na konci jedné trčelo odkudsi ze shora lano. Vendy vylezla 10 metrovou dírou na povrch a zažila nevšední výhled - na kolonu přijíždějících dodávek. Majitelé přijeli, je čas utéct!
První pořádný hrad, který jsme navštívili, byl Točník. Vendy jako milovnici zvířat znepokojilo Medvědárium a nelidsky přejedený divočák. Za vstup se muselo platit, takže jsme nafotili pouze venkovní panoramata. Peníze jsme si šetřili do nedaleké restaurace. Vendy objednala dvě kofoly (ačkoli Pavel tvrdil, že je to vyhazování peněz) a číšnice před nás předložila menu. Pavel, téměř vegetarián, stál před těžkou volbou. Buď si dá malý dortík za 70 Kč, nebo pořádnou porci vepřového a rajské za 90 Kč. Všechny hotovky tu byly jedině s masem. Tento den se stal pro Pavla legendárním, neboť se zřekl svého vegetariánství. Aby se Vendy také pochlapila, snědla u svého lososa i nenáviděnou kůži a oblohu z rajčat. A byli jsme si kvit.
Naše další kroky směřovali k Plzni a Ejpovickým vodním tunelům. Slunce pražilo a Vendy potřebovala nutně uhasit žízeň kofolou. Pavel ale spíš než na sebe začal myslet na svou peněženku. Kdyby nad ním nedržela Vendy pevnou ruku, zjevně by Tisícovku (ne)ušel o chlebu a vodě.
V tunelu se Pavel vymočil a mohlo se jít nazpátek do Rokycan. Vedro ale zesílilo natolik, že bez auta či velblouda nebylo možné ujít ani metr. Navíc Vendy dost dbala na svou hygienu a koupání jednou za den prostě vyžadovala. Krásná a čistá vodní nádrž Ejpovice byla ale ze všech stran okupována rybáři. Na nás zbyla znečištěná Klabava u dálnice D5. Zde bylo znečištění šamponem už vážně jedno...
Za Rokycanama následovala Příbram, před kterou se ale zlověstně tyčily vrchy Brd. Z minulých dní jsme byli zvyklí na ledasco: komáry, nedostatek vody a jídla, déšť, vedro, kopřivy,... Přesto nás cedule o možném zaminování na obou stranách cesty trochu vyvedly z míry. Projíždějící vojenský náklaďák a funkční základna za ostnatým drátem nás jen utvrzovaly v přesvědčení, že tu asi nemáme co dělat. Navíc tu nefungovala GPS, a tedy ani určování polohy na mapě. Bez chleba a bez vody jsme se motali nekonečnými rovnými silnicemi. Párkrát za hodinu nás předjížděli cyklisté s batohy a plnými lahvemi vody. To byla dobrá zpráva, jelikož jsme věděli, že tu nejsme úplně nelegálně. Ale i špatná, protože jejich kola a vybavení dokazovalo, že jsme daleko od civilizace.
Do Příbrami jsme se domotali až k večeru. Vendy skoro padala hlady, jenže byl státní svátek a všechny restaurace měly zavřeno. Měla takový hlad, že Pavlovi vyhrožovala kanibalismem. Ten ze strachu oběhl hospodu od hospody, až natrefil na vietnamskou restauraci, kde neuznávali české státní svátky. Vendy svou porci zhltla jako malinu. A protože Pavel neměl moc hlad (podle Vendy musel jíst vzduch), vyjedla talíř i jemu.
Brzy jsme dorazili k vodní nádrži Orlík, která slibovala nekonečné cachtání. Po břehu vedla mezinárodní turistická trasa E10. S chutí jsme se po ní vydali, jelikož měla vést kolem slunných pláží a zajímavých zátok. Místo toho jsme se museli prodírat trním, překonávat skály a neustále hledat, kudy vlastně trasa vede. Náš postup se zpomalil na šnečí tempo. Ze zoufalství jsme nakonec odbočili na cyklo trasu. Byla sice asi 10 krát delší, ale přesto mnohem rychlejší.
Když padla noc, jako na zavolanou se před námi vynořil myslivecký posed. Zabydleli jsme se, rozložili spacáky a chystali se spát. Pavel ještě baterkou zkontroloval přítomnost pavouků, aby Vendy nevlezli o půlnoci do pusy. Jakmile posvítil pod lavičku, ozvalo se bzučení. Během pár sekund jsme téměř nahatí stáli pod žebříkem. Celý posed okupovaly vosy, které nám nalezly i do batohů. Za pomoci dvou klacků, trochy improvizace a velké dávky odvahy se Vendy podařilo dobýt naše věci zpět. Pavel, který má z bodavého hmyzu hrůzu, se zatím dole modlil za její život.
Po krušné noci jsme dorazili do Písku. Město nás uchvátilo svými památkami a vyděsilo malými porcemi, které tu prodávali za vysoké ceny. Smůla v restauracích se nás držela až do Sušice, brány na Šumavu. Vendy se chtěla na toto pohoří pořádně zásobit a nehladovět. Z Albertu odnesla dvě plné tašky sýrů, limonád, sušenek, chleba a melounu jako zákusek. Pavlovy ekonomické narážky a teorie „být lehký jako pírko“ byly umlčeny.
Chodit s tak přeplněnou krosnou bylo peklo. Jen tak tak jsme došli do Velhartic na místní strašidelný hřbitov. Shodli jsme se, že z fotek vypadá mnohem děsivěji. Prokleli jsme ho, že jsme kvůli němu museli dělat takovou zacházku.
Tím jsme si ale znepřátelili ďábla, který na nás ve spánku seslal hromy a blesky. Výsledkem byly promočené batohy, spacáky a my promrzlí na kost. V noci byly 4° C a podle předpovědi to mělo být stále horší.
Pavel navrhoval na další dny přespat u dobrosrdečného faráře a vysušit krosny tam. Vendy byla o něco méně ekonomická a vyhlédla kemp ve Strážově. Majiteli jsme padli do oka, protože to byl také dobrodruh. Využili jsme zde na maximum kuchyňku i sprchy a v teple chatky jsme se dohodli, co dál.
Protože Šumava byla v tomto počasí neúnosná, vymysleli jsme cestu do rakouského Lince. Vendy si chtěla při jízdě odpočinout a Pavel procvičit němčinu. Aby nás cesta vyšla co nejlevněji, využili jsme službu spolujízdy známou jako Blablacar.
Celý výlet do Lince ukázal, jak se nevyplatí rychle měnit plány. Nejprve jsme museli dojet vlakem do Českých Budějovic, kde mělo proběhnout setkání s naším řidičem. Bohužel neovládáme jízdní řády a při přestupu v Horažďovicích jsme vystoupili o stanici dříve. Snad kilometr jsme běželi z Horažďovického předměstí do Horažďovic, než nám došlo, že se včas na vlakové nádraží nedostaneme. Další spoj měl zpoždění, takže jsme do Českých Budějovic dorazili v době, kdy jsme se měli setkat s řidičem. Vendy ho přes mobil prosila, ať na nás počká. Za silného deště jsme dva kilometry klusali na místo setkání.
Řidič nám naštěstí vyšel vstříc a vpustil nás do své Alfa Romeo. Byl to Milý Kazachstánec, se kterým se dalo pěkně hovořit nejen o naší cestě.
V Linci nás překvapil déšť a nezvyklá zima. Ta nás zahnala na lavičky vlakového nádraží, kde jsme plánovali přečkat noc. Nebyli jsme tu ale jediní. Brzy se k nám vetřel starší Slovinec, který nám kázal o sebelásce a spiknutí mocných. Navíc tu byly tvrdé lavičky a zima. Nemohli jsme se dočkat rána.
Protože další den ale Venku pršelo a Pavel chtěl dočíst rakouské noviny, ještě jsme se neměli k odchodu. Hlídačům nádraží se ale naše karimatky a spacáky na chodbě moc nezamlouvaly, takže jsme brzy neměli na výběr.
Místo na památky jsme zamířili do tepla obchodního domu. Pavel už nutně potřeboval nový deštník. Mezi regály ho ale nikde neviděl, a tak se zoufale ptal všech zaměstnanců. Byl tak otravný, že mu ho nakonec dali zdarma ze sekce ztrát a nálezů. V kavárně jsme pak posvačili sacher dort, připili si na zdraví a vyrazili na pochod smrti zpět do Čech. 40 kilometrů do setmění? Proč ne.
Od Kostela Svaté Magdaleny jsme vyšli nahoru po červené. Byly by tu krásné Výhledy na město, kdyby nebyl déšť a silná mlha. Z kopce jsme běželi, nečůralo se, nejedlo se, nepilo se. K večeři jsme si o koleno rozpůlili okurku. Samozřejmě, že se jedla za chůze!
Polomrtví jsme dorazili k hraniční obci Bad Leonfelden. Už byl podvečer a zima se nám vkrádala do morku kostí. Najednou nás turistická značka zradila, když cesta končila v poli. Pavel, navigátor, Vendy přesvědčil, aby s ním mokrým obilím prošla. Jenže za polem nebyla cesta, ale hluboké mokřady. Vendy měla chuť svého bratra zabít. Věděla ale, že si musí šetřit energii na přechod přes vrchol Sternstein.
V mizerné náladě, s puchýři a promrzlí jsme před setměním doplazili k hranicím. Z českého území jsme odeslali mamce zprávu, že jsme v pořádku (jak každý den vyžadovala) a zalehli do prvního mysliveckého posedu. Ano, tento pochod jsme absolvovali proto, abychom neplatili za drahé zahraniční SMS zprávy.
Ráno byla taková zima, že přehlušila všechno ostatní strádání. Opět jsme byli promočení a opět jsme museli sušit krosny. Ubytovna u nádraží ve Vyšším Brodě s dvěma přímotopy byla trefa do černého. Oblečení jsme rozvěsili i v kuchyni, kde jsme spořádali celé balení čočky a vejce.
Ani nám pořádně nestačilo vytrávit a objevili jsme se v Českém Krumlově. Celé město jsme prochodili ne kvůli památkám, ale kvůli nalezení co nejlevnější rybářské restaurace. Protože jedna večeře nám už byla málo, museli jsme se dojíst v nedalekém bistru. V přejídacím maratónu jsme pokračovali i v Českých Budějovicích, kde rozdávali čtyři sta gramové porce po sta korunách. Potřebovali jsme se posilnit na výpravu do strašidelného Branišovského lesa. Bylo tu hrozně bažin a komárů a místo duchů jsme tu chytili klíšťata. Aby Vendy lesu ukázala, že se ho nebojí, omyla si tu vlasy.
Z Pavla se postupně stával čím dál větší skrblík. Nejdříve odmítal kofolu, poté zmrzlinu a nakonec skoro i restaurace. Jeho cílem bylo dostat se domů co nejrychleji a nejlevněji. Proto u Lomnice nad Lužnicí Vendy navrhl zkrátit cestu o pár dní. Tisíc kilometrů zůstane, ale my zrychlíme. Svým řečnickým umem nakonec donutil Vendy přikývnout.
Od té chvíle začal skutečný dril. Restaurace se staly minulostí, spánek se zkrátil o dvě hodiny, filmovalo se za pochodu. Oba jsme už měli Tisícovky dost. Už nás nezajímalo, že vidíme zámek Červená Lhota, ani že procházíme zákazem vstupu. Důležité bylo, jestli v Penny mají akci na rohlíky a eidam, a jak jsme daleko domovu - Lomnici nad Popelkou.
Přestali jsme hledat myslivecké posedy či seníky a naučili se spát v lese na jehličí. Ostružiny, trny, bodláky ani kopřivy nás nezastavily. Odmítali jsme to kvůli nim brát oklikou. Zatímco dříve jsme si užívali lesní cestičky, teď nás potěšila dlouhá a rovná hlavní silnice.
Bohové počasí se nás snažili vedrem či deštěm zastavit. V Milovicích nás bouřka zahnala do starého bunkru. Zde jsme potkali dvě potulná vyhublá koťata. Darovali jsme jim jednorázovou potravinovou pomoc a jen tak tak jsme je nevzali s sebou domů. Domov byl vzdálen už jen 65 kilometrů.
Když se počasí uklidnilo, ušli jsme dalších deset kilometrů, než jsme v lese padli za vlast. Ve tři ráno ale začal liják nanovo. Snažili jsme se usnout (Pavel úspěšně) a nalhávat si, že je to jen noční můra. Další ledová sprška nás ale vyhnala z pelíšku. V pět ráno jsme si nasadili těžké promočené batohy. Políbili jsme ceduli okresu Jičín a přísahali si, že tohle byla naše poslední noc venku.
Vendy z toho všeho bylo na zvracení - a to doslova. Každým kilometrem byly její žaludeční potíže horší a horší. Navíc ji prášky na bolest trochu zdrogovali, takže s ní nebyla kloudná řeč. Cesta se táhla, jako bychom šli proti jezdícímu pásu. Chvílemi nám bylo tak, že jsme si připadali zralí na psychiatrickou ambulanci.
V Libáni, 26 km od domova, prosila bratra na kolenou, aby se domů dojelo autobusem. Pavel se ale obával, že i se všemi našimi nedobrovolnými zacházkami jsme stále neušli tisíc kilometrů. Zároveň však nechtěl zanechat mrtvou Vendy u krajnice.
Vše vyřešila náhlá SMS od rodičů. Navrhli odvoz z Jičína, města 13 kilometrů od Lomnice nad Popelkou. Obě strany byli spokojené.
S úsměvem jsme vyrazili do poslední restaurace. Smrděli jsme tak, že nás číšník rovnou vyvedl na zahrádku. Ačkoli to byly levné hotovky, chutnaly teď lépe než speciality z pětihvězdičkového hotelu. Poslední kilometry do Jičína se nesly v pohodové náladě. Byl skutečně nezapomenutelný zážitek usednout na sedadla automobilu, který vás dovezl do cíle...
Celou trasu jsme poctivě kamerovali a fotili. Díky tomu můžete sledovat tento šílený pochod od začátku až do konce. Varování: jen pro silné povahy!
