Toskánsko

11. – 17. září 2010

Tuto dovolenou jsme pojali jako průzkum Toskánska. Tedy aspoň takový, jaký se dá stihnout za jeden týden (na zevrubný průzkum by bylo třeba dvou týdnů). Našli jsme si ubytování v pěkném kempu Talamone Camping Village na jihu Toskánska, kde kromě místa na stany jsou i malé zděné apartmány, které taktak stačí pro 4člennou rodinu. Kemp je na stráni s výhledem na záliv, pobřeží je asi 300 m od kempu a kemp je vybaven pěkným bazénem, tenisovým hřištěm a dalšími příjemnostmi (např. klimatizací), které jsou v ceně. Restaurace v kempu je cenově velmi výhodná. Začátkem září je tu poloprázdno.

Nejrozumnější cesta z Prahy vede přes Mnichov, Brenner, Veronu Bolognu, Firenze (Florencii) a Grosseto; my jsme však u Firenze špatně odbočili a museli jet přes Livorno, což nebyla nijak velká zajížďka, a dalo to celkem 1320 km.

Toskánsko je kopcovitá oblast plná olivových sadů, vinic a rozsáhlých lesů. Na mnoha homolovitých kopcích a hřebenech stojí malinkatá městečka uzavřená ve svých středověkých hradbách, plná křivolakých uliček a na jejich nejvyšším místě se zpravidla tyčí hrad. Pastva pro oči.

Sobota

Vyjeli jsme v 6.30 h a až před Mnichov jsme jeli hladce. Kolem Mnichova nás zastihla hodinová zácpa. Pak jsme jeli ve středně hustém provozu, ale plynule. Přes Německo je nudná cesta, ale pěkná byla trasa z Innsbrucku za Bolzano, kde byly výhledy na Alpy. Pádská nížina byla nudná, ale aspoň příjemně plynulá. Z Bologne do Firenze se jede hezkou kopcovitou krajinou a dálnice vede 28 tunely. To byl určitě nejhezčí úsek. Jinak celá cesta Itálií byla pohodová. Orientačně náročným místem byl konec dálnice A11 severně od Pisy – tam je cedule A11 směr Livorno, která ale vede na výjezd z dálnice a pak přes okraj Pisy padesátkou přes semafory.

V Německu a Rakousku nás na pumpách čekalo nepříjemné překvapení: za záchod se platí průměrně 0,50 €. Italové se v tomto směru chovají slušně, záchody na pumpách jsou zadarmo. Když ale zastavíme u většího areálu s restaurací, je i tady záchod placený.

Neděle

Vstali jsme pozdě, už pražilo slunce, ale i tak bylo snesitelně. Jedeme do sousední Fonteblandy, ospalého městečka, kde je nejbližší obchod (na výběr je Coop a Spar. Ještě že mám ánung o evropských jazycích, aspoň tuším, co kupuju. Nemůžeme najít sůl a prodavačka neumí ani slovo anglicky. Zhruba ve stejnou chvíli, kdy jsem ze složení nějakých potravin odhalil, že sůl je „sale“ a zeptal se, kde je, ji Mirka sama objevila. Podobné to bylo v informacích: děda mi vysvětlil, že „Io Italiano“, proč by taky měl člověk v informacích umět jiný jazyk, než italštinu.

Moře, které je u kempu, moc neláká, pokud člověk není surfař. Několik desítek metrů je voda stále pod kolena a na dně je bahno a nějaké rostliny. Na další metry naše trpělivost nestačí. Odpolední průzkum ukázal, že na druhé straně zálivu je celkem příjemná veřejná pláž. Hlavně, že všude je málo lidí.

Navečer se jdeme podívat do Talamone. Už z dálky to je velmi malebné městečko, které několik staletí zůstalo uvnitř svých středověkých hradeb, s výjimkou několika domů, které expandovaly mimo. Rozkládá se na malinkatém poloostrově skládajícím se z jednoho pahorku, jemuž vévodí malý hrad, pod ním je pár uliček s Garibaldiho náměstím a dole marína.

V zálivu naproti Talamone, u náspu vedoucím na ostrov Orbetello, je těsně nad vodou další hrad.

Pondělí

Na tento den jsme naplánovali celodenní cestu po toskánském venkově.

Ráno jsme vyjeli nejkratší cestou (ne však po dálnici) do městečka Massa Maritima. Název by napovídal, že pojedeme k moři, tohle městečko ale leží ve vnitrozemí, nějakých 20 km od pobřeží. Nezajímavou grossetskou placku jsme nechali za sebou a za Ribollou jsme začali klikatě stoupat do zalesněných kopců. Zatímco dole se rozkládají rozlehlé vinice obtěžkané modrými hrozny, cestou nahoru jsme potkávali olivové sady.

Massa Maritima, stojící na dost vysokém kopci, nás přivítala ohromujícím rozhledem od staré válečné střílny. Auto jsme nechali pod hradbami a vystoupali do města. Na náměstí stojí obrovský dóm a naproti renesanční Radnice. Křivolaké úzké uličky nás dovedly k další hradbě, která chrání horní část města (podle plánku města to vypadá, že tu původně stál hrad s nejbližším okolím, samostatně opevněný, a pod ním zbytek města). Mohutná věž je mostem spojená s hradbou, která za 2,50 € poskytuje pohled na město a daleko do KRAJINY.

Dalším cílem bylo San Gimignano vzdálené asi 60 km půlnočním směrem. Jede se tam po hornatých, neuvěřitelně klikatých okreskách, jejichž povrch by jim mohla závidět leckterá bruslařská dráha. Celou cestu se jede lesem a každou chvíli se otevře rozhled na okolní kopce, na jejichž vrcholech tu a tam stojí malinkaté městečko, jako např. Radiocondoli nebo Casole d’Elsa. V tom druhém jsme zastavili na oběd, protože jak jsme si vzpomněli, restaurace tu zavírají zpravidla ve tři odpoledne. Za 7 € se tu dá pořídit dobrý oběd, po kterém ale rozhodně neztloustneme.

San Gimignano budilo dojem hodně přelidněného mraveniště, a to je po sezóně. Najít parkovací místo zadarmo byla utopie a všechna čtyři placená parkoviště byla téměř plná. Museli jsme počkat, až se uvolní místo, teprve pak nás to pustilo dovnitř. Za 2 € na hodinu.

Město je úžasné. Protkané úzkými uličkami, ale největší bomba je snad deset vysokých štíhlých věží kolem dvou horních náměstí. Věže patří ke kostelu a hradu a účel dalších několika jsem neodhalil. Protože město je vyhlášeným centrem zdejšího vinařství, všude se prodává dost drahé (a nejspíš i dost dobré) víno. Koupili jsme pár lahví toho levnějšího (5-6 €) a bylo velmi lahodné.

Zpátky jsme jeli nejrychlejší cestou – přes Casole di Val d’Elsa a pak po E78. Taky vede hornatým terénem, ale většinou údolími a za hodinu se před námi otevřela grossetská placka. Celý výlet obnášel 320 km.

Úterý

Z dopolední vyjížďky na dva hrady se nakonec vyklubal celodenní výlet.

Castigloine della Pescaia leží na pobřeží (podle mapy kousek od Grosseta, ale ve skutečnosti se tam jede dost dlouho), a tak logická cesta z Fonteblandy nevede po dálnici, ani přes Grosseto, nýbrž přímo přes Alberese po okreskách. Jenomže cesta, která je na mapě, končí v nějaké usedlosti. Takže přes Grosseto a pak na pobřeží a do Castiglione, téměř stále padesátkou.

Původní opevněné město s hradem (bohužel v něm někdo bydlí, tak není přístupný) stojí na pahorku a pod ním leží přístav a novější část města. Do horního města se vstupuje důmyslnou branou, prochází se obvyklými úzkými uličkami a shora je krásný výhled na moře a přilehlé pláže. Město žije čilým turistickým ruchem, ale není nijak nepříjemně přecpáno. Za parkování na okraji centra ve stínu stromů jsme zaplatili 1,50 € za hodinu.

Cestou k Follonice zdálky vidíme na skalnatém ostrohu u Rochette pobřežní pevnost. Ani jsme tam neodbočili, protože je soukromá a prý je zblízka vidět jen z moře.

V Puntone jsme se začali vážně poohlížet po restauraci. A dali bychom si pizzu. Jednak jsme na ni měli chuť a jednak má zdaleka nejpříznivější poměr cena/výkon. Nedostali jsme ji ale v žádné restauraci, ani v pizzerii. Asi si ji dáme až v Praze. Když už jsme to hlady nevydrželi, usedli jsme v picérii bez pizzy, dali si něco mnohem menšího a dražšího. Zato jsme ale vyzvěděli, že pizza je obvykle k mání až večer. Aha.

Během honby za pizzou jsme za městem náhodou objevili malinkatý záliv kamenitou pláží a s průzračnou vodou, kde nikdo nebyl. Po obědě jsme se tam vrátili. Přístup lesním svahem byl poněkud krkolomný, ale to nádherné koupání nám vynahradilo veškeré nepohodlí. Strávili jsme tam podstatnou část odpoledne, ležíce ve vodě a pozorujíce ryby, z nichž jeden druh byl tak krotký, že na sebe nechal sáhnout.

Cestou zpět jsme potkali další mrňavé městečko, schované za hradbami na kopci, jemuž vévodí hrad – Scarlino. Kdo si chce zahrát na schovávanou v bludišti, je tady na správném místě. Tolik schodišť, průchodů a točitých uliček se jinde nejspíš nenajde. Zdejší atmosféra je úplně jiná, než v Castiglione. Tady se zastavil čas v době, kdy nebyli žádní turisté a nikdo z místních nic nedělal a pro jistotu ani nevycházel z domu. Jen v restauraci (jediné) seděli asi tak tři hosté a v krámku prodavačka obsluhovala dvě zákaznice. Hrad je nádherný a je odtud bezkonkurenční, téměř letecký rozhled. Samotné hradní jádro je zavřené, lze jej vidět jen po zdolání žebříku a zábradlí. Na nádvoří se zřejmě konají koncerty.

Středa

Dopolední výlet na hrad v Sovaně (asi 70 km na východ od Talamone). Cesta vedla přes Manciano (zase na kopci, s hradem). Celkem moderní město plné obchodů a aut. Nijak nás nelákalo k prohlídce, tak jsme je jen projeli.

Pitiglianem jsme chtěli také jen projet, nic zvláštního jsme od něj nečekali, ale když se za zatáčkou před námi objevilo, museli jsme zastavit a dlouho zírat. Na skalnatém ostrohu přes údolí stojí dlouhé úzké městečko s domy natlačenými na sebe – úplně jako z pohádky. Tam musíme! Sjeli jsme dolů a klikatá silnička nás dovedla na kraj města. Podařilo se nám elegantně zaparkovat (zadarmo) kousíček od starého města pod obrovskou borovicí. Ptačinec, který Mirce hned po vystoupení z auta přistál na noze, naznačoval, co hejno kavek hřadujících ve větvích, hodlá udělat s naším autem. No co, kdyžtak ho pak někde levně prodám, ale teď honem do města.

Po průchodu branou se jde okolo hradu a pak uzounkou uličkou (právě mi došlo, proč tu všude parkují ty malé legrační tříkolky) na náměstí s kostelem. Dál vedou ještě užší uličky a z nich do boku – to už snad ani nejsou uličky. Všude samé schody, domy nalepené na sobě, jako by to stavěl někdo, koho to fakt bavilo a sám byl zvědavý, jak to dopadne. Není tu mrtvo, ale zároveň se to tu nehemží turisty (asi to je dost odlehlé místo, o kterém se v průvodcích moc nepíše). Bavilo nás pozorovat nespočetné holiče před svými oficínami, usměvavou prodavačku v krámku, staré pány diskutující nad novinami a malé děti na kolech i bez nich.

Shodli jsme se, že Pitigliano bylo zatím to nejhezčí, co jsme tu viděli. Když jsme přišli k autu, poznal jsem, jak jsem ty kavky podcenil – tahle věc se už prodat nedá.

Klikaté cesty nás dovedly k nedaleké Sovaně. Jdu si prohlédnout hrad (je krásný, ale nepřístupný, tak zase jen zvenčí), ale na procházku městečkem už nikoho nenalákám. Chtějí se odpoledne koupat.

Čtvrtek

Výlet na ostrov Elbu. To znamená nejprve 90 km do Piombina, odkud každou hodinu odjíždí trajekt. Nepříjemným překvapením byla cena: auto se čtyřmi osobami tam a zpět za 159 €. Cesta trvá 65 minut a vzhledem ke krátké době se člověk nenudí.

Vjezd do přístavu Portoferaio je chráněn mohutnou pevností na malém poloostrově. Na opačné straně se pak tyčí vysoké Hory včetně té nejšpičatější s hradem na vrcholu. Celý ostrov je krásně hornatý; nejvyšší zdejší vrchol má přes 1000 metrů. Nejprve jsme se jeli podívat na místo, kde nedobrovolně dožil Napoleon Bonaparte. Je to takový nepříliš zajímavý palác na konci San Martina a před ním u parkoviště několik (pro děti daleko zajímavějších) stánků. Nic moc, a tak jsme jeli někam, kde to bude hezké. Co třeba přes Hory do přístavu Porto Azzuro?

Vypadá to na zajímavou klikatou cestu s pěknými výhledy na Hory a zálivy. Jenže hned nad Casa del Duca jsme se dohodli, že se vlastně chceme koupat a do odjezdu zpátečního trajektu (museli jsme si koupit lístek na určitý čas) stejně nic moc nestihneme. Tak jsme zajeli na nejbližší pláž v zálivu, pěknou a poloprázdnou.

Shodli jsme se, že tenhle výlet se až tak nepovedl – nic jsme pořádně neviděli, času na koupání taky nebylo moc a víc bychom se byli vykoupali někde na pevnině. Nejzajímavější částí výletu tedy byla plavba. Výlet na Elbu by byl vyžadoval vstát hodně brzo a vrátit se pozdě večer. Nebo ještě lépe jet sem na dva dny.

Pátek

Na poslední den jsme si nechali Pisu a Luccu, jelikož leží asi 150 km na sever a tedy při cestě domů.

Do Pisy jsme se dostali snadno, ale poblíž centra jsme dle očekávání nenašli parkovací místo zadarmo. Parkoviště, kam vedly odevšud šipky, stálo 2 € na hodinu, tak jsme chvilku kroužili kolem a poblíž našli jiné za 60 centů. Parkovací automat nevrací, vezme minci a podle ní napočítá čas. Takže 3 hodiny 20 minut, což bohatě stačí.

Procházíme příjemnými uličkami plnými hospůdek a stánků (jednomu aktivnímu prodavači jsme neunikli) až na prostranství s obrovským počtem turistů, na kterém stojí operní dóm, katedrála a věž, která je opravdu pěkně nakřivo. Moc pěkné. Rozhodli jsme se navštívit katedrálu, je pěkná, ale konstatujeme, že na Sv. Víta nemá. Ale ohromujícím dojmem působí všechny tři stavby dohromady.

Vzhledem k husté koncentraci hospůdek se člověk v centru Pisy nají levněji věž v menším městě. Zato ale káva tu je za dvojnásobek.

Jestliže Pisa byla snadná z hlediska orientace, parkování i provozu (hustý, ale v pohodě), Lucca je zakleté město. Z Pisy do Luccy to je asi 17 km, ale my jsme to jeli přes hodinu. Jak je jinde dopravní značení perfektní, tak tady něco selhalo. Na kruhovém objezdu značka zmizela a my jsme se po chvilce objíždění na něj vrátili, abychom zkusili jiný výjezd. Ten nás přivedl na další kruháč, stejně dokonale označený, a až pohledem zpět jsme zjistili, jak jsme měli odbočit. Následovala neoznačená křižovatka a teprve po 10 km jsem pojal podezření, že jedeme úplně špatně. Nakonec jsme se do Luccy dostali. Zaparkovat ale bylo nemožné. Třikrát jsme ve štrůdlu projeli kolem centra tam a zpět, než jsme našli jediné místo (první hodina za 10 centů, další za 1 €, ale automat nám to po vložení 2 € dal na 15 hodin).

Rozlehlé centrum města je obehnáno hradbami (odhadem ze 17. století) s obrovskými bastiony. Je to největší labyrint, jaký jsme tu potkali. Zatímco třeba v Pitiglianu člověk vzhledem k protáhlému tvaru města vždycky věděl, kudy jít, tady to tak nebylo. Ke slovu přišla Buzola a mapa z internetu. V Lucce jsme neviděli nějaké ohromující památky, spíš plno drobnějších pěkných staveb, uličky a město budilo celkový příjemný dojem. A oválné náměstí Amphitheatre Piaza bylo pěkné.

Odjezd z města potmě byl neméně dobrodružný. Dálnice na Firenze doleva. Před kruháčem žádná značka. Další kruháč – Firenze zpět. To si snad dělají srandu! Zpátky teda nejedu. Jenomže tímhle směrem jsme se dostali leda tak na výjezd na Genovu. Tak intuitivně různými uličkami (potmě nic snadného) zpátky a nakonec jsem na prvním kruháči zázračně trefil ten správný výjezd. Lucca byla pěkná, ale jsem rád, že sem už nikdy nemusím.

Praktické informace

Silnice

I ty nejmenší okresky (o dálnicích, až na úseky, které se opravují, ani nemluvím), které jsou zakreslené na automapě 1 : 200 000, mají kvalitní povrch. V horách jsou neskutečně klikaté, ale opravdu kvalitní. Značení je velmi dobré, navigaci většinou může zvládnout řidič sám i bez GPS, ale dobrý navigátor, který se trochu vyzná v mapě, je samozřejmě výhodou. Výjimkou je Lucca, jak je popsáno výše.

Na rozdíl od zažitých pověstí, se Italové na silnicích chovají velmi slušně (aspoň tam, kde jsme se vyskytovali my). Mohli bychom jim závidět. Kdo dokáže přežít na našich silnicích, může se v Itálii cítit jako v motoristickém ráji. Víceméně dodržují rychlost 110 km/h na dálnici, nechávají bezpečné rozestupy a netlačí se na vás, když jedete v levém pruhu pomaleji než oni. Dokonce i v nemožné tlačenici ve středu města můžete přejet z pruhu do pruhu na poslední chvíli, když si všimnete, že jedete špatně. Kamiony nepřekážejí v levém pruhu. Prostě pohoda.

Mýto

Placené jsou dálnice, ale ne všechny. Na naší mapě (od Michelina) byly placené odlišené od neplacených. Mýto má jinou logiku než v Rakousku. Vjedete na dálnici, zastavíte u závory a vezmete si lístek. Při výjezdu z dálnice pak lístek vložíte do dalšího automatu, ten vám jej vrátí a do stejného otvoru zasunete kartu, ze které se odečte příslušná částka. Pozor na správný otvor – intuitivně jsem dával lístek jinam (a podle počtu lístků, které tam už byly jsem nebyl sám) a to bylo špatně. K čemu slouží ten druhý otvor, jsem neodhalil. Takže otvor dole, ten samý, co se vkládá karta. Dá se platit eury, ale to jsem nevyzkoušel.

Elektrické zásuvky

Italové používají (aspoň v našem bungalovu to tak bylo) jiné zásuvky, než na jaké jsme zvyklí. Dvoukolíková zástrčka je v pohodě. Ale naše normální zástrčka s otvorem na střední kolíkem tam nejde, její kolíky jsou příliš silné.

Jak se domluvit

Italsky. Personál restaurací v malých městech umí trošku anglicky, ale kdo nepodcení přípravu a naučí se pár slov italsky, ten vyhrál. Není to zas tak těžké, čeština i angličtina mají plno slov převzatých z latiny a ta jsou v nějaké modifikaci použitelná v italštině. A zbytek se prostě naučíte. Není to nijak dokonalé, ale na základní domluvení to stačí.

Totéž platí o nákupu např. potravin. Základní ánung o slovech vyskytujících se v různých mutacích v evropských jazycích včetně italštiny je nezbytný. Chce to nebýt úplný natvrdlý gringo – jako ostatně všude.

Jinak jeden Ital se kdysi prořekl, že se v Itálii ve škole učí angličtina, jako dříve u nás ruština. Fajn. Ale kdo z nás se dnes bez přípravy domluví rusky? Podobně to je u Italů. Nějakou snahu mají, ale na tu není radno sázet. Jak kde a jak kdo.

Ceny

Doprava

• Mýto, 490 km                                                      32 €
• Parkovné ve městech                                          cca 2 € / h
• Benzín (v době, kdy v Praze 32 Kč, jinde 30 Kč)   1,34 – 1,39 €
  Je třeba si dát pozor, který stojan je samoobslužný a který je s obsluhou. Ten druhý je znatelně dražší.
• Trajekt na Elbu a zpět (auto & 4 osoby)                159 €

Potraviny

Obvykle jsme nakupovali v Coopu, který je v každém menším městě vyjma těch mrňavých středověkých. Ve velkých městech (Piombino) je i Penny, který je neuvěřitelně vybavený italským zbožím, mít u nás takový, tak tam nechám celou výplatu.

• Mléko trvanlivé                                                   0,77 €
• Mléko obyčejné                                                   1,37 €
• Strouhaný sýr, 100 g                                           1,49 €
• Sýr tvrdý 100 g                                                   od 2 €
• Rajčata v konzervě, 200 g                                   1,19 €
• Směs na boloňské špagety, 390 g                       1,43 €
• Těstoviny, 500 g                                                 0,49 €
• Olivy černé, plechovka                                        1,75 €
• Olivy zelené, plechovka                                       0,62 €
• Máslo, 350 g                                                       1,63 €
• Jogurt bílý, 400 g                                                1,29 €
• Jogurt Activia 4x 120 g                                       2,73 €
• Lahev vína                                                          2,5 – 10 €

Restaurace

• Pizza (nejlepší poměr cena/výkon)                       5-7 €
• První chod (např. těstoviny, malá porce)              7-9 €
• Druhý chod (např. maso, ryba apod.)                   od 12 €
• Káva                                                                   1 €
  (tak silná a výtečná, jakou u nás nedostanete, a to i u obyčejné benzinky), na turisticky frekventovaných místech i dvojnásobek, cafe italiano = piccolo, cafe americano = naše klasické velké preso                                           
• Víno, velmi dobré 2 dl                                          2 €
• Víno džbánek 5 dl                                                3,5 €
• Zmrzlina, nesrovnatelně lepší než u nás, obrovská         1,5 – 1,7 €

Dýško (servizio) by mělo být 10 % z celkové ceny navíc, ale někde ho mají napsané i v jídelním lístku. Jak se to ale dává, když platím kartou, jsem nezjistil. Namarkují přesnou částku a terminál už nedovolí připočítat nic dalšího. Jediné, co jsem vymyslel, bylo dát jim něco navíc v hotovosti (když jsem zrovna měl).