Toulky Francií - část 2 (podél Loiry k Atlantiku)

Údolí Loiry

Jsme v centrální Francii a vjíždíme do údolí Loiry táhnoucí se mezi městy Sully-sur-Loire a Chalonnes. Toto území je kulturní krajinou s historickými hrady, městy a vesnicemi. Oblast byla utvářena po mnoho staletí lidmi, řekou a dalšími přírodními vlivy. Na seznam UNESCO bylo údolí Loiry mezi městy Sully-sur-Loire a Chalonnes zapsáno roku 2000.

Město Sully-sur-Loire s 6 tisíci obyvateli, leží 50 km od Orléans, 63 km od Montargis, 135 km od Paříže. Protéká jím samozřejmě královská řeka Loira.

Na návštěvy turistů je městečko velmi dobře připraveno. K dispozici jsou obchody, veškeré služby, muzeum, kino a řada pamětihodností. Nejvýraznější památkou je zámek Sully- sur - Loire s vodním příkopem a padacím mostem. Navštívit je možné i kostely, labužnický a starožitný salon, početné výstavy během celého roku a hudební festival. Návštěvníci se mohou věnovat kánoím, tenisu, hraní golfu (golfové hřiště s 18 jamkami), minigolfu, rajtování, fitnessparcouru a rybaření. V okolí Sully sur Loire je množství turistických cest a cest pro túry na kolech. Ta jsou k vypůjčení ve zdejší půjčovně kol. Je možno věnovat se myslivosti, projížďkám ve voze taženém koni, výletům helikoptérou, návštěvě akvária (otevřeno pouze během července a srpna).

Asi 20 km po toku Loiry leží městečko Chateauneuf- sur - Loire, ve kterém je rovněž zámek. Ten je však jen z části určen turistům a zájemcům, protože je sídlem starosty a policie. Z hospodářských budov je muzeum plavby na Loiře. Podél řeky se táhne velmi příjemný kempink.

Je nějak po druhé hodině odpoledne a vjíždíme do města Gien ležícího níže po proudu řeky. Cedule u silnice hlásí, že je tu zámek a kemp. Jsme utahaní a rádi se utáboříme. Kemp nacházíme poměrně snadno, protože je přímo v centru města na levém břehu Loiry (při pohledu po proudu). Jen aby nebylo plno. Není. Dokonce spíš poloprázdno. Možná proto, že je zataženo a fouká studený vítr. Je tu klid, ani nám nepřijde, že jsme ve městě.

Vysprchovaní teplou vodou, si dáváme teplé jídlo. Ze stanu vidíme asi 120 m širokou, mělkou řeku a za ní město i jeho zámek. No není to výzva? Přecházíme most do centra města. Při pohledu z mostu po proudu řeky, je v dálce vidět jaderná elektrárna. Po obou březích sedí rybáři snažící se o úlovek. Většinou chytají s biči na plavanou jen drobné rybky.

Město snad jako všechna města této oblasti má bohatou historii. Ten, kdo se o ní zajímá si jistě přijde na své. Například se ví, že z Gienu podnikala z pověření Karla VII. válečné výpravy Jana z Arku. V centru města stojí stejnojmenný zámek. Postaven byl v 15. století dcerou Ludvíka XI. Annou z Beaujeu. Celý je z červených cihel s klasickou francouzskou střechou z tmavě šedé břidlice. Uvnitř zámku je dnes muzeum myslivosti a porcelánu.

Centrum města je upravené, se spoustou květin. Provoz je dost hlučný. Zatímco prohlížíme zajímavé výklady vuličkách, mraky zmizely a je dost teplo. Na tržišti se vším možným kupujeme na ochutnávku dva druhy sýra. A jsme u zámku. Okukujeme tvary zdí a přilehlá prostranství. Stíny budov a chlad útrob staveb jsou tu jak na zavolanou.

Je pozdní odpoledne. Touláme se po širokých pásech štěrku a kamení tvořících dno Loiry. Táta sedí na bobku a prohlíží ty kameny. Je to samý pazourek, známý již z dob pravěku, namíchaný s kusovým vápencem. Pár si jich sbíráme na památku. Vápencové kusy s vymletými otvory a mini jeskyněmi si beru na pěstování kytiček. V tomto přírodním materiálu budou jistě pěkně vypadat.

Za tmy si ještě chvíli povídáme, ale všechno jednou skončí. Tak dobrou noc.

Další den. Prohlížíme zámek Chambord ležící asi 14 km východně od města Blois Je největší ze zámků na Loiře ve střední Francii. Patří k vrcholným stavbám renesanční architektury. Rozlehlá parkoviště před zámkem jsou plná aut. Jde o jednu znejznámějších a také turisticky nejnavštěvovanějších památek. Na zdi kdysi středověké tvrze byla naroubována renesanční architektura. Zámek čítá 440 místností, více než 80 schodišť, 365 komínů a 800 tesaných hlavic sloupů. Zvenčí působí dost neobvykle, až trochu pohádkově. Na hladké zdi je nasazeno velké množství komínů, věží a věžiček, až se mi to zdá trochu přeplácané. Těsné okolí zámku má krátce střižený trávník a lidé si zde dělají pikniky nebo si i schrupnou.

Roku 1392 odkoupil rod knížat z Orléans lesnatou oblast v okolí budoucího Chambordu od hrabat z Blois. Roku 1498 se stal francouzským králem Ludvík XII.- Orleánský a pozemky tak přešly do vlastnictví královského dvora. Rozsáhlá stavba zámku byla zahájena roku 1526 a dokončena 1547 za vlády Františka I. Vzhledem ktomu, že místo stavby bylo vybráno na mokřadech, museli dělníci do měkké půdy zatlouci dubové kůly do hloubky až 12 metrů. Pracovalo zde asi 1800 dělníků. Ke stavbě byl použit vápenec z oblasti Tuffeau. Na plány stavby působil i vliv Leonarda da Vinciho, jenž v té době působil jako architekt na dvoře Františka I., avšak zemřel krátce před započetím stavebních prací.

Popojíždíme podél řeky až k zámku Beaurdegard. U vchodu do areálu na nás zpoza plotu hýkají dva oslíci. A to je něco pro děti. Prohlížíme stavbu zvenčí a parkovou úpravu. Dovnitř nepůjdeme.

V šest večer opět stavíme stan v kempu u řeky, tentokrát však ve městečku Chamount. Je to skutečně jen na přespání, hned zítra se jede dál. Povídáme si o tom, že mobilář některých zámků připomíná spíše naše hrady. Moc se tam toho nevidí. V našich zámcích je k prohlídce mnoho zdobeného nábytku, obrazů, skla, porcelánu apod., ale tady to není.

Ráno je hezké slunečné. Balíme. Pomalu projíždíme krajinou a koukáme po okolí. Nic nám ke štěstí nechybí. Je krátce po desáté dopoledne a jsme v Amboise (čti Amboa), což je město se stejnojmenným zámkem. Leží na Loiře přibližně 14km od města Tours. Dnes má přibližně 12 tisíc obyvatel. Může se pyšnit velmi bohatou historií. První zmínky o tomto městě jsou již z 1. století př. n. l.. V roce 503 zde král Chlodvík I. uzavřel mír s vizigóty. V letech 1516-1519 zde žil a zemřel Leonardo da Vinci. V roce 1540 zde sídlil dokonce i dvůr krále Karla V. V roce 1560 zde proběhlo tzv. Amboisské spiknutí, kdy se francouzští hugenoti a rod Bourbonů spojili a pokusili se převzít moc ve Francii.

Couráme se uličkami a prohlížíme vše co potkáváme. Je velmi čisté, upravené květinami a plné života. A to nejen toho turistického ale i kulturního. Na nádvoří zámku posloucháme výklad průvodkyně, která gestikuluje rukama a občas ukazuje na části zámku. Táta se zalíbením poslouchá. Nerozumí ani slovo, ale ta průvodkyně má zajímavou tvář a francouzština z jejich úst zní nějak zvlášť hezky. Stoupáme po schodech až na Ochozy nahoře. Je odtud velmi pěkný výhled. Krajina je rovná až k obzoru. Pod sebou máme most přes Loiru. Takhle z výšky je vidět, kam až sahá záplavové pásmo, když se řeka rozvodní.

Pokračujeme v cestě až do města Saumur (čti Somír) a opět se stejnojmenným zámkem. Zámek Saumur byl zapsán do seznamu Historických monumentů Francie již roku 1862. Původní budova byla postavena v 10. století Thibaultem le Tricheur, jako součást opevnění proti normanským nájezdům na soutoku řek Loire a Thouet. Roku 1026 přešla do rukou Foulqua III., hraběte z Anjou, který jej odkázal svým příbuzným z rodu Plantagenetů. Roku 1067 byla pevnost zničena, a hrad byl přestavěn Jindřichem II. na konci 12. století. Na počátku 13. století se Saumur stal majetkem Filipa II. Francouzského. Poté ještě několikrát změnil majitele. Roku 1621 zde byla zřízená kasárna a později vězení. V první polovině 20. století město Saumur převzalo hrad a začalo s jeho rekonstrukcí. Bylo zde zřízeno muzeum dekorativních umění a koňské muzeum. Hostí také muzeum hraček.

Přecházíme most a zámek prohlížíme z druhého břehu Loiry. Je to pěkný celkový pohled na jeho stavbu s dominujícími věžemi. Takhle zdálky to trochu vypadá, jako by u něho bylo lešení. A když přicházíme blíž, tak ona je to pravda. Trochu obcházíme jeho stěny ve snaze jej vidět i z jiné strany. Dovnitř se však jít nedá. Tátovi zvoní telefon. Volají mu zpráce a trvá to už víc než půl hodiny. Ani o dovolené nemá člověk klid. Jsme už takoví ušlí z toho dnešního popocházení po městech a památkách, bolí nás už nohy, je odpolední vedro. Nebudeme to přehánět. Ve tři odpoledne nasedáme do auta a pokračujeme. Ne k žádnému zámku, ale najít kemp u vody. To se daří. Po dvou hodinách stavíme stan v Chalones - kempink Candias, ležící u soutoku dvou ramen Loiry. Polenošíme. Budeme se už jenom povalovat a jíst a pít a ...... Nojo! Ale nejdřív budu asi už muset vyprat ponožky, trika, trenky, spoďáry a utěrku.

Manžel se jde podívat přes mostek na druhý břeh, protože tam sedí rybář. Něco si spolu povídají, rybář ukazuje něco v kbelíčku s vodou. Vidím na ně, ale přes hřmot vody ze splavu pod mostkem není slyšet ani slovo. Zdá se, že rybáři se domluví i rukama a nohama.

Po snídani už jsme, je sbaleno. Vydáváme se na dobrodružství dalšího dne. Stále se držíme silnic kopírujících tok řeky. Z KRAJINY pomalu mizí kopce a kopečky, je rovná jak placka. Vjíždíme do Nantes, velkého průmyslového města. Je velmi hustý provoz. Občas bloudíme, ale přece jenom se nám daří město projet. Řeka se stala línou. Její břehy již nejsou členité a pestré. Bují tu až po prsa vysoký, hustý porost vlhkomilné zeleně. Už vůbec nemá své kouzlo. Zastavujeme na čůrání. Za jízdy jsme si toho nevšimli. Ta řeka teče nazpátek. To je známka toho, že jsme velmi blízko moře, ve kterém je právě příliv. V místech, kde se mísí Loira s Atlantikem je nehezky kalná voda. Usazeniny přinášené řekou jsou tu mořem neustále rozviřovány. Sedíme na lavičce a prohlížíme si velmi dlouhý a vysoký most přes deltu řeky. Hele. Nějakej foťák. Leží tu na naší lavičce úplně osamělý. Rozhlížím se, zda tu ještě někde není ten, kdo ho tu zapomněl. Kromě nás tu nikdo není. Beru přístroj do ruky a prohlížím, jestli tam není třeba adresa či telefon na vlastníka. Není. Tak ještě chvíli počkáme, zda se pro něho někdo vrátí a pohlídáme ho. Koukáme po okolí, uběhlo už půl hodiny a nic. Přece tu nebudeme čekat do soudného dne! To je dilema. Co teď? Buďto tu foťák zase položíme a majitel se pro něho třeba vrátí. No a co když se navrátí? Tak si ho vezme hned další člověk, který sem přijde po nás a majitel ho stejně nedostane. No má-li to být tak, tedy přecházíme k druhé variantě a to je, že si ho necháme sami. Vkládáme aparát do baťůžku, ale shodujeme se smužem, že si připadáme jako zloději a máme trochu špatný pocit. No ale co! Přece ho tam nenecháme. Doma dáme vyvolat film, třeba nám to pomůže najít majitele a věc mu můžeme poslat poštou.