Toulky Krkonošemi v předposlední den roku 2013 – I. část

Počasí je tuto zimu náladové, ale předpověď na dnešní den mi sdělovala, že pouze dnes bude slunečně úžasné počasí. Jediný den při mém pobytu v Rokytnici nad Jizerou mi nabízí možnost se rozhlížet z hřebenů Krkonoš, tak by byla škoda to nevyužít.

V půl osmé ráno opouštím Rokytnici nad Jizerou. Volím zpočátku pomalejší tempo, jelikož mám před sebou cestu stále do kopce. Ani nic jiného nečekám. Výlet začíná v nadmořské výšce 600 metrů, ale větší část den bych se chtěl pohybovat o přibližně 600 až 700 metrů výš. Když jsem včerejšího večera balil věci, tak převládala trochu nejistota ohledně mé výbavy. Vzít nebo nevzít si lyže a běžkařskou výbavu. Nakonec jsem zvolil pěší variantu, jelikož bych musel velkou část cesty tam i zpátky nést lyže v ruce nebo na batohu nebo použít lanovku, což nedělám. Opouštím civilizaci a vstupuji do krásného lesa. U horské chaty Světlanka se přidává zprava další cesta a následně se vlevo ode mne objevuje sjezdovka, okolo které přicházím k rozcestí „Nad Světlankou“. Zde se napojuji žlutou turistickou cestu. Nadmořskou výšku 1.000 metrů překonávám teprve po ujití asi půl kilometru, tudíž je mi jasné, že musím stále do kopce. Zkouším pohledem do mapy ty vrstevnice posouvat, ale nakonec je mi jasné, že to za mne nikdo neušlape. Od posledně jmenovaného rozcestí je to mne čeká k dosažení jednoho zajíavého místa ještě 1,5 kilometru. Po prudším stoupání přicházím v devět hodin na Dvoračky, které se nacházejí v nadmořské výšce 1.140 metrů mezi Lysou horou a horou Kotel. Jedná se o dva objekty, horskou chatu Dvoračky a Štumpovka. Dvoračky jsou umístěné na křižovatce významných turistických cest. Kromě mého směru sem lze přijít z Harrachova, Špindlerova Mlýna či z Polska.

Mám za sebou kilometrážně ne dlouhý, ale z hlediska převýšení celkem dost náročný úsek cesty. Chvíli odpočívám a rozhlížím se. Nikde ani živáčka, lidé asi ještě spinkají nebo snídají. Počasí je ven nevylákalo, zatím totiž není takové, jaké bych čekal. Nevidím však ani žádného velblouda. Někdo by mohl říct, co by tady mělo toto zvíře dělat, ale kdysi se zde jedno objevilo. Okolo Dvoraček stoupá jedna z nejstarších stezek nazvaná Česká, která byla používána již v 10. století. Vede z Rokytnicí nad Jizerou a přes Labskou louku pokračuje do Slezska. Po České stezce procházel 19. září 1684 čtyřicetičlenný průvod královéhradeckým biskupa Jana Františka Kryštofa z Talmberka, ubírajícího se vysvětit Labský pramen. A právě někde v těchto místech byl velbloud zmožen stoupáním neschůdným pralesem nebo nepřízní počasí a musel se vrátit (někde se uvádí, že snad dokonce padl). Velbloud ukořistěného kdysi Turkům, nesl potřebné věci a snad i samotného biskupa.

Podle dobových údajů bylo počasí tenkrát nevraživé, silný vítr, tvrdé kroupy a vlezlá zima. To dnes by mělo být podstatně báječněji. Moc se tedy nezdržuji a záhy odcházím. Napojuji se na červenou značku, po které vcházím do nízkého jehličnatého porostu. Trochu s obavami sleduji, jak z údolí začíná přicházet oblačnost. Kdybych neznal zcela jasnou předpověď, tak bych možná váhal v dalším pokračování cesty. Následuje trochu nejistoty a čekání na přijatelnější a snesitelnější podmínky k putování i k focení. Jasnou oblohu jakoby ji pohltila tajemná síla do svého chřtánu. Viditelnost se začíná snižovat, začínám ji sledovat podle počtu tyčí u cesty. Jdu však dál, jelikož věřím, že se jedná o lokální záležitost, která by neměla mít delšího trvání.

Přibližně v nadmořské výšce 1.250 metrů opouštím souvislejší porost a za mírného stoupání přicházím do sedla mezi Lysou horu a Kotel. Vítá mne zde z oparu nesměle vykukující sluníčko, které se po chvíli začíná zcela jistě ujímat vlády nad zdejším počasím. Popsat se to nedá, to se musí prožít. Přede mnou se otevírá rozlehlý prostor plný neskutečně krásné KRAJINY, jejíž půvab a ticho zatím neruší žádní človíčkové.

Začínám objevovat ten pravý masiv Krkonoš. Nabízí se mi výhledy na široké pláně i do hlubokého údolí, které slabším povahám mohou vyrazit dech. Již není pochyb, že se chystá krásný den. Sluncem zalitá a ranní oblačností dobarvená obloha připomíná moře, jehož kobaltově modrá hladina se líně pohybuje ve slabém ranním vánku. Při trochu představivosti vidím zátoku i velkou vodní plochu, útesy či úzkou mořskou úžinou, jako by se přede mnou otevíral celý mořský prostor, kterému chybí pouze ta typická vůně moře.

Po chvíli přicházím na zajímavé místo, které se jmenuje Růženčina zahrádka a nachází se na severním svahu krkonošského Kotle v nadmořské výšce 1.370 metrů. Jedná se o nízký kamenný val ve tvaru okvětí růže, jehož původ je dodnes záhadou. Toto místo pod označením „Rosengar­ten“ lze najít poprvé na tzv. Mannově mapě Kr­konoš zhotovené v roce 1742. O tom, zda tento kameny vyme­zený kruhový prostor o průměru asi 30 metrů sloužit k pěstování léčivých bylin nebo se jednalo vzhledem k blízkosti pramenu Labe o kultovní místo pravěkých lidí, se vedou diskuze, jednoznačné důkazy chybějí. Doloženo je ale například pěstování léčivého lišej­níku pukléřky islandské, podle jehož lidového pojmenování se tomuto místu údajně nějaký čas říkalo Lung-Schwamm. Současné pojmenování se poprvé objevilo na legendě u Grauparově mapy z roku 1765 a vymyslel ho hrabě Bedřich Harrach na počest své ženy, hra­běnky Rosy, se kterou se zde zastavil na jaře ro­ku 1743.

Vzhledem k zajímavé povaze tohoto místa zde byl proveden archeology královéhra­deckého muzea výzkum. Nic významného však nebylo objeveno a tak označili Růženčinu zahrádku za novověký útvar. Tento názor byl podpořen také mapou Johanna Christiana z Wolfsburku z roku 1710, kde není Růženčina zahrádka zakreslena vůbec. Podle mapy v té době patrně neexistovala. Jedná se však určitě o zajímavé a kouzelné místo, ke kterému vznikla řada romantických pověstí, z nichž některé vznik kamenného valu kladou dokonce až do 10. století. Ti, co nevěří na pověsti, tvrdí že Růženčina zahrádka pochází z období realizace rozsáhlých projektů hospodářského využi­tí západních Krkonoš. Pod panství Harrachů spadala i oblast kolem Kotle. Okolní louky se v té době sekaly, a tudíž bylo nutné z nich sbírat kamení. A tak je možné, že hrabě Bedřich Harrach místo nejenom podle manželky Rosy pojmenoval, ale nechal také kamenný kruh z vysbíraného kamení postavit do tvaru připomínajícího rů­ži. Tak přece jenom trochu romantiky.

Dnes musím mít velkou představivost, jelikož nejenom nad tímto místem vládne sněhová pokrývka. A tak je jasné, že sem budu muset přijít v jinou roční dobu. Dnes ale pokračuji dále po červené a přibližně po 300 metrech přicházím k významnému rozcestí, které je spjato poutem příbuzenským s místem předešlým, jmenuje totiž „U Růženčiny zahrádky“. Zleva se zde připojuje zeleně značená cesta. Já se však držím červené a po půl kilometru a mírném stoupání se nacházím na kótě 1.421 metrů nad mořem ve vrcholové části Krkonošského národního parku. Celkem bez problémů nalézám jeden pozoruhodný kamenný výtvor, kde mám naplánovanou další přestávku. Je pravda, že poslední stoupání bylo mírné a tudíž si ani nepřipadám, že jsem vystoupal na nějaký vrchol. Ale svou výškou a polohou jsou HARRACHOvy kameny řazeny mezi jednu z krkonošských tisícovek. A vlastně právem. Kdo sem vystoupá, jako já například z Rokytnice nad Jizerou, má za sebou převýšení necelých 800 metrů a to už se může považovat za solidní výšlap na vrchol.

Harrachovy kameny se nacházejí v nadmořské výšce 1.421 metrů a jedná se o plochý vrchol s výraznými skalními žulovými výchozy. Žula je odolnější než okolní svory, a proto se tady skalka ve svém tvaru zachovala. Zdejší skalní "suk", který je až pět metrů vysoký, vypadá, jakoby ho někdo naskládal na sebe ze žulových kvádrů. Na jižním okraji Harrachových kamenů jsou skalnaté srázy Velké Kotelní jámy. Okolní řídký porost ostatních mírně se svažujících ploch tvoří kleče a ojedinělé menší smrky. Na vrcholové plošině tohoto skalního útvaru, který patří mezi nejznámější, jež nesou Harrachovo jméno, je umístěn geodetický bod a označení na tyči. Tudíž by nemělo být problém sem trefit i za vyššího stavu sněhu. Vzhledem k tomu, kde se zmiňované pozoruhodné místo nalézá, je jasné, že za příznivého počasí se návštěvníkům nabízí úžasný, téměř kruhový výhled. Kromě blízkého okolí jsou vidět samozřejmě také okolní vrcholky Krkonoš včetně Sněžky, přilehlé Podkrkonoší, Jizerské hory či v dáli hrad Trosky.

A tak si to užívám. V posledních dnech a možná i týdnech jsem občas slýchával nářek na počasí a také trochu poupravenou zlidovělou průpovídku Antonína Důry z filmu Rozmarné léto: „tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným“. Avšak já si v tuto chvíli stěžovat nemohu. Slunce pozlacuje špinavě bílé mlhy vznášející se nad údolím a bez slunečních brýlí bych se stěží mohl rozhlížet. Poetika okamžiku, kdy ranním oparem prodírající se slunce barví okolní kopce do různých tónů, je úžasná. Ale je potřeba pokračovat a tak se vydávám na druhou stranu, stále po červené značce a po chvíli přicházím na křižovatku turistických cest, které nese název „Nad Kotelní jámou“. Za takové viditelnosti, jaká je dnes, není sice potřeba sledovat tyčové značení, ale přesto po jednotlivých tyčích pokukuji a říkám si, která má větší kouzlo. Mráz a vítr v minulých dnech totiž u nich zajímavě vytvořily prolínání vertikálních a horizontálních prvků. Svislé tyče jsou doplněny skoro kolmou námrazou, kterou jakoby umělcova ruka vytvořila.

Pokračování: https://www.turistika.cz/cestopisy/toulky-krkonosemi-v-predposledni-den-roku-2013-ii-cast