Trans gabonskou železnicí

S dvěma kamarády, jak píšu v jiném článku, jsme se rozhodli vyrazit na dovolenou do států v okolí Guinejského zálivu. Na takovou cestu není možné se vydat stylem „kam nás oči povedou a nohy ponesou“, proto jsme před cestou naplánovali, které památky a pozoruhodnosti navštívit. Já jsem jako železniční nadšenec a projížděč tratí, trval na tom, aby v itineráři byla i jízda vlakem. Možnost svézt se vlakem v Demokratické republice Kongo jsme vůbec nezkoumali. V Kinsahse jsme měli být jen dva dny. Ve hře byla cesta vlakem v Kongu-Brazzaville z Pointe Noire do Brazzaville nebo opačně. Dokonce jsem na webu Kongo-oceánské železnice (CFCO) našel informaci, že osobní vlaky jezdí 2x týdně. Další informace posbírané na internetu už tak příznivé nebyly. Naopak. Do obnovy tratě zničené za občanské války se investuje minimálně, což zapříčiňuje časté nehody. K nespolehlivost a nepravidelnosti dopravy přispívají také občasné útoky rebelů, kteří se nesmířili s výsledkem občanské války. Proto jsme se rozhodli cestu vlakem absolvovat v Gabonu po trans gabonské železnici.

Trans gabonská železnice z Owendo do Franceville je jedinou velkou železniční tratí vybudovanou v subsaharské Africe v postkoloniálním období. Se stavbou bylo započato v roce 1974, první úsek z Owendo do Ndjolé byl zprovozněn v roce1978, dokončena byla v roce 1986. 648 km dlouhá trať byla primárně vybudována pro přepravu manganu z vnitrozemí do přístavu Owendo. Na objednávku gabonského ministerstva dopravy jsou provozovány i čtyři páry vlaků pro přepravu osob.

Společnost SETRAG, která železnici provozuje, bohužel neumožňuje zakoupit jízdenky online. Opustili jsme proto hotel v Libreville a s dostatečnou časovou rezervou se vydali na nádraží do Owendo. Nejmladší z nás se postavil do fronty na jízdenky, která se posouvala na africké poměry poměrně rychle. VIP oddíl, kterým jsme kvůli pohodlí chtěli cestovat, byl už vyprodán, a tak jsme se museli spokojit s 1. třídou. Milým překvapením bylo, že mně a kamarádovi byla po odevzdání kopie pasu poskytnuta sleva pro seniory. Vzpomněl jsem si na svou návštěvu Kapského města před dvěma roky, kde mi na lanovku na Kapský mys slevu pro seniory neposkytli pod směšnou záminkou, že nejsem občanem JAR.

Do odjezdu vlaku v 15 hod. zbývalo dost času na to, abychom zašli do nedaleké restaurace poobědvat a koupit jídlo na cestu. Ve vlaku není jídelní vůz a během čtrnáctihodinové cesty je roznášeno jen základní občerstvení. 15. hodina se blížila, takže jsme se vrátili na nádraží. 15. hodina minula a vlak nikde. Asi po půlhodině se na obrazovce v čekárně, kam nás pustili, přestože byla vyhrazena pro VIP, objevila informace, že odjezd vlaku bude opožděn, ale bez údaje o kolik. Během čekání přijely dva nákladní vlaky. Zpoždění vlaku na odjezdu se nakonec vyšplhalo na čtyři a půl hodiny. Tlačenice při nástupu byla velká, ale jízdenky byly na konkrétní místa, takže vše proběhlo bez hádek. Sedadla byla pohodlná a dala se sklopit, místa pro uložení zavazadel bylo dost. Jak jsme zjistili, rozdíl mezi 1. a 2. třídou byl jen v barvě sedadel. Během celé cesty tekla na toaletách voda a byl doplňován toaletní papír. Čistota ale během cesty, mírně řečeno, klesala.

Jak píšu výše, trať byla vybudována především pro nákladní přepravu. Bezpochyby i proto jsme v jedné stanice navýšili zpoždění o jednu hodinu čekáním, než projede nákladní vlak z protisměru. Zpoždění mělo ale přeci jen svou výhodu. Větší část cesty jsme absolvovali za denního světla, takže jsme mohli pozorovat okolní krajinu, byť rezervaci Lopé, po jejímž okraji je trať vedena, jsme projížděli za tmy.

Ve Franceville, cíli naší cesty jsme přenocovali a do Libreville jsme se vrátili letadlem, abychom pak pokračovali do Rovníkové Guinee, závěrečné etapy našeho středoafrického putování.