Trek kolem Alpamaya

Nevado Alpamayo 5947 m – není největší, není nejvyšší a dokonce k ní ani neproudí každoročně davy turistů, aby ji na vlastní oči spatřily. Přesto je jako magnet a mnozí o ní říkají, že je nejkrásnější horou na světě.

 

V blízkosti Alpamaya vede jeden z mnoha treků, které je možné v Peru absolvovat. Název dostal podle této Hory, přestože dominantním prvkem tohoto putování hora Alpamayo není. Je jím sousední monumentální vrchol Nevado Santa Cruz (6259 m).

Alpamayo trek leží v národním parku Huascarán, který je zapsán do seznamu světového přírodního dědictví Unesco. My si ho ale vybíráme úplně z jiných důvodů. Láká nás jeho odlehlost a nutnost být absolutně soběstačný. V horách není telefonní signál a až na výjimky žádní místní lidé ani turisté. A pokud chceme na vlastní oči vidět i legendární horu Alpamayo, musíme nejprve překonat několik sedel, jejíž výška se šplhá hodně přes čtyři tisíce metrů.

 

Mistryně v hodu hovnem

Na konci vesničky Hualcayán ležící v nadmořské výšce 3150 m nás vysazuje taxík, kterým jsme přijeli po několika hodinách jízdy z Huarazu. Na fotbalovém hřišti se pasou osli, ale jinak nikde ani noha. Ovšem než se stihneme před startem nasvačit, kvapem k nám míří chlapík, který požaduje 20 solů za trek. Zaplatíme, dojíme své svačiny, nahodíme velké batohy na záda a po cestě míříme vstříc několikadennímu dobrodružství do nitra And.

První den treku se nese ve znamení serpentin. Cesta se vine v nekonečných zatáčkách vzhůru k nebi a Hulacayán je pořád menší a menší. Cestou potkáváme mladou Peruánku se synem, jak pasou ovce, krávy, prasata. Mladá paní i její syn jsou velmi stydliví, povídat si nechtějí, tak se jen na sebe usmíváme. Po zhruba čtyřech hodinách docházíme k relativně rovnému a travnatému plácku ve výšce 4005 m. V domnění, že se jedná o kemp Los Cedros, se rozhodujeme zabivakovat. Podle množství hoven, které se kolem nás všude nachází, ho ihned přejmenováváme na Los Hovnos. Ovšem mýlíme se. Kemp Los Cedros se odtud nachází o tři sta výškových metrů výš a asi hodinu chůze, jak zjistíme druhý den.

Okolní zatravněné svahy přitahují i dobytek jedné postarší Peruánky. Žena je velmi milá a usměvavá. Dáváme se spolu do řeči a docela dlouho si krásně povídáme. Ale o čem hovoříme, netuším. Každopádně je to příjemný rozhovor. Až se obě dosyta vykecáme, jdeme si každá po svých.  

Naše stany zajímají krávy i ovce natolik, že neváhají sejít ze všech okolních svahů k nám na louku a trpělivě stát kolem nás a čumět. Občas se nějaké zvíře odváží jít i blíž a prozkoumat nečekané hosty.

V podvečer se paní, se kterou jsem si tak hezky popovídala, zjeví znovu. Marně se několik desítek minut snaží své stádo usměrnit. Nutno říct, že v hodu hovnem na cíl by paní určitě byla mistryní světa. Co hod, to zásah. Ale účinnost této metodě jaksi chybí. Se soumrakem pasačka zmizí neznámo kam, za to zvířátka pokračují ve své oblíbené činnosti. Stojí a hledí. Vydrží nás bedlivě pozorovat nejen celý večer, ale i celou noc a celé ráno. V okamžiku, kdy sbalíme své věci do batohu a vystoupáme pár desátek výškových metrů po cestě, pro ně kino končí. Ohlédneme se a na louce není kromě hoven ani památky po nějakém zvířeti.

 

Ztracený Polák pod nejkrásnější horou

Druhý úsek není dlouhý, za to je opět stále do kopce. Míjíme skutečný kemp Los Cedros, který je pro změnu plný divokých koní. Výhledy se s tím naším ale nedají srovnat. Louky pomalu mizí a nás čeká skalnatý traverz podél umělého vodního kanálu. Místo naše noclehu už vidíme, vypadá to kousek, ale přesto než do dnešního cíle dojdeme, pár ledových krup na nás z černého nebe spadne. Honem postavíme na příhodném a hlavně rovném místě stan a zalezeme se před další bouřkou schovat. V pauzách mezi sněhovými přeháňkami zjistíme, že jsme tak trochu Pat a Mat. Stan jsme si postavili přímo pod přepadovou hrází jezera Cullichoha (4628 m). K tomu, aby nás voda vypláchla, chybí asi deset centimetrů.

Ráno opět nahoru. Překonáváme sedlo Ososuri 4856 m a vzápětí druhé Los Cedros (4770 m). Tímto jsme konečně nastoupali do správné výšky. Teď už se budeme jen „pohupovat“ mezi 4000 – 4800 metry. Pravda, ono slovo pohupovat není úplně přesné. V praxi to znamená, že občas sestoupáme několik set výškových metrů dolů, vzápětí je zase vystoupáme nahoru, abychom je opět sešli dolů. Ale v takhle krásné přírodě to snad ani nikomu nemůže vadit. Proto tu přece jsme.

Čtvrtý den se dostáváme k oné bájné symetrické ledové pyramidě Alpamayo. Je skutečně krásná. I když docela malá. Dramaticky přes ni letí mraky, občas ji do svých závojů zcela zabalí, sem tam nechají vykouknout její vrcholovou špičku a občas se nám hrdě ukáže celá. Zkrátka paní hora.

Kromě podívané máme v táboře pod Alpamayem ještě i jiná povyražení. Ztraceného, zmrzlého, promočeného a zcela vyčerpaného Poláka, který rád využívá nabídku na půjčení suchého oblečení a na noc se vmáčkne do jednoho z našich stanů. Čaje mu dopřejeme dosytnosti, jídla jen trochu. Vzhledem k časovému skluzu jsme i my museli přejít na úspornější režim.

Ráno na mě čeká další překvapení. Rozespalá vylezu ze stanu a mířím za keřík na záchod. V tom proti mně leží velký had s bojově vztyčenou hlavičkou. „Had, had, honem foťák,“ halekám na ostatní. Zdeněk ale se svou panickou hrůzou ze všech plazů nevystrčí ze spacáku ani nos a raději pořádně zatáhne zipy stanu. Já, notně napumpovaná adrenalinem, se odvážně plížím k hadovi. Ten zůstává nehnutě v bojovém postavení. Aby ne. Není to totiž žádný had, ale roh zvířete.

 

Lamy a konečně maso

Z doliny Quebrada Alpamayo přejdeme 4820 metrů vysokým sedlem Gara Gara do nádherně zelené doliny Quebrada Mayopampa. Ohlédneme se za Alpamayem i obrovským Nevado Cruzem a na pár hodin vyměníme výhledy na zaledněné velikány za nekonečné zelené jihoamerické horské louky, na kterých se pasou obrovská stáda divokých koní. S deštěm v zádech přeskotačíme přes průsmyk Mesapata 4460 m, ze kterého se nám otevře výhled na masív Nevado Pucajirca a následně sklesáme spoustu výškových metrů do další dolinyQuebrada TayapampaCesta nás dovede až do vesnice Huyllca (4000 m). Slovo vesnice je asi trošku nadsazené. Huyllca je totiž tvořena dvěma skromnými chatrčemi. V jedné z nich bydlí mladý indiánský pár se dvěma dětmi. Jsou to po několika dnech první lidé, které potkáváme. Teda když nepočítáme toho ztraceného Poláka.  

Na rozsáhlých loukách si mezi stády lam, krav a ovcí postavíme své dva stany a přijímáme pozvání na večeři. Jsme rádi hned ze dvou důvodů. Za prvé nemusíme trávit dlouhé hodiny v dešti a bouřce ve stanu a po několika dnech se konečně dočkáme masa. Ve velmi skromném příbytku si pochutnáváme na do měkka uvařeném beranovi s bramborem a rýží. Po večeři nám nabízí otec rodiny ještě čaj. Ovšem ten si musíme donést svůj.

 

Je to sice dál, za to horší cesta

Před námi jsou poslední dvě sedla a pak už jen sestup dolů do civilizace. Volíme dobrodružnější variantu. V průvodci se doporučuje cesta přes sedlo Collota (4360 m), ale my se nechali zlákat variantou, kterou chodí místní. A výsledek? Je to sice dál, za to horší cesta. Do sedla jakžtakž trefíme, ale probrodit se k druhému sedlu dá zabrat. Chodník mizí v mokřadech, boříme se, nadáváme, a když už toho bloudění máme tak akorát dost, zahlédneme něco jako chodník na druhé straně údolí. Na protest shazuji batoh a sním železnou zásobu gumových medvídků. Mozek mi zaplaví cukr a už se na krkolomnou cestu nedívám tak černě. Ono to ve skutečně tak hrozné není, ještě trochu brodění, chození ve vysokých drnech trávy a pak už se napojujeme na chodníček. Jako mávnutím kouzelného proutku se objevujeme v posledním sedle tohoto treku ….. Podle informací pasáčka stačí jen seběhnout do vesnice…. A odtud už jezdí kolektivo do Pomamby. Pivo a kuře máme na dosah. Vidina normálního jídla nám dodává sil a my pádíme dolů, projdeme kolem prvních baráčků, druhých baráčků, stých baráčků a pořád to nevypadá, že by tu vedla nějaká silnice. Že bychom včera pasákovi nerozuměli? Zřejmě už to tak bude. Naše chabá znalost španělštiny nás dostala. Představa desetikilometrového pochodu do Pomamby nás zrovna nenadchne. Ale nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Nakonec se ukáže, že pasáček nám říkal, že až dojdeme do vesnice…., tak už stačí přejít přes kopec do vedlejší vesnice a odtud už kolektiva jezdí. Ještě tak hodinku a půl až dvě pochodujeme po něčem, co by si silnice sice říkat mohlo, ale vzhledem k četnosti závalů půdy tudy projede tak maximálně kolo. Cestou potkáme sympatickou bezzubou Peruánku, která loudí karamelky a poradí nám zkratku do vesnice. Cesta je tak prudká, že být tu trochu kluzko, nebylo by od věci se i trochu zajistit. My však máme sucho, tak z posledních sil sejdeme dolů a stopneme první kolektivo, na které narazíme. Za hodinu už sedíme v Pomambě na náměstí a připíjíme si místním 650 mililitrovým pivem, které nám dodá kuráže, takže ochutnáváme i další místní alkoholické nápoje. Zapadáme tak do davu, protože v ulicích a na náměstí jsou snad všichni obyvatelé města. Peruánci slaví zvolení nového prezidenta a my úspěšné ukončení treku.