Tři dny v Budapešti aneb Uhry pod vládou Hieronyma Bosche I. (od sv. Markéty přes druhou největší synagogu světa do sálů muzea Szépművészeti)

Když jsem se před časem dozvěděl, že v Budapešti na přelomu letošního jara a léta proběhne velká výstava Hieronyma Bosche, myslel jsem si, že někdo lehce žertuje (tedy já si to myslel trošku jinak, ale to by bylo na nepřístupnou hvězdičku). Zápůjčky obrazů největšího malíře všech dob totiž opravdu nepatří k nejběžnějším záležitostem. Poté jsem ale rychle nabyl přesvědčení, že je to holý fakt a že u této akce prostě nemohu chybět – zvláště když informace od lidí, kterým mohu důvěřovat, hovořily o nevšedním zážitku na skvělé výstavě.

Koneckonců v metropoli na Dunaji jsem poměrně dlouho nebyl (nepočítám-li relativně nedávný jednodenní výlet „na otočku“ kvůli Picassovi) a k vidění tady toho je pokaždé více než dost. Udělal jsem si orientační program na tři dny (každý den jedna priorita), domluvil se s jedním známým (přece jenom ve dvou se to lépe táhne), zajistil – s drobnou dopomocí synátora - vstupenky, ubytování i jízdenky … a jelo se. A nebýt celosvětově známé zločinecké organizace jménem České dráhy, klaplo by vše na jedničku (nutno ovšem doznat, že tentokrát něco ani ČD ovlivnit nemohly a ten zcela poslední vlak jel dokonce „na čas“) …

Zkrátka a dobře s dopravou to až tak neklapalo. Při obou cestách nás nečekaně (tedy při koupi jízdenek, při odjezdu už jsme byli znalí) zdržela výluka za maďarskými hranicemi, kde trať poškodila „velká voda“, ale vrcholem všeho byla jakási stavební výluka mezi Moravským Pískem a Přerovem při cestě zpět. Koneckonců začíná léto, lidé chtějí cestovat, tak proč jim to trošku nezkomplikovat a neotrávit je, že ano. Ať si pěkně raději sedí doma nebo využívají jiných dopravních prostředků …

Cestou jsme z oken nejvyššího patra maďarského regionálního vlaku (takový lepší Panther, ovšem se uzamčenými záchody) mj. pohlédli na vysoký kopec nad Dunajem, na kterém se tyčí starobylý visegrádský hrad (kolega se docela podivil, že jsme tam s Bobem před pár lety vyjeli na kole s bágly) a do Budapešti jsme nakonec dojeli kolem 13. hodiny, tedy s jen přibližně třičtvrtěhodinovým zpožděním. V rámci snahy o udržení kondice jsme vyrazili pěšky na hotel (necelé 2 km), ale ještě před tím jsme zaskočili k Markétě, tedy přesněji do kostela sv. Markéty. Z dálky vypadá jako typická románská stavba, zblízka je ta první třetina minulého století docela evidentní. Za návštěvu ovšem tato památka na stejnojmenném náměstí určitě stojí.

Pak už nás čekalo ubytování, jedno rychlé točené a hned jsme vyrazili za uherskými zážitky a poznáním. Vždyť před námi byla ještě pořád většina odpolední části středy 22. června 2022. Naše první kroky vedly na Náměstí hrdinů (Hösök tere), kde se nachází vstup do Muzea krásného umění (Szépművészeti múzeum). Tady jsme si koupili vynikající katalog Boschovy výstavy nazvané „Mezi peklem a rájem“ a domluvili se, že i když máme časovou vstupenku až na 13,00 hod., do stálých expozic muzea můžeme ve čtvrtek přijít hned na 10,00 hod. Tím byl vyřešen celodenní čtvrteční program a mohlo nám být jedno, jestli bude z nebe bouřit nebo pražit (nakonec platila druhá varianta).

Takže knihy na hotel a znovu do terénu. Cestou jsme viděli množství zajímavých - v minulosti jistě krásných i honosných a často secesních – domů, které ovšem většinou vypadaly jako týden po válce (zanedbané, špinavé, většinou s velkými kusy opadané omítky), sochu krásné Sissi (v pozadí za ní stál objekt připomínající Podkovu v Ostravě – Porubě) i baziliku sv. Štěpána (ta byla v plánu na pátek)

Hlavním programem prvního dne byla Velká synagoga (Dohány utcai Zsinagóga), tedy přesněji řečeno komplex tvořený druhou největší synagogou světa, židovským muzeem s archivem (Magyar Zsidó Múzeum és Levéltár), synagogou či chrámem Hrdinů ((Hősök zsinagógája), pozoruhodným Emanuelovým stromem židovských mučedníků (Emanuel-emlékfa, Magyar Zsidó Mártírok) a čestným Hřbitovem hrdinů (Hősök temetője).

Za poměrně vysoké vstupné 7.000 ft (podle kurzů v Šumperku to v den naší návštěvy bylo něco přes 470 Kč) jsme zde chvíli pomeditovali, prošli se přezlaceným gigantickým interiérem Velké synagogy postavené v maurském slohu a letech 1854 až 1859 (může se jen do přízemí, galerie největší evropské synagogy jsou uzavřeny), nahlédli do celkem prázdného Chrámu hrdinů a prošli si část židovského muzea (ze dvou pater bylo totiž přístupné jen to první). Nakonec nám zde na všechno stačila přibližně hodinka času.

Poté jsme si prošli židovskou čtvrť, objevili téměř jednovaječného dvojníka pražské Jubilejní neboli Jeruzalémské synagogy, o které se u nás říká, že je světovým unikátem, a vydali se zpět k hotelu. Čekal nás ještě zajímavý objev rozlehlé zahrady, ve které se nacházely „volně pohozené“ desítky jakýchsi uměleckých artefaktů. Bylo to něco mezi odlitky z Pompejí, pseudoantickými sochami z pažitů u podnikatelských vil a Olbramem Zoubkem. Později jsme zjistili, že se jednalo o Jahodovou zahradu (Epreskert), která je součástí Univerzity výtvarných umění.

Méně příjemným zjištěním byl fakt, že po 20. hodině je trošku problémem si dát v Budapešti točené pivo. A tak jsme se uskrovnili, u Vietnamců nakoupili pár plechovek a vrátili se na hotel. Nakonec jsme vzdali i noční focení a raději si chvilku pospali. Snídaně byly už od šesti, takže program na čtvrtek 23. června mohl být docela dlouhý.

A jestliže první den končil objevem soch v univerzitní zahradě, druhý den jsme odstartovali pohledem na pozoruhodnou skulpturu, která se nacházela přímo pod oknem našeho hotelového pokoje. Jakási půvabná víla se tam v lehké košilce vznášela pod korunou stromu, jehož větve spíše připomínaly dračí pařáty. Bližšímu zkoumání a lepší fotodokumentaci, bohužel, bránily lankové pojistky, které dovolovaly otevřít okna jen na úzkou větrací „štěrbinu“.  

Po vydatné snídani jsme se vrátili k univerzitní Jahodové zahradě a prohlídli si čtvrť plnou budov zastupitelských budov. Byly zde mj. velvyslanectví Ruska, Chorvatska, Jižní Koreje nebo Kyrgyzstánu a většina z nic připomínala italské šlechtické paláce. Pak už jen krátká procházka po Náměstí Hrdinů s Památníkem tisíciletí a postavit se před Muzeum Szépművészeti. To otevřelo přesně v 10,00 hod. a my dovnitř „pronikli“ mezi prvními deseti. Při vstupu do muzejních expozic jsme se dokonce posunuli na medailové příčky.

Čekaly nás postupně první muzejní expozice, tedy tzv. Mramorový sál, Renesanční sál (různé italské středověké artefakty) nebo Románský sál (kopie raněkřesťanského chrámu ravennského typu s portály z Freiburgu a Rumunska). A protože byl Michelangelův sál uzavřen, opustili jsme přízemí a vydali se o podlaží výše. Zde se mj. nachází skvělá expozice natźvaná Evropské umění 1250 až 1600. A i když se to nezdá, pobyli jsme tady téměř do 12,45 hod. … a stejně jsme neprošli zdaleka všechny sály. Na mnoha místech nás oslovila díla – min. pro nás – zcela neznámých mistrů, někde se naopak jednalo o jména všeobecně proslavená, uznávaná … a někdy i lehce přeceňovaná. Sice se v některých případech jednalo o dílenské práce, ale i tak se na popiskách střídala i jména jako Cranach, Holbein, Giorgione, Raphael, Brueghel, da Vinci nebo El Greco.

Potom již konečně nastal dlouho očekávaný čas a my vstoupili do té části muzejních prostor, kde probíhala výstava Hieronymus Bosch: Mezi peklem a rájem. V té chvíli jsme ovšem ještě zdaleka netušili, jak moc je dobrá …