Trilho dos pescadores – pěšky podél pobřeží jihozápadního Portugalska

Během 8 dní jsem prošla značnou část treku Trilho dos pescadores, příště bych si to rozhodně natáhla a prošla ho celý. Je to nejkrásnější trek, který jsem doposud prošla, a trošku se bojím, že ho jen tak něco nepřekoná. Již několik lidí jsem k jeho projití inspirovala, budete mezi dalšími?

Moje cesta začínala v Sagres na samém jihozápadu Portugalska a končila v Porto Covo. Až na trase jsem zjistila, že 90% lidí ji chodí ze severu na jih, ale ničemu to nevadilo, nejde o poutní cestu, která by byla značena jen v jednom směru.

Ubytování jsem řešila v jedno- až dvoudenním předstihu a vždy jsem našla něco s přiměřenou (čti spíše nižší) cenou, ať už hostely, které se nachází hlavně v surfařských oblastech, nebo skromnější pokojíčky v malých penzionech.

Sagres – Vila do Bispo:

Počasí je aprílové, ještě než stihnu dojít z hostelu k pevnosti, prvně zmoknu. Nejhorší průtrž přečkávám v telefonní budce. Cesta k majáku hezky utíká, zanedlouho se ocitám na výběžku, kde to působí jak konec světa. Počasí je všelijaké, neskutečně fouká a hluboko pode mnou vřou vody Atlantiku. Vzhůru na sever. První část trasy je podél oceánu, o výhledy a vichr není nouze. Postupně přichází ještě další čtyři slejváky, rychlé, avšak intenzivní. Navíc se peru s větrem o pláštěnku, nejprudší déšť přečkávám ve dřepu v jakémžtakémž závětří keře. V druhé polovině dnešní etapy se počasí umoudřuje, zato však přicházím o výhledy na vodu, cesta se tedy pro mě stává nudnější.

 

Vila do Bispo – Carrapateira:

Dnešní porce je vnitrozemská s mírnými kopečky, krajina je notně vyschlá, řeka je jen na mapě, ve skutečnosti potkávám jen suché koryto. Cestou zkoumám korkovníky, pro nás zcela neznámý strom, zde však typický. V městečku si nechávám věci na ubytování a vydávám se k moři. Přicházím na poušť, všude duny, neskutečné hromady písku. I tady má být řeka, místo ní je to však nekonečná pláž. Neskutečné, rozhodně to za další nachozené kroky stojí.

 

Carrapateira – Aljezur:

I dnešek je vnitrozemský, ale v dalších dnech už bude líp. Už se na tu cestu po pobřeží zatraceně těším. Pohybuju se téměř mimo civilizaci, na nebi se zase honí mraky, vypadá to na další souboje s pláštěnkou a možnostmi schovat se někde u kávičky tu rozhodně neplýtvají. Nakonec je z toho jen jedna slabší přeháňka a i ta kavárnička byla, na mapě jsem ji přehlédla, o to milejší to bylo překvapení.

 

Aljezur – Odeceixe:

Budím se ještě před budíkem zimou, noci a rána jsou tu velmi chladná. Vyrážím zachumlaná v bundě, během dopoledne se však sluníčko činí a nastává vedro. Pro mě ideál, funguju na solární pohon. Prvně se ztrácím, rozcházejí se informace na mapy.cz a na rozcestníku. Rozhoduji se věřit českému zdroji a neprohloupila jsem, pohodlná cesta podél zavlažovacího kanálu a navíc získávám doprovod. Na kraji vesnice si mě vyhlédl čtyřnohý kámoš a rozhodl se jít se mnou vyvenčit. Dělá mi společnost skoro čtyři kilometry a pak bez rozloučení mizí za svými. Před Odeceixe přicházím ke krásné pláži, na které se do oceánu vlévá řeka, opravdová, tahle není jen na mapě.

 

Odeceixe – Zambujeira do Mar:

Dnes mě čeká kratší etapa, tak si ráno krásně přispím. Vracím se k moři a oné řece a zjišťuji, že to nebude ta slavné, za odlivu z ní moc nezbylo… Téměř celý den je to podél pobřeží, takže jsem nadšená. Vzhledem k množství času si dělám delší pauzu s knihou na pláži, tenhle způsob turistiky si nechám líbit J. Zde si dovolím i doporučit hostel Hostel Nature, moc příjemné a útulné místo. Za přidanou hodnotu považuji víno, které je volně k dispozici ve společných prostorách, a které naprosto plní svůj účel – sbližuje. Tohle byl rozhodně nejspolečenštější večer na trase. Slečna na recepci mi pomáhá rozplánovat zbylé dny, abych v Porto Covo dobře chytila autobus do Lisabonu, tahle holčina z Německa sama trasu prošla a tak se jí tu zalíbilo, že už tu zůstala.

 

Zambujeira do Mar –Almograve:

Turisty v protisměru jsem byla varována, že to bude makačka, že se jde celý den hlubokým pískem. Když chlapi v pohorkách a sněžných návlecích viděli, že se chystám jít v sandálech, ťukali si na čelo. Za mě naprosto ideální obuv, písek se plynule proséval botou a šlo se krásně. Kdybych se nenechala vystrašit náročností, klidně bych spojila dnešní a zítřejší krátkou etapu v jednu. Ale alespoň mi oba dny zbývá čas na poflakování se na pláži.

 

Almograve – Vila Nova de Milfontes:

Už se mi to chýlí, dnes jen cca 10 km, což je pohoda, tělo už si dávno zvyklo na celodenní chůzi s batohem na zádech. Zbývá tedy víc času na kochání se a povalování.

 

Vila Nova de Milfontes – Porto Covo:

Poslední den, od zítřka už městská turistika po Lisabonu s poloprázdným batohem. Uteklo to hrozně rychle, ani mi nepřijde, že jsem na cestě už týden a v nohách mám přes 150 km. Do Porto Covo dorážím asi hodinu před odjezdem předposledního autobusu. Prodej jízdenek jsem nenašla, v baru na zastávce mi taky nedokáží poradit, tak věřím, že mi lístek prodá řidič. Chyba lávky, řidič mi vysvětluje, že lístky se prodávají ve městě v trafice/knihkupectví, a že na mě rozhodně čekat nebude. Ještěže tam mám tu rezervu dalšího autobusu…