Trosky
9.6.2007
Trosky
Konečně zase jeden den volna a tak proč alespoň nevypadnout na pár hodin někam do přírody. Tentokrát volba padla na Trosky neboť já už tam nebyl hodně dlouho a Šárka naposledy prý když byla hodně malá. Vlakem jsme se dokodrcali až do stanice Ktová a odsud už hezky po svých až na vrchol kopce, který je opatřený těmi dvěmi známými věžemi, zvanými Bába a Panna. Sluníčko nás ani na chvíli nenechalo nepochybách, že se nám tento výstup pokusí co nejvíce znepříjemnit. Bodejť, vždyť je červen a kdy jindy by mělo svými paprsky spalovat, když né teď. Ale nám to nevadí, stokrát radši ať svítí a pere do nás to svý léto, než aby pršelo. I když nejde o žádný Himalájský převýšení, tak cesta vedoucí poli a jen občas lesem, dokáže člověka pěkně vyždímat.
Po dosažení vstupní brány do hradu, jsme využili kohoutku s vodou, který byl rafinovaně umístěn na protilehlé zdi. Nejspíš sloužil majitelům psů, aby jim mohli napustit trošku té blahodárné tekutiny, ale to nám vůbec nevadilo a nejen nám. Šárce napouštím do klobouku její malé soukromé jezírko, které ovšem okamžitě vylévám na svojí hlavu, toto opakuji několikrát, jen tu hlavu střídám, chvíli já, chvíli Šárka. No a když už jsme patřičně osvěženi jdeme se na vrcholek věže rozhlédnou po okolí. K mému překvapení je zpřístupněna i věž zvaná „Baba", což dřív nebývala, do kraje se dalo rozhlížet jen z „Panny" a to ještě ne úplně až z vrcholu. Jak se dozvídám z místní tabule tak „Baba" byla opatřena dřevěným schodištěm a vrcholovým Ochozem v roce 2000, no je vidět, že jsem tu opravdu nebyl pěkně dlouho. Neuvěřitelně překrásný výhled se nám díky dnešnímu počasí naskytl. Měli jsme celý Český ráj jak na dlani. Za příznivého počasí, lze odsud prý spatřit například Prahu, Mladou Boleslav, Turnov i Rovensko pod Troskama, dále pak České středohoří, Lužické a Jizerské hory a i Krkonoše. Něco z toho jsme zahlédli, ale tu Prahu jsem asi neviděl.
Když jsme se dosytosti vynadívali, rozhodli jsme se poctít naší návštěvou i tu protilehlou vyhlídku na „Panně", aby jí to nebylo líto. Ale zjistili jsme, že zní ten výhled už není prostě takový jako z „Baby". Takže ahoj Trosky mi pokračujeme dál. Hned pod Troskami je restauračka, kde jsme lehce poobědvali, doplnili tekutiny a vyrazili směrem, jakým jiným, než Jinolice. Někdy mě to přijde, že všechny cesty vedou do Jinolic a né do Říma jak je milně uváděno v různých průvodcích. Cestu ani popisovat nebudu, protože je pořád a stále stejná, jen ve zkratce, přes Dolní mlýn, Mladějov, Pařízek, Prachovský skály dojdete až do kempu zvaného Jinolice.
Trošku bych se pozastavil u Mladějova. V místním restauračním zařízení člověk vždycky zažije spoustu neuvěřitelných dobrodružství. Vyprávím Šárce pár let starou příhodu, kdy jsme si chtěli zrovínka v téhle hospodě dát plněný bramborák a vrchní odběhla, že nám ho donese a po chvíli se vrátila, že už není a mi na ní teda co prý je? A ona že svíčková je určitě a tak mi teda že by jsme si ji jako dali. Po chvíli vidíme vrchní jak míří k našemu stolu, nic nenese a tváří se tak nějak provinile, v tu ránu nám to došlo, svíčková taky není. Tak se znovu ptáme, co opravdu, ale opravdu máte, protože mi už máme docela hlad? A ona, že prý se dívala a že je tam ještě guláš. Tak sem sním, mi na to. Když se po chvilce vrátila, že je tam jen jedna porce, nezbylo než dát vale této hospodě.
Ale abych v těch příhodách nechodil daleko, tak mám i jednu z letošního roku, zhruba někdy z dubna. Sedíme opět v Mladějovské hospodě, poloprázdné, asi tak ve čtvrt na tři odpoledne. V tom se rozletí dveře a do sálu se vřítí asimetrická (asi metr na výšku a metr na šířku) starší paní. A už od dveří spustí. „Tak nás tady máte, trošku jsme se zdrželi, ale už jsme tady a všichni mají obrovskej hlad, tak doufám, že je všechno připravený?" Vrchní kouká jak když nadloube volovi. Nechápavě kroutí hlavou. A Paní pokračuje. „To víte než vždycky ty důchodce nasoukám do autobusu a než se usadí a než se zase zautobusu vysoukaj, no ale hlavně že jsme dorazili" Konečně se vrchní vzpamatoval. „Paní já nevím oč vám jde?" „Jak to že nevíte vždyť mám tady objednáno padesát obědů" na to paní. „No tady rozhodně ne? Já jsem tu majitel a musel bych o tom něco vědět" končí hovor vrchní. Paní se hold sekla o jednu vesnici a o jednu hospodu, to se stane.
Ale jinak je ten Mladějov krásný místo kam se člověk při toulkách „rájem" rád podívá.