Turecko – VII. část (Fethiye, Kayaköy, Fethyijská stezka, Ölüdeniz, Lýkijská stezka, Fethiye)

Úterní, poslední zářijové ráno začínáme snídaní na pokoji, jelikož máme ještě nějaké domácí zásoby a poté odcházíme na autobusové nádraží. Zde nás však nasměrují na nedalekou zastávku před vchodem do obchodního domu Carrefour, odkud v 9 hodin 15 minut odjíždíme v dolmuşu, který patrně přijel ze starého autobusového nádraží v centru města. V těchto situacích nám vždy dobře poradili místní, byť doba odjezdu se těžko zjišťuje. Ale když řeknou: „jede to z tohoto místa“, tak se vyplatí počkat, jelikož dolmuş vždy za nějakou rozumnou dobu jede. Samozřejmě, když by člověk věděl přesně trasu, po které jede, tak může kdekoliv mávnout a řidič zastaví.

Za půl hodiny vystupujeme na konečné. Jsme na místě, které se jmenuje Kayaköy (Kaya Köyü). Dle zjištěných informací by se mělo jednat o pozdně středověké město duchů, ve které se proměnila do té doby normálním životem žijící obec po výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem v důsledku řecko-turecké války v letech 1919-1922.

Vítá nás tady sice více než čtyři sta prázdnými kamenných domů rozkládajících se na horském svahu, které tehdy museli opustit v rámci akce „stěhování národů“ převážně ortodoxní řečtí křesťané, ale kromě toho je zde dnes také pokladna a již první dva autobusy plné turistů. Musím říct, že jsem si Kayaköy představoval trochu jinak. Před odletem jsme totiž četli na internetu zprávu, že Turecko chce pronajmout toto město duchů, z kterého zmizel život už před desítkami let. Proto jsme se tam také vydali. Chátrající kamenné domy měnící se v ruiny a také pozůstatky sakrálních staveb jsme zde sice našli, ale ticho a mrtvo nikoliv.

Jedná se určitě o jedno z nejdramatičtějších a nejdojímavějších míst na tureckém pobřeží, které vypovídá o lidském utrpení. Toho si je vědoma i turecká vláda, která se rozhodla nabídnout Kayaköy k pronájmu na dobu 49 let, během níž by mělo dojít k rekonstrukci některých objektů, vybudování turistického zázemí včetně ubytovacích prostor a tudíž k výraznějšímu zájmu návštěvníků. Aukce, na níž má Kayaköy získat nájemce, měla proběhnout 23. října. Jak to dopadlo, nevím. Myslím si ale, že by tímto rozhodnutím mohlo Kayaköy ztratit svoji autentičnost a originalitu.

Prohlížíme si tudíž informační tabuli, kde jsme si zvolili výlet po Fethyijské stezce. Začátek vede skrz zmíněné město a tak po nás nejprve pokladní požaduje vstupné 5 TL. My jí však vysvětlujeme náš záměr a tak si posléze prohlížíme lokalitu bez placení. Městečko leží v kopci a zmíněná stezka vede skrz něj. Fotografujeme, rozhlížíme se a ochutnáváme plody jednoho fíkovníku. Kromě domů jsou zde také pozůstatky baziliky Panayia Pyrgiotissa z roku 1888, nejvýznamnější ze třech místních kostelů. Město opouštíme až na jeho horním konci, kde vcházíme do nízkého borovicového porostu. Užíváme si poslední pohledy na Kayaköy a okolí. Brzy totiž přicházíme do sedla, ze kterého následuje příjemná chůze lesem s úžasnými vyhlídkami na malebnou mořskou zátoku Soğuk Su a ostrůvek Gemile.

Pokračujeme a za chvíli se nacházíme u zajímavé soutěsky se skalkami porostlými borovicemi. Před námi se objevují první výhledy na lagunu s pláží, kam bychom chtěli dojít. Následuje tudíž prudší sestup dolů k moři a přibližně po čtyřech kilometrech přicházíme v půl dvanácté k vodě. Je rozhodnuto, na koupel jsme se těšili. Lehce nasyceni historií a mírně znaveni horskou túrou se noříme do mořské vody, která je v této zátoce na můj vkus až nezvykle teplá. V pravé poledne vaříme o kousek dál oběd a po jeho spapání pokračujeme v chůzi směrem k Ölüdeniz, což je jedna z nejznámějších pláží v této části Turecka. A je to poznat. Lidí, restaurací a hotelů je tady více než dost.

Zdejší hlavní atrakcí pro turisty je "Ölü Deniz" - Mrtvé moře. Téměř dva kilometry dlouhý výběžek země změnil část moře v lagunu, kde může člověk ve stínu stromů odpočívat, slunit se či koupat. Dneska bychom tady ale zakopávali o lidi, tak tuto procházku vynecháváme. Již před polednem, když jsme se při našem putování rozhlíželi z jednoho místa na nedalekém kopečku, tak bylo vidět, že je tady hlava na hlavě. V průvodci jsem se dočetl, že vlastní zátoka byla vyhlášena za národní přírodní rezervaci, díky čemuž je zde zakázáno například stavět. Mne to ale tak nepřipadá. Hotelů a různých turistických vymožeností je zde více než dost. Pod pojmem „vychutnávat si v přírodní rezervaci jedinečnost zátoky“ si představuji zcela něco jiného.

Franta, coby zkušený paraglidista, pozoruje vznášející se i přistávající lidi. Strmé svahy nedaleké Hory Baba Dag využívají k seskokům vyznavači paraglidingu. Asi není problém si zde zakoupit let a poté si s instruktorem vychutnávat tento adrenalinový zážitek. Paragliding v Ölüdeniz je určitě velmi vyhledávanou záležitostí pro jedinečné panorama, které nabízí jak pohled na zátoku, tak i na okolní pohoří. Alespoň tak soudím podle množství lidí, kteří si zaplatili tento zážitek i těch, co se o ně starají. Kdo má vlastní licenci, ten si tady může za poplatek létat sám. My však zůstáváme na zemi a jdeme až na konec pláže, kde se znovu koupeme. Voda je teplá, čistá, prostě úžasná.

Mezi městem Fethiye a modrou lagunou Ölüdeniz jezdí celý den dolmuşy. My se ale zatím jejich služeb nechystáme využít. Ve 13 hodin 45 minut odcházíme po schodech, které vedou na konci pláže nahoru k silnici. Záhy však zjišťujeme, že chodník končí u zavřené branky, a tudíž musíme improvizovat, abychom se dostali ke komunikaci. Když se nám to podařilo, tak vidíme, že jsme zde správně. Restaurace sice žádná, ale před námi je ukazatel, který oznamuje začátek výstupu na horu Baba Dag a následně také putování po západní části slavné Lýkijské stezky. Anglický název treku zní „Western part of Lycian Way and Baba Dag Summit“ a kdyby chtěl člověk absolvovat celou trasu, musel by si na to vyčlenit 3 až 4 dny, jelikož se jedná přibližně o 60 km a také značné převýšení. Nejvyšší bod se nachází v nadmořské výšce 1.969 metrů. Kdo by chtěl projít celou legendární Lýkijskou stezku, po níž lze putovat směrem na východ, tak by musel počítat nejméně se třemi týdny. Hornatá a rozeklaná oblast starověké Lýkie se totiž rozkládá jižně od linie vedoucí zhruba mezi městy Köyceğiz a Antalye. Trasa dlouhá 509 km je značená červeno-bílými značkami, které ale nejsou tak husté jako v Česku a občas dokonce chybí, což můžeme potvrdit.

Nádherně položená hora Baba Dag (1.969 m.n.m.) je ideálním cílem pro ty, kteří se v Turecku nechtějí příliš vzdalovat od moře, ale současně je láká výšlap na nějaký kopec. Západní svahy vrcholu, který byl nazýván v antických dobách Mt. Cragus, se prudce zvedají přímo od mořského břehu. Od silnice stoupáme po několika stupních kamenného schodiště, které po chvíli mizí ve stínu olivového háje. Okolo nás vidíme divoce rostoucí stromy, které jsou mnohem menší a mají i drobnější plody. Kromě olivovníků se objevují i myrty či vavříny. Chtěli bychom objevit fíky, ale nikde je nevidíme. Orientace není vůbec jednoduchá, jelikož vyšlapaných stezek ztrácejících se v nízké, ale husté vegetaci, je zde mnoho a značení žádná sláva. Několikrát hledáme tudíž nejschůdnější možnost, jak pokračovat. Záhy zjišťujeme, že výstup v tento čas je kvůli nezvykle velkému převýšení mnohem náročnější, než na jakoukoli stejně vysokou horu ve vnitrozemí. Výšlap je vzhledem k spalujícímu slunci neskutečnou nádeničinou, která by šla shrnout slovy „pot, slzy a krev“. Ze stezky šplhající do strmého svahu se nám ale naskýtají úchvatné výhledy na slavnou pláž Ölüdeniz, úžasné moře, ostrůvky roztroušené po mořské hladině i do míst, odkud jsme dopoledne přišli.

Následuje krátký zajímavý úsek překonávající menší skalnatou rokli. Jedná se o terén, který si vyžaduje drobné horolezecké dovednosti. Nevěřím, že tuto klasickou výstupovou trasu ještě někdo v současnosti používá. Blahodárný stín nám poskytuje až menší borový les, kterým vede následně cesta a odkud se nám nabízí poslední romantické výhledy na moře.

Na plošině za ním vidíme zajímavé pastevecké přístřešky. Zde se začíná pěšina stáčet více do vnitrozemí a my pomalu přicházíme na poměrně dobře schůdnou turistickou cestu, takovou menší silnici, která pokračuje do osady Kirme. Na internetu jsem četl, že celý výstup na dominantní kopec Baba Dag (Babadag), který je jednou z nejvyšších hor na pobřeží Egejského moře, představuje pochod v délce asi 13 km. Je nám jasné, že to není náš dnešní případ. To, co jsme předchozí hodinu absolvovali, stačilo a tak se vydáváme v protisměru do vesnice Hisarönü, která plynule navazuje na Ovacik. Na první pohled to vypadá, že kdysi menší vesnice, je dnes složena pouze z penzionů a menších hotelů.

Po příchodu na hlavní silnici nám zastavuje dolmuş, ze které vystupujeme v půl čtvrté ve městě Fethiye. Vody jsme sice měli s sebou dost, ale tělu chybí jiná tekutina. A tak není divu, že neodmítáme nabídku jednoho velice zajímavého místa. Restaurací to určitě nelze nazvat. Spíše je to dvorek, kde je všechno možné i nemožné. Ale také jsou nám majitelem přineseny dvě židle a tak u stolku vedle různého harampádí i motorek popíjíme lahvové pivo.

Následně se naše cesty rozcházejí. Franta se vydává na pláž. V průvodci jsme měli napsáno, že Fethiye je ohraničena na jedné straně nově přestavěným přístavem a na druhé dlouhou pláží zvanou Çalış Beach. Na křižovatce je také ukazatel, tak proč se tam nevydat. Já jdu na hotel, kde nechávám nějaké věci a pokračuji si prohlédnout ještě nějaké zajímavosti. Dnešní Fethiye se rozkládá na místě starověkého lýkijského města Telmessos, které svého největšího rozkvětu dosáhlo ve 4. stol. př. n. l.. V té době se zde také nacházela proslulá věštírna, kde žádal o rady například Alexandr Veliký. Z historie města je zajímavé i to, že nebylo původně členem Lýkijské federace a dokonce proti Lýkům jednoho času i bojovalo.

Ve městě i jeho okolí se nachází skalní hrobky i další památky. A orientace není kupodivu vůbec složitá. Jdu do kopce jednou z uliček a záhy vidím před sebou skalní stěnu prošpikovanou lýkijskými skalními hrobkami, které na mne působí velmi zvláštním a velkolepým dojmem patrně také kvůli svému umístění přímo na okraji města. Objevuji první ve skále vytesaný hrob, vyskakuji na zídku a jdu do svahu. Abych se dostal až dovnitř ke dvěma vyhlédnutým skalním hrobům, tak to chce trochu lezení, ale odměna se dostavuje. Prohlídka jejich interiéru i výhledu do okolí jsou úžasné.

Následně se vydávám k třetímu, který se jeví dostupnější. Vede k němu totiž schodiště. Nejsem zde sám, po cestě potkávám tři suchozemské želvy a také japonské turisty. Amyntova hrobka dostala své jméno díky vrytému nápisu „Amyntou tou Ermagiou“, což znamená „Amyntas, syn Hermagia“. Krytý přístřešek hrobky zdobí dva jónské sloupy podpírané trojúhelníkovým sedimentem s rytinami, které imitují fasádu chrámu. Při detailním průzkumu zde může člověk také objevit napodobeniny bronzových hřebů, kterými se pobíjely rámy dveří. Po následném sestupu nacházím dole pod schodištěm pokladnu. Vstupné 5 TL však již nikdo po mne nechce. Musím říct, že tentokrát jsem v tom nevinně. O tom, že se zde platí za prohlídku, jsem opravdu nevěděl.

Opouštím místo, které je dalším dokladem o tom, že Lýkie je oblast s velmi bohatou historií. Vždyť také první písemná zmínka o Lýkii a jejích obyvatelích pochází již od nejstaršího známého řeckého básníka Homéra, který v Iliadě o nich píše v souvislostech s útokem na Tróju, kdy byli spojenci Trójanů. Na začátku období antiky (asi 7. stol. př.n.l.) existovalo v oblasti asi 20 měst, jež tvořily městské státy, aby následně založili Lýkijskou konfederaci s jednotnou zahraniční politikou. V následných obdobích se na území Lýkie jako vládci vystřídali Peršané, Řekové, Alexandr Veliký i Římané.

Jsem rád, že jsem se na toto místo vydal, jelikož mne naprosto fascinovalo. Vidět tak zblízka skvostné starověké náhrobky z dob starobylé Lýkie vytesané přímo ve skále, které přečkaly více než dva tisíce let, je opravdu nevšední zážitek a krásná podívaná. Detaily vytvořené v kameni jsou v některých případech ve velmi dobrém stavu, jejich obraz je nadčasový, nemohl být totiž naštěstí ukraden. A být na tomto místě sám a neslyšet u toho ruštinu, je takový malý bonus navíc. Pohled na fasády některých hrobek může člověka trochu mást, jelikož vypadají jako řecké chrámy. Čím honosnější, tím v nich odpočívali asi ostatky bohatších lidí. Je vidět, že vstupy do skalních hrobek byly kdysi násilně porušeny a vnitřky patrně vykradeny. Toto místo je možné obdivovat i večer, kdy je zajímavě nasvíceno.

Času mám dost a tak chci navštívit ještě pozůstatky zdejší středověké pevnosti. Není ale vůbec jednoduché se tam dostat skrz slepé uličky. Komunikace s místními probíhá výborně, ale moc jsem se toho nedozvěděl. Brzy však přicházím na úpatí kopce, na kterém vlaje turecká vlajka. Jsem tady dobře. Nejprve si dole ve skále prohlížím další skalní hrob a poté šplhám na vršek, kde se nachází pozůstatky hradu. Ruiny johanitského hradu z dob křižáckých výprav jsou sice zajímavé, ale více mne uchvacují pohledy na město, jeho okolí, moře a Tyrkysové pobřeží. Lepší místo na rozhlížení v okolí ani snad není.

Před odchodem si ještě prohlížím trasu budoucího mého pochodu. Slíbil jsem totiž Frantovi, že za ním přijdu na pláž, kde se on bude koupat a opalovat. Je pravda, že žádnou výraznou takovou plochu nevidím, ale když Franta řekl, že tam pláž je, tak tam musí být. Z hradu slézám opačnou stranou a tentokrát jsem na žádnou pokladnu nenatrefil, tudíž je sem vstup zdarma.

Procházím starší částí města k moři, kde to již znám z minulého večera. Této části Fethiye dominuje přístav. Atmosféru místa dotváří velký počet menších loděk i rozměrnějších lodí. Většinou se jedná o rybářská plavidla, ale podle průvodce by zde také měly kotvit lodě převážející chróm a rajčata.

Pokračuji po promenádě, která je neskutečně dlouhá a možná ještě delší. Jedna výletní restaurace vedle druhé. Mne však zaujal památník. Je jiný než ten, který jsme viděli včera, ale také zajímavý. Dominuje mu bysta tureckého vojevůdce i státníka, zakladatele a prvního prezidenta Turecké republiky Mustafa Kemala Atatürka (1881-1938). Okolo něho jsou další významné osobnosti především z dob Osmanské říše (1299 – 1922), například Yunus Emre (1240-1320), Osman Bey (1258-1326), sultán Selim (1470-1520), sultán Sulejman (1495-1566) a mnoho dalších.

Postavu nebo obraz Mustafa Kemala alias Atatürka neboli otce Turků nevidíme poprvé. Lidmi je zde uctíván a nedají na něj dopustit. Hanobení jeho osoby nebo odkazu je považováno za velmi závažný zločin.

Tento generál, který se narodil v Soluni, ubránil po první světové válce zbytky Osmanské říše před okupací ze strany vítězných mocností. Kdybych potkal v Turecku znalce dějin a především osoby Mustafa Kemala, tak by to mohlo být zajímavé, samozřejmě za předpokladu, že bychom se nějakým jazykem domluvili. Při cestě po Německu se u Mustafa Kemala projevily následky holdování alkoholu, a proto vyhledal lázně. A ne jen tak ledajaké. Tato nejvýznamnější postava turecké moderní historie se totiž v červenci roku 1918 léčila v Karlových Varech. Játra si asi nedal do pořádku, ale pobyt v Karlových Varech měl na něj údajně velký vliv, jelikož se tady mimo jiné seznámit se západním způsobem života. A to ho určitě mohlo ovlivnit, když v roce 1923 založil první muslimskou republiku na světě. V ústavě byly zakotveny prvky sekularismu, parlamentní demokracie a další, do té doby neznámé a nevídané reformy. Právě otázka sekulárního postoje, spočívajícího v odloučení státní moci od náboženství, je i dnes častým námětem volebního boje v Turecku.

Pokračuji, ale nohy již začínají bolet. V dáli vidím konec promenády, ale pláž nikde, Franta nikde. Nakonec přicházím až k majáku, kde končí město a začíná divočina. Kam mé bystré oko dohlédne, tam se určitě písečná pláž nenachází. Z nostalgických důvodů jsem ještě vlezl do moře, i když to nebylo nic moc. Pohledy rybářů a kolemjdoucích ale stály zato. Avšak poslední mořská koupel se nemůže vynechat.

Nepamatuji si to úplně přesně, co tam na křižovatce, kde jsme se s Frantou odpoledne rozešli, bylo napsáno. „Lido“ znamená v překladu koupaliště, „plaj“ je pláž. Vypadá to ale, že se všichni lidé ze zdejších hotelů nechávají vozit k moři na slavnou pláž Ölüdeniz. Podle mapy by patrně nejbližším místem ke slunění a koupání ve směru, kterým jsem se vydal, bylo letovisko Caliş vzdálené asi 5 km.

Jdu zpátky a osud tomu asi chtěl, že jsem šel právě tudy, kudy jsem šel. Záhy totiž spatřuji ty pravé nefalšované trhy, kde nakupují místní. Je totiž úterý, den, kdy ve městě Fethiye probíhá hlavní trh, na který sem přijíždějí vesničané z okolních oblastí se svým zbožím. Nevím, zda je správné turecké označení tohoto místa „çarşi“ nebo „pazar“, ale to není důležité. Spěchám pro Frantu, jelikož se bude brzy stmívat a prodejci se chystají končit.

K vděčným zážitkům z dovolené v Orientu patří totiž nakupování. Uličky a volné plochy podél obou břehů řeky jsou přeplněné nejrůznějším zbožím a lákajícími prodavači. A tak nakupujeme a smlouváme. Já koření, Franta navíc meloun a ořechy. Poté se ještě chvíli procházíme tržištěm a pozorujeme výřečné prodavače i nakupující lidi. Mnohdy je to úžasné obchodnické divadlo. Majitelům stánků i překupníkům nelze upřít umění prodávat. Tato tradice patří k turecké kultuře stejně neodmyslitelně jako čaj. Neskutečný halas a pokřiky trhovců, barevné zástupy okolo nás se deroucích nákupuchtivých lidí a cvrkot tržiště, který však pomalu s přicházející tmou ustává.

Odcházíme okolo přístavu najít směnárnu a poté již hledáme místo, které jsme si již včera určili pro dnešní večeři. Velké ploše dominuje ohromný pult s chlazenými čerstvými rybami, kde prodává současně několik lidí. Ti se samozřejmě překřikují a snaží se přilákat k sobě potenciální zákazníky. Vybrat si z neskutečně bohaté nabídky není jednoduché. Člověk by chtěl ochutnat skoro všechno. Když jsme se shodli, že si dnes dáme „lokal kalamary“ a tuňáka, nastává fáze smlouvání. Spokojeny jsou obě strany a tak odcházíme ke stolu, přičemž i v tuto chvíli se nás snaží „ulovit“ naháněči z různých restaurací. My však jdeme neomylně do míst, kde jsme seděli včera a kde jsme si domluvili slevu na pivo a cenu za úpravu mořských potvor. Večeře nemá chybu, k rybám nám samozřejmě přinášejí talíř zeleniny a chléb. Takové dobroty bych mohl častěji. Na pokoj přicházíme hodinu před půlnocí.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-vi-cast-agullu-kas-gelemis-patara-fethiye

Následující část:https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-viii-cast-fethiye-dalaman-odlet-ze-zeme-lykie