Turecko – VIII. část (Fethiye, Dalaman, odlet ze země, Lýkie)

Do prvního říjnového a našeho posledního cestovatelského rána vstáváme v sedm hodin, snídáme a balíme věci. Není jednoduché odhadnout, aby měl kletr oněch zázračných a letištním personálem požadovaných patnáct kilo. V osm hodin opouštíme hotel a jdeme pěšky na autobusové nádraží. Naplánovali jsme si časovou rezervu pro návštěvu Carrefour, kde si vybíráme sýry a ještě nějaké drobnosti. Poté odcházíme na „otogar“ a nastupujeme do již přistaveného autobusu. Předtím si však poprvé kupujeme jízdenky v přepravní kanceláři. Věc pro nás zatím nevídaná v Turecku. Odjezdy autobusových spojů lze nalézt na těchto stránkách: Nereden Nereye.

V půl desáté „otobüs“ odjíždí a v něm kromě nás, dalších lidí a řidiče je také další osoba z přepravní kanceláře. Možná průvodčí nebo pomocník šoférův, jeho pracovní náplň nám není zcela úplně jasná. Nezaměstnanost je v Turecku asi vysoká, tak je potřeba lidem dát práci. Nejenom dneska pozorujeme kromě krásné přírody také velkolepou modernizaci silnic včetně budování tunelů. Za hodinu jsme očekávali náš příjezd do města Dalaman, ale jelikož celkem luxusní autobus pokračuje po hlavní přímořské komunikaci, tak zastavil pouze u odbočky, kde v těchto případech mají taková malá nádraží. Vystupujeme, odmítáme nabídky taxikářů a zkoušíme zjišťovat, kdy pojede dolmuş, která tam stojí. Odpověď zní jako obvykle: „pojede“. Také zde mají jednotlivé přepravní kanceláře své malé místnosti a příslušný počet personálu. Jejich pracovní nasazení a vytíženost netřeba komentovat. Asi za deset minut na nás mává řidič a v 10 hodin 45 minut se odjíždí. Zda se mu zrovna v tuto chvíli chtělo nebo jak k rozhodnutí právě teď odjet dospěl, když žádní další lidé nepřijeli, nevíme. Ale to není důležité. Jedeme a za chvíli vystupujeme v Dalamanu. První a nejdůležitější úkol v tomto městě se nám splnit nepodařilo. Na dotaz, kdy jede něco k letišti, se dozvídáme, že tam nic nejede. Odpověď taxikářů o neexistenci dolmuşu, nebereme vážně, ale trochu nás zaráží, že to samé tvrdí ostatní lidé. Říkáme si, že patrně nikdy na letišti nebyli. Zkoušíme se tedy ptát u taxíků na cenu, ale nějak se nám to nelíbí. V Turecku jsme si zvykli smlouvat, ale taxikáři trvají na svém a ukazují na taxametr. Cena 25 TL je pro nás ne jenom vysoká, ale i nedostupná. Museli bychom si vyměnit další peníze nebo platit v eurech, dolarech či tvrdé české měně.

A tak se jdeme projít do města, které se nám jeví trochu prašné a ne úplně zajímavé. Vypadá to, že snad všechny ulice mají pravoúhlé křížení a nějaké historické centrum buď zde není, nebo se před námi schovalo. Po chvíli objevujeme probouzející se tržiště a zajímavou kavárnu (čajovnu). Místní zde spokojeně posedávají a popíjejí čaj nebo vodu a hrají stolní hry. Obojí však necháváme celkem bez vážnějšího povšimnutí, jelikož hledáme nějaké zajímavé občerstvení. To se daří po chvíli na dvorku jednoho domku, kde si v pravé poledne dáváme „gözleme“. Je to klasická placku, která může být plněna čímkoliv. My jsme zvolili sýr a chvíli trvalo, než jsme to dámě vysvětlili. Pracně naučené turecké slovíčko „peynir“ jsem patrně špatně vyslovoval a tak jsem vyndal z batohu jeden ze zakoupených dárků. Paní mi ho ochotně „sebrala“ a chtěla ho použít. To jsem ale já neshledal jako ideální řešení a místo toho jsem ukazoval na sýr a placku. Dáma pochopila a anglicky se nás zeptala, zda chceme placku se sýrem. Kdybychom použili výraz „cheese“ hned na začátku a nesnažili se komunikovat v turečtině, tak by to bylo sice rychlejší, ale méně zábavnější. Placku se sýrem následně doplnily na stole med, rajčata, olivy a voda. Výborná a úžasná kombinace, pochutnali jsme.

Nakonec ještě kupujeme v nedalekém obchodě pivo a tak jsme projedli a propili zbytek peněz. Taxikáři mají smůlu, my doufám ne. Hlavní silnice Kenan Evren Bulvari z Dalamanu směrem k letišti je sice čtyřproudá, ale i přesto si stoupáme do stínu pod pěší lávkou a stopujeme. Nečekáme dlouho a odjíždíme v mikrobusu. Původně řidič tvrdil, že jede jenom kousek, ale nakonec jeho poslední dotaz zní: „domestic or international“. Dobří lidé jsou v Turecku snad všude a tak vystupujeme před letištní budovou. Jsme zde sice nečekaně brzy, ale zadarmo.

Dáváme si poslední pivo, převlékáme se do zimního a balíme batohy. Je sice asi 32 stupňů ve stínu, ale těžké věci kvůli letištní váze batohu do něj prostě nepatří. Procházíme prvním bezpečnostním rámem do haly a na váze zjišťujeme, že můj „batůžek“ má 14,8 kg a Frantův má dokonce okolo kilogramu přes váhu. Ale určitá tolerance je zde asi povolena. Odlet je podle plánu v 16 hodin 10 minut stejně jako přílet do Prahy v 18 hodin 10 minut (po přesunutí hodinek o jednu hodinu zpět). Franta pro cestu domů volí České dráhy, já firmu Student agency.

K vůni Turecka jsme trochu přičichli a něco málo ze starobylé Lýkie poznali. Ale několik dnů je málo na to, aby člověk nabyl větších znalostí. O to více mne udivuje, že v prospektech některých cestovních kanceláří se mluví o starobylé Lýkii velmi „na úrovni“, jakoby patřila do základního učiva v hodinách dějepisu. Já jsem však nabyl dojmu, že i místní teprve mnohé věci objevují a znalosti teprve dohromady skládají.

Kořeny Lýkie jsou v Evropě. Zamilovaný Zeus v podobě býka unesl překrásnou Europu a ta mu na Krétě porodila tři syny. Nejznámějším z nich je Mínós, jemuž budoucí manželka porodí strašlivého Mínotaura, ale pro vyprávění o Lýkii je důležitý Sarpédón. Když bratři dospěli, rozeštvaly je spory o dědictví jejich adoptivního otce, krétského krále, a Sarpédón uprchl na východ, kde se stal králem v oblasti nazývané Lukka. Když nastoupil na trůn jeho nástupce Lykos, nechali přejmenovat království na Lýkie. Ale jak známo, řecká mytologie oplývá obvykle více verzemi a kdo ví, jak vlastně Lýkie dostala své jméno.

Cestopis by měl popisovat určitou oblast a její zajímavosti, místa, kde lze přespat, dobře se najíst i napít či kde se nacházejí přepravní stanice, kde lze bezpečně přejít řeku nebo získat pitnou vodu. Také je záhodno alespoň stručně představit města i obce, kterými cestovatel prochází. Zda se mi to alespoň trochu podařilo, musí posoudit čtenář. Jedno však vím určitě. Turecko je velice zajímavá a pro cestovatele z Česka i blízká a finančně rozumná země. A lze ji bez problémů poznávat i jinak než z pohodlí přímořských letovisek. My jsme zkusili trochu poznat běžný život místních lidí a taje turecké historie a rozhodně jsme nebyli zklamáni.

Na cestách jsme byli 8 dnů, přesně 182 hodin. Během této doby jsme překonali vzdálenost 4.973 km, z toho 4.000 km letadlem, 173 km jsme se vezli autobusem, 136 km autem a 124 km jsme ušli po svých.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-vii-cast-fethiye-kayakoy-fethyijska-stezka-oludeniz-lykijska-stezka-fethiye