Turistika ve Štýrsku

V létě 2001 jsme se s naším odborem KČT zúčastnili turistiky v rakouských Alpách, jejíž součástí byla také účast na 40. ročníku mezinárodního dálkového turistického pochodu Dreitagewanderung.

1. den

Vyrážíme po trase Mikulov – Wien – Bruck an der Mur – Leoben.

V popoledních hodinách přijíždíme do malého městečka Knittelfeld, kde rozbíjíme tábor na zahradě místní základní školy. Někteří naši turisté budou spát přímo ve školních třídách ve spacácích, druhá polovina výpravy na zahradě – také my dáváme přednost vlastnímu stanu na travnaté louce. WC a umývárny jsou nám k dispozici ve škole, stravu vláčíme v podobě instantních polévek, konzerv, sucharů, sušenek a tatranek s sebou. Nechtěje s sebou z hlediska bezpečnosti převozu vláčet vařič v podobě plynové bomby byť sebemenší velikosti, vybavili jsme se cestovním vařičem na tuhá paliva. Že jsme to měli s tou bombou přece jenom risknout, zjistili jsme záhy, neboť ani při stálém přikládání hořlavých tablet, nedocílili jsme nikdy bodu varu ohřívaného pokrmu. Po půlhodině zatápění jsme dosáhli alespoň ohřátí obsahu konzervy na přijatelnou teplotu… Stejné to bylo s ‚hašením‘ vařiče, neboť přiklopit obě strany vařiče, abychom zamezili přísunu kyslíku plamenu a tím ho zhasli, vyžadovalo určitou zručnost, ke které jsme se časem ale také dopracovali.

K večeru vyrážíme na prohlídku malebného městečka, kde i paneláky vypadají útulně. Před nimi kvetoucí zahrádky, všude uklizeno a čisto.

2. den

Ráno nás autobus vyváží do Rottenmanner Tauern, což je pohoří patřící k Nízkým Taurám, k chatě Edelrautehütte (1706 m n. m.). Odtud vycházíme konečně po svých. Chata je v dolině a kolem této doliny se tyčí vrcholky naší dnešní hřebenovky. Jako první přijde na řadu vrchol Großer Bösenstein (2449 m n. m.). Nejdříve sedlo, docela nepříjemný výstup po suťovisku, neboť rovnou pod námi, u paty Bösensteinu, se nalézá pleso, které celou naši cestu budeme shora obcházet. S blížícím se sedlem drolení pod nohama ubývá a přibývají skaliska, která musíme přelézat. Konečně po dvou hodinách stojíme pod křížem a zapisujeme se do vrcholové knížky, na turistický průkaz procvakáváme značku S2. Nedaleko vrcholku se jakoby nic potuluje ovce! Z vrcholu pokračujeme už celkem pohodovou cestou po hřebeni na Kleiner Bösenstein, kde si cvakáme S3, Sonntagskarspitze a Große Hengst. Končíme opět u Edelrautehütte, odkud nás autobus odváží zpět do Knittelfeldu.

3. den

Zrána vyjíždíme tentokrát do Seetaler Alpen, které patří k Lavanttaler Alpen. Zastavujeme v Sankt Wolfgang. Odtud celkem žádné vyšší Hory nevidíme, jen kdesi v dálce mlhavou siluetu. Právě na ni máme dnes namířeno. Hora se jmenuje Zirbitzkogel (2396 m n. m.) a je nejvyšším vrcholem Lavanttalských Alp. Výstup na ni samotnou je serpentinami, vypadá jako trochu větší Sněžka. Ve dvou třetinách její výšky stojí chata Zirbitzkogelhaus. Je to údajně nejstarší horská chata ve Štýrsku. Dřevěná, ale se solárními panely na střeše. Před chatou stojí vyřezávaná socha horského mužíka. Na vrcholku se pokocháme pohledem na okolní štíty, uděláme hromadné vrcholové foto a slézáme dolů. Odpoledne je viditelnost lepší, Zirbitzkogel je vidět až téměř z konce údolí. Túru zakončujeme opět v St. Wolfgangu, kde na nás čeká autobus s těmi, kteří cestu ještě v údolí vzdali a koupali se v nedalekém jezeře. Počasí je absolutně letní, sluníčko pálí jak divé, začínám objevovat první spálená místa – lýtka a předloktí.

4. den

Autobus nás doveze opět do jiné části Alp, tentokrát to jsou Seckauer Tauern, jejichž nejvyšší vrchol je Geierhaupt (2417 m n. m.). My jsme si však k našemu dnešnímu výšlapu vybrali druhý nejvyšší vrchol Hochreichart (2416 m n. m.). Vycházíme od jezera Ingeringsee. Po absolvování krátké přednášky našeho vedoucího o pitném režimu (neboť zase začíná vedro) a o masírování stehenních svalů při výstupu :-) stoupáme dlouhým údolím k vrcholkům do sedla Brandstattertorl (2021 m n. m.). Odtud se část skupiny vrací zpět do doliny, naše zbývající část v parnu pokračuje k vybranému vrcholu. Cestou míjíme malé pleso, spíš takovou tůňku, kde se někteří exhibicionisté z naší skupiny svlečou do naha a koupou. Já se však s přibývajícím slunečním žárem stále více zahaluji, nohy a ruce mě dost pálí už z předchozích dní. Mezitím šplháme na pustý vrchol. Odměnou je nám opět nádherný, i když kvůli jasnu trochu zastřený, pohled na Alpy. Po nezbytném vrcholovém fotu se na povel našeho vedoucího (!) vrháme dolů mimo značený chodník, po velkých balvanech, kde co chvíli hrozí, že někomu zapadne mezi kameny noha. Naštěstí se všichni přeživší scházíme u úpatí Hochreichartu, abychom pokračovali dál. Trasu zakončujeme opět u jezera Ingeringsee.

V Knittelfeldu doplňujeme nákupem zásoby, hlavně chleba. Kupuji také jogurt na obklad spálenin, neboť hlavně lýtka nesnesitelně pálí.

5. den

Tento den je odpočinkový po vysokohorské etapě a před třídenním turistickým pochodem, který nás čeká a kvůli kterému jsme do Knittelfeldu přijeli. Vyjíždíme pouze autobusem na výlet po okolí – závodní okruh F1 A1-Ring mezi obcemi Knittelfeld a Spielberg a městečko Judenburg.

Stále je parno, máme strach, aby nám nenabobtnaly konzervy s jídlem. Ve stanu je k zadušení, za dne je neobyvatelný, když chceme k večeru zalézt, musíme nejdřív drahnou chvíli větrat.

6. den

Začínáme dálkový turistický pochod 3 Tage Wanderung. Máme výhodu, start a cíl je v základní škole, kde přebýváme. Za účastnický poplatek 13,- € si kromě administrativy spojené s pochodem hradíme také malou snídani vydávanou ve škole. Trasy pochodu se odehrávají v horách okolo Knittelfeldu. Terén jako naše Krkonoše. Pochodu se účastní každý individuálně, nechodíme ve skupině jako v předchozích dnech. První den a navíc po odpočinkovém předchozím dnu vybírám trasu dlouhou 33 km s převýšením okolo 1000 výškových metrů. Náš turistický vedoucí pro ty, kteří chtějí jít organizovaně, vybírá tutéž trasu s tím, že asi po 15 km na ně počká na trase autobus, který je odveze zpět ke škole. Připadá mi to nesportovní, my se rozhodneme jít celou trasu.

Od školy vyrážíme směrem na Landschach, přecházíme most přes řeku Mur. Procházíme pod vrchem Sattelbauer (939 m n. m.) na Hirkl (1100 m n. m.). Cesta vede pastvinami s pasoucími se kravami, vcházíme do jedné ohrady za druhou. Krávy se pohybují všude, jedna stojí přes cestu a nechce nás pustit dál. Musíme počkat, až popojde kousek stranou. Poté pokračujeme dále kolem Hory Pürstling (1371 m n. m.) na Grubbauer (1235 m n. m.). Stále stoupáme na nejvyšší bod dnešní trasy Steinplan (1671 m n. m.). Na vrcholku stojí kromě obvyklého vrcholového kříže také chata Steinplanhütte, kde se občerstvujeme. Ještě nejsme ani v polovině trasy, ale ze Steinplanu nás už čeká jen klesání, což je příjemné. Z významnějších kopečků ještě přecházíme Talberg (809 m n. m.).

Po návratu do cíle si náš vedoucí neodpustí poznámku, že ti, co chtěli chleba a škvarky, který byl k dostání jako občerstvení na kontrolách, to šli celé :-). Aspoň máme čisté svědomí a dobrý pocit z ujití celé vybrané trasy.

7. den

Druhý den pochodu vybíráme trasu kratší – 28 km.

Opouštíme Knittelfeld směr Dürnberg (850 m n. m.) a Weiermannteich, kde si dáváme přestávku na svačinu. U cesty stojí stoleček, u stolečku babička v šátku, na stolečku bohatě obložené chleby. Že by změna místo škvarků? Po chvíli zjišťuji, že paní pouze využila pochodu, jehož trasa vedla kolem jejího statku a jala se prodávat své vlastní občerstvení. Nicméně lákavému krajíci jsem neodolala. Kromě obložených krajíců chleba za celkem horentní sumu 2,- € nabízela babička za podobnou částku také údajně čerstvé mléko. Kvůli vedru jsem však mléko raději neochutnala. Když jsem toho později litovala, tak jeden spoluturista, který si mléko koupil, mě uklidnil, že bylo stejně zkysané. Není divu, v tak příšerném horku! Po vydatné svačině vyrážíme dál, po cestě míjíme známý benediktinský klášter Seckau. Byl založen už v roce 1140 a do roku 1782 byl augustiniánský, poté opuštěn a v roce 1883 byl znovu osídlen, a to benediktiny, kteří sem přišli z Prahy. Obejdeme horu Tremmelberg (1194 m n. m.) a pomalu se blížíme zpět do Knittelfeldu.

Před námi jde stařeček, noha nohu mine, mám pocit, že se každou chvíli sesune k zemi. Předbíháme ho, odolávám pokušení zeptat se ho, jestli nepotřebuje podepřít, ač sama jdu silou vůle. Má otázka by byla zbytečná, druhý den potkáváme stařečka na jedné kontrole znovu, celkem svěžího a jak zjišťujeme, chodí zásadně nejdelší trasy :-). Vcházíme do městečka, nikde nikdo, všichni zalezlí před slunečním žárem. Ploužíme se prázdnými ulicemi kolem železničního muzea, za ‚normálního‘ počasí bychom ho navštívili, ale teď jsme rádi, že to máme už jen kousek, kousíček k cíli. Po příchodu k rozpálenému stanu usínám v trávě ve stínu za stanem únavou z horka.

8. den

Vzhledem ke stálému parnu a ostatním úskalím volím pro mě za normálních okolností zahanbující trasu 13 km. Vycházíme z Knittelfeldu směrem na Schönberg (770 m n. m.), který obejdeme a pokračujeme po horní straně okruhu A1-Ring k vesničce Spielberg. Na dohled Knittelfeldu přicházíme ke kontrole a zároveň mobilní občerstvovací stanici, kde si kupujeme pivo a relaxujeme. Poté pokračujeme dál k cíli.

Po odevzdání kontrolního lístku s vyplněnými razítky dochází ke zlatému hřebu našeho třídenního pachtění – dostáváme odznak.

9. den

Balíme věci, spacáky a stany a odjíždíme směr Semmering. V Semmeringu krátká přestávka na prohlídku známého turistického a hlavně lyžařského střediska, poté odjezd domů.

Odvážíme si krásné zážitky!