Týden v Litvě

Film o naší cestě Litvou: https://youtu.be/PzozA8Av6MA


Litva je malá země, která na jihu hraničí s Polskem. Nemá ani tři miliony obyvatel a většina z nich se tísní ve velkých městech. Na venkově jsou to samá pole, louky, jezera a bažiny. Kdo má rád horskou turistiku, ať jede jinam - nejvyšší kopec má 293 m. n. m. Nejvíce se tu mluví litevsky – extrémně nesrozumitelným jazykem, který se nepodobá ani angličtině ani češtině (jsme nahraní). Mnoho lidí umí také ruštinu (tu také neumíme). S angličtinou je to horší (sami jsme zjistili)... Kromě Litevců tu žije dost Poláků a Rusů. Hlavním náboženstvím je křesťanství, konkrétně římskokatolické. Pouze 6 % obyvatel se přiznává k ateismu. Ceny jsou jako u nás, ale brambory mají levnější. Dřívější platidlo litas (LTL) bylo nahrazeno eury. Litva leží v chladnějším mírném podnebí. V červenci teplota sotva vyšplhá k 18 °C, přes zimu bývá –15°C. O chladných nocích se snad nemusím zmiňovat...

Nás Litva zaujala kvůli její poloze (850 kilometrů od Prahy), a cesta nás tedy nevyšla tak draze. Proslulá dřevěná architektura, krásná příroda a Baltské moře byly dalšími lákadly. Rozhodli jsme se ji prozkoumat se vším všudy: historii, kulturu, chutnou i nechutnou kuchyni, slavná i méně slavná místa. Sestavili jsme okružní trasu celou zemí: od Kaunasu na poloostrov Kurská kosa, odkud přes Klaipėdu a Šiauliai do metropole Vilnius. 

17. července 2017 jsme autobusem plného Rusů a Litevců dorazili do Kaunasu, druhého největšího litevského města. Ani jsme se nestačili provětrat, a už na vybafl domluvený Couchsurfing hostitel - mladý student politologie. Doufali jsme, že nás provede Kaunasem, prozradí nám tajné výhledy na město a k večeři společně ukuchtíme cepelíny. Místo toho nás propašoval na studentskou kolej, označil na mapě pár památek a se slovy „bye, bye“ zabouchl dveře.

Museli jsme se z toho zchladit v Akropolisu - obrovském obchoďáku, kde seženete všechno. Vendy tu vyhrabala červený banán, který byl sladší než med. Prohlídka památek začala v Aleji svobody (Laisvės alėja). Je to nejdelší pěší zóna ve východní Evropě. Kromě předražených kaváren a restaurací tu najdete i rozkošné kovové sošky.

Po stranách se tyčí majestátní kostely a ve vedlejších uličkách se ukrývají graffiti od profesionálních malířů. Protože Vendy už bolely nohy, zaběhl si Pavel k soutoku řek Neris a Němen sám. Nedaleký Kaunaský hrad nás vážně okouzlil, ale zpáteční cesta mimo pěší zónu už ne. Mnoho starých továren, výfukových plynů a přechodů, na kterých se dlouho čeká.

Naše představy o pohodovém večeru při svíčkách se rozplynuly. Zatímco jsme šli nakoupit drinky, Pavel navrhl zbabělý útěk. Otočili jsme se, tajně vnikly do pokoje hostitele a sebrali naše batohy. Na nejbližší wifině jsme odeslali připravenou výmluvu. A jako omluvu jsme přiložili pozitivní recenzi. Byla to podařená tajná akce, která ale neřešila, kde se dnes vyspíme. Na to, abychom rezervovali hostel, jsme měli naši peněženku příliš rádi.

Přes pochybné uličky a sídliště jsme proklouzli do lesa. Bylo tu ale i hodně soch a chodili tu lidé se psem. Trvalo věčnost, než jsme našli díru v zemi, kde jsme se utábořili. Přes noc nás budili komáři, mrholení, ohňostroj a zima. V pět ráno došla Vendy trpělivost a vyrazili jsme na autobusák. Autobus nás vezl do pobřežního města Šilutė přes poklidný venkov. Mezi nekonečnými rovinkami se občas mihlo dřevěné farmářské stavení. V dálce se rýsovala větrná elektrárna. Kam oko dohlédne, jen samé pole.

Dál jsme už museli po svých. Loď vyplouvala za 3 a 1/2 hodiny a do přístavu to bylo 20 kilometrů. Při plánování trasy v teple domova jsme si mysleli, že to dáme jako nic. Vendy tu ale mohla vypustit duši. Kvůli močálům neexistovala možnost jít zkratkou. Klestili jsme si cestu proti silnému větru.

Zřejmě bychom loď nestihli, kdyby nás nenabral soucitný mladý pár Litevců. Dovezli nás až do přístavu v Uostadvaris a ukázali, odkud vyplouváme. Zajistili nám přístup do majáku, připravili velkou hostinu (z toho, co se jim válelo v kufru) a nabídli i vlastní stan. Mezitím jsme si povídali o životě a cestování.

Brzy připlula loď a přepravila nás přes Kurský záliv na poloostrov Kurská kosa. Zakotvila ve vesničce Nida - nádherném a poklidném letovisku Baltského moře. K vidění tu je tradiční dřevěná architektura, mola, sochy a zajímavé dekorace. Všechno je nové, naleštěné a čisté. Za celou cestu ke guest housu jsme nenarazili na jediný odpadek ani žebráka.

Majitelka guest housu uměla anglicky leda „hello“. Možná to bude tím, že šlo o nejlacinější ubytování široko daleko. Dalo se čekat, že v pokoji narazíme na škvory, v kuchyňce bude nefunkční sporák a dveře do koupelny budou mít poškozený zámek. Z našich cest jsme naštěstí zvyklí improvizovat: Vařit na náhradním plynovém sporáku jsme se naučili a zámek jsme vyspravili párátky. Neustále jsme se ale museli mít na pozoru, abychom nepoužili majitelky šampon či hřeben.

K Baltskému moři na druhé straně poloostrova jsme dorazili se západem slunce. Studený vítr nás ale odradil od skoku do rozbouřených vln. Za tmy jsme došli k majáku, ze všech stran obklopenému borovicovými lesy. Blikající světélko nahoře láká mnoho lidí k noční procházce. Po schodech jsme sestoupili do centra Nidy, kde byla noční zábava už v plném proudu.

Pavlovi se zatím vybila navigace a cestu do hostelu jsme si příliš nepamatovali. Kolem nás se začali srocovat teenageři. Do hostelu dorazila Vendy hladová, vyděšená a s bolestí nohou. Pavel dostal čočku za to, že je mizerný navigátor. Rozkázala, že dlouhé trasy se od teď pojedou autobusem. Ačkoli se Litevci v pití krotí více než u nás, odradilo nás to od návštěvy místní hospody.

Druhého dne jsme odešli do pouště. Cestou jsme narazili na vysokou mohylu původního božstva a dřevěnou židli velkou jako dům. I když byl skoro čas oběda, na konci mola stále podřimoval starý rybář. Po úmorných schodech jsme se vysápali na duny. V dálce se před námi rýsoval hraniční přechod s Kaliningradskou oblastí. Mile nás překvapilo, že bylo dovoleno prozkoumat skoro každou část pouště. Tento volný výběh jsme ale využili jen my, ostatní turisté se drželi bezpečí dřevěných cestiček a ukazatelů.

V poledne se nezvykle oteplilo - správný čas vyrazit na pláž. Měli tu zařízené převlékárny, bar, popelnice a nad všemi bděla ochranná ruka plavčíka. Vendy si koupání v rozbouřených vlnách užívala, ale Pavlovi 18 °C nestačilo. Přestože nám ostré slunce opalovalo záda, lidí tu nebylo mnoho.

Před odjezdem do Klaipėdy jsme chtěli ochutnat místní specialitu, uzenou rybu kambalu. Hodinu jsme strávili hledáním té nejlevnější restaurace. V jedné zapadlé u přístavu ryby nejen sami chovali, ale i udili a kořenily. Ačkoli naše kambala byla studená, žaludek spokojeně vrněl. Gurmánský zážitek trochu pokazily miliony tvrdých kostí - k příborům mohli přibalit i chirurgické nástroje.

Přes záliv do Klaipėdy nás přepravilo velké ocelové monstrum, původně snad určené pro tanky. Klaipėdský přístav je největší v Litvě, a pozná to úplně každý. Kovové jeřáby, tankery, nákladní lodě i malé plachetnice zaclání výhled na celé město. Celým centrem se táhne řeka Danė, kterou okupují desítky šlapadel. V těch nejkrásnějších lokalitách kotví středověké koráby, nabízející předraženou večeři na palubě. Na souši se nachází velké množství soch, památníků, parků a fontán. Na druhé straně řeky zase stojí staré přístavní sklady a Klaipėdský hrad, ráj archeologů. Po druhé světové válce tu zbylo 20 obyvatel. Dnes je to třetí největší město Litvy s velkým počtem Rusů (28%).

Jako správní piráti jsme ochutnali typický nízkoalkoholický nápoj Gira (kvas), vyrobený z tmavého žitného chleba a s příchutí rozinek. Kdybychom nemuseli spěchat do hostelu, vypila by Vendy ještě další dvě. Pavel ještě nikdy v žádném hostelu nebyl, a tento na něj udělal skvělý první dojem. Recepční s úsměvem od ucha k uchu, provoněné záchody, čisté peřinky, bonbony a čaje zdarma. Zatímco Vendy kuchtila večeři, polská babička u vedlejší plotny jí šeptala do ucha rady, jak jídlo vylepšit.

Na důkaz přátelství jsme od sebe navzájem pokrmy ochutnali. Vendy musela pozřít její „zeleninový koktejl“ z brokolice, cukety, hub a cibule. Mňam! Po večerní procházce do sochařského parku jsme si ještě chvíli povídali s ostatními hosty. Ačkoli tu byl Němec, Číňan, Rus a Polka, připadali jsme si jako jedna rodina. Ráno jsme od polské babičky dostali snídani téměř do postele. Křepelčí vejce nás oba oslovilo a pažitka tomu dodala správný šmrnc.

Se spokojeným žaludkem jsme vyrazili na průzkum druhé části Klaipėdy, kde jsme měli zarezervovaný další hostel. Cestou jsme viděli mnoho kostelů a místní tržnici. Nabízeli tu oblečení, šperky, houby, ovoce a zeleninu. Na turisty tu nebyli zvyklí, tak jsme se raději klidili. Zbytek cesty vedl podél rušné hlavní silnice, kterou jsme museli tisíckrát přecházet. Na přechodech nás respektovali více než v České republice. Po přejití dálnice jsme se ocitli na předměstí, v labyrintu bytovek, neudržovaných parků a voňavých kantýn. Tady, Po 13 kilometrech chůze, už Vendy připadalo, že má do noh zapíchané hřebíky.

Hostel se tísnil v jedné z bytovek. Přesto byl moderně zařízený a recepční uměla tak dobře anglicky, že nás skoro nepustila ke slovu. Bohužel byla výjimkou. Prodavačky, ostatní recepční, řidiči autobusů či stánkaři v Litvě ovládají mnohem častěji ruštinu. Využili jsme příležitosti a zeptali se na zajímavá místa v okolí. Vyvalila oči a podala nám seznam taxíků a autobusů mířících do centra.

My jsme na mapě přesto nalezli zajímavé místo, les za městem, kterým protéká řeka. Ani recepční o něm neměla potuchy. Brzy jsme zjistili důvod: Les byl obehnán barikádou z houští a rákosí. Řeka, která vypadala na mapě průzračně modrá, byla spíše odpadní stoka. Navíc se tu srocovali puberťáci.

Cestou zpět nahlédl Pavel do kostela na bohoslužbu pro důkaz, že je Litva skutečně křesťanská země. Téměř všechny lavice byli obsazené, mnoho lidí mělo formální oblečení. Zrovna zpívali chorál.

Další ráno při nákupu Goudy a chleba v místním supermarketu se nás ptali na věrnostní kartu - litevsky. Při cestě na zastávku museli projít tržnicí. Mnoho starců nás tu hlasitě zdravilo „laba diena“. Díky tomuto zapadlému hostelu jsme mohli z blízka pozorovat běžný život.

MHD nás odvezlo na druhý konec Klaipėdy. Mířili jsme do vytíženého přímořského letoviska, Palangy. Počasí bylo na dlouho tůru jako dělané. U pobřeží se nacházelo dost starých bunkrů z druhé světové války, které si vzali do parády sprejeři. V jednom z přístupných jsme našli úctyhodně dlouhou řadu piv a pár nacistických symbolů. Raději jsme se klidili.

Stezka pokračovala po strmých srázech nad pláží. Jak je v Litvě zvykem, na každý kopec vedou schody nebo lanovka. Protože jsme se nacházeli na území regionálního parku, trasu lemovalo mnoho dekorací, vyhlídek, chytrých informačních tabulí a laviček (pro Vendy poklad).

V Karklė se navigátor Pavel opět vyznamenal. Abychom nemuseli jít po opravované silnici, vymyslel cestu přes tábor teenagerů. Rocková muzika, tisíce očí propalující vám záda a vedoucí, který se chystá zasáhnout. Naštvané pohledy dělníků frézujících silnici byl proti tomu med.

Po probojování se obcí jsme ale vstoupili do nejkrásnější části regionálního parku: Výhled na Plazė jezero plné kormoránů, další písečné duny a odbočka na neturistickou pláž. Dnes byla voda obzvlášť svěží, tak jsme si jen smočili nohy. Bohužel dál vedla už jen nudná asfaltová cyklotrasa, na které na nás cyklisté pokřikovali jakési „geden“. Netušíme jestli nás zdravili, nebo nadávali, že tu nemáme co dělat. Každopádně slovník mlčel...

V parku Palangy jsme vystoupali na posvátný kopec Birutė, kde stojí malá cihlová kaplička. Dle legendy tu odpočívá paní Birutė, která opečovávala významné litevské vévody. Dnes na oplátku Litevci opečovávají toto místo: pod kopcem se nalézá její socha, skalní betlém a výjimečně levný stánek se zmrzlinou.

K naším uším už doléhala hlasitá hudba z poutě. Vstup na slavné molo barikádovaly stánky se suvenýry, cukrovou vatou a nóbl restaurace. Trvalo nějakou dobu, než jsme objevili zastrčenou kantýnu, kde jsme pořídili slavné cepelíny. Vendy odradil silný zápach, takže je Pavel musel spořádat sám. Jen škoda, že nemá rád maso. 

Na nádraží jsme česko-anglickou hatlamatlatilkou vysvětlovali, že chceme dva lístky do Šiauliai. Opět tu rozuměli pouze litevsky. V autobuse jedoucím 150 kilometrů do čtvrtého největšího města si Vendy pořádně odpočala, protože už ji zase boleli nohy. K její radosti se hostel se nacházel až na kraji města. Už se stmívalo a v uličkách mezi bytovkami se začali objevovat první podivné existence. A nejvíce individuí se potulovalo na pozemku, kde měl být náš hostel. Po krátkém váhání jsme vstoupili dovnitř.

Z obýváku se linul pach alkoholu a spáleného masa. Na gauči a křeslech se rozvalovalo několik monstrózních Rusů. Se zájmem si nás prohlíželi. Naštěstí se nás hned ujala recepční, drobná a upovídaná ruska (samozřejmě neuměla anglicky), která Pavlovi dala hubičku na uvítanou Chtěla nám ukázat pokoj, jenže se v něm jeden host zamkl. Až po dlouhém přemlouvání nás pustil dovnitř. Pokoj byl chudě zařízený, většina zásuvek nefungovala a ve sprše tekla pouze studená voda. Dveře do koupelny nešly zamykat a nad záchodem bylo azbukou psáno „nevhazujte kondomy“. Spánek nám rušil spolubydlící svým chrápáním a skřípáním zuby.

Ráno Vendy zkontrolovala peněženku a další cennosti a co nejrychleji jsme utekli ven. MHD plné důchodců nás zavezlo na druhou stranu Šiauliai, odkud to bylo 7 kilometrů na Horu křížů. Rovná a dlouhá cyklotrasa byla z jedné strany obklopena polem s mrkví a z druhé rušnou silnicí. Po ní jezdily přeplněné autobusy plné nespořivých turistů mířících až na parkoviště. Tam lze ve stáncích zakoupit kříže v rozmezí 1-3 euro.

Hora křížů je tak oblíbená, že se tu konala i svatba. Poslušně jsme se připojili do procesí a s otevřenou pusou zírali, kam všude lidé umístili kříže: kříže zapíchnuté do křížů, na stromech, načmárané na kamenech,... Lidé si kříže také různě dekorovali: Vlajkami, soškami, růženci, nebo i vlastním selfie. Nedaleko stála vyhlídka, na které byly další kříže. 

Brzy nám z toho šla hlava kolem a zamířili jsme zpět do Šiauliai. U jezera Talšos jsme pozorovali druhou svatbu, tentokrát u kovové sochy lišky s otevřenou tlamou. V centru jsme shlédli obrovskou Katedrálu svatého Petra a Pavla. Protože město bylo v obou světových válkách vybombardováno, je to skoro jediný přeživší kostel.

Nedaleký Městský park nás zvábil svým starým ruským kolem a dalšími nefunkčními atrakcemi, které pomalu zarůstaly trávou. Zatímco Vendy zase okupovala lavičku, Pavel omrkl staré nepoužívané venkovní divadlo.

Než jsme vstoupili opět do hostelu, posilnili jsme se místním pivem Švyturys, ke kterému jsme zakusovali tradiční kepta duona. Asi bychom tak nepili, kdybychom věděli, že pro nás Rusové přichystali noční párty. V obležení svaloušů jsme museli vypít několik piv a panáků. Z Pavla se chystali udělat otesánka a připravili mu masovou hostinu ze čtyř chodů. 

Do Vendy zatím lili další a další panáky. Oba jsme si mysleli, že se pozvracíme. Zachránil nás až herecký talent, když jsme sebou ožralí (ačkoli jsme skutečně trochu byli) plácli na stůl. Naši trýznitelé uznali, že toho bylo pro dnešek dost a budeme pokračovat zítra ráno. To jsme nemohli dopustit. Před sedmou jsme se tiše sbalili, vzbudili recepční a vyžádali si check-out.

Protože jsme se báli pronásledování, k nádraží jsme si klestili cestu malými uličkami, daleko od hlavní silnice. Uklidnili jsme se až v autobuse, který mířil do hlavního města Litvy - Vilniusu. Hostel se tentokrát nacházel u centra, blízko parků a krásných vyhlídek. 

Měli jsme tu zarezervované ekonomické ubytování ve stanu, ale mohli jsme využívat kuchyň a sprchy v hlavní budově. Podnik disponoval vlastní jídelnou, barem a spoustou bonusových služeb. O nich jsme nic moc nevěděli do doby, než si Pavel nabídl jídlo ze švédského stolu v domnění, že je zdarma.

Raději jsme se klidili a vyrazili do samozvané republiky Užupis. Bývalo to židovské ghetto, dokud nacisté nevyhladili 95 % Židů ve městě. Levné nájmy přilákaly bohémy, kteří tu roku 1997 vyhlásili nezávislost. Na hraničním přechodu jsme naštěstí nemuseli ukázat občanky a na náměstí jsme načerpali inspirativní myšlenky z Ústavy Užupisu - kočka má právo nebýt přítulná, člověk má právo nemít žádná práva,...

Uprostřed náměstí se tyčí socha Anděla Užupisu, který dohlíží, aby to v republice stále žilo. A skutečně, bohémskou atmosféru jsme cítili z každé hospody a vedlejší uličky. Byla tu vysoká koncentrace zapomenutých skleniček od vína, grafitů a líných koček. Do území Užupisu spadá i bernardinský hřbitov, jeden z nejstarších hřbitovů ve Vilniusu. Drolící se hroby tu hlídal velký štěkající pes.

Mnohem zajímavější byl ale hřbitov Rasos, jehož součástí je i vojenský hřbitov. Obrovskou plochu 11 hektarů pokrývá ledabyle rozesetá armáda křížů, hrobek a hrobů. Prakticky každý je originál svým tvarem, velikostí a zašlostí. Naleznete tu takové unikáty, jako masový hrob Poláků nebo kenotaf nenarozených dětí. Zvlněný terén a zarostlé cesty dodávají hřbitovu nádech stáří.

Jako správní turisté jsme navštívili i Staré Město se spoustou kostelů a trhovců, ale i točitých uliček a pěkných grafity. V ulici Literatų bylo k vidění mnoho básní, textů, fotek a plakátů, některé vypadali jako vypůjčené z diskotéky. Je to památník pro slavné básníky a spisovatele. Majestátní Vilniuská katedrála a její obrovské náměstí nám připomnělo staré Řecko a fakt, že i ve Vilniusu jsou žebráci. Za ní se na kopci tyčí zbytky Gemidinasova hradu. Na něj vede lanovka a kamenitá točitá cesta. My zvolili tu ekonomičtější variantu a kochali se výhledy na celý Vilnius: Staré město, televizní věž, opuštěná sportovní aréna, mrakodrap Europa Tower,... Podobný výhled byl i z nedaleké hory Tří křížů, situované nad krásnou řekou Vilnia. I když voda v ní je dost studená, plaví se tu spousta vodáků. Obyvatelé tu rádi odpočívají a čtou romantickou poezii. My jsme si tu omyli nohy.

Protože zde byl náš poslední hostel, rozhodli jsme to oslavit pořádnou večeří. Ze zdarma dostupných ovesných vloček, mouky a vody jsme uplácali těsto, ve kterém jsme obalovali kousky už poněkud starého kuřecího. Pochoutku jsme snědli v jídelně před kroutícími hlavami ostatních ubytovaných. Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat - při mytí talířů Pavla buzerovala zaměstnankyně (prý to nemyl pořádně).

Další ráno poprvé pořádně lilo. To nás ale nezastavilo před výletem do Trakaie, bývalého hlavního města Litvy. Na vyhledané autobusové zastávce ale bylo psáno Trakųs, ne Trakai. Přesto jsme nastoupili a doufali, že jedeme správně. Zatím se stihlo vyčasit. Na oslavu dobrého počasí Pavel ochutnal místní specialitu kibinai, který tu nabízejí úplně všude. Křupavé těstíčko mu chutnalo, silně kořeněné maso uvnitř (oleptané jakýmsi slizem) už tolik ne. V celém městečku stálo hodně dřevěných domků a čím více jsme se blížili hradu, přibývalo i turistů. Ve městě se nachází dva hrady: Pusiašalio pilis (Poloostrovní hrad) a Šalos pilis (Ostrovní hrad). Ten první je v ubohém stavu a vypadá jako něčí zahrada. Ten druhý se nachází na pěkném ostrůvku a je od nevidím do nevidím okupovaný turisty.

Na břehu kotvila flotila šlapadel a jachet, ze kterých kapitáni nabízeli kolemjdoucím okružní plavbu. Na jezeře se zrovna konal veslařský tréning a u stánků se válelo hodně žebráků. Abychom neuronili slzičku, rychle jsme zabočili na dřevěný most vedoucí k hradu. Za vstup dovnitř se nám nechtělo platit, a navíc toho bylo dost vidět už od pokladny. Hrad nás oba uchvátil svou velikostí a zářivou červenou barvou, kterou mu propůjčovaly cihly. Na druhé straně jezera se rýsovalo panské sídlo Užutrakis. 

Poslední den jsme jeli do Kaunasu, odkud měl za několik hodin odjíždět náš Ecolines autobus zpět do České republiky. Bohužel jsme zjistili, že nepřijíždí na nádraží, nýbrž do jakési zapadlé uličky blízko obchodního domu Akropolisu. Na zadané adrese na nás vybafla oprýskaná budova staré továrny. V kanceláři Ecolines to vysvětlili jako chybu v jejich matrixu. Aby se nám omluvili, vytiskli nám nové jízdenky s garancí, že budeme sedět vedle sebe. Abychom využili i poslední hodiny před odjezdem, vypravili jsme se MHD k Deváté pevnosti. Jako jediná z Kaunaských pevností byla zrekonstruována a použita jako památník, aby lidé nezapomněli na hrůzy nacismu. Atypický tvar muzea je využíván mládeží, která se kouže ze střechy.

Cílem byl obrovský, 32 metrů vysoký památník obětem nacismu, který se ale tyčil až za kasou muzea. Zároveň však nebylo nikde výslovně napsáno, že se musí platit. I tak jsme raději kasu obešli pěšinkou v parku. Kromě památníku tu byl k vidění i zrekonstruovaný bunkr, který za Druhé světové války sloužil jako popraviště Židů a válečných zajatců.

Pavel přemluvil Vendy, aby s ním očíhla ještě starý nepoužívaný bunkr, který se měl nacházet jen pár stovek metrů od památníku. Protože jsme se ale báli kontroly vstupenek v areálu muzea, vzali jsme to dvoukilometrovou oklikou. Na místě údajné pevnosti však stály jen novostavby. To byla pro Vendy poslední kapka. Už ji tak bolely nohy, že si lehla na kamenné zábradlí u dálnice.

V maxi obchodním domě Mega jsme nakoupili tradiční litevské sladkosti (sušenky grybukai, dort šakotis,...) a s přetékající krosnou vyrazili na MHD zastávku. Na nádraží v Kaunasu právě přijel autobus Ecolines směr Praha.