Údolí bílých starců

Fotografie (1)

Mexiko, to nejsou pouze poklady starých indiánských kultur, exotické písčité pláže dvou světových oceánů s kokosovými palmami či rovinaté polopouště s kaktusy. Mexiko nejsou jen temperamentní tóny kytar a harmonik, špičatá sombréra nebo skvělé kulinářské speciality zapíjené tequilou. Tato brána do Latinské Ameriky též skrývá nevyčerpatelné příležitosti pro milovníky divokých horských scenérií a dalekých cest. Rozlehlou úrodnou kotlinou vede na severovýchod z hlavního města Mexika dálnice do Pachuky, centra mexického státu Hidalgo. Po devadesátiminutové jízdě moderním autobusem lze tady přestoupit na jeden z četných místních spojů, který cestovatele odveze do nedalekých divokých hor rozlehlého masívu Sierra Madre Oriental či na okolní náhorní planiny. Putování do Pachuca, kde se týčí monumentální kamenná socha Krista se široce rozevřenýma rukama. Průjezd v dech beroucích serpentinách střídá borové lesy i rozlehlé pláně porostlé množstvím suchomilného rostlinstva. Několik málo rázovitých venkovských usedlostí dodává pusté krajině poněkud lidský rozměr. Po sedmdesáti kilometrech autobus uhýbá do malebného údolí, které trochu připomíná vysokohorské doliny evropských Alp. Z obou stran kotliny vystupují špičaté rozeklané hřbety horských velikánů a uprostřed se táhne rovinatý pás zúrodněné půdy, proťatý nevelkým potokem nazvaným poněkud okázale Rio Grande. To, že jsme v Mexiku, pochopíme až při bližším pohledu kolem sebe. Místní zemědělci na polích pěstují třtinu, kukuřici i tabák, nevelké plantáže pokrývají husté porosty banánovníků a manga. Na skalních svazích, zdvihajících se přímo od potoka, rostou suchomilné juky a především vysoké sloupové kaktusy rodu Cephalocerus, jež svým charakteristickým bílým ochmýřením připomínající stařecké šediny a vytvářejí tak typický ráz zdejšího kraje. Tyto rostliny zaujaly též českého botanika Alfreda Vojtěcha Friče, který tu před pětasedmdesáti lety pobýval. Střediskem údolí je městečko Metztitlán, vzdálené z Pachuky dvě hodiny jízdy autobusem. Starobylé uličky vedou z konečné autobusové zastávky, umístěné na jakémsi smetišti u zakalené bystřiny, do příkrého kopce na pitoreskní náměstí a pak ještě výš ke kostelíku vybudovaném na rozlehlém kamenném fóru. Široké údolí s potokem Rio Grande se táhne dalších patnáct kilometrů za Metztitlán. Je to krajina prašných míst, občas se objevivších chudých vsí a překrásné nespoutané přírody. Na pravidelnou Dopravu se zde není možné spoléhat, stopování je zato velmi účinné. Pokud v tomto málo obydleném území právě někdo z místních obyvatel projíždí se svým voze, jistě stopaři zastaví a umožní mu svezení na korbě své nákladní „kamionery“. Táboření v přírodě je sice možné, bohužel každý musí neustále počítat s velkou spotřebou pitné vody, kterou v umělohmotných láhvích prodávají pouze v několika málo osadách, a tak vícedenní vzdalování se civilizaci lze podnikat jen se značným rizikem – s výbavou tablet pro dezinfekci vody a s vírou, že i ve vzdálených končinách hor budou nějaké vodní zdroje. Problémy mohou nastat i s orientací v členitém terénu. Existuje sice podrobná, nedávno vydaná mapa státu Hidalgo, kterou je možno zakoupit v řadě prodejen již v hlavním městě, ale její spolehlivost není příliš valná. Proto je dobré brát v úvahu též informace z autoatlasu Mexika i rady místních obyvatel, to vše pak vzhledem k reálnému stavu vyhodnotit a pro rozhodnutí přitom použít vlastní instinkt a své dosavadní zkušenosti. Závěr Metztitlánského údolí tvoří spousta rovinatých polí, které bývají zjara pravidelně zaplavovány přívalem dešťových srážek a rozvodněným potokem Rio Grande, jehož dočasná mohutnost konečně odpovídá jeho jménu. Z planiny vystupuje pouze pískovcový monolit Tlacotepec na svahu obklopený věncem několika nuzných domků, jimž skála slouží v období dešťů jako nehybná archa. Lehký dřevěný přístřešek u paty kopce, hospod doktora Hernandese a jeho rozvětvené rodiny však pravidelně končí pod vodou. Nad údolím vysoko v serpentinách leží obec Hualula, východisko k mnohým výpravám do takřka neobydlených koutů této rozlehlé oblasti. Z prašné cesty vedoucí do deset kilometrů vzdálené Gily, malé osady poskládané z několika chudých chatrčí, se naskýtají velkolepé výhledy do okolí – na rovinaté planiny občas rozťaté hlubokou soutěskou, na skalnaté štíty hor dosahující výšky bezmála tří tisíc metrů i na četné stromovité kaktusy. Nedotčenou atmosféru volnosti dotvářejí všude přítomní kondoři a orli, plachtící v horkých proudech vysušujícího fénu. Pod kameny se skrývají štíři a ve správný čas při troše štěstí lze uvidět i hejno bájných stěhovavých motýlů monarchů, kteří v pásu hor kolem hlavního města Mexika zimují a na jaře v dubnu se vydávají na dlouhou pouť přes celé Spojené státy do jižní Kanady. Stezka z Giky se svažuje do jedné z roklí v příkrých zákrutách vysekaných do skalního srázu. Po namáhavém sestupu se člověk z horké sluneční výhně dostává překvapivě do osvěžujícího stínu velké torpické vegetace, neboť dnem údolí, hluboce zařezaného do okolních skal, se klikatí úzká nit jedné z mála horských bystřin. Zdá se, že v tomto srdci hor je možná konec světa, přesto i zde ještě žijí lidé. Spojení s okolím mají velmi obtížné, takže si musejí vystačit s tím, co jim příroda umožňuje – nejistým přídělem vody, trochou vyprahlých pastvin pro vyhublý dobytek a několika ary sluncem sužované prašné ornice se skupinkami stromů u koryta vysychajícího vodního toku. Výstupy na štíty obklopující údolí jsou sice náročné vzhledem ke klimatu oblasti, není však těžké prokličkovat nevysokou vegetací rozprostřenou níže na svazích a nalézt v ní schůdnou pěšinu po terasách vzhůru, protože většina míst, kde se tyto pichlavé rostliny vyskytují, je protkána bezpočtem stezek vyšlapaných zdejšími kozami a polodivokými osly. Pak již zbývá jen kráčet strmě nahoru a zkoušet povznášející pocity v osamělé zemi uprostřed nekonečného labyrintu tropických velehor. Cesta zpátky není v těchto končinách vždy příliš snadná : jednak v horku docházejí pomalu síly, což souvisí s tenčícími se zásobami tekutin, jednak není možné spoléhat na dlouhý večer, neboť tma se snáší na kraj již krátce po dvacáté hodině a často se poté v horách i rychle ochlazuje, takže spánek venku bez Spacího pytle či stanu není příliš pohodlný. Rozumným řešením se proto jeví využít pohostinnosti zdejších přátelských lidí, ubytovat se u nich předem v soukromí a odtud pak podnikat hvězdicovité výlety po okolí (nejsnadněji lze střechu nad hlavou za nevysoký obnos sehnat v Metztitlánu). Pozornosti pak určitě neunikne nedaleko usedlosti San Cristóbal menší skalisko skryté pod korunou rozložitého prastarého listnáče, mezi jehož kořeny plazícími se po vrcholku skály jsou patrné výrazné bílé piktogramy, které tu na svém posvátném místě zanechali dávní obyvatelé zdejšího kraje, Toltékové. Mexiko Rozloha : 1 958 201 km2 Počet obyvatel : 97 mil. Hlavní město : Ciudad de Mexico (8,3 mil. Obyvatel) Úřední jazyk : španělština Nejvyšší vrchol : Pico de Orizaba (5610 m) Největší jezero : Lago de Chapala (1038 km2) Největší vodopád : Basaseachic na řece Arroyo (311 m) Mexiko je 15. největší a 11. nejlidnatější zemí světa Převzato z časopisu Turistika a Hory číslo 3-4/1999