Údolím Lužnice (Bechyně- Tábor)

Podzimní počasí svou barevností láká ven, a proto se vydávám do Bechyně a vyrážím proti proudu řeky Lužnice směrem do Tábora.

 Je to krásné údolí plné skal a malebných zákoutí.

 Den první Bechyně

 Do Bechyně přijíždím docela pozdě, smráká se o hodně dřív nežli v létě. Bechyni spíše prospěchám.

 Samozřejmě se pokochám lázeňskými domy, náměstím, klášterem a zámkem. Vše ale pouze zvenku. Na návštěvy těchto skvostů opravdu není čas. Prioritní je údolí.

 V Bechyni stíhám ještě poobědvat a potom už hurá na cestu.

Vyrážím pod zámkem, a přecházím na druhou stranu řeky, abych měl ještě několik výhledů na město. A stojí to za to. Barevný podzim tomu taktéž přispívá.

 Nakonec přicházím k Bechyňské duze (zdejšímu mostu) a napojuji se na červenou značku která mne zavede až do cíle, města Tábor.

Z mostu samotného je velmi dobrý výhled na Bechyni, která je fotogenická.

 Díky tomu že je podzim, otevírají se mi pohledy na řeku a údolí daleko častěji nežli v létě díky opadanému listí ze stromů.

 Počasí mi přeje. Svítí sluníčko a mírně pofukuje větřík.

Jeden ze záhybů řeky stezka opouští a vede kolem nového Bechyňského hřbitova s moderní kaplí, či kostelem, ale již brzy se k řece vrací, a čekají mne nádherné výhledy. Chvíli se jde nad řekou, ale poté stezka klesá k řece a jde po jejím břehu.

 Všude panuje klid, a pouze na začátku potkávám několik chat. Dál už následuje stezka divočinou, a klidem.

Někdy z vody vystupuje skalisko, jindy se nad vodou sklání stromy. Scenerie se stále mění. Díky zákrutům, tak díky členitosti krajiny a absenci domů, je cesta poklidná. Ticho narušují jen mé kroky, ryby skákající ve vodě, ptáci a mírný větřík.

 Hladina je pokryta babím létem, a mění se místy z poklidné, na líné peřeje.

Přicházím na louku, a chaty se začínají opět objevovat. Znamení civilizace. Vidím mlýn, hospodu, a nad ní zříceninu hradu Dobronice.

 Pohledem na hodinky poznávám, že za světla se do kempu již nedostanu. Soudím tedy, že zastávka v hospodě neuškodí.

 Obsluha velmi milá a vstřícná, a jejich malinovka je skvělá.

Dobronice jsou již v tento čas zavřené, takže návštěva bude muset počkat na příště.

 Nad Dobronicemi se mi naskýtá výhled na zříceninu s řekou. Pohled pro bohy.

O kousek dál míjím věčně zamčený gotický kostel Panny Marie ze 14.století. Tou dobou se již začíná šeřit, a vstupuju do ještě temnějšího lesa. Na baterku to zatím ještě není, ale již to nebude dlouho trvat.

 Škoda. Těšil jsem se na Stádlecký řetězový most. Přicházím k němu ve tmě, takže vidím či spíše jen tuším masu posledního empirového řetězového mostu u nás.

Osvětluji ho baterkou, ale samozřejmě to není ono.

 Spása přichází v podobě projíždějícího auta. Jeho světla osvětlují most daleko více, a díky tomu se mi naskýtá úžasný pohled.

 Kousek před kempem Stavorek bloudím. Ztrácí se mi značka a špatně odbočuju. Naštestí mne hodní chataři navigují správným směrem.

 Dorážím do posledního otevřeného kempu na této trase. Do kempu Stavorek. Už je po sezóně a proto už mají ostatní kempy zavřeno.

 Jen tady mne čeká velmi vřelé a milé uvítání a péče.

Dostávám najíst, místo ke spaní a potom ještě sedíme v hospůdce a povídáme si.

 Dozvídám se spousty zdejších veselých historek, a drobných starostí a radostí.

Se slibem že mne ráno bude čekat horká káva a snídaně odcházím spát.

 

Den druhý kemp Stavorek - Tábor

 Nevstávám nijak brzo. Na cestu do tábora mám narozdíl od včerejška téměř celý den, a navíc prší.

 Po slíbené kávě a snídani opět se vstřícnou obsluhou a ochotou pana Martina se balím a vyrážím dál.

Dnes to bude v dešti a mokru, ale i tak mě to nekazí náladu. V kempu mi bylo fajn, a pohodu načerpanou tam si nesu sebou.

 Nyní se cesta vine už stále podél řeky, a je více lemovaná chatami.

Ráz cesty je rozdílný oproti včerejší cestě. Zde už je přeci jen víc cítit lidská přítomnost. Chaty jsou roztroušeny podél cesty téměř neustále, a míjím také několik mlýnů.

 Krátká zastávka na Příběnicích. Zřícenině hradu s penzionkem v podhradí na krásném místě. Skvělý tip na klidnou dovolenou, nebo alespoň relaxační víkend.

 Přecházím lávku přilepenou na skále nad vodou, krásnou stromovou alejí a také tunelem vyraženým ve skále pro turisty.

Všechny tyto drobnosti dělají z cesty o stupínek zajímavější cestu. Jako by už tak toho nebylo málo čím se kochat a co obdivovat.

Chat přibývá, a taktéž mlýnů. Občas musím podlézt nebo přelézt padlý strom, ale není to nic obtížného.

 Lávka u Harrachovky mi dává na výběr ze dvou možných cest do tábora. Po zelené přes Klokoty, nebo dále po červené přes vlčí důl. Volím červenou, jelikož ta jde stále podél řeky.

 Po cestě potkávám několik dřevěných soch. od trpaslíka přes poustevníka po čerta, žábu a jiné.

 Přestává pršet a je pouze pod mrakem.

 Stezka je od lávky na první pohled více využívána, a je na ní víc odpočivadel a laviček.

 Jsem už kousek od Tábora, a proto se není čemu divit že tudy chodí i více lidí.

Závěrečné stoupání po schodech na most do Tábora, procházka po centru, jídlo a odjezd vlakem už je pro mne znaveného a i trochu mokrého pocestného spíše vzpomínkou nežli zážitkem.

 Každopádně to hodnotím jako jednu z těch lepších cest a tras. Zajisté nezapomenutelnou. Někdy v létě na lodi a tentokrát po proudu. Kemp Stavorek bude samozřejmou zastávkou.