Ukrajina 2016, 2.díl Lvov je za horami

Vstupuji na první nádvoří. Už u vchodu před mostem přes suchý příkop mě vítaly mohutné hradby hradu, na prvním nádvoří se to opakuje, aby pak na druhém nádvoří následovalo repete. Hrad byl opravdu dobře opevněn a na třetí nádvoří přicházím po schodech malým tunelem. Nachází se tu obrovská studna (hrad stojí 68 metrů nad okolním terénem) a je tu taky obchůdek, kde lze sehnat turistickou známku, platil jsem za ni 25, a taky hodně se rozmáhající fenomén na Ukrajině a to magnetky, které nabízejí už od 10-ti UAH. Celému nádvoří vévodí socha Fedora Korjatovyče, který prý po dotyku plní přání. Na nádvořích jsou budovy lemovány arkádami, které trochu připomínaly těsto na plechu po vykrojení jakýchsi půlměsíců. Tyto arkády jsou přístupné a dá se přes ně dostat jednak do sklepení, Rákocziho místností, a nebo na vyhlídkové terasy ze kterých je nádherně vidět celé město.

Upřímně řečeno, kdyby nebyly vidět zlaté kupole pravoslavných kostelů, byl by to pohled, jako na některé město u nás. Odlišnou atmosféru tomu dodává i to, že byla neděle a z města až na hrad jsou slyšet zpěvy modliteb z městských svatostánků. Severním směrem od hradu stojí vysoký sloup s dravcem s roztaženými křídly. Také je tímto směrem vidět na začinající pásmo Karpat a první kopečky tohoto pohoří. Hrad měl jinak zajímavou historii, už v 9 století zde bylo hradiště, samotný hrad byl vybudován ve století 14-tém, Rákocziové tu byli nejslavnějšími majiteli, do doby, než hrad dobyli Habsburkové, a pak už jeho význam pomalu upadal. V 19 století zde bylo vězení, potom kasárna, chvíli i zemědělská škola a od roku 1960 je na hradě muzeum.

U pokadny si ještě vyzvedávám batoh, kde mi ho ochotní pokladní (dva pánové před ůchodovým věkem) hlídali. Jen při otázce na razítko do vandrbuchu kroutí zamítavě hlavou, nic takového ještě nemají. Tak se loučím a jdu dále. Na parkovišti před hradem zastavují auta a mikrobusy a znich vylézají poznání chtiví turisté a školní výlety. Vlastně se ani nechce věřit, že na druhé straně této země zuří válečný konflikt a denně umírají lidé.

Pomalu sestupuji zpátky k hlavní silnici, ale už nejdu přes město, ale mířím po hlavní silnici vpravo k vlakovému nádraží. Cestou si kupuji vodu na pití, abych přežil těch 5 hodin v osobním vlaku. Na nádraží mě zaujme reklama na nové „budínky“ jak tu říkají bytům a mě to připomíná „budníky“ No když vzpomenu na panelové domy, tak se musím smát, docela trefný překlad.

Konečně si kupuju jízdenku a asi hodinu čekám na nástupišti. Je tu relativně dost lidí, ale osobních vlaků tu jezdí málo. Do Užhorodu asi 5 za den, do hor směr Lvov asi 3 a jinak vlaky dálkové, sestavené výhradně z lehátkových a lůžkových vozů. Jeden „osobák“ přijíždí z Užhorodu, je to jednotka ze 60 tých let, jelikož ale se tu asi hodně šetří, má nově natřeno jen čelo a část boků do prvních dveří, dále už je vylezá pod starým nátěrem rez. Rovněž při pohledu na 4 schody vstupu do vozu mi je jasné, že nízkopodlažnost, je tu skoro sprosté slovo.

Asi 15 minut před odjezdem přistavují i můj vlak. Je to podobná jednotka, jen má modernější čelo, pravděpodobně je rekonstruovaná. K vlaku ovšem procházím kontrolou, kde mi jen zkouknou lístek a pustí mě dál. Nemůžu si nějak vybrat, které z těch špinavých oken je nejčistší abych mohl alespoň sem tam fotit. Otevírat okna se sice dá, ale takovým zvláštním způsobem, v horní čtvrtině okna se jeho horní část posune asi o 10 cm. Sedadla jsou dřevěná a jelikož vlak je širokorozchodný (1524

mm) a má i větší průjezdný profil, jsou lavice uzpůsobeny vždy pro tři a tři cestující, na obou stranách uličky.

Vlak se přesně na minutu rozjíždí a bude to tak i během celé mé cesty. Zpoždění jsem zde zaznamenal max. do 5-ti minut, což vzhledem ke vzdálenostem je úplně přehlédnutelný údaj. Kontrolu přicházejí dělat dvě průvodčí, každá kontroluje jednu stranu, lístek předem koupený jen zkontroluje, lidem bez jízdenky pak prodá z přenosné pokladny. Pokud ovšem mají peníze. Jezdí tu i nemálo černých pasažérů, kteří ani vzhledem k nízkým cenám na jízdenku prostě nemají. Průvodčí obvykle jen nadávají, ale k razantnější akci nedochází. Pravděpodobně jsou si vědomi, že např. přivolání policie sem do hor kvůli desetikoruně by nemělo význam a celý vlak by musel řadu minut možná i hodin čekat. Taky jsem si všiml, že tu sem tam probíhá obchod typu, zaplatím aspoň něco málo a průvodčí mě nechá být.

Vlak je plně obsazen, cestující jedou z nedělních modliteb z města do svých vesnic v horách. Okolí trati mi hodně připomíná mé zamilované Beskydy, za okny se střídají cesty, potoky, vesnice, i jsou vidět místní cesty, v hodně žalostném stavu. Jména stanic mi vybavují jednu knížku o zakarpatských železnicích, jako Svaljava, Volovec a dochází i na stanici Beskid, jsme v sedle kolem 950 metrů vysoko, a pomalu projíždíme tunelem, vedle něhož se staví nový, dvoukolejný.

A oproti mé návštěvě před 2 lety je tu ještě jeden markatní rozdíl, opět jsou obsazeny budky, které za socialismu střežily mosty a tunely. U řady z nich jsou vidět vojáci se samopaly, navíc je nově označeno pásmo, kam se nesmí, jsou zde ploty natřené bílým vápnem, které ohraničují prostor, kam se nesmí. Na ukrajinské železnici se vůbec vše co je nějakým způsobem nebezpečné, nebo nějak vybočuje z normálu vyznačuje bílým vápnem. Například i koleje na opravu složené vedle trati jsou precizně obehnané linií bílých kamínků, označujících místo uložení.

Na Beskidu nastupuje skupinka lidí, několik rodin, kteří dle hovoru patrně trávili víkend na horách a vrací se zpět do Lvova. Vlak začíná pomalu klesat do údolí. Projíždíme vesnicemi Slavske nebo Skole. V městečku Stryj už jsou kopce za námi a dále nás čeká rovina až do Lvova. Některé stanice zde nejsou označeny názvy, ale jen kilometry, například nástupiště 863 km. Pravděpodobně slouží několika vesnicím dohromady.

Do Lvova přijíždíme na tzv. „Prigorodnyj vokzal“ tedy nádraží příměstských vlaků, které je asi 700 metrů před budovou hlavního lvovského nádraží. Já tam ovšem musím zajít, protože potřebuji jízdenky na zítra do Charkova a na cestu zpět. Můj „čuch“ na to, že je dnes v mém směru komplet vyprodáno byl správný. Je zde jedna světelná tabule, která udává počet jednotlivých volných míst ve vlacích, co budou odjíždět.

Z posledního pobytu jsem si pamatoval, že se zde ještě rozdělují pokladny na ty, co prodávají jízdenky na dnes a na pokladny předprodejové na další dny. Musím tedy k těm druhým. Všímám si zdejšího ruchu, krom několika uniformovaných lidí z bezpečnostních složek, je tu klid, oproti Praze nevidím ani žádné samopaly. Mám štěstí, slečna za okýnkem mi prodává přesně to, co chci, na pondělí do Charkova a na pátek z Dněpropetrovska do Lvova za cenu víc něž příznivou 474,- (dohromady cca 2300 km). Jen mě upozorňuje na horní lůžko na zpáteční cestě, ale to znám už z minula. Pak se ještě ptá jako jestli chci během cesty čaj a ještě na něco, ale tomu nerozumím, tak říkám, že chci prostě normální jízdenku a je to.

Před nádražím ve stánku s novinami kupuji jízdenku (kvitók) na tramvaj za 2,- abych ho mohl cvaknout (zakomposterovať) ve strojku v tramvaji. Potřebuji linku číslo 6 do centra, mám totiž nocleh v hostelu „Stare Misto“ a nejblíže je odtud právě tato linka. Stojím u zastávky, jenže šestka nestaví a projíždí dál. Stejně tak druhá. Pak to pochopím, šestka staví přímo na točně konečné stanice, asi o 50 metrů blíž k nádraží. Tabule s označením zastávky visí vedle troleje, je na na ní číslo linky a interval. Jízdní řády zde nehledejte. V tramvaji (případně i v trolejbusu) zasunete lístek naležato do strojku a zatáhnete. Vyrazí se vám jakýsi dirkovaný znak. Jízdenka samozřejmě platí jen v tom jediném spoji, je nepřestupná. Chcete-li použít autobusu nebo maršrutky platíte více a přímo u řidiče. V tramvaji mě potěšilo, že už mají vytištěn plánek linek, takže se mohu podívat kudy jet. Bohužel na stanicích toto chybí.

Přemýšlím, kde vystoupit, druhá stanice je moc brzy, počkám si ještě na další, jenže ouha, tramvaj odbočku do mé ulice přejíždí a jede ještě notný kus na stanici Teatr im. Lesy Ukrajinky (trochu mi to připomíná jeden český státní podnik). Táhnu se tedy z batohem zpět kolem budovy cirkusu (budova vypadá opuštěně i když na ní visí ještě pár plakátů reklamujících zdejší představení) a dále ulicí Jaroslava Mudrovo až na náměstí knížete Svatoslava. Tady je hostel „Staré Misto“. Nikde ovšem žádná tabule s poutačem, jen název na zvonku. Po zazvonění přichází mladý kluk, který mě vede do prvního patra, pak přes pavlač do dalšího domu, kde je jakási improvizovná recepce, a dále kuchyňka. Nocleh je za 100, což je cena více než výborná. V pokoji je 5 lůžek, obsazená jsou jen 2, na chodbě mám sociální zařízení, internet je samozřejmostí. Na stole pak leží ubrus s motivem 100 leté tradice jedné české textilky. Na stěně udveří je věšák s ramínky. Tak se mi vybaví kategorie „bez štěnic a s ramínky“ z jednoho českého filmu. No, hodím se trochu do gala a jdu nakupovat. Ale to až v přístím díle.