Přidat Ukrajinu mezi oblíbené
Ukrajina 2016, 4.díl Charkov
Myslel jsem jak se hezky vyspím za klapotu kol a houpání vozu, ale nějak to nešlo. Tak sice se zavřenýma očima, ale přesto registruji půlhodinový pobyt v Kyjevě asi ve tři ráno. Kousek před Poltavou kolem 8 hodiny vstávám a dělám si snídani. Ve vlaku nikdo nenutí nikoho vstávat v určený čas a tak jsou cestující, kteří slézají z lehátek třeba v 11 hodin. Jsem rád, že mám celou část u okna jen pro sebe, na horním lehátku totiž nikdo nespal, a usedám k němu. Je vidět, že tento východní kraj je o něco chudší, než oblasti u Lvova. V řadě vesnic byste marně hledali asfaltovou silnici (nebo možná kdysi to asfalt byl) ale dnes jsou tam cesty samý výmol, po deštích pak hluboké kaluže. Trochu kontrast k tomu, že jak jsem již psal, zatímco nádraží a přilehlé budovy jsou celkem v slušném stavu a závorář ze zrekonstruovaného závorářského domku jde 2x denně po chodníku se zámkovou dlažbou vykonat do venkovního WC svou potřebu, tak místní obyvatelé klopýtají přes výmoly a díry a často i bahnem do svých domovů. Na řadě míst jsou ještě nad zahradami natažené žluté roury plynových potrubí – no je to levnější než kopat do země. A jediných pár metrů opravdu slušného asfaltu je 10 metrů před a za železničním přejezdem.
Zastavujeme ve stanici Kolomak. Nic zvláštního, pár lidí vystoupí a nastoupí a vlak se po několika minutách rozjede. Ale ne nadlouho. Kousek za stanicí zastavuje znovu. A sakra. Že by porucha, slyším syčení vzduchu, jak strojvedoucí tlakuje brzdové válce. A pořád stojíme. 10, 15 minut. Nic se neděje, jen průvodčí z několika vozů pobíhají a přenášejí balíky láhví z vodou, deky, povlečení a další věci. U vstupních dveří je umístěn jízdní řád, tak se alespoň podívám, kdy byl pravidelný odjezd...a všechno v pořádku. Vlak tu má ještě tzv. „Technickou přestávku“ půl hodiny, jen mě zaráží, že stojí za stanicí na trati a blokuje tak cestu jiným. Opravdu přesně dle jízdního řádu se vydáváme dále, na poslední, zhruba hodinovou jízdu do Charkova.
Přes uličku sedí skupina kluků, kteří jedou už ze Lvova, z jejich slov jsem pochopil , že jedou z Rakouska z mistrovství v nějakém bojovém sportu, a sedí s nimi ještě jeden voják. Teprve před Charkovem mě jeden z kluků oslovuje a ptá se kam jedu (viděl, že si píšu něco pořád do sešitu v latince). Chvíli si s ním povídám, v žertu se mě ptá, jestli nechci jet taky na Donbas. Zjišťuji, že pro místní tohle téma není tabu a dokonce i objektem vtipů.
Konečně přijíždíme do stanice Charkov Passažirskij. Vystupuji z vlaku, loučím se s vlakovým průvodcem, a hned mi padá do oka nádherná modrá československá lokomotiva ČS 7, která náš vlak táhla. Jdu tedy k ní s cílem ji nafotit. Jenže z kabiny vykukuje hlava strojvedoucího s nepříliš sympatickým výrazem a při pokusu o fotku, začne něco o tom, za jakou jsem stranu a proč to fotím. Když jsem mu řekl, že jsem z Čech, tak asi pochopil, stáhl se do kabiny a nechal mě být. Teprve o několik hodin později jsem pochopil já. Na veřejných místech a hlavně v metru, jsou všude upozornění, že je třeba nahlásit koholiv, kdo se bude zvýšenou měrou zajímat o objekty vojenské, továrny a taky o veřejnou Dopravu a to včetně fotografování, No tak pro mě trochu čára přes rozpočet, o ty první dvě věci mi tak nějak nejde ale o tu Dopravu – proto sem jedu.
Ubytování mám zajištěno ve Sweatdream hostelu, což je trochu nadnesený název pro jednopatrovou budovu, kam jdete přes dvorek na recepci. Ale velká výhoda je, že je cca 10 minut pěšky od hlavního nádraží a pak že nástup je už ve 13 hodin, takže po rychlém občerstvení, vcházím na recepci. V pokoji jsou 3 palandy, ale čisto a klid, obsazené jsou pouze 2 postele. Opět jako ve Lvově ale nedostávám klíče s tím, že ať jdu nahlásit odchod a recepční pokoj zamkne.
Jen se převléknu a vydávám se do centra. Jdu po hlavní ulici Poltavský Šljach až k říčce Lopan. Tady na jednom břehu je restaurace a jakási plocha pro případný relax a opalování, i když představa tráveného času u malé říčky v centru 1,5 milionového města, kde hned vedle po mostě hučí tramvaje, mě vůbec neláká. Za mostem opouštím silnici a po schodech stoupám k zadní straně pedagogické univerzity a dále k Uspenskému chrámu. Skoro přes ulici je pak Pokrovská zahrada a za ní Pokrovský chrám. V zahradě najdeme bleší trh, který na Ukrajině je velmi rozšířen, prodává se zde vše možné, hlavně to,bez čeho se dá doma obejít, takže staré knihy nebo taky vyznamenání a odznaky z dob SSSR. Za zdí je pak Pokrovský Monastyr z roku 1689. V bílé barvě s černou střechou a zlatými kupolemi. Bohužel, udělal jsem základní chybu, jelikož bylo teplo, vzal jsem si šortky a triko s krátkým rukávem, tak jsem dovnitř nemohl. Dokonce před chrámem je jakási půjčovna šátků pro ženy, kteří chodí dovnitř se zahalenou hlavou. Tak alespoň po pořízení několika fotek kupuji v místním klášterním pekařství výborné pečivo a vydávám se dál.
Hned přes ulici je Náměstí konstituce, s historickým muzeem, kde by měla být i turistická známka. Hlavní vchod do muzea je v rekonstrukci a tabule mě směruje ke vchodu zadnímu, který je rovněž uzavřen. Bohužel. Před muzeem se několik lidí fotografuje s vystavenými zbraněmi (tank, samohybné dělo). Možná ne náhodou kousek odtud má náborový stánek prapor Azov. Náměstí jinak vévodí socha „sláva Ukrajiny“, dále je tu stanice metra a na protějším domě hodiny, s obrovským funkčním teploměrem.
Scházím zpět k řece, chci se totiž podívat k Blagověščenskému chrámu. Cestou ke své radosti narážím na supermarket, tak aspoň vím, kde nakoupit.Blagověščenský chrám byl postaven roku 1888 v neobyzantském slohu a může se chlubit 80 ti metrovou věží. Barevná kombinace zdálky trochu připomíná stavby v bulharském Nesebaru. Pokračuji dále k zpět k hlavnímu nádraží. Cestou mě ještě zaujme vůně kakaa linoucí se z místní továrny na čokoládu.
U hlavního nádraží je pošta, tak si jdu koupit pohledy. Cena 1,70 mě potěšila, ještě známku do České republiky. Je pravdou, že přesnou cenu známky jsem už zapomněl, jelikož jsem platil i s pohledy dohromady, ale podle webu Ukrpošty by to mělo být 0.6 USD, tedy okolo 14 UAH. Kromě Ukrpošty se můžete na Ukrajině setkat i s konkurencí „Novaja Pošta“, s jejími službami jsem ale do styku nepřišel.
Před hlavním nádražím vstupuji do stanice metra, tedy tam, kam jsem se nejvíc těšil. U vchodu mě „bohužel“ vítá cedule s tím, co je vše v metru zakázáno, a je mezi tím i přeškrtnutý obrázek fotoaparátu. Takže jen tajně bez blesku a foťák celou dobu v kapse. Za 3 UAH si kupuji v automatu lístek, s čárovým kódem. Jdu k turniketům, které trochu připomínají ty ze začátku provozu metra v Praze, jsou ale modernější, asi ve výši pasu svítí takový červený pruh po obou stranách turniketu, který se po přečtení kódu změní na zelený a můžete projít. Co by se stalo, kdybych prošel na červenou jsem vzhledem k přítomnosti ozbrojených složek u vstupu radši nezkoušel. Cesta eskalátory mi trochu připomněla seriál jen počkej, kde vlk kličkuje mezi lampami umístěnými mezi eskalátory. Nově je to doplněno ještě o svítící reklamy.
Vozy metra jsou typově stejné, jako původní vozy v Praze tedy typu E a 81.71, jen jsou v barvě modré (starší mají horní polovinu zelenomodrou) a na čelech mají více reflektorů, které používají v tunelech. Soupravy mají 5 vozů a v době mé návštěvy byly slušně obsazené. Metro v Charkově začalo jezdit v roce 1975, u starších stanic je vidět, že toho docela dost pamatují. Šetří se elektřinou a tak ve stanicích svítí zhruba polovina umístěných zářivek, v soupravách pak každá čtvrtá. Vnitřky vozů jsou polepeny kompletně reklamou a tak přepravní podmínky a mapa podzemní dráhy je nalepena na oknech. Tady jsem se také dočetl o tom zákazu „fotografování“ všeho důležitého a co chvíli poslouchal hlášení, že cokoliv podezřelého je potřeba hlásit pracovníkům metra.
Metro má tři linky, každá má krom své barvy barvy i své jméno, a po zaplacení se můžete pohybovat v prostorách metra v podstatě jak dlouho chcete. Přestupy jsou podobné, jako v Praze na muzeu, tedy hlavně bočními schody nad trať metra, někde jdete dále, někde jen přejdete na vedlejší koleje. Po projetí červené linky přecházím na zelenou a vystupuji u Děržpromu, tedy na náměstí Svobody, třetím největším náměstí v Evropě. Náměstí má kulatý tvar a v jeho zhruba západní častí se nachází budovy Deržpromu, což jsou výškové kancelářské budovy z 20 let minulého století které jsou ve vyšších podlažích vzájemně propojeny přechodovými patry a stavebním slohem připomínají staré budovy ČVUT v Praze v Dejvicích. Krom těchto staveb po obvodu náměstí ještě doplňují dvě obrovské budovy Univerzity. Paradoxně po východu z metra jsem si zde připadal trochu jako v asijském světě, studuje zde totiž hodně studentů z arabského světa a z Indie. Na toto náměstí navazuje velký park, no jak jinak na Ukrajině než „imeni Tarasa Ševčenka“.
Jako všude v bývalých postsovětských republikách, parky slouží jako místa zábavy a odpočinku a tak kromě mnoha stánků s občerstvením tu najdete zoo, botanickou zahradu, koncertní sál, ale i pár atrakcí, dětské prolézačky, observatoř, no prostě vše, aby se návštěvník mohl dobře pobavit. Z parku vycházím u velkého betonového kvádru ve kterém se skrývá divadlo opery a baletu. Naproti je park se zrcadlovým památníkem, a za ním mu pak vévodí Chrám svatých žen Myronosic.
Pokračuji dále kolem Puškinova divadla, Gogolovou ulicí, na konci které je malý park, se sochami Puškina a Gogola a po hlavní se dostávám opět na náměstí Konstituce, které tentokrát jen přecházím. V ukrajinských velkých městech je potřeba si dávat pozor při přecházení, na velkých bulvárech jsou krom semaforů ještě počítadla sekund, kolik ještě chybí do konce zeleného světla. Jak už jsem zde psal auta se rozjíždějí ihned po naskočení červené a bulváry jsou o mnoho širší než u nás, vemte si 3 pruhy tam, tři pruhy zpět, tramvajová trať a žádný ostrůvek mezi. Pokud není sekundový signál v provozu, tak raději nepřecházejte, pokud nepřijdete přímo na začátek zeleného signálu, protože byste mohli uvíznout v proudu aut.
A pak je tu ještě jeden problém. Pokud bych měl napsat, že tramvajové tratě v Charkově jsou v katastrofálním stavu, mohlo by mě tohle slovo žalovat pro nactiutrhání. Mezi kolejemi je vymlácený asfalt, koleje často ční nad terén, při přecházení a to i na přechodech musíte dávat pozor na zranění nohou. Přesto se ovšech po těchto kolejích jezdí. Na Univerzitní ulici sedám do tramvaje linky číslo 3. Tramvajemi jsou ojeté české tramvaje T3 ale původně jezdící v Rize, což dokládají přepravní podmínky, které visí za kabinou řidiče – ještě v lotyšském jazyce. Přichází průvodčí, tedy postarší paní v zástěře, která mi za lidovou cenu 1.50 prodává lístek. Protože vůbec nevím kam jedu a kde budu vystupovat, koukám z oken, kde by bylo něco zajímavého k nafocení. A už to vidím, pravoslavný kostel Třech svatých. Vystupuji z tramvaje, abych pořídil pár fotek.
Tady je opravdu vidět kontrast asi největší. Nádherně opravený kostel vedle něhož pokračuje ulice plná výmolů s nízkými přízemními domky, opravovanými způsobem, co mám právě po ruce. Pro řidiče tu musí být jízda utrpením, proto se nevidím, že po ulicích jezdí ještěstále dost lad, žigulíků i moskvičů – opravy jsou levné a dají se dělat i amatérsky. Po zdokumentování tramvajového provozu na křižovatce a pár sekund obrazového záznamu, abych pak kolegům dokázal, že i tady se jezdí jedu zpět. Ještě mě čeká malý nákup v Bille, opět se projedu metrem, tentokrát celou modrou trasu a jdu do hajan. Zítra mě 300 km přejezd do Dněpropetrovska.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Charkov
Půjčovna autPříspěvky z okolí Ukrajina 2016, 4.díl Charkov
