Loading...
Ukrajina 2016, 5. díl Dnipro (Dněpropetrovsk)
Ráno nemusím vstávat moc brzy, vlak jede po 8 hodině a nádraží mám blízko. Nejprve zase musím najít pokladny, pro osobní (tedy „prigorodnyje“) vlaky se nachází ne v budově hlavní, ale ve vedlejší menší bíle budově. Při požadavku na jízdenku a vyřknutí ceny, se mi protočí panenky ale v tom dobrém slova smyslu. Za 16 korun jsem 300 km nejel ani za dob socialismu. Teď ještě najít správnou kolej a nástupiště. Podchod je v rekonstrukci, tak hledám, jak se dostat na 3. nástupiště. Tady si s bezpečností moc hlavu nedělají a tak mi železničář poradí, prostě se rozhlídni a přes koleje. Vlak má odjezd asi za 15 minut, přesto tu ještě není a nástupiště je plné, tak mám obavy, jestli se dostanu k oknu a jestli si vůbec sednu. Souprava přijíždí asi 7 minut před odjezdem, ale stačí absorbovat všechny cestující a ještě jsou volná místa. Vzhledem k místnímu širokému průjezdnímu profilu, se v jedné řadě vejde 6 cestujících a „električka“ ze 60 let tak pobere vše.
Ve vlaku okamžitě začíná probíhat jakási obdoba teleshopingu.Tedy co jste si nestihli koupit ve městě, seženete ve vlaku. Ještě jsme se ani nerozjeli a už přichází pán, který nabízí křížovky, něco na čtení a kartičky s odjezdy vlaků z velkých stanic. A světe div se, zákazníky má. Pak přichází paní která nabídne kafe, čaj nebo pivo, a pozor, nic jako kdysi, kdy si pamatuju, že pracovník jídelních vozů míchátkem zamíchal přeslazené kafe a podal ho cestujícím, můžete si vybrat, kafe je horké z termosky, cukr nebo sacharin je na výběr, lžičku dostanete k tomu a ubrousek navrch, u čajů je možno požádat o různé příchutě, prostě servis. Pomalu už jedeme a stále sestřídají další a další prodejci, vystřídalo se tu ještě oddělení textilu, papírnictví, pekárna a radost by měl i Béda Trávníček, protože i prodejkyně semen zeleniny a květin se tu objevila. Je sice teprve po 8 hodině ranní, ale vlakem se už vrací lidé z trhu ve městě do svých vesnic. Nočními vlaky přijeli brzy ráno a s nákupy se vrací. Ono taky mnoho možností spojení zde neexistuje.
S Charkova do Dnipra se dá jet buď přes Lozovu nebo přes Krasnograd. Obojí spojení trvá 7 -8 s přestupem a použitelná jsou jen 2 za den. Ono vůbec hledat na internetových stránkách Ukrajinských železnic www.uz.gov.ua je docela umění. Pro dálkové vlaky to ještě jde,dá se hledat i v angličtině (po zadání správného přepisu do jazyka), a mezi hledanými městy se vám ukážou všechna spojení, pokud chcete rovnou rezervaci, ukážou se jen vlaky s volnými místy, cenou a lze si přímo přes internet spojení rezervovat a zaplatit. Horší je to s příměstskou Dopravou. Ukrajinské železnice jsou rozděleny na 6 oblastí a každá má svůj způsob hledání spojení. Někde lze hledat pouze v azbuce. Chcete li najít patřičný vlak, musíte přesně vědět odkud kam jede. Tedy končí li například vlak na ve městě na hlavním nádraží, je to jiná tabulka než ten co končí třeba o zastávku dál třeba u továrny. Pokud například vystupujete někde na zastávce,kde není konečná, musíte hledat ve všech tabulkách, které přes uvedenou stanici vedou – tedy vzít si mapu a přemýšlet které by to mohly být. U některých stanic lze ještě najít tabulku odjezdů, kde jsou ovšem jen čísla vlaků, cílová stanice a čas odjezdu a dojezdu. Tedy mravenčí práce.
Vlak jede relativně pomalu, bohužel na focení to moc není, okna nejsou stahovací a jsou dost ušmudlaná. Za okny se míhají vesničky, lidé postupně vystupují. Některá nástupiště jsou dost vysoká, protože běžně do těchto vlaků vedou až 4 schody, tak trochu pomáhají absenci nízkopodlažních vozidel. Vlaky jsou sice nekuřácké, ale na představcích je kouření tolerováno. Po cca 4 hodinách přijíždíme do Lozovy. Odtud už jezdí přímé vlaky do blízkosti hranice toho nechvalně známého konfliktu. Do Donětska je to odsud 180 km, krom vojenské hlídky na nádraží, ale jinak není nikde viditelno, že by v blízkosti probíhal nějaký konflikt.
Na nádraží je trochu chaoz, co se týče značení vlaků, a tak se vojáků ptám na správný vlak. Mám naštěsti asi 15 minut na přestup a vlak přijel včas, tak jsem v poklidu. Další cesta je už trochu modernějším vlakem, dřevěné sedačky vystřídal plast, dokonce je tu už i digitální ukazatel konečné stanice. Z tzv. Jižní dráhy přejíždíme do Přidněprovské dráhy. Vlak jede opět bez nejmenších problémů na čas, a tak před 16 hodinou zastavujeme na nádraží v Dnipru. Jediná skrvnka na cestě je ta, že začalo pršet. Přes lávku se přesouvám k přednádražnímu prostoru ke stanici tramvají. Z internetu jsem si vyšetl, že k mému hotelu jede linka číslo 1, jenže samozřejmě to nemusí už být aktuální. Nasedám do jedničky a pro jistotu se ptám na „Park Tarase Ševčenka“. Všichni včetně průvodčí kroutí hlavou. Teprve, když se opravím a místo park, řeknu sad, dostávám souhlasnou odpověď. Dokonce pán přede mnou mi slíbí, že mi dá vědět, protože tam taky vystupuje.
Tramvajová souprava je odkoupena z některého německého města, jsou to české T6 ale s některými doplňky s německými popisy, jako například telefonek pro spojení s řidičem. Soupravou prochází průvodčí a stejně jako v Charkově za 1,50 vybírá jízdné. Trochu se směju nápisu, že černí pasažéři zaplatí 30 UAH. Při nástupu jsou vlastně všichni černí pasažéři. Tramvaj jede po širokém bulváru, zhruba stále rovně na jihvýchod. Jen na dvou místech objíždí místní bloky domů. Je to v místech budoucích stanic metra, kde jsou sice velké stavební jámy, pravděpodobně si na nové spojení budou muset místní ještě dlouho počkat. Stavební ruch jsem nezaznamenal a dle některých informací je dostavba těchto stanic v nedohlednu. Asi po 15 minutách točíme vlevo z „Prospektu“ a já dostávám pokyn k výstupu. Na stanici se mě ještě pán ptá, co hledám. Říkám mu, že hotel „Žovtěvny“ tak mě hned směruje do správné ulice. To je dobře. Stále prší a mě se nechtělo hledat naslepo.
Hotel Žovtěvny je hned naproti Sadu Tarase Ševčenka. Hned po vstupu na mě dýchla trochu atmosféra 70. let a rekreací ROH, který tento hotel zcela určitě pamatuje. Mám tu rezervovány 2 noclehy po 90 UAH, tak se obracím ke dřevem obložené recepci. I když jsem začal rusky paní recepční po prohlídce pasu okamžitě mění na angličtinu a tak to bude po celou dobu pobytu. Klíčky od pokoje jsou jedny a má je zrovna ten, kdo bude v pokoji bydlet se mnou. Je to sice hotel, ale část slouží jako hostel, na pokoji jsou 3 lůžka. Do 3 patra mě vyveze výtah, který sice už má automatické zavírání dveří, nicméně voliče podlaží v archaicky hranatých tvarech, mi připomínají knoflíky na magnetofonu B70, který jsme kdysi měli doma. Chvíli pobíhám po hotelu, protože dotyčný s klíčema někam odběhl, a nevrátil je na recepci, ale nakonec vše dobře dopadne a já vcházím do pokoje. Prostorná skříň, televize, co více si přát. Teď už jen aby se umoudřilo počasí, tomu se ale bohužel moc nechce.
Tak dobře, protože není moc času, i přes nepřízeň počasí vyrážím do města. Vracím se ulicí Javornického lemovanou stánky trhovců zpět ke stanici tramvaje. Za ní následuje poměrně rozhlehlý park, celá tato plocha se jmenuje náměstí Soborná, a dominuje mu v severovýchodní části Spaso-preobreženský kostel a na protější straně parku pak dioráma „Boj o Dněpr“, které obklopují vojenské exponáty. Naproti přes ulici je pak Báňská národní univerzita. Tady přecházím ulici a odbočuji vlevo na Prospekt Javornického (to předtím byla jen ulice stejného jména). Cestou mě zaujme trolejbus východní provenience, ale se záclonkami v oknech. Městská Doprava je tu vůbec na o trochu lepší úrovni než v Charkově, i když řada vozidel jsou nakoupené ojetiny z evropských měst.
Je podvečer a ve městě je silný provoz. Při chůzi v tomto deštivém počasí musím dávat obzvláště pozor, kam šlapu, protože mnoho výmolů není pod vodou vidět, takže za chvíli mám v botech plno. Míjím kulturní učiliště, před kterýmž stojí Gogolova socha. Před travajvou zastávkou „centrální“ uhýbám vlevo. Jednak mě zajímá místní obchodní dům, který sice nabízí obchody všemožných světových značek, ale ne potraviny, a jednak se chci podívat ke kostelu Trockého, který stojí ve vedlejší ulici. Hned naproti je další náboženský stánek, dům, který zdobí nádherné ikony v jeho dvou věžičkách. Vracím se zpět na hlavní bulvár a po na levé straně je na rohu zdobený „Dům gubernátora“ a za ním půlkruhová pětipatrová moderní budova městské rady. Další památkou na této rušné třídě je Katolický kostel svatého Josina a o kousek dále Gorkého divadlo ruského dramatu. Za ním už se nachází velký park. Zaujal mě přejezdový výstražný kříž, tak se vydávám směrem do parku a opravdu, přicházím ke kolejím úzkého rozchodu, důkaz existence dětské železnice. Dnes se ovšem koleje topí v loužích neustávajícího deště.
Na hlavní třídě ještě míjím další kostelík a to evangelicko-lutheránský kostel svaté Kateřiny. Hlad a jistá potřeba mě nutí najít nějaký supermarket. Nacházím ho na ulici Pastěra. Hned se mi povede malé faux-pas, ke vstupu na WC je potřeba zaplatit 3 hřivny, které se hází do 2 automatů na stěnách před vstupy. Bohužel se domnívám že vyjede nějaký lístek a ten mě potom pustí dovnitř, ale doměnka to byla mylná. Automat byl přímo napojen na vstup a písmene Ž označující pohlaví té hezčí části lidstva jsem si nevšiml. Teprve až poklepání ochranky na mé rameno, vysvětlilo můj omyl, a byl jsem vpuštěn správným vchodem.
Tak hlad i další potřeby zažehnány a už přicházím před hlavní nádraží do podchodu metra stanice „Vokzalnaja“ Metro je dražší než tramvaje, svezete se za 3 UAH, po vhození mincí do automatu vypadne zelený plastový žeton, který se vhazuje do turniketů. I tady musím s fotografováním opatrně, abych nebyl v hledáčku místní milice. Metro je tu v provozu od roku 1994, má jednu linku se 6-ti stanicemi a vede v podstatě odnikud nikam. Od nádraží západním směrem do průmyslové zóny. Malé využití je v důsledku toho, že krom zaměstnaců zde nemá skoro pro koho jezdit a toho že ve stejné trase v podstatě jezdí o polovinu lacinější tramvaj. Prodloužení do centra je v nedohlednu a tak se jen trochu usmívám u letáčku jedné banky, kde už je vyznačena i druhá trasa. Přijíždí souprava modré barvy s pouze 3 vozy, podobná jako začínala kdysi v Praze na lince A, jen s více reflektory na čele. Zajímavý je fakt, že stanice jsou projektovány na standardních 5 vozů a protože jsou zatím nevyužity, třetina stanice je vždy neosvětlena a přepažena pro cestující. U většiny z nich je ale příprava pro další východ ze stanice, které budou (možná) někdy v budoucnu dostaveny. Vozy jsou oproti těm charkovským bez reklam i polepů. Na některých stanicích funguje zdarma wi-fi.
Projíždím si trasu tam i zpět a protože se pomalu stmívá a nepřestává pršet, tramvají se vracím zpět. Ale část města si prohlédnu ještě zítra. Tak dobrou noc.
Poslední aktualizace: 26.11.2016
Ukrajina 2016, 5. díl Dnipro (Dněpropetrovsk) na mapě
Byl jsem zde!
Zapamatovat
