Ukrajina, březen 2015 (po 1 dni na Slovensku a v Polsku)

Po dvou letech jsem vyjela na Ukrajinu, tentokrát se synem Honzou. Březen není pro cestování ideální měsíc, pokud nejedete někam na jih do tepla. Honza mívá tuto dobu první část dovolené, tak jsme vyjeli.

Středa, 11.3.: Přes noc jsme jeli do Bratislavy, tady jsme strávili půl dne. Pak přišla smůla, vlak do Košic měl hodinu zpoždění, protože u Povážské Bystrici se rozbila lokomotiva a čekali jsme na náhradní. Osobákem jsme dojeli do Čierne nad Tisou, kde jsme měli po internetu domluvené první ubytování. Vlastně ne přímo v Čierne, ale v Malých Trakanech, vesnici vzdálené dva kilometry. Paní domácí Aranka pro nás přijela na nádraží autem. Za noc v krásném domečku se vším komfortem jsme každý platili 10 eur.

Čtvrtek, 12.3.: Museli jsme si ráno přivstat, protože vláček z Čierne nad Tisou do Čopu jede v 6.10. Na nádraží nám jel z Trakan autobus. Přes hranice jsme jeli jen my dva. Kontrola na obou stranách proběhla bez problémů, posunuli jsme si hodinky o hodinu dopředu, trénink na blížící se zatracovaný letní čas a v půl osmé jsme v Čopu. Honza si chtěl projet tratě, které jsem už jela předloni. Vlakem do Baťova a po hodině dalším do Solotvina. To je trať, která je dlouhá asi 120 km, ale jedete po ní pět a půl hodiny. Tři staromódní vagóny a davy lidí. Naštěstí jsme seděli. Když Honza vstal, aby se protlačil na WC, hned mu místo zasedl jeden chlap, že mladý může stát. Musel, k WC se dostal, až davy vystoupily. S námi pak seděly jehovistky, které se snažily nám vnutit Strážní věž v ruštině. Dělala jsem, že jim nerozumím, tak nás babky nechaly. V Solotvinu pršelo. Dvě hodné paní nám podrobně popsaly cestu na autobusové nádraží. Dva kilometry v dešti byly nepříjemné, ale našli jsme ho. Za hodinu jel autobus do Jasini. Malá maršrutka. Po cestě přistupovali další lidi a všichni se vešli. V 7 večer za tmy jsme v Jasini, já po 16 letech. Hotel Trojanda, který jsme objednali po internetu, je hned u nádraží. 80 hřiven na noc za osobu. Na pokoji je WC a sprcha, kromě postelí žádný nábytek. Na jedno přespání to stačí.

Pátek, 13.3.: O Jasini jsem napsala články. Plno sněhu, v hotelu bydlí v zimě lyžaři. Kromě prohlídky jsme zjistili, jak a za jak dlouho dojdeme na vlakové nádraží. Hlavně tuto trať přes Karpaty do Ivano-Frankovska chtěl Honza projet. Ale když jsme odpoledne přišli za lijáku na nádraží, řekli nám, že vlak nejede. Takže 2 km zpátky na autobusové. Tam nás odchytil mladík, ptak se, zda nepotřebujeme odvézt do Ivano-Frankovska. Měl taxi pro 9 lidí, každý platil 125 hřiven. Jízda přes Karpaty byla náročná. Silnice samá díra, jeli jsme pomaličku, házelo to s námi. Čekali jsme, kdy se někde vyklopíme. Řidiči jsou na zdejší terén zvyklí. V pořádku jsme dojeli, asi po dvou a půl hodinách. Kde ale ve tmě, bylo osm, hledat náš objednaný hostel? Jeli jsme místním busem, jak radili na internetu, šli pěšky. Názvy ulic odpovídaly, tu s hostelem jsme nemohli najít. Dvakrát jsme se ptali místních, ukázali támhle a ulice nikde. Naštěstí jsme potkali slečnu Oxanu, která nás dovedla skoro k hostelu. Ta ulice není ulice, ale jen cesta mezi paneláky. Na hostelu nás přivítala skupina mladých Rusů a Poláků, kteří tam měli setkání ochránců přírody. Jedna noc stála 100 hřiven na osobu. V malém pokoji jsme měli palandu a sprchový kout, WC bylo mimo pokoj.

Sobota, 14.3.: Dopoledne jsme prohlíželi Ivano-Frankovsk (viz mé články), odpoledne jsme jeli vlakem do Lvova. Jízda osobním vlakem s přestupem v Chodorivu trvala do večera. Ve vlaku se netopilo, v Chodorivu jsme čekali ve vymrzlé čekárně, další spoj měl hodinu zpoždění. Byl ještě studenější, oblíkli jsme na sebe vše, co se dalo. Ve Lvově jsem se rozhodla pro taxi, protože hotel je daleko od centra a od nádraží. Ptala jsem se taxikářů u nádraží, kolik stojí jízda k hotelu Pidvennyj. Prý stovku. Dojeli jsme k hotelu a chtěl 120, prý 20 ještě za zavazadla. Taxikáři zkrátka šiděj všude! V hotelu Pidvennyj jsme spali 3 noci, po 70 hřivnách. Nově postavený hotel byl zatím ze všech nejlepší, nejlépe vybavený. Nevýhodou byla dálka do centra.

Neděle, 15.3. a pondělí, 16.3.: Dva dny jsme strávili ve Lvově, o jednotlivých památkách jsem napsala články. Tady je opravdu co prohlížet. Lvov byla má první cesta do ciziny před 40 lety! Tenkrát sem jezdil z Prahy přímý vlak! Počasí se umoudřilo, měli jsme hezky, začínalo jaro.

Úterý, 17.3.: Dopoledne jsme ještě prohlíželi okolí našeho hotelu. Už jsme věděli, že vlak, kterým jsme chtěli odjet do Lucku, nejede a že musíme autobusem. I tentokrát jsme jeli po rozbitých silnicích. Na některých místech silnice nebyly, jeli jsme po polích a cestách, kde byla jen hlína. Na druhé straně všude byla vidět osetá pole. V Lucku jsme nenašli naše objednané ubytování. Ukázalo se, že to bylo dobře, protože jsme skončili v přepychovém hotelu. Byl nejdražší, dvoulůžkový pokoj za 450 hřiven. Měli jsme k dispozici obývák s televizí přes celou stěnu, ložnici, předsíň a mramorem vyložené WC a koupelnu. Naše poslední noc na Ukrajině.

Středa, 18.3.: V Lucku je krásný hrad, jinak nic zvláštního. Díky velkým vzdálenostem jsme chodili celý den, abychom případně viděli i něco jiného. Mám v článcích. Večerním vlakem jsme dojeli do Kovelu, kde jsme čekali 4 hodiny na mezinárodní rychlík Kyjev-Varšava. Hodinu jsme seděli v pizzerii u nádraží, pak jsme byli v hale. Nevábné prostředí, spousta lidí, dva opilci se hádali a ječeli na sebe. Naštěstí je vyvedl policajt. Před půlnocí vše nastoupilo do nějakého místního vlaku, do Varšavy jsme jeli jen my dva. Po hodině jsme dojeli k polským hranicím, celníci jen zkontrolovali pasy a nechali nás spát.

Čtvrtek, 19.3.: V půl osmé SEČ jsme vystupovali ve Varšavě. Půldenní prohlídka, další vlak nás zavezl do Čenstochové, pak do Wroclawi a do Klodzka. V Klodzku jsme přespali v hotelu u nádraží.

Pátek, 20.3. Z Klodzka je několik možností, jak dojet do ČR, záleží na tom, do kolika chcete spát a chcete-li si město ještě po tolika dnech prohlížet. My jsme jeli prvním vlakem domů.