Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny pivovary a další zajímavosti – 7. a poslední část (převážně České středohoří - III.)

Ota spal dobře, mně tradičně tyto změny moc nesedí. V noci jsem se neustále bezdůvodně budila. Přesto jsem ráno vstávala docela v pohodě. Po včerejším pařáku je dnes ve stínu docela zima, na sluníčku příjemně. Po snídani opouštíme naše místečko na vlakové zastávce Oparno. Ještě jsme se zastavili na toaletách zahradní restaurace Černodolský mlýn doplnit vodu. Ať máme nějakou zásobu. Dost nám ubývá.

Jedeme do obce Bílka, chceme na Milešovku. Ještě před obcí je obrovské parkoviště, které je asi v sezóně, možná i o víkendech zpoplatněné. Dnes tu stojí jedno auto a bouda je prázdná. To nám samozřejmě nevadí. Jen jsme mysleli, že se autem dostaneme o kus dál. Aspoň se při mírnějším stoupání trochu rozdejchám a snad se mi pak bude stoupat lépe. Je to docela prudké – na 2,5 km se má nastoupat 370 metrů.

Na parkovišti to vypadalo, že zmokneme, mraky se nakonec rozehnaly, ale naštěstí není horko. Cestou jsme potkali pána se dvěma již odrostlejšími dětmi – jedním vlastním a druhý k nim přijel z Japonska na výměnný pobyt. Cestou jsem se dozvěděla řadu zajímavostí o tomto způsobu výměny dětí. I když jsme nahoru nespěchali, došla jsem pěkně zpocená. Ota už je samozřejmě nahoře. Ani ho nemusím hledat. V bufetu už objednává pivo. Točí tady dokonce pivo z malého Biskupského pivovaru  U sv.Štěpána v Litoměřicích. To je překvápko. Samozřejmě dávám také jedno, ať ho ochutnám. Nahoře je docela živo, je znát, že se sem nechá přijít z různých stran. Je tu však řada po různu rozmístěných posezení, takže se ani nerušíme.
Po občerstvení jsme vystoupali všichni. tj. my a naši noví známí na rozhlednu. Výhledy byly samozřejmě nádherné. Nějaké popisky nahoře jsou, ale povídání od místního znalce bylo zajímavější. Znal snad vše. Taky už tady byl několikrát.
Cesta zpátky utekla docela rychle. Koleno se nějak umoudřilo, už tolik nezlobí. Tak ať to nezakřiknu. Na parkovišti jsme už byli sami. Aspoň si tu v klidu uvaříme oběd. Když jsme chtěli popojet ke stolku na stanoviště výběrčího, auto jsme nenastartovali. Úmyslně jsme nechali zapnutou ledničku, tři hodiny to v pohodě chladí, máme tam pivo z Ústí, tak ať se nám na večer vychladí. Jenže jsme se nahoře s našimi novými známými zapoměli a vrátili se dýl. Naštěstí powerbanka se startovacími kabely, kterou jsme si kvůli tomu pořídili, tentokrát nezklamala. Je to dobré, nemusíme tu čekat, až někdo dorazí.

Po obědě jsme vyrazili na jednu doslova průzkumnickou akci. Nad obcí Úpoř jsou zbytky kamenné rozhledny Aloisova výšina. Ota miluje rozhledny, já zříceniny. Tak se půjdeme podívat, co tam zbylo. Z obce to není daleko, ani to není moc do kopce. Jenže to není značené a cesta, která tam vede, je pěkně zarostlá, téměř neviditelná. I tohle bylo dobrodružství. Jak jsme však vešli do nízkého porostu, vrhla se na nás strašná spousta havěti. Nebyli to komáři, ani vosy, ale rojící se mravenci a další brebery i nám známí lítající pavoučci, jak jim říkáme. Nestačili jsme se ohánět a shazovat je. Bylo to sice jen pár minut, ale cestu nám to silně znepříjemnilo.

Když jsme došli k hromadě kamení, usnesli jsme se, že jsme na místě. Dál se jít asi ani nedalo. Brebery nás tu kupodivu neobtěžovali a rozhled byl úžasný. Kvůli němu to za to stálo sem jít. Ze zamořeného území jsme se snažili co nejrychleji zmizet. Jenže ty potvory mi vlítly do vlasů i za triko a dlouho jsem je nemohla pochytat a zničit. Naštěstí neštípaly, jen to lochtalo.

Když jsme se kochali ze zbytku rozhledny, viděli jsme rozhlednu Ledvice a vzpomněli si, že směrem k elektrárně je jezero Márinka, na které nám průvodkyně v Ledvicích pěla samou chválu. Není to daleko, jdeme si zaplavat. Po dnešku jsme zase upocení a třeba tam utopíme i tu poslední havěť, která se stále ještě objevovala.

I když už zase bylo horko, lidí tam bylo jen pár a voda úžasná. Když jsem lezla do vody, zdála se mi chladná, když jsem šla z vody, zdála se mi teplejší než vzduch. Ani se mi z vody nechtělo. Byli jsme spokojení, osvěžení a ušetřili jsme i nějakou vodu v autě. Samá výhoda.

Další akce naplánované na dnešek už nemáme. Ještě jsme se zajeli podívat do Lovosic, zda zjistíme něco bližšího o zítřejší vinařské akci, resp. o programu v lesoparku Osmička, který na akci navazuje. Součástí parku je i nízká, ale hezká rozhledna. Tak jsme si na ni ještě vyšli. Zítra tam bude asi rušno. Nakonec jsme zjistili vše potřebné, vč. toho, že přespat v autě zde půjde těžko, ale že večer v půl deváté jede poslední vlak do Malých Žernosek. Tyto informace nám naprosto stačily.

Nakonec se na noc vracíme na naše osvědčené místo na zastávce v Oparnu. Pivo z pivovaru Na Rychtě v Ústí nad Labem jsme si vychladili na velice příjemnou teplotu, skoro na tu ze 7. schodu, tak ani do Černodolského mlýna nejdeme. K večeru se zase ochlazuje, sedíme v mikinách a teplákách, ale jsme spokojeni, jak nám ten dnešní den vyšel. Později se večer ještě balíme i do dek. Večer je zima stále větší.

V noci byla zima, že jsme k ránu přihazovali další deku. Vždyť bylo jen 12 stupňů. Když jsme vstávali, sluníčko však sálalo stejně jako předcházející dny. Teplotní výkyvy jsou tedy docela pěkné. Navíc hlásí opět oteplení.

Rychle snídáme, chtěli bychom v Malých Žernosekách stačit v půl 11 vlak do Litochovic. Zdá se, že nám to vše vychází. Musí se jet přes Lovosice, tak se Ota chce ještě chce zastavit v infocentru. Jenže se nedá nikde zaparkovat. Parkuje o kus dál a slibuje, že si pospíší. Běžně se totiž v infocentrech zasekne. Skutečně přišel brzy. Odjíždíme do Malých Žernosek na malé parkoviště u hřiště, které jsme si tady vyhlédli při naší minulé návštěvě. Je tam naštěstí volno na pro nás ideálním místě, abychom spali na rovině. Čas máme perfektní.

Na zastávce jsme ještě o 5 minut dřív. Jednu zastávku do Litochovic jsme jeli zadarmo, průvodčí ani nepřišla. Vyrážíme na cca 4 km dlouhou naučnou stezku Brána Čech s nádhernou skalní vyhlídkou na Labe a okolí. Když už za nic, tak za tohle skutečně stálo sem šplhat.

Ještě jsme zaskočili do obchodu koupit chleba a nějaké pečivo a Ota pivo, aby ve zbytku dne nestrádal. Dali jsme si malou svačinku, hlad na oběd jsme ještě neměli. Trochu jsme se zcivilizovali a skoro společensky letně oblečeni jsme vyrazili na vinařskou akci. Zase se udělalo horko.

Těsně před startem této akce je Hospůdka u přívozu, kde Otu zaujal polotmavý Březňák, kterého tu ještě nepil. Pochod po vinařské stezce tedy zahájil tam. Já si mezitím zaplatila vstupní poplatek 150,- Kč, dostala jsem na ruku pásku, na krk sklenku s držáčkem, k tomu půl litru neperlivé vody, 3 žetony a plánek trasy s vyznačenými stanovišti jednotlivých vinařů a s nabídkou a ceníkem (v žetonech) jednotlivých degustačních vzorků. Jejich cena se pohybovala od 2 do 8 žetonů. Koupila jsem si tedy ještě za stovku dalších 20 žetonů. Další se nechají přikoupit na trase. Mezitím Ota dorazil.

Na trasu vyrazil bez registrace, dělal mi pokladníka a průvodce trasou. Ode mne vždy jen nepatrně ochutnal, aby měl pocit, že je na vinařské akci. Trasu si však užíval. Vedla podle Labe, každou chvilku tam plula nějaká lodička. Jediný problém byl, že vinaři si postavili pro sebe zastřešený stánek, ale my jsme si až na malé výjimky neměli kam sednout (s výjimkou kamenů u řeky), natož kam se schovat před sluníčkem. Naštěstí na trase pár stromů je, tak jsme se přesunuli vždy pod ně. Tam zase bylo narváno.

Celkem bylo 7 stanovišť, poslední dvě byly v cíli. Já se zaměřila na ochutnávky suchých vín, převážně značek, které jsem neznala. Ozkoušela jsem však i klasiku. Koupila jsem Mopr a Dornfeldr. Velmi mne zaujala Rulanda šedá z vinařství sv. Štěpána. Jenže tohle vinařství mne zklamalo. Všude vidíme reklamu, všechna zúčastněná vinařství se měla po 17. hodině přesunout do cíle v lesoparku Osmička, ale on tam nedorazil. Prý to ke konci i vzkázal, že nedojede. Takže mám smůlu, víno nemám. Čekat v neděli do 15. hodiny, až otevře, to se nám tedy nechtělo.

V cíli jsme se seznámili s jednou rodinkou a strávili jsme s nimi velice příjemné pozdní odpoledne. Pán na tom byl stejně jako Ota, upřednostňoval pivo. Tady točili Bernarda a žatecké. Chlapi tedy pili pivo, my jsme ještě degustovali. A také si dali klobásu, ale i vzorky sýra. Ty se k vínu prima hodí.

V půl osmé naši noví známí odešli na autobus a my se vydali zpátky pěšky. Chtěli jsme původně vlakem, ale podle řeky je to hezká procházka. Jsou to 3 km, to není tak moc. Navíc je stále teplo. Samozřejmě si Ota dal na závěr v Hospůdce u přívozu ještě polotmavého Březňáka, já malinovku. Ota byl celou akcí nadšený, i když původně se mu moc nechtělo. Naštěstí na hřišti hospoda otevřená nebyla. Byl tam tedy klid. Bez dalšího zdržování jsme šli spát.

Jsou to hrozné změny. V noci bylo opět horko, že jsme dveře v noci otevírali. Jinak se spát nedalo. Původně jsme mysleli, že na snídani někam přejedeme, ale ráno je tu klid a stolky u hřiště lákají k posezení. Ani jsme nepospíchali, já si uvařila ještě kávu a až pak jsme vyrazili na zříceninu hradu Kostomlaty. Ota byl ochoten tam jít asi jen proto, že tam je opravená a otevřená věž.

Zaparkovali jsme na rozcestí Pod Březinou a pěšky se vydali na hrad, však ono to ani jinak nešlo. Jenže věž byla z důvodu rekonstrukce uzavřena. Naštěstí bylo otevřené občerstvení, tak jsme si dali oba birella, Ota polotmavého, já ochuceného - moje oblíbené pomelo. V lese bylo docela příjemně. I když jsme na věži nebyli, Ota byl s procházkou spokojený. O to víc, že jsme cestou zahlédli lišku a čápa černého.

V autě bylo nesnesitelně. Teploměr ukazoval, že je venku 36 stupňů. Jízda se zdá nemožná. Nedá se to ani vyvětrat. Ota chce do Žatce, kde otevřeli 3. pivovar. Já chci k vodě. Když jsem na okraji Mostu objevila na mapě jezero Benedikt, ani se nebránil a zajel tam. Celý areál slouží jako sportovní a relaxační centrum. Součástí je i jezero – zatopený hlubinný důl. Kupodivu vstupné se neplatí. Voda byla sice teplá, ale v těch horkách stále ještě osvěžující. Jen stín nikde nebyl. To nám zase tolik nevadilo, chtěli jsme se hlavně vykoupat. Jako bonus se nám podařilo natočit několik petek vody. Ta voda v tom horku fakt rychle mizí. Příjemně ochlazeni jsme zašli na oběd na venkovní terasu nedaleké restaurace, já si dala zeleninový salát, Ota řízek. Tady byl další bonus – točili tady pivo Benďák 13 – tmavý speciál, který pro ně vaří v nám známém lounském pivovaru Zichovec. Ota ho ode mne jen ochutnal, musel se spokojit s birellem. Už jsme se zde dýl zdržet nechtěli.

Opouštíme České středohoří. Naše dovolená končí. Ještě musíme do Žatce. Teploměr ukazuje 39, já odmítám vystoupit a jít hledat pivovar Pioneer. Má prý být blízko pivovaru U orloje a rozhledny, ale moc tomu nevěřím, že by byly tak blízko sebe dva minipivovary. Naštěstí zaparkoval ve stínu, kde se nechalo s otevřenými dveřmi chvíli vydržet. Vrátil se skutečně brzy a s pivem. Pivovary jsou skutečně těsně vedle sebe.

Chvíli váháme, zda to už dojedeme domů nebo přespíme u Schillerovy rozhledny v Kryrech. Vyhrála druhá varianta. Jeli bychom proti zapadajícímu slunci, což není příjemné. Domů bychom dorazili celí splavení a navíc v blízkosti domu bychom určitě už nezaparkovali. Zítra se má trochu ochladit, tak bude cesta dopoledne snad příjemnější. Večerní výhledy od rozhledny taky nemusí být špatné.

Za necelou půlhodinu parkujeme přímo pod rozhlednou - na jediném místě, kde je stín a kde to příjemně, i když skoro horce profukuje. I ve stínu je však vedro, ale výhledy jsou krásné. Teploměr stále ukazuje 38 stupňů. Do deseti hodin teplota klesla na 30. Ale to už jdeme spát. Do této doby zde byl klid a nikde nikdo. Najednou sem jede skoro jedno auto za druhým, možná se podívat na zapadající slunce. Poslední auto přijelo před půlnocí, to jsme si mysleli, že tu taky budou spát. Ani nevíme, kdy odjeli. Neslyšeli jsme je, i když jsme u auta měli snad všechny dveře otevřené.

Na dnešek hlásili ochlazení, ráno to upřesňují, že přijdou bouřky a po nich se ochladí. Rychle minimalizujeme počet zavazadel, aby se nám to doma lépe z auta stěhovalo a snažíme se co nejrychleji odjet. Do hodiny a půl bychom snad mohli být doma. Jenže vše je jinak. Na cestě máme tři objížďky, cesta nám trvala víc jak dvě hodiny. Přesto teplota do 30 stupňů je ještě snesitelná. Při vjezdu mezi paneláky však vyskočila na 34. Ale to už jsme skoro doma. Jen jsme se na skok zastavili u mladých pro zmrazené třešně z jejich zahrady a pak co nejrychleji domů. Dokonce se povedlo, že jsme volné místo pro zaparkování našli hned u našeho vchodu. Aspoň jsme to nemuseli nosit daleko. Ono se to nezdálo, ale těch krámů vynášíme ven docela dost.

Tím skončila naše horká dovolená. Nezvládli jsme všechny naplánované výlety, ale v tom horku to nešlo. Na zimu, déšť a vítr – to se člověk může připravit, ale proti tropickým teplotám se dělat nic nedá. Přesto jsme toho viděli hodně, spokojen byl i Ota s počtem navštívených rozhleden, jen těch nově navštívených pivovarů tentokrát prý bylo málo. Ale i tak jsme oba dorazili spokojení. Dokonce i čas příjezdu jsme naplánovali dobře. Když jsem se vrátila z pekárny s chlebem, zatahovalo se to tak, že muselo začít každou chvíli pršet. Nakonec však v Plzni nepršelo, ale v řadě dalších měst vítr lámal stromy a padaly kroupy až 5 – 6 cm v průměru. Tak to nás naštěstí nezastihlo. Jsme rádi, že jsme v pořádku dorazili domů, ale už začínáme plánovat další výjezd. Je to super, být v důchodu.

Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny pivovary a další zajímavosti – 7. a poslední část (převážně České středohoří - III.) na mapě