Už jen v horních Uhrách, čili Slovensko pt.3

2.8.2018

Ač se tedy „ihrisko“ nacházelo na území Dolných Krškan, v podstatě už to byla Nitra. Nakonec i hrdý nápis na tribuně klásá ŠK Nitra Dolné Krškany, takže obé obce zde participují na zeleném pažitě. Díky včerejšímu deštíku je v trávě mokro, což poslouží k provedení ranní hygieny. Podle všeho ale další déšť nehrozí, už je obloha značně vymodřená.

Při ústupu ze stadionu potkáváme manželku správce, která vyzvídá, jak jsme strávili nocleh, samozřejmě jsme zcela neprozradili, že dřevěná lavice není podobna měkkému divanu. Po několika veselých větách míříme do města. Opulentní snídani si dopřáváme v samoobsluze Coop, řekl bych vedle restaurantu U Čertici, což mi vyplpla aplikace mapy.cz.

Do centra nás přivádí ulice Novozámocká, kterou střídá Štefánikova trieda. Už z dáli se představuje Nitianská dominanta, vrch Zobor s televizní věží na předvrcholu. Ono to vlastně žádné velehory nejsou, 587 m není skutečně hodně, ale když dole jsme v nějakých 140 nadmořských metrech, tak už kopec vypadá impozantně, navíc je ozdoben pásem skal a o to je hezčí.

Historická Nitra je umístěna na několika pahorcích, tak míříme k tomu nejbližšímu ve směru naší jízdy. Ten je ozdoben věží a celým kostelem sv. Ladislava (a církevním gymnáziem), Cyrilometodějské náměstí je pak vyzdobeno galerií několika svatých, včetně těch jmenovců daného místa. Nenápadně jsem se dostali trošku na vršek, tak zahýbáme do ulice Farská a průhled do další ulice značí že jsme Pri Synagóge (tak se ulice nazývá). Výstavná budova z roku 1911 je vyvedena dle návrhu Leopolda Baunhorma z Budapešti. Jak známo, osud židů na Slovensku byl neveselý, dnes je svatostánek používán ke kulturním účelům.

Pak už jedna zatáčka a jsme na pokračování Štefánikovy třídy, zde ale bez dopravy, tj. pěší zóně.

Ulice ústí do velkého Svätoplukova náměstí. To bylo zřejmě poškozeno za války, protože jednu východní stranu zcela zabírá moderní budova Andreje Bagára. Stojí vskutku na místě původního vybombardovaného. Budova je z roku 1983 a styl stavby bych označil za brutalistický. Podobné stavby se stavěly v celém Československu, hlavně v době, když už bylo jasné že směr zvaný socialistický realismus je slepou uličkou (nejen v architektuře).

Na rozdíl od starého divadla se dochoval poměrně honosný Městský dům. Novorenesanční budova z l. 1881–82 je dílem Jana Lyka a Karla Meyera. Důležitý fakt je, že zde sídlí Ponitrianské muzeum a IC což využijeme nejen nabrání nezbytných informací, turistických vizitek, map a jiných nezbytných komodit. Nadto potěšíme zájmem i místní paní informátorku. No a na čas odložíme v chodbě kola, abychom mohli pokorzovat po olbřímím náměstí.

Nezdržíme se ale příliš, hlavním cílem je návrší nad náměstím, což není nic jiného než místní hrad. Jak (snad) všichni víme, naše státní útvary mají společné kořeny někdy v 9. století. Tehdy na hradišti Nitrava sídlil kníže Pribina, v roce 828 byl postaven první křesťanský kostel sv. Svorada. Jak víme, Nitru dobyl moravský kníže Mojmír, Pribina utekl a spojením dobytého vznikla Velká Morava. Tolik dějepisu. Jak víme, zprávy o tom jsou zprostředkované povětšinou z Východofrancké říše (dnes Německa). Velká Morava se rozpadla po vpádu Maďarů někdy na přelomu 9.–10. století. Jak z pověstí víme, mohla za to nesvornost synů Svatoplukových (slov. Svätopluka, kterého zde dokonce někteří označují za prvního slovenského krále). Po ustavení Uherského království se Ponitří stalo součástí Maďarska vlastně až do roku 1918. Nicméně kontakty s našimi zeměmi zcela neskončili, dobýval jej např. Přemysl Otakar II. či husiti. Než dospějeme k cíli, mineme novodobou sochu Pribiny na jmenovcově náměstí a před hradní branou můžeme obdivovat velkolepý Mariánský sloup z roku 1750 od rakouského sochaře Martina Vogerla.

Od roku 1228 je hrad majetkem církve a dnes i sídlem biskupským. Než Dominantou hradu je barokní kostel sv. Emráma, takto tedy katedrála. Vlastně jde o kostel poměrně malý, ono na tom hradě moc místa není. Nicméně o důležitosti svatostánku hovoří bohatá výzdoba stěna freska na stropu. V předsíňové kapli jsou odkryté zbytky gotické malby a k tomu malé muzeum figurín význačných osob, kteří nějak zasáhli do zdejších dějin (např. Evžen Savojský, Jan Sobieski, či Kara Mustafa). Katedrála se chlubí výstavkou svatých ostatků, nejvíc si kupodivu váží té asi nejnovější, relikvie Karola Wojtyly neboli Jana Pavla II.

Za úplatu není ale na hradě k vidění jen katedrála, spíš ze zvědavosti to jsou kasematy, kde je k vidění průřez nejstaršími základy hradu. Rozhodně za návštěvu stojí byť nevelké, ale příjemné muzeum Diecézní. V přízemí je nastíněn historický vývoj hradu a ve sklepě je expozice církevních potřeb, různých monstrancí, relikviářů, svatých sošek apod.

Tím jsme si víceméně splnili program pro Nitru, ne však celý pobyt. Ještě se vracíme na pěší zónu, abychom ve stínu pozorovali ruch na pěší zóně. Příjemně se při tom konstatuje, že oproti naším výjezdům do Německa nebo Rakouska, je občas na co koukat. A tím nemyslíme jen architekturu.

Os Svatoplukova (klidně si to počeštím) náměstí to je coby dup na uilici Mostnů a přes tok Nitry míříme do čtvrti Zobor, po úpatí stejnojmenného kopce. Uličky nás vedou k výpadovce do vedlejších Dražovců. Láká nás se na kopci nad vsí románský kostelík Archanděla Michaela. Samotná památka je sice zavřená, ale to že tu stojí přes tisíc let stojí za zmínku.

Z holého temene je výhled jak zpátky na Nitru, tak na sever k dalším místním horám, ale i do údolí, kde se v současnosti dokončuje nová automobilka. Z výrobních pásů zde mají sjíždět auta věhlasných značek, Jaguar a Landrover. Takže bych tipoval investora BMW.

Takto jsme splnili další památkovou povinnost a teď na západ. Kus cesty ještě absolvujeme po hlavní silnici 64 do Čakajovců, kde už pokračujeme okreskami a druhotřídkami. Krajina je většinou placatá, občas mírně zvlněná. Za zmínku snad stojí ves Alekšince, kdy během konzumace radlera nás místní kluci zpovídají, jezdíme-li stejně jako Sagan. Ujišťujeme je, že Sagan najezdí o něco víc.

Následují Rišňovce (silnice 2. třídy), Kľačany, Hlohovec. Město se Slovakofarmou jen míjíme, podobně jako na drohém břehu Váhu Leopoldov. Bývala tam pevnost, posléze kriminál, kde seděl i dr. Husák. Vlastně jsme tuto část cesty absolvovali vcelku rychle, tak už se jen tak poflakujeme, nejdřív na skok v Trakovicích a v následujících Bučanech bychom se rádi poohlídli po nějakém noclehu.

Vše se zdokonalí v jedné místní putyce, kde zabředáme do hovoru s místními obyvateli. Jeden je ryzí pravičák, snad i podnikatel, druhý příznivec levice, takto invalida, oba nejlepší kamarádi. Nakonec to dopadne ještě večerním posezením u slivovice. No a protože Jano poslal manželku a dceru na výlet do Prahy, tak můžeme přespat u něho na verandě. Bylo to i se sprchou a spal jsem jak zabitý.

Pt. 5

Pt. 4

Pt.2

Pt1.