Nad naším místečkem nedaleko židovského hřbitova v Pravoníně, kde jsme se
večer uložili ke spaní, gripeni nelétali, ale po půlnoci začalo pršet. Náhodou jsem byla vzhůru, spadlo pár kapek a najednou jako když vypouští cisternu. Být venku, tak by nebyl čas ani vytáhnout pláštěnku. Jak dlouho pršelo, nevím, ráno už jen obrovské louže byly důkazem nočního lijáku. Je zataženo a zima.
Je po deváté. Ota, který večer vykřikoval, že déšť ho nezastaví, že na Malý Blaník se jde i v dešti, odmítá vstávat, že si počká až vyleze sluníčko. To se načeká. Já vstávám, uvolňuji přední sedadlo, to je přendávám své věci dozadu, abych si měla kam sednout, až začne zase pršet. Nakonec i Ota vstává. Nestačili jsme ani uvařit čaj a už zase lije. Na chvilku se jdeme schovat do kabiny. Zevnitř se na ten déšť pěkně kouká.
Když to trochu polevilo, jdeme konečně snídat. Jenže to silně fouká a tak nás dnes naše zvedací dveře moc před kapkami nechrání. Prší i pod ně. Ale nějak jsme to skoro suší zvládli, kávu už popíjím v kabině.
Nebudeme tu přece stát celý den. Přejíždíme do
Načeradce, jehož historické jádro bylo r. 2003 prohlášeno městskou památkovou zónou. Jenže málem jsme nedojeli. Když jsme vjeli do první z dvojité, ale skutečně mírné zatáčky, tak najednou proti nám jede auto. To není nic divného, ale je vidět, že má problémy. První zatáčku vybírá smykem, chce to srovnat, ale to už se točí na druhou stranu a jen Otova pohotovost zabránila tomu, že jsme se s ním levým předkem nesrazili. Byl to mžik. Já čekala náraz nebo že v lepším případě sjedeme do příkopu. Naštěstí vše dobře dopadlo, jen já z toho byla tak vyklepaná, že jsem přestala sledovat mapu. Ota pokračoval, ale špatným směrem. To jsem samozřejmě zjistila, až když jsem se trochu vzpamatovala.
Do
Načeradce jsme přece jen dojeli. Až na místě jsme si uvědomili, že tady jsme už jednou byli. Pak jsme si vzpomněli, že to bylo při naší
jedné cestě na Moravu. Začíná to být s námi hrozné, když už zapomínáme, kde jsme byli. Je tu však hezky, určitě to za procházku stojí.
V prudkém lijáku jsme v autě čekali, až to trochu povolí. Když přestalo pršet, měli jsme rozposlouchanou zajímavou povídku. Byli jsme přesvědčeni, že než povídka skončí, zase začne, ale kupodivu stále neprší. Já došla nakoupit, pak jsme obešli náměstí a přilehlé památky - kostel sv. Petra a Pavla, radnici se zvonicí z bývalé tvrze, zámek. Ještě jsme se zajeli podívat na křížovou cestu, chtěli jsme si ji i projít, ale když jsme zjistili, že kapličky jsou prázdné, chuť nás přešla.
Odjíždíme na parkoviště Pod Velkým Blaníkem, které je mezi Velkým a Malým Blaníkem. Na
Velkém Blaníku jsme už byli, teď si chceme projít
naučnou stezku Malý Blaník – Podlesí, která prochází zdejší přírodní rezervací. Je to okružní stezka, na 5,3 km je 9 informačních panelů, kde se seznámíte s místní historií, florou, faunou a geologií.
Z parkoviště jdeme přes louku a následně lesem, zpočátku do mírného kopečka. Druhá část stoupání na vrchol Malého Blaníku je už náročnější. Cestou nacházíme houby, převážně hřiby koloděje nebo babky. Kupodivu se otevírají i zajímavé výhledy, které povalující se mlžný opar dělá ještě zajímavějšími. Na vrcholu je zřícenina
poutní barokní kaple sv. Maří Magdaleny. Byla postavena r. 1735, ale již r. 1790 byla zrušena reformou císaře Josefa II. Do dnešních dnů zbyly pouze obvodové zdi. Uprostřed kaple roste 34 metrů vysoký
smrk zvaný „Velký mnich“ (obvod 321 cm). Vchod dovnitř je však uzavřen – kaple se opravuje, aby dále nechátrala. Termín dokončení je stanoven na listopad 2024.
Cesta klesá okolo vyhlídky k
Býkovickým rybníkům. Trasa zpočátku značená také červenou turistickou trasou má od vyhlídky jen své žlutobílé značky naučných stezek. Občas koukám do tabletu, zda jdeme správně, příp. kde máme odbočit. Značení není úplně nejlepší, zvlášť právě u těch rybníků. Procházíme mezi rybníky, jdeme lesem, ještě musíme kus vystoupat, abychom zase mohli klesnout. I tady jsou zajímavé výhledy. Nacházíme další houby, rostou i strakoše. Klouzky raději nesbíráme, po těch deštích jsou skutečně moc moc kluzké. To bychom byli celí upatlaní.
K autu jsme dorazili spokojení. Byla to hezká a také zajímavá procházka. Kupodivu stále neprší, je poměrně teplo, že jsem se při stoupání i pěkně zapotila. Hlavní je, že to nefouká. Vítr mi vadí víc než déšť.
Na nocleh jsem vytypovala malé parkoviště na okraji lesa u
zříceniny hradu Šelmberk. Někdy ty moje typy nevychází, ale zkusíme to. Pokračujeme tedy přes
Louňovice pod Blaníkem. Ota nemá večer co pít, zastavuje se v místní hospůdce Pod Blaníkem. Přichází s úsměvem. Tady je jeden nám utajený
pivovar, který vaří pivo Špácal. Až později jsme se dozvěděli, že zdejší pivovar má dávnou tradici. R. 1350 byl ve staré části zdejšího zámku založen klášterní pivovar. Produkce piva se zvyšovala. Zpočátku se vařilo pivo pouze pro klášter a majitele panství, později i pro širokou veřejnost. V 19. století byl postaven na místě bývalého rybníka nový pivovar. Jeho posledním vlastníkem byl pan Václav Langmajer, který se sem s rodinou přestěhoval z Plzně. Za 2. světové války musel vaření piva ukončit a později mu byl pivovar zabaven. Nikdo v pivovaře dál již pivo nevařil. Dědicům rodiny byl pivovar v restituci vrácen a 11. 11. 2018 uvařili svoji první várku - tradiční český ležák. Mají i tácky se zajímavým mottem: Proč bych se doma plácal, když čepuje se pivo Špácal. Samozřejmě si ho nechal natočit do petky, ale k tomu si koupil ještě jeden litrový originál.
Teď už si přeje být co nejdřív na parkovišti. Jenže zase musíme oklikou. Přímá cesta je opět uzavřená. Objížďka naštěstí není moc velká, parkoviště je pro naši potřebu docela ideální. Je tu drobný štěrk, velké stromy jsou daleko, takže na nás v noci nespadnou, bude-li slibovaná vichřice. Z kabiny auta máme hezký výhled vlevo i vpravo. Co víc si přát. Každopádně by tady mohl být klid. Jdu ze sebe rychle spláchnout pot, už začíná drobně mrholit. Večeříme, krájíme houby na sušení, popíjíme skutečně dobré pivo, posloucháme rádio a jsme docela spokojení. Jak bude
zítra, to bohužel nevíme, ale doufáme, že houby v autě usušíme.