V Horních Uhrách, tedy na Slovensku Pt. 4 (z Trnavy na Katarínku)

3. 8. 2018

Přiznám se, ráno jsem zcela nechápal, proč spím jen ve slipech a vlastně nezakrytý, no prostě tvrdé ráno po několika panácích. Naštěstí fenka Ajka majitele příbytku maximálně jemně naznačuje, abych ji občas podrbal, což mě vcelku úspěšně probralo. Ačkoliv mě Marek vyčítá, že jsem si tu poslední čtvrtku (no spíš normální půldecku) neměl dávat, že on jako hrdina odmítl, mě to zas tak nevadí. Nakonec bývaly doby, že toho vypil daleko víc, tak nemám rád takové ty najednou polepšené moralizéry.

Výhodou je, že se vlastně nemusíme balit a po krátkém urovnání zavazadel vyrazit na další cestu. Samozřejmě se přišel rozloučit i druhý večerní společník (chtěl jsem napsat kumpán), tak se dosti dlouho před osmou ranní loučíme. Beru si na kolegu telefon, prý až bude chtít někdo k Trnavě zajet, může se u něho stavit s naším doporučením.

Do města je to sotva deset kilometrů a tak místo abychom zasedli k nějakému rannímu pokrmu, první zajímavý objekt se nám po minutí pásu městských hradeb jeví velmi zajímavý k brzké návštěvě. Prostě Západoslovenské muzeum je otevřeno v 8.30. Obvykle si touto dobou dopřáváme nějakou stravu (rohlík, sýr, salám, otrlejší i jogurt a je-li chlaďák klidně raní pivko, i když to v poslední době mícháme s radlery).

Instituce sídlí v objektu zrušeného kláštera a k návštěvě nás zlákala již jen úslužnost paní u pokladny, která líčí sbírky muzea jako nepřekonatelné. Naštěstí dnešní kurz eura je už natolik přívětivý, že nějaké 3,50 a dejme tomu 3 další za možnost focení není částka rozpočet nabourávající. Navíc po shlédnutí skoro celých sbírek můžeme konstatovat, že peníze zde utracené rozhodně vyhozené nejsou.

Jak už to v muzejích bývá, zdejší expozice mají více témat, tradičně hlavní je ta historická a snad pro lehčí putování se začne v nejhornějším patře a postupně se sestupuje. Zejména pro mladší návštěvníky jsou určeny různé „zařízené“ interiéry, zvídavější si informace doplní ve vitrínách. Mimo historické sbírky tu nechybí sbírka přírodní, shlédneme tu i národopisné exponáty západu Slovenska, poněkud „místně vlastenecká“ je část místních sportů (místní fotbalisté byli i mistři federální ligy). Pěkně se tím muzeem schází do přízemí a jako malý bonus je svezení výtahem do sklepa – tam mají výstavu věnovanou historii cihlářství. To nakonec ozřejmuje fakt, proč mají v Trnavě cihlové hradby. Ona je tu skoro lautr rovina, takže kdy by tu lámali v nějakém kopci.

Z muzea je to pár kroků k další památce, což je Dóm zasvěcený sv. Mikuláši, zvnějšku již dosti zbarokizovaný, vnitřně prozrazující pozdněgotický původ na ještě starších románských základech. Před kostelem mají sloup s Pannou Marií Vítěznou. A kdo se pozorně podívám na kostelní věže, namjí hodiny, ty jsou vtipně k vidění na kostelních varhanách.

Přímá cesta k místnímu centru, tedy Trojičného náměstí je uzavřena dlaždiči, tak to musíme vzít oklikou, čímž se projdeme i kolem OD COOP, pozůstatku socialistické etapy města.

Pod městskou věží je k dispozici IC s výběrem důležitých tiskovin. Tím pádem si ověříme i otevřensot samotné vyhlídky. Mimochodem renesanční věž mi značně připomíná kostelní věž v Bruntále. To bude to sgrafito. Samotné náměstí zdobí další „morový“ sloupu, tentokrát se Sv. Trojicí.

Vyhlídka věže prozrazuje, že Trnava je vskutku značně plochá, mimo kostelních věží (Trnava bývá označovaná coby Slovenský Řím) tvoří výraznější dominaty nějaké tovární komíny no a logicky věžáky v sídlištích na okrajích města. Výraznější přírodní dominantu pak na západě tvoří Malé Karpaty, které zas tak malé nejsou, samozřejmě co se týče relativního převýšení.

Podle dveří je možno vstoupit do dalšího již zcela barokního kostela sv. Jakuba. Zrovna probíhá svatba, tak moc nerušíme, ale když už jsme na této straně, zkoukneme dochovanou bránu a kus městské hradby. K tomu Bernolákův pomník v Bernolákově sadu. Přes ulici pak jakési snad dožínkové sousoší.

Do města jsme se tak nějak rozjeli každý jinudy, tak si osamoceně prohlížíme na přeskáčku, nejdřív kostel, přesněji Konkatedrálu sv. Jana Křtitele. Zvenku příliš nevynikající stavba se chlubí skvostným interiérem, dekorovaným olbřímím vyřezávaným oltářem, pod kterým jsou podepsáni řezbáři Knoth a Knilling z Vídně. Dílo tvořili cca 3 roky (1637–40). Bohatě zdobený je i celý interiér, takže paní z muzea ho má rovnou za nejhezčí ve světě.

Pro změnu nejstarší kostelík sv. Heleny se zachovanou gotikou mají nenápadně na pěší zóně zvané Hlavní.

Kolegu najdu mezitím u Křtitelovy katedrály, tak se ještě na závěr stavíme na dršťkovce s kofolou nedaleko městské věže a míříme z města, zhruba na sever (až severozápad). Poněkud nepříjemný fakt je, že na okraji Trnavy jsou všechny hospody nefunkční, tak nás musí jen těšit fakt, že mezi Špačincemi a Dolným Dobovým se na dohled blížíme k Jaslovským Bohunicím, tím pádem si ověřit, že se rozebírá část elektrárny zvaná V1. Napovídá to polorozebraná chladící věž. Celkově by měla část elektrárny zmizet do roku 2025 a celá ta paráda přijde asi na 1,5 mld. Eur. Do té doby je ale i plánovaná životnost V2, tak se uvidí, jak budou Slováci elektřinu vyrábět dál. Snad ty Mochovce.

V Horném Dubovém je zato otevřený obchod a jak se dozvídáme, v následném Naháči je i hostinec.

Zde si ověřujeme nejlepší trasu k dalšímu cíli, zbytku kláštera Františkánů. Místo se zove Katarínka, podle ruiny kostela sv. Kateřiny Alexandrijské. Klášter měl sloužit novicům, proto byl postaven mimo civilizaci v kopcích Malých Karpat. Z Naháče je to nejkratší, ale musí se polní a lesní cestou. Bohužel hned na té polní cestě zjišťujeme, jak tu předevčírem zapršelo. Protože je i na Slovensku hojně vysetá kukuřice, bahno s pole nateklo na cestu a ještě zcela nevyschlo. Obalená kopa se dosti brání normální jízdě, až v lese se trošku rozjedou (po základním vyšťourání nánosů na brzdách apod).

Na Katarínku je beztak na závěr celkem silný trhák (po modeé TZ), tak tady bychom kola tlačili i tak.

Dominantou místa je ruina kostela, zbytky klauzury jsou zarostlé v lese. Kolem kostela se schází parta mládežníků, kteří se snaží památku udržet v zachovalém stavu. Neznamená to tedy kostel obnovit, ale udržet před rozpadnutím. S průvodkyní se dá vylézt na věž a tím pádem se i pokochat okolní krajinou.

Přiznejme si, čas už se nachýlil, třeba vyrazit do civilizace. Zřejmě by se dala najít lepší cesta, ale v hospodě bylo řečeno, že modrá TZ by měla být dále sjízdná. Zhruba do prostoru návrší Okrúhlá to víceméně platí, je to v podstatě ve vrstevnici – nahoru dolů, od odbočky ještě kousek, po té sjezd. V hustém lese je už poněkud šero, a protože zas tak dokonalé to není, je to i na pěškobus.

Mezitím mi několikrát zezadu telefonoval Marek (bez odezvy) tak čekám na světlině. Přichází s nemilým oznámením, že mu snad ruplo v koleni, tak neví, jak bude šlapat. No musí to ještě kousek vytrpět, naštěstí brzy narazíme na lesní asfaltku s cyklotrasou. Ta nás svede pod Dobrou Vodu. Je to vlastně poslední vesnice v kotlině na této straně hor. Navíc jde o rekreačně oblíbené místo. Po získání nutných informací v první hospodě obhlídneme místní stadion, kde půjde určitě bivakovat. A když už to tak vlastně dobře dopadlo, můžeme posedět v druhé větší hospodě i s nezbytnou borovičkou (Koniferkou) coby šláftruňkem.

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3


Pt. 5