V Jeseníkách společně poprvé ( 2006) - 2.Karlova Studánka - Vodopády Bílé Opavy - hrad Sovinec
Den druhý
Po dlouhé době perfektně vyspaní vycházíme ráno z hotelu Praděd do modravého rána. Nastupujeme do dálkového busu a já nám kupuju lístky až do Vrbna p.Pradědem. Cestou mi ale proběhne v mozku myšlenkový poskok a jdu o tom informovat Janu - ( bus je totiž narvaný k prasknutí a my sedíme každý zvlášť ) - a tak výstup už v Karlově Studánce! Všechny restaurace, bufety i prodejny suvenýrů jsou v tak brzké ranní hodině ještě uzavřeny. A tak si pomalu a v klidu procházíme překrásné lázeňské městečko a kocháme se jeho architekturou a parčíky. Zhluboka dýcháme snad nejčistší vzduch v této republice a kolem peřejnatého toku Bílé Opavy přicházíme k parkovišti pod 20 m vysoký, uměle zbudovaný vodopád. Janina úplně ztrácí řeč a místo výkřiků nadšení jen usilovně mačká spoušť fotoaparátu. Když mění film, tak ji taktně upozorním, aby se trochu krotila, protože to hlavní nás teprve čeká. Pak se stavujeme na kafíčko v bufetu a venku na lavičce s výhledem na vodopád ho s rozkoší konzumujeme...
Cesta k vodopádům Bílé Opavy vede napřed kousek po silnici - vlevo poslední domky a chalupy K.Studánky, všude vývěsky a tabule s nabídkami ubytování za rozumnou cenu. Pak odbočíme ze silnice, která pokračuje vpravo táhlým stoupáním nahoru do sedla a pak klesá do osady Vidly, my ale s davy dalších turistů a milovníků přírody míříme proti toku říčky. V délce asi 2 km procházíme kolem překrásných kaskád a peřejí, které tu v kaňonovitém údolí Opava vytváří. Míjíme desítky překrásných zákoutí a pak vycházíme na louku s rozcestím : modrá odtud pokračuje ve svahu k Chatě Barborce. Žlutá je určena romantikům, kteří se nazaleknou žádné překážky a je to cesta adrenalinová a slibující nezapomenutelné zážitky, protože vede kolem divoké řečiště Bílé Opavy do soutěsky s vodopády a poté se spojuje s modrou značkou. Jana si na tu "horší" variantu netroufá a tak se spolu loučíme s tím, že se počkáme na turistickém rozcestí Nad vodopády.
Vydávám se tedy po žluté, což je stezka " bláznů, dobrodruhů a pošuků" do vlastního kaňonu říčky. Ještě poslední zamávání Janě a já i moje kanady nedočkavě zaržou a radostně vyrážíme vpřed ! Ačkoliv jsem tudy v dávné minulosti několikrát procházel, na to - co uvidím dnes - jsem nebyl dostatečně psychicky připraven !! Asi po 100 m les končí a po mé levici se strmě tyčí do výše obrovská paseka s pahýly stromů, skalisky a popadanými lesními velikány !!! Před časem se tudy totiž přehnala strašlivá větrná smršť a ochránci přírody se rozhodli ponechat tuto část Jeseníků jako ukázku toho, jak mohou živly během chvíle změnit překrásnou krajinu na " hřbitov přírody"... Pohled na zdevastovanou stráň je omračující a monumentální, hluboce se mi zařezává do dlouhodobé paměti mozku - a oba se shodujeme na tom, že to tu nejvíce ze všeho připomíná zákoutí z kanadských Skalnatých hor !!! ( Nedá se to tady rozumně vyfotit, natož popsat...)
Vlastní stezka vede těsně kolem toku Opavy přes padlé kmeny stromů - (v těch velikých jsou motorovou pilou vyřezány schůdky nebo stupně ) - a po skalkách na břehu. O něco dál se údolí úží do úzké soutěsky, nad hlavami vidíme mohutné skalní útesy a strmé zalesněné srázy, v řečišti přibývá peřejí, kaskád a minivodopádků, cesta je čím dál krkolomnější. Předbíhám spousty turistů, u dřevěných lávek a žebříků si navzájem dáváme přednost. Marně se snažím něco nafotit pro sebe i pro Janu, tahle omračující divoká krása je určena jen k pohledům "na vlastní oči" a k dodatečným vzpomínkám... Přichází nebezpečný úsek : vlevo do strmého svahu po žebřících a serpentinami vysoko nad soutěsku s nejvyšším, asi 8 m Vysokým vodopádem - ( slabší povahy se z těchto míst raději vracejí nazpět). My, kteří v takových místech naopak prožíváme orgasmy, pokračujeme dál a zestupujeme k říčce, po lávce na druhou stranu a pak serpentinami ve skalách na rozcestí značených cest.
Kolem sedí a odpočívá spousta lidí, Jana ale nikde ! Než si ale poutírám propocenou hlavu do ručníku, přichází moje " milá" ve štrůdlu turistů. Má pobledlou líc a vytřeštěná kukadla a říká : " Představ si, že jsem přežila vlastní smrt !!" ( Prý, když se dostala do půli cesty a vystoupala nad tu paseku, byla na stezce hrozná spleť popadaných stromů, pod nohama propast a ona dostala takovou závrať, že nebyla schopná udělat ani krok dál. Naštěstí ji za chvíli dohnala skupina chlapů, kteří se slovy : " Nebojte se, paní, my vás zachráníme," udělali živý řetěz a přes ten nebezpečný úsek si ji popředávali...Takže oba v duchu posíláme neznámým zachráncům srdečný dík...)
Po rozdýchání z nervového šoku už po dobrém chodníku nádherným horským lesem dál, lidí kolem nás čím dál víc, všichni ale míří k Chatě Barborce a Na Praděd, my ale odbočujeme doleva do stráně k Ovčárně a jdeme tam téměř sami. Ovčárna nás vítá pravou horskou mlhou, hroznou zimou a velikým zklamáním : naše nejvyšší moravská hora není přes tu prokletou mlhu vůbec vidět !!!
A tak celí nešťastní měníme plán dnešního výletu - dál se nejde. Místo toho vybalujeme řízky a doplňujeme kalorie. Poryv větru odvane mlhu z hřebene nad námi a našim očím se na chvilku ukáže obrys bájných Petrových kamenů. Po jídle odcházíme k busu a zmrzlí jak husinci sjíždíme dolů do Karlovy Studánky, kde je kupodivu pořád teplo a hezky. I tak mi ale trvá víc jak půl hodiny, než za pomoci svařeného vína z bufetu uvedu Janu do provozní teploty...
Náhradní trasa : zpět kolem Opavy po silnici a pak táhlým stoupáním vpravo do kopce. Za další zatáčkou opouštíme silnici a zamíříme po lesní cestě do útrob horského lesa a já vzápětí nacházím krásný hřib pravák - (asi je to malý dárek od děda Praděda, abychom se nermoutili kvůli tomu, že nám byl dnes vstup na jeho vladařské sídlo odepřen). Kde se vzaly, tu se vzaly, stojí přede mnou dvě důchodkyně, hlasitě piští a obdivují houbu a radí Janě, jak mi ji má doma připravit...( Stejně jsme je neposlechli a udělali si z ní vynikající kyselicu !)
Kousek dál se v lese ukrývá vysoké skalisko, nesoucí jméno po Rolandovi. Jeho vrchol je přístupný po dřevěných žebřících a tak lezu nahoru. Což o to - skála je to moc pěkná, ale chce to intimní prohlídku a ne, že se za vámi pohrnou dvě ukvičené krásky a chlap, který je uřvaný jako můj prostřední bratr Zdeněk...Na skálu se jdu podívat ještě zespodu a tady mne zaujme její docela pestré zbarvení a detailní provrásnění, nejvyšší výška stěn dosahuje, zdá se, snad takových 30 m !!
Po klikatící se lesní asfaltce kráčíme vstříc neznámu. Z lesa na nás mezi stromy jukají a hrají si s námi na schovávanou další skály a útesy. Protože je čas už docela pokročilý, změna plánu a po silničce scházíme dolů do údolí. Po hlavní cestě procházíme částí obce Ludvíkov až k zastávce busu, kde staví dálkař. Čas, který nám zbývá do příjezdu spoje, trávíme papáním ledňáku a pitím kávy v pohostinství " U sovy", které se nachází v soukromém domě s velkou zahradou. Když pak jdu vrátit prázdné sklenice zpět do domu, tak s překvapením zjišťuju, že tam mají v přízemí velice útulný lokál !
Cesta zpět do Rýmařova překrásným podvečerem trvá bohužel jen 0.5 hod a tak ven a rychle shánět restauraci, kde se dá dobře najíst - vyhrává to hotel se zelenou fasádou a jménem Excelent. Uvnitř nás čeká řada překvapení : u výčepu mají vlastní minipivovar, uprostřed lokálu krytý altánek, do kterého si oba sedáme. Když si na večeři objednám " Selský hrnec", tak mi donesou na podnose obrovský kastrol a lžíci ! Je v něm zapečené zelí s brambory a zeleninou a vepřovým masem a uzeným. Je to strašně moc dobré, ale je toho veliké kvantum a poslední dva zemáky se už do mne nevejdou !! To Jana je mnohem skromnější a spokojuje se s panenskými závitky a rýží...
Ještě krátká procházka po náměstí a pak už na pokoj a brzy usínáme jako dva špalci...
Třetí den
Ráno se nám pokazilo počasí - nebe se zatáhlo šedivými mraky - rychle sbalit batohy, opouštíme hotel, ještě doplnit potraviny do marketu a pak už odjezd busem ke hradu Sovinec. Zachovalá a opravená zřícenina rozsáhlého hradu je třetí největší na Severní Moravě hned po Helfštýnu a Hukvaldech. Od doby, kdy na sklonku 2.světové války vyhořel - pravděpodobně díky zápalným střelám vítězů - slavící Rudé armády - povstal jako bájný Fénix z popela a díky památkařům se hrad pomalu vrací do své původní - (a turisticky velmi atraktivní) - podoby. Poněvadž byl tento hrad čtenáři a cestovateli portálu www.Turistika už mnohokrát popsán, nebudu "nosit sovy do Athén" a tak jen pár slov z našeho zážitku při jeho návštěvě...
Když vcházíme na první hradní nádvoří, nacházíme tam "vojáky" se zbraněmi a v historickém oblečení z 1. i 2.světové války. Batohy si necháváme v pokladně a hurá na prohlídku ! Hradní areál zahrnuje 5 nádvoří, obklopených hradbami, rekonstruovanými hradními paláci a velkým bergfritem - válcovou věží. Hlavní nádvoří a palác jsou čerstvě opraveny, dovnitř zatím prohlídka nevede, s průvodcem vycházíme na skalnatou plošinu pod hlavní věží a tam se nám dostává obšírného výkladu o historii a dějinách panského sídla. Pak nahoru do věže na krytý Ochoz s nádhernou vyhlídkou, předtím ale samozřejmě Janě dochází ve foťáku film ! S kletbou na rtech jí ho rychle vyměňuju a pak utíkám po schodech nahoru na věž a fotím a fotím a s údivem zjišťuju, že mne Jana za chvilku dohnala - to musela po těch schodech nahoru vyletět jako raketa !!
Cestou zpět si procházíme historické expozice v opravených budovách. Na 1. nádvoří si od prodavače v bufetu kupujeme ještě " tureček" a " rozpušťáček", Na mininádvoříčku za ním je výstavka a prodejna bonzaí a suvenýrů a místo prodavačky tam na pultu sedí veliká kočka. Pak přicházejí poněkud společensky unavení " vojáci", jeden si lehá na dlažbu a předvádí nám, jak hrál pod režisérem Vávrou ve filmech " Práče" a " Májové hvězdy". Po této nečekané kulturní vložce se s překrásným hradem už definitivně loučíme, procházíme přes vesničku a ze zákrut silnice za ní se ještě mnohokrát ohlédneme zpět a pozvedneme k očím fotoaparát...
Pak do kopce na přelom a serpentinami okolo stáda krav a přes les k sanatoriu Paseky. Protože nám podle jízdního řádu odsud nic nejede, tak ještě 2 km do středu rozlehlé obce Paseka a tady chytáme na křižovatce bus k vlaku do Újezda. Za půl hodinky nám to jede do Olomouce, zde už za deště přestup na vlak do Přerova a Otrokovic, v 17.30 už jsme doma ve Zlíně. " S bečem" vybalujeme věci a těšíme se, drahé Jeseníky, na Vás zase někdy příště !!!
( Blíží se konec roku a s ním i datum naší svatby...Den před Silvestrem 2006 si Franta a Jana řekli na zlínské radnici svoje ano a hned si začli plánovat na příští rok svatební cestu. Protože " normální" lidi jezdí jen na jednu, my pojedeme příští rok v létě hned na dvě : ta první povede na poznávací zájezd do ciziny a ta druhá ?? No přece do Jeseníků !!!!!! )