12. 12. Pondělí

Z Prahy přes Paříž přílet načas na letiště Le Lamentin (FDF). Po osmi hodinách letu z Paříže jsem v jiném světě, jiné kultuře, přesto v EU. Bagáž putuje na pomalých pásech, dav lidí z několika letadel se mačká na malém prostoru, ozývají se různé nářečí angličtiny a francouzštiny, nervozita se dá krájet, přes klimatizaci sem prosakuje vlhko a to vše se mísí s vůní červeného vína, které kdosi rozbil v hal e a nikdo jej nejde utřít. Na zemi se válejí kanastové karty, lidé je roznášejí na svých podrážkách dál. Následuji je. Neomylně mě dovedly k východu. Mezitím se venku setmělo. Po výlezu do haly mě čeká další šok – šrumec velkého počtu lidí, obrovské vlhko a zvuky zvířat zvenku. Tady mě nikdo nečeká, na loď je problém se dovolat, musím se dostat k lodi, do městečka Le Marine. Beru si taxík, 60 Euro je prý dobrá cena. (Půjčit auto nevyšlo.) Taxikář mě vysadil u benzínky v Le Marine. Tady s bagáží čekám na někoho z lodi. Po nějaké době se u mě shromáždilo pár místních černochů a chtělo se družit, postupně jsem měla v ruce několik svazků klíčů od lodí, kde bych mohla přespat. Jedny klíče jsem využila k otevření piva, které jsem si koupila na uhašení žízně. Tím se uvolnila atmosféra a s klidem jsem mohla poprosit o odvezení do Mango Bay. Jedná se o jediný fungující bar na molu a základnu pro ty, kteří se chtějí připojit na internet. (Vyžaduje to dost trpělivosti a času.) Tady už čekal kapitán Bobeš s dinginou a dalšími lidmi. Mám půl druhé v noci, tj. 20.30 místního času, a jsem na lodi! Hurá! V podstatě jsem měla štěstí, že jsem se v den příletu dostala na loď. Kadeti, kteří přiletěli pár dní přede mnou, toto štěstí neměli – na loď se dostali až druhý den. Kluci povídají o Atlantiku, já o cestě a spolukadeti o svém výletu. Kuchař Ivošek mě uvítal teplou polévkou a panákem zdejšího rumu. Co si přát víc?

V noci se strhl pěkný liják, prý to je obvyklé.

13. 12. 2011 Úterý

Ráno část lidí z posádky odjíždí v půjčeném autě na obhlídku ostrova – cílem je Mt. Pelee a rumárna pod ní.

Odpočívám na lodi, po dvou dnech beze spánku a časovém posunu jsem grogy. Užívám si prázdnou loď.

Před obědem odjíždíme na člunu vysadit Bobše a Filippu na loď Kirké (má ji půjčenou) a pokračujeme na Viktorku (česká dřevěná loď, která obeplula svět).

Obědváme na La Grace výpečky z českého vepříka. Po obědě vyrážíme do Le Marine do krámu a na internet do Mango Bay.

Na vývěsce tu místo obvyklých inzerátů typu „pohlídám dítě, naučím jazyk, pronajmu pokoj atd“ jsou tyto „prodám či pronajmu plachetnici typu …, prodám dinghinu, prodám motor o síle … .“ Je vidět, že se tu život točí okolo lodí.

Seznamuji se s Čechy, kteří na Martiniku nyní přebývají. V Mango Bay čekáme na Pepu, Moniku, Filipa, Vildu a Honzovu mámu. Mezitím zjišťuji zrádnou sílu karibského rumu. Nevyspání, změna klimatu a nezvykle silné míchané nápoje udělaly své – po dvou daquiri jsem usnula v hospodě přímo na stole. Po převozu na loď jsem si spokojeně ustlala na lavici na palubě a v poloze ležícího střelce čekala na kapitána a jeho suitu. Přijeli s trochou zpoždění. Následovalo líčení strastiplné cesty a seznámení s osazenstvem lodi.

Začínáme si zvykat na zdejší vlhkost a teplotu, která se pohybuje okolo 28 °C.

14. 12. 2011 Středa

Parta lidí s autem odjíždí na další výlet. Zůstávám na lodi. S Pepou, Monikou, Filipem, Vildou, Honzou a jeho mámou jedeme na krátkou obhlídku Viktorky a dalších českých lodí kotvících ve zdejší zátoce. Záminkou k návštěvě je pozvání na večerní posezení na La Grace. Z původní krátké objížďky dinginou se ukázalo několikahodinové putování přístavem od lodi k lodi v parném slunci. Námořníci jsou pěkně ukecaní.

Pozorujeme příjezd velké lodi, která vozí menší lodě přes oceán. Začala hned napouštět vodu, aby naložené lodě mohly vyplout.

Obědváme na lodi. Je vedro, koupeme se, odpoledne Pepa s Monikou a mou maličkostí odjíždí do města kvůli případnému zajištění suchého doku, sehnání nového čerpadla, obhlédnutí zdejších nákupních možností a zajištění půjčení auta na další dny. Vše až na suchý dok a sehnání čerpadla vychází. K večeru se trochu poklízí paluba, aby La Grace vypadala na party reprezentativně. Po setmění (tj. okolo šesté) se na palubě schází Češi, kteří zde mají lodě. U lodi rázem kotví řada různých přibližovátek – různé typy dingin, jeden banán a jedna plechová lodička s vesly. Jsme rozmarní – dáváme jednu ránu z děla. Alespoň Honza může vyzkoušet nový odpalovací přístroj.

15. 12. Čtvrtek

Parta s autem jej vrací a busem odjíždějí na pláž St. Anne.

S Honzou, jeho mámou, Vildou a Martinem vyrážíme půjčeným autem směr Port de France. Tady nacházíme marinu, kde jsme se doptali na suchý dok. Dok je obrovský, v něm již dvě malé rybářské lodi. La Grace by se do něj vešla několikrát. Dok je hned vedle trajektů, tady vysazujeme Martina. Máme města plné zuby, proto velmi rychle mizíme do hor, míříme do pralesa. Na doporučené místo jdeme cestou vysekanou pralesem. Zastavujeme u jednoho z brodů a obdivujeme zajímavou květenu – různé druhy zázvorovitých a pryščovitých, krásné anturie, stromovité přesličky, bromélie, bambus, apod. V podstatě to, co se často pěstuje u nás v Čechách v květináčích, ale několikrát větší. Po několika kopcích a brodech jsme dojeli k odpočívadlu na konci silnice. Koupeme se v potoce (konečně sladká voda) a vyrážíme na procházku do pralesa. Dál pokračujeme přes malé městečko, kde jsme se naobědvali. Fascinují nás zdejší hřbitovy – hroby jsou vykachlíčkované (asi, aby jim mrtvoly nepáchly) a umělé květiny. Po jedné cestě míříme k Mt. Pelee. Okolo silnice jsou vysekané pruhy, jinak by ji brzy pohltila džungle. Za vyhlídkou, ze které není nic vidět kvůli mlze, končí prosekávaný úsek. Džungle si silnici bere zpět, Dvě auta by se na ní nevyhnula. V nejužším úseku je značka Pozor zúžení! Komentář Vildy: „Asi neznají pojem cyklostezka.“ Silnice končí velkým šutrem přes cestu a za ním není – vzala ji voda a sesuv půdy. Zpátky jedeme okolo banánových plantáží. Banány jsou kryté modrými pytli, každý trs má svůj čárový kód. Za tmy dojíždíme do Mango Bay. Změny na La Grace - Bobeš s Filipou odešel bydlet na Kirké, Viki odjíždí na dovolenou.

16. 12. Pátek

Ráno nás probouzí zdravení lidí z českého charteru. Všichni z jeho posádky koukají nahoru na naši loď a nesledují situaci. Přitom najeli na mělčinu, která je hned za naší lodí. Pepa s Patrikem se je pokouší vytlačit pomocí dinginy, ale nejde to. Nakonec startujeme motor na La Grace, na uvolnění katamaranu stačí volnoběh.

Jedeme se koupat na pláž Salinas – snad nejprofláknutější pláž Martiniku. Ve vlnách blbneme jako malé děti. Mezitím Honza s Pepou dávají dohromady vodu na lodi.

Odpoledne se vracíme, učíme se pracovat s plachtami a šplháme do lan.

Večer tradičně sprchlo.

17. 12. Sobota

Okolo deváté zvedáme kotvy. Konečně! Naším cílem je pláž Grand Anse. Část cesty motorujeme, část jedeme na plachty. Míjíme skálu Diamond, které Britové během válek o zdejší ostrovy dali status lodě a vyzbrojili ji děly. Při příjezdu do Grand Anse nás vítají Češi na palubě výletní lodě a jeden slovenský potápěč. Klasický bar na pláži s wifinou, bohužel ji brzy vypínají. Stěhujeme se na loď. Z vrše získáváme sedm langust a 3 ryby. Dáváme je do popelnice a hadicí přivádíme čerstvou vodu, protože je budeme jíst až zítra.

18. 12. Neděle

Přišli jsme o vrš – při vytahování na palubu se uvolnilo lanko. Loď pluje do St. Pierre, já s Patrikem odjíždím na obhlídku této části ostrova. Hlavním cílem je plantáž, kde se narodila Josefína, první manželka Napoleona. Cestou kupujeme bagety do lodní kuchyně. Muzeum je zavřené kvůli svatbě, venku stojí původní vařírna cukru. Dostávám výklad, jak funguje topný systém. Malou silničkou se vracíme zpět na hlavní silnici, krásný výhled na závětrnou stranu ostrova. Z hlavní silnice vidíme plující La Grace. Koupačka na pláži, jíme bagetu a zapíjíme ji kokosovým mlékem z nasbíraným kokosáků. Odpoledne dorážíme do Fort de France. Prohlížíme si nábřeží, pevnost a velké cruis shipy, které tu kotví. V dešti pokračujeme do St. Pierru. Posádka La Grace nás překvapuje – všichni jsou v pirátském. Je to na počest Ivoška, který zítra odlétá domů. Vaříme včera ulovené langusty. V pirátském jdeme plenit, jenže nás vyhazují z baru a blízké hospody. Barmanka vypadá, že ještě pamatuje otroctví. U pojízdné bageterie si ze zoufalství kupujeme pivo a loučení přesouváme na palubu. Když už zábava skoro utichla, uslyšeli jsme bouchání na bok lodi, pak se objevila flaška rumu, následovaná dvěma blonďatými hlavami. Francouzska a Skot, které jsme potkali na molu, přišli na noční návštěvu.

19. 12. Pondělí

Jedeme se podívat do rumárny Depaz. Část posádky míří pěšky zpátky k lodi přes botanickou zahradu a prohlídku výbuchem sopky zničených částí města, druhá část jede k návětrné straně Atlantiku. Atlantické vlny buší do betonových bariér obrovskou silou. Morální příprava na to, co nás čeká při plavbě mezi ostrovy. Musíme se vrátit ve tři, aby Ivošek stihl letadlo. Je dost nervózní – i když 7x přeplul Atlantik, nikdy v životě sám neletěl.

Vlasta a Patrik odváží Ivoška na letiště, my uklízíme loď a potom odplouváme do Fort de France. Přemluvili jsme Pepu, aby nám dovolil vytáhnout plachty. Sedím na palubě, koukám na zapadající sluníčko, ovívá mě teplý a příjemný větřík a dopisuji deník. Kluci mezitím stahují plachty - i bez gasketování nám to trvá dost dlouho a končíme skoro potmě. V dálce nás míjí velká cruis ship. Po večeři, s přibývající tmou, pozorujeme z temné paluby osvětlené svahy okolo Fort de France. Kotvíme před pevností, kotva moc nedrží, lodí to hází.

Čekáme na příjezd dalších lidí z Čech – má je přivézt Vlasta a Patrik z letiště. Obvyklý večerní deštík. Večer trávíme hraním mariáše. Po dešti se jdou někteří projít do města. Je devět hodin a všechno je mrtvé. Jediný otevřený obchod je Mc Donald. Lidé si odtud nosí jídlo na molo, kde jej konzumují.

20. 12. Úterý

Brzy ráno musíme překotvit. Spolu s kotvou vytahujeme i matraci. Když jsme brzy ráno vzhůru, vyrážíme do města na rybí trh. Rybí trh se skládá ze třech pultů s rybami, čtyř prodavačů a jednoho chlapíka, který mačetou porcuje velkého tuňáka. Druhý na něj kouká z váhy. Prohlížíme si další velké tržiště, sortimentem určené spíš turistům. Nabízí se nepřeberné množství alkoholu, ovoce a zeleniny, koření a barevné šaty. Okolo Schoelcherovy knihovny a snýtovaného kostela (na jeho stavbě se podílel Eiffel) míříme k lodi a na snídani. Popohání nás ranní deštík. Zjišťujeme, že La Grace je držena na motoru, protože byla vyhozena z kotviště.

Odplouváme do další zátoky. Zde dochází pitná voda, proto se pluje do Le Marine načepovat. S Patrikem a Vlastou si bereme auto, kluci si zařizují nutné věci; vracíme se večer i s trsem banánů. La Grace kotví v Le Marine u mola na benzince. Potkali jsme clipper Stad Amsterdam. Návštěva Mango Bay a zdejšího padajícího a pomalého internetu.

21. 12. Středa

Volný den v Le Marine. Po skupinkách se vyráží na prohlídku ostrova a uklízí se paluba.Pepa řeší baterky a odbavení, Monika nákup na další dny. Odvoz Jany na letiště, čekání na fotografa Jirku Kolbabu. Mezitím sháníme kyselinu do baterek. Letadlo přilétlo přesně, v deset jsme v Le Marine. Za obvyklého večerního deště pro nás přijíždí Pepa s dinginou. Na lodi byly mezitím vypity dvě lahve rumu, které tu zanechal Ivošek, za oběť padly i další lahve (a nejen ty).

22. 12. Čtvrtek

Po snídani začíná příprava na vyplutí na St. Lucii a St. Vincent. Uklízí se věci, které mohou popadat, Monika dopředu vaří polévku (hrnec s polévkou pak celou cestu odpočívá ve dřezu), kluci jedou pro nabité baterky, uvolňují se gaskety u přední hlavní plachty. Okolo 9.00 vyrážíme. Lodí to trochu cloumá, ale zatím je vše OK – jsme ještě v závětří ostrova. Po opuštění závětří začínají ty správné atlantické vlny. Loď jde do různých náklonů. Je vidět, že jí to vůbec nevadí a chová se jako korkový špunt. Spokojeně si pluje, k tomu si přede a je vidět, na co je stavěná. Musíme si zvykat na vodu na palubě, náklon na pravobok a Filip na záchrannou vestu. Plujeme rychlostí 6 – 7 uzlů, rychlost větru je 25-28 uzlů. Plujeme na podélné plachty. Po chvilce plutí Monika rozdává bagety a Pepa dává nově příchozím výklad o plachtách. V praxi skasáváme ve vlnách přední hlavní plachtu.

Když se loď blíží k St. Lucii objevují se rozhádané atlantické vlny. Přímé vlny z Atlantiku se setkávají s těmi z ostrovů. Odpoledne - v relativním závětří ostrova St. Lucie - zvládáme polévku. Zjišťujeme, že se dobře sedí na závětrné kobylici, při zaklínění mezi vanty. Vlny občas dokonce ocáknou nožičky. V závětří ostrova motorujeme – Hory nám sebraly vítr. Pozorujeme Pitony při západu slunce. Monika vaří k večeři rýži s masem. Mňam.

Rozhodlo se, že poplujeme přes noc. Rozdělili jsme se do hlídek, každá hlídka je tři hodiny, první začíná v šest. Kluci z posádky drží služby. Celou noc to lodí kvůli silnému větru pěkně hází. Při noční hlídce pozorujeme nekonečné moře zářících hvězd. Po půlnoci jsme doplachtili k ostrovu St. Vincent. Skasávají se plachty, motorujeme do zátoky Richmond. Okolo půl třetí jsme zde zakotvili. Máme problém s malou hloubkou, větrem a sunoucí se kotvou po dně. Zatím drží. Zátoka je na návětrné straně, lodí to dost cloumá.

Za včerejšek a dnešní noc jsme napluli 80 NM, místy v náklonu 30°.

23. 12. Pátek

Ráno vstávám na heslo „Bábovka nebude!“ Nebyla. Kvůli dešti se snídaně z paluby přesouvá do kapitánské kajuty. Pepa nám navrhl prohlídku blízkých vodopádů Dark a hydroelektrárny. Dlouho neváháme. Nastává problém s vyloděním – břeh bičují docela velké vlny. Rozdělujeme se na „mokrou“ a „suchou“ skupinu. „Mokrá“ skupina je vysazena cca 20 metrů od břehu, v plavkách a s tričky nad hlavou naskákala do vody a plave ke břehu, k pláži z černého písku. Z lodě to prý vypadalo jako útok na Quantanámo. Místní „myfriendi“ se snaží odhadnout, kde se vylodíme a kam mají běžet nabízet své služby. „Suchá“ skupina přistává u mola. Procházíme vesnicí, kde právě zabili býka. Porcují jej na stole pokrytém banánovníkovými listy. Jeden z místních ukořistil hlavu, další si nese kus kýty a jeho pes kousek masa, které si hned zahrabává. Místní jsou opilí a vysmátí. Není to špatný život, vypadat takto hned po ránu. Jsou opravdu dost happy – dredy, úsměvy, dělají pózy a různé grimasy a nevadí jim focení. Okolo pobíhají psi různých velikostí. Jsou hodní; prý proto, že je místní nebijí.

V drobném dešti pokračujeme k vodopádům. Jdeme podél dřevěného potrubí, ve kterém je vedena voda k turbínám hydroelektrárny. Potrubí vypadá jako velký, dlouhý sud spojený kovovými obručemi. Okolo jde černoch s mačetou, který spravuje díry v potrubí. Vezme kus ležícího dřevíčka, mačetou jej upraví na požadovanou velikost a nějakým kamenem zatluče jako špunt. Vodopády jsou super – konečně sladká voda. Sprchujeme se pod nimi. Bambusová vysutá lávka přes potok, místňák na oslu a s mačetou v ruce prosekává cestu. Cestou zpět se jdeme podívat na začátek náhonu a potrubí. Voda má velkou sílu, dokáže překonat jeden malý kopec. Na jeho vrcholu stojí vyrovnávací nádrž, také dřevěná. Jdeme se podívat na turbíny elektrárny. Celý systém vyrobili v roce 1962 Angličané.

Ve vesnici jdeme k jednomu místnímu na prohlídku jeho dvorečku a plodin, které mu tam rostou. Ukazuje nám chlebovník, passion fruit (plod nějakého druhu mučenky), sternfruit a manga. Muškátový oříšek a banány bere jako samozřejmost. Zve nás k sobě domů. Omlouvá se za nepořádek – bydlí jenom s matkou a ta je právě v Kingstownu. Máme strach, aby se s námi nepropadla podlaha. Domek stojí na kůlech, obsahuje 3 místnosti - jednu hlavní a dvě malé ložničky. Záchod a kuchyně jsou na dvorku. Chlebovník nám neupeče, neumí to. Majetek se zde hodnotí podle množství vlastnictví vlnitého plechu. Podle tohoto měřítka patří náš hostitel mezi bohatší obyvatele vesnice. Dokazuje to střecha z vlnitého plechu, dokonce i boudička na člun z něj má střechu. Dáváme mu bakšiš a odcházíme. Na loď se nemůžeme dovolat vysílačkou, proto část lidí plave k lodi a někdo čeká na dinginu. Pro změnu opět prší. Monika chystá oběd – párek, bramborovou kaši a salát.

Vyplouváme směr zátoka Pirátů z Karibiku – do Wallilabou Bay. Loď uvazujeme za zbytky otočného systému, s jehož pomocí Jack Sparrow prchl na začátku prvního dílu. Zde jsou zbytky filmových kulis z úvodních scén Pirátů z Karibiku 1. Z kulis jsou již jenom torza, prý před 2 roky tu byly kompletní stavby. Skloubila se zde černošská lenost, filmařské kašírování a hurikán v roce 2008. Filmaři kvůli natáčení postavili úplně novou vesnici, kterou si po opuštění bere zpět džungle. V ateliérech byly uměle přidány pitony ze St. Lucie k vjezdu do zátoky a některé scény byly točeny v pevnosti nad Kingstownem. Pro změnu prší. Proto nejdeme v pirátském, je nám líto oblečení. V hospodě je zachovaný vrchol stěžně, ze kterého důstojně sestoupil Jack Sparrow na molo. Molo tu kdysi bývalo také, bohužel jej rozebrali místní na své domečky. U torza tohoto mola máme uvázanou dinginu. Leháme si do rakví, v jednom z domků jsou fotografie a denní rozpisy prací. Občas probleskne slunce a nádherně osvítí La Grace. Jdeme podél zátoky a tady narážíme na bar a jeho barmana. Je to bývalý mechanik od letectva US army. Umí pár frází česky a polsky. Tvrdí, že jeho návštěvníky tvoří ze 70 % Češi, Poláci a Slováci. Svět je malý – v zátoce Pirátů z Karibiku nám černoch s čepicí na hlavě s nápisem Praha, v tričku od Pardála nalévá místní 82 % rum s přáním „Na zdraví!“ a pouští Kameloty. Silný rum trochu ředí místním punchem a pití říká Jack Sparrow. Na oplátku mu dáváme Lidové noviny s velkým obrázkem Václava Havla. Hned si ho dává nad bar.

Dost se rozpršelo, necháváme se odvézt na loď. Partička, která byla ve vsi na kopci, přichází s pozváním na 19.00 na vánoční posezení do kostela. Pepa se nás snaží přihlásit, ale nejde to – místní úřednice nepřišla do práce. Před posezením v kostele se stavujeme v baru „u Jarouška“ a posilňujeme se na cestu. Míjíme dům, před kterým se válí pes na luxusním kulečníkovém stole (rekvizity z Pirátů?) Karibský čas jde trochu jinak – akce v kostele se rozjíždí okolo 19.30. Místní učitelka s gumovým cosi na hlavě (že by symbol plodnosti?) začíná zpívat reggae. Děcka mají krátké scénky, občas se spletou, zapomenou text, nechytí se na muziku či muzika na zpěv. Nikomu to nevadí, všichni jsou v pohodě a radostní. V kostele je pár děcek různého věku, několik učitelů a pár rodičů. Lidičky se courají sem a tam, ale v kostele ztichnou. Venku se ozývají hlasy džungle a lijáku, do toho zní anglicky Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas. Přidáváme se v češtině. Kostel má dveře, ale je to úplně jedno – jsou otevřené stěny. Po té, co učitelky začaly hrát děti a přehrávat scénky z místního života, odcházíme. Mimo jiné hrozilo, že budeme vtaženi do zpěvu. Stavujeme se v baru, kde už je barman naprosto happy. Zpomaleným tempem nám nalévá, neomylně poznává náš martinický rum a pouští pro změnu CD skupiny Katapult. To nám zní i cestou na loď. Taháme dinginu na davidy, protože máme o ni strach. Během naší návštěvy kostela kdosi vykradl katamaran, který si pronajala skupina Čechů. Monika s Janou a Honzovou mámou nachystala pozdní večeři – obložené chleby, zeleninu, sýry a čaj.

Bereme na palubu jednoho Venezuelana, který se chce s námi týden plavit.

24. 12. Sobota

Vítá nás pěkné ráno. Je jenom zataženo, neprší. Odplouváme bez focení, protože není dobré světlo. Na motor plujeme do nedaleké zátoky pro vánoční palmu. Vlastík pluje na kajaku, aby byla na čem odvést. Část lidiček plave za ním na nádhernou pláž. Je to jedna z nejhezčích pláží, které jsme potkali. Zátoka je bez lidí a bez lodí. Jemný černý písek láká ke stavbě hradů s vodními příkopy. V pozadí šumí palmový háj. Po získání palmičky (resp. naklíčeného kokosu) a kokosáků vyplouváme k „netopýří“ jeskyni. Pepa asi chce ztratit část posádky, protože nás nevaroval před určitým úskalím – proplout do jeskyně úzkým tunelem je dost náročné kvůli valící se zpětné vodě. Zajímavý zážitek pro silné nátury (jak psychicky, tak fyzicky). Ti, kteří mají ploutve, jsou v pohodě. Další úskalí - ve dvou třetinách se napojuje silný proud, který bafne plavce a táhne je jiným východem ven na moře. Na to jsme nebyli připraveni. Někteří se odřeli o stěny tunelů.

Od místního rybáře kupujeme přímo na moři z loďky 2 tuňáky na vánoční večeři, ze kterých hned děláme steaky. Plujeme do Kingstownu - hlavního města ostrova. Na tři hodiny kotvíme u mola pro cruis shipy. Po obědě jde Pepa řešit celní a vízové povinnosti. My ostatní vyrážíme do města. Je teplo a dusno, klasičtí pouliční prodavači, tržiště, levné supermarkety, kam chodí nakupovat místní, kuřáci se snaží s problémy doplnit zásoby (moc se zde cigarety ani doutníky nekouří). Bizardní kostel, který je míchaninou všech možných evropských stavebních slohů. V chládku jeho předsíně řešíme vánoční SMSky domů. Odplouváme do Blue Lagoon a cestou začínáme s přípravou na vánoce – upevňujeme palmičku na palubě, chystáme mísy s cukrovím, krájíme zeleninu na salát a řešíme zásadní problém – nakrájet brambory do salátu na nudličky či na kostičky? V salátu to bylo úplně jedno ;-) .

Po příjezdu do zátoky odjíždí část posádky dobýt bývalou britskou pevnost, která je na jednom ze sopečných kuželů vykukujících z moře. Druhá část posádky zdobí „stromeček“ a chystá palubu na oslavu vánoc. Objevil se ubrus, na slavnostních talířcích cukroví a ve skleničkách svíčky a františky. Palmička je nazdobená vánočními ozdobami, modely záchranných kruhů a perníčky ve stylu La Grace; pod ni se daly dárky. Z kuchyně se line nádherná vůně pečící se ryby. Po převlečení do slavnostního se podává večeře – tuňák s bramborovým salátem a zeleninou. Jako doma. Po večeři držíme vánoční zvyky – pouštíme lodičky, zpíváme koledy a rozdáváme dárky. Kluci z posádky mají radost z dárků od svých přítelkyň a kamarádů. Na oslavu střílíme jednu ránu z děla. Vedle stojí německá plachetnice, proto k tomu její posádce zpíváme Stile Nacht, heilige Nacht.

Následuje večer, jako v každé větší domácnosti – každý si dělá, co mu je příjemné. Sledují se vánoční filmy, čtou se knížky, jde se spát, píšou se SMSky domů či se kochá dárky.

Počasí nezklamalo, Ježíšek nám nadělil další teplou tropickou přeháňku.

Patrik k večeru utopil mobil.

25. 12. Neděle

Ráno začínáme koupelí. Odjíždíme z Blue Lagoon, dinginou jedou kluci na břeh pro led do Lednice. Plachtíme na ostrov Mustique. Tady se zastavujeme jen na chvíli v zátoce Britannia Bay. Nevypadáme jako movití zájemci o koupi či pronájem nemovitosti, proto nás nechtějí pustit na břeh. (Až po zaplacení bakšiše.) Na ostrově mají vily významné osobnosti, takže je hlídáno soukromí nejen jich, ale i jejich milenek a hostů.

O pár námořních mil dál nás Pepa vysazuje na opuštěném ostrůvku Savan. Nechce se nás zbavit, jenom nám nabízí možnost nasbírat velké mušle, které tu příležitostní rybáři a tajní lovci želv vyhazují.

V noci jsme se prosmýkli mezi ostrovy a jejich nástrahami (např. nefunkčními majáky a blízkými mělčinami) k ostrovu Mayreau. Byli jsme tak utahaní, že jsme zapomněli narovnat zkřivená ráhna. Druhý den jsme si kvůli tomu pohledu utahovali z Vikyho.

26. 12. Pondělí

Po snídani následovalo vylodění ve vesnici Village. Všechno ještě spalo - psi, kočky, kozy, prodavači suvenýrů i barmani. Ostrov Mayreau je součástí státu SVG, ale je v soukromém vlastnictví rodiny Eustace, jen vesnice patří státu. Občas tu kotví cruis shipy či sem dorazí hosté z hotelu na druhém konci ostrova, proto je tu hodně malinkatých barů, hospůdek a stánků se suvenýry s proměnlivou otvírací dobou.

Následuje obligátní zábava po příjezdu do civilizace – hledání wifiny. Hledači signálu kráčí svorně s lovci obrázků do prudkého kopce po jediné zdejší silnici - závisláci ke škole kvůli wifině, ostatní kvůli výhledu a fotkám od kostela (jsou vedle sebe). Děti mají prázdniny, tak je wifina vypnutá, od kostela je nádherný výhled na Tobago Cays a Union. Silnice je bez zatáček; neřeší problém se sněhem, jen se silným autem. Závisláci v jedné z hospůdek našli připojení na wifi, my ostatní se jdeme koupat na pláž s bílým pískem. Tady vidíme místní dokonce fyzicky pracovat! Pár chlapíků opravuje molo (moc jim to nejde) a jedna paní shrabuje listí a nečistoty z pláže.

Při plachtění okolo ostrova na Tobago Cays zkoušíme rybařit. Bez úspěchu. Po příjezdu musíme vše svinout – je zde vyhlášen podmořský národní park. Nespoléháme na techniku, kluci vepředu hlásí mělčiny. Platíme vstup 10 EC$/1 osoba. U tohoto souostroví se fotí reklamní fotky na Karibik – bílé pláže, modré moře, lodě vznášející se na hladině. Na většině Karibských ostrovů převládá černý sopečný písek a proto je i voda temná. Kotvíme uprostřed atolu zvaného Horse shoe.

Před obědem se jdeme potápět na korálový reef. Pepa nás varuje před proudy, slibuje rejnoky a spící žraloky. Žraloci se nekonají, ostatní ano. Čistá voda, barevné ryby, žádní další lidé.

Pepa se kvůli proudům pro pár lidí vrací člunem. Přeci jenom nechce ztráty.

Ještě zadýchané a plné zážitků z potápění nás v ostrém slunci fotí Jirka Kolbaba v pirátském. Po obědě se jede na menší ostrůvky Baradal a Petit Rameau fotit bílý písek a palmy. Nic moc tu není – pár prodavačů se suvenýry a studenými nápoji. Místo klasických psů tady o zbytky somruje velký varan.

Já s Vlastou se jdeme ještě potápět. Místo bójky si bereme kajak. Na písku si rejnok sháněl večeři, na reefu se proháněla spousta barevných rybek a uprostřed něho jsme objevili spícího žraloka. Svítilo sluníčko, vše bylo krásně barevné. Proud jsme využili k tomu, aby nás zanesl k lodi.

Po návratu z ostrůvků chtějí i ostatní vidět žraloka, ale z další výpravy sešlo kvůli dešti.

Po večeři se pouští filmy, hrají karty či se jde brzy spát.

Zjišťuji ztrátu původního deníčku, zavádím nový.

27. 12. Úterý

Pozoruji východ slunce – osvícené ostrovy a nádherně modré moře.

Je trochu zima, přesto se část lidiček jede potápět na útes kvůli žralokům. V duchu doufáme, že jsou již po snídani a spokojeně spí. Pár se jich našlo, Pepa jednoho z nich poškádlil za ocásek. Vůbec se mu to nelíbilo – v celku mrštně si prorazil mezi námi cestu a hurá pryč. Bohužel není dobré světlo na focení.

Po tomto zážitku vyplouváme směr ostrov Union. Cestou se stavujeme na ostrůvku rumového pokladu Petit Tabac. Není tu nic, až na pár palem, náznak čtvercové jámy, bílý písek a zbytky ruského letadla. Ostrov se proslavil v Pirátech z Karibiku tím, že tu měl Jack Sparrow schovaný majetek v podobě rumu.

Další zastávka je „hotelový“ ostrov Palm Island. Sice se původně jmenoval Švestkový (podle divokých švestek, které tu rostly), ale majitelé jej přejmenovali podle palem, které tu vysázeli. Hoteloví hosté jsou naváženi do svých bungalovů loděmi, my musíme doplavat. Pláže jsou veřejné, ale vnitřek ostrova ne, strážci soukromí a klidu hotelových hostů by mohli dělat problémy. Je tu dost malých bungalovů, pár velmi drahých restaurací a barů a velmi málo lidí. Po udržovaném trávníčku běhají leguáni. Žije tu agama límcová a varani.

Po koupačce konečně dorážíme k ostrovu Union a jeho hlavnímu město Clifton Village. Už cestou vidíme malá aerotaxi a letadélka společností létajících mezi ostrovy. Přistávají z moře kamsi mezi palmy a domky. Z palem a domků vzlétávají jiná.

Nedočkavci jedou do města, posádka k ostrovu Green Island na panáka. Ostrov je tvořen mušlemi, které sem vyhazovali rybáři. Nějakého podnikavého Unioňana napadlo tady prodávat studené pití, postupně bohatl a postavil si tu bar. Nejde se k němu dostat jinak, než člunem či vodním taxi. Zajímavé je, že dělá jen 4 druhy pití – pinacoladu, rum&punch a obojí s alkoholem či bez. Cena je jednotná – 10 EC$/1 sklenička. Asi aby se mu to dobře počítalo :-). Než se vrátil zbytek posádky, jedeme vyhodit garbage. „Myfriendi,“ tj. všudypřítomní „helpers,“ se snaží nabídnout své služby s kotvením dinginy či odnesením odpadu. S díky odmítáme a obsah popelnic si vyhazujeme sami. Pepa nám ukazuje jezírko u hospody plné žraloků. Filip jim hází lesklou minci, vrhají se po ní jako diví.

Po návratu ostatních, večeři a obvyklé přeháňce jdeme opět do „žraločí“ hospody. Tentokrát kvůli wifině. V Karibiku mají bary a hospody zajímavý způsob vyhánění hostů či zdůraznění faktu, že se má začít pít – vypnutí wifi signálu.

28. 12. Středa

Ráno se Vlastík a Patrik balí, chtějí nás tady opustit a pokračovat směr Grenada a Venezuela. Vyrážíme do města – je třeba dokoupit zásoby do kuchyně, prohlédnout si město, vysadit naše cestovatele a opět se připojit k wifině. Krámy zejí prázdnotou. Asi místní jedí jen chipsy a pijí rum; toho jediného mají v regálech dostatek. Inu, vítejte v Karibiku. Bagety byly zakoupeny v místní pekárně. Okolo jedenácté opouštíme Union a jeho hlavní město.

Jedeme opět k ostrovu Mayeru, do zátoky Salt Whistle Bay (Záliv slaného písknutí). Motoru pomáhají podélné plachty, kupodivu neprší.

Tady nás čeká bílý písek, palmy sklánějící se do moře, barevná trička a sarongy nachystaná pro turisty zdálky vypadají jako sušící se prádlo.

Před odjezdem odgasketováváme košovky a chystáme se na plachtění. Ostrá stoupačka, vítr do 25 uzlů, košové plachty a všechny podélné, rychlost okolo 5 uzlů, náklon okolo 25° nalevobok. Upluli jsme 25 NM.

Chytili jsme tři ryby, největší měla 120 cm (měřeno podle šíře prken paluby). Jednalo se o King fish, patřící mezi makrelovité. Než jsme ji pomocí harpuny vytáhli, měla od žraloka ožraný ocas. Hrůzná představa, jak rychle nás v případě zranění dokáže žralok najít.

K večeru vidíme stádo delfínů. Pak, že ryby nejsou kvůli banánům. Patrik odjel, tak jsou ryby!

Okolo desáté večer připlouváme do zátoky Admiralty Bay na ostrově Bequia. Poslední dvě hodiny plujeme na motor a podélné plachty.

Monika mezitím upekla rybu a udělala 2 přílohy – rýži a bramborovou kaši.

Těsně před doplutím se Honzovi Ličkovi povedl další úlovek, pro změnu chytil tuňáka. Jenom jsme jej zbavili vnitřností a nechali na druhý den.

I když se z barů ozývá muzika, do města nejdeme. Opět hrozně leje.

29. 12. Čtvrtek

Ráno vedle nás zakotvila plachetnice Sea Cloud. Dopoledne prohlídka městečka Port Elizabeth. Podle zájmu si prohlížíme zdejší bary (touto dobou bohužel většinou zavřené, večer se zde prodává nejen alkohol, v jednom z nich jsou velrybí kosti), výrobnu dřevěných modelů lodí, rybáře porcující ryby (a chráněné mořské želvy), pár lidí jede k záchranné stanici želv a někdo k pevnosti nad městem. Kapitán, Vilda a Honza (strojník) řeší připojení k wifině, Viki je (jako obvykle) na lodi. Řeší se PFko La Grace.

Opouští nás Jonathan, prý se za ten týden už nazvracel dost.

Městečko je hodně turistické, protože tu kotví jachtaři - taxíci, bary, suvenýry, knihy, potřeby pro jachtaře. Počasí nezklamalo – několikrát vydatně sprchlo.

Po poledni vyrážíme k ostrovu St. Vincent. Je hlášena změna počasí – má být vítr okolo 50 uzlů, předpověď se různě mění.

Pepa nám ještě v blízké zátoce ukazuje pseudo kamenné městečko, které vybudovali filmaři. Dáváme podélné plachty spolu s přední hlavní a tradá St. Vincent. Vítr zprava, rychlost 6 uzlů, náklon nalevobok 10–25°.

Na St. Vincentu nestavíme, pozorujeme břehy porostlé džunglí a kolmo padající do moře. Dalekohledem pozorujeme políčka místních pěstitelů – 6 keříků rajčat a hektar konopí. Padají návrhy zapálit kopec a plout po větru. Míjíme několik malých lodí s místními. Nejsou tu vesnice, rybáři to rozhodně nebudou.

V závětří ostrova St. Vincent vaří Monika večeři, nafting, gasketujeme obě košovky.

Po vyplutí ze závětří ostrova začíná vítr, velké houpání, voda na palubě a tma. Voda v podpalubí není subjektivní pocit – otevřenými světlíky protéká mořská voda z paluby do podpalubí.

Plujeme na podélné plachty a na přední. Vítr v nárazech až 40 uzlů (stabilně okolo 30 uzlů), rychlost 5 – 6 uzlů, plujeme na stoupačku. Loď je stabilně nahnuta na levobok, spolu s ní většina našich věcí mění svoji polohu.

Pepa vydává příkaz pro ty, kteří chtějí zůstat na palubě – vzít si úvazky a připoutat se k zábradlí.

Skasáváme příčné plachty, plujeme jen na motor a podélné plachty. Pepa nám říká námořnickou pověru: „Když leží Měsíc, námořníci si nelehnou.“ Srpek Měsíce je pěkně naležato.

Okolo druhé v noci jsme dopluli do zátoky Soufriere Bay na St. Lucii. Problém s kotvením kvůli hloubce zátoky (25–30 m) a dešti. Nakonec loď uvazujeme za palmy na břehu. Spát jdeme ve tři, pitony vedle nás nejsou ve tmě vidět.

30. 12. Pátek

Ráno nevychází přispání, které nám Pepa sliboval. Musíme překotvit – uvazovací lana vedou prostředkem plavební dráhy rybářů a proud nás tlačí na naplaveniny řeky. Kotva také moc nedrží – celou noc jsme se sunuli.

Přemístili jsme se do blízké zátoky, kde není takový problém s kotvením a uvazujeme se k mooringu.

Svatá Lucie nás vítá prudkými přeháňkami. Snídaně se koná místo na palubě v podpalubí.

Přijíždí hlavní správce zdejšího parku s dalšími pomocníky a vybírá poplatek za kotvení. Pepa se s ním zná, jde s Filipem k němu na loď. Když odpluli, Filip má v ruce cosi technického. Pepa ho posílá věc vrátit Honzovi do strojovny, hrdá odpověď Filipa: „Já Ti tati něco řeknu: Já jsem to čmajznul těm černochům.“

Stále prší, nikam se nám nechce. Lelkujeme na lodi - dospáváme probdělou noc, díváme se na filmy, čteme, dopisuji deník.

Po obědě se rozprchneme individuálně či ve skupinkách po ostrově – Monika řeší nákup, někdo jde do botanické zahrady, někdo na sopku a termálních pramenů či jen tak do městečka Soufrier. Ve třech vyrážíme na Petit Piton (743 n.m.). Pepa nás protáhl džunglí k cestě, která vede na vrchol. Šplháme po úzké strmé cestičce, na vrchol se dostáváme pomocí fixních lan a vykukujících kořenů. Vidíme celý ostrov jak na dlani – městečko Soufriere, zátoku s La Grace, sopku, druhou stranu ostrova a okolní kopce. Cestou zpět míjíme domov důchodců poničený hurikánem Thomas. Je tu spousta kolečkových křesel, po výšlapu na Piton už víme proč.

Vyrazili jsme ve 14.00, z pralesa vylezli v 18.04, tudíž přesně se setměním. La Grace v zátoce vidíme, ale je temná. Myslíme si, že tu nikdo není, proto jdeme výšlap oslavit. Kvůli nám musí otrávená servírka v jediném zdejším baru pracovat. Koštujeme místní ležák Piton (vyslovuje se jako „Pito“.) Okolo sedmé pro nás přijela dingina a my se utahaní naloďujeme. Večerní koupačka, Jirka Kolbaba povídá o svých cestách, mě zmohl rhumpunch a výšlap na kopec. V noci pro změnu poprchává.

31. 12. Sobota

Po snídani je naší první zastávkou nedaleký korálový útes. Potápíme se a pozorujeme rybáře při práci. Místní „myfriendi“ mají zajímavé názvy svých barevných lodiček – Doufej a věř, Nastup a doufej, …

Po asi hodinovém potápění motorujeme dál. Cíleně kotvíme v jedné z mnoha zátok – nachází se zde palmový háj se zbytky budov s původními stroji na zpracování zdejších produktů. Sbíráme kokosy, prohlížíme si bývalý kokosový sad a budujeme Silvestrovský kanál.

Střílí po nás zmenšenina La Grace, která tu vozí turisty. Palbu nemůžeme opětovat, protože jsme na břehu.

Na motor plujeme do zátoky Marigot Bay. Původně jsme tu chtěli oslavit Silvestr, avšak kvůli vysokým poplatkům za stání měníme plány.

Odplouváme do Castries, hlavního města St. Lucie. Pepa uvažuje vzít si na památku bójku, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

Před Castries nás opět míjí zmenšenina La Grace, bohužel naši odvetnou palbu kazí policejní člun, jehož posádka se rozhodla nás doprovodit do přístavu a popovídat si s Pepou.

Po příjezdu prohlídka města. Naše skupinka se nechává provázet místním „průvodcem,“ aby nás ostatní nechali v klidu. Mimo bank, pošty a kostela vidíme nové vězení (nepotřebuje strážné, v okolí je spousta jedovatých hadů) a staré vězení (dnes zde bydlí bezdomovci), vnitřek policejní stanice, státní zastupitelství a patentový úřad.

Na lodi mezitím Monika připravila večeři – knedlo, uzeno, zelo. Olizujeme se až za ušima.

Po večeři lenošíme, většinou spíme a díváme se filmy. Do města na mejdan od deseti vyráží jen malá skupinka. Před půlnocí se na palubě zjevují mátožné stíny, které začínají chystat lahve na slavnostní přípitek. Přímo o půlnoci se na levoboku rozzářil oficiální ohňostroj státu St. Lucie. Dáváme jednu ránu z děla, která se v zátoce pěkně rozléhá. K lodi se nese zvuk muziky ze břehu, lákajících nás vyrazit do města. Jsme tu asi jediní bílí, mimo černocha – albína. Vadí nám muzika - žádné reggae, ale country. V oslavě pokračujeme na lodi skoro do rána. Spát jdeme pěkně vysmátí.

1. 1. Neděle

Ráno se nechce vstávat. Pepa nedbá našeho nevyspání a okolo deváté dává povel k vyplutí směr Rodney Bay. Na vyjetí ze zátoky (10 minut) vytahujeme přední plachtu. Za chvíli jsme ve zmíněné zátoce. Kotvíme vedle polské brigy Fryderyk Chopin. Pepa jede domluvit návštěvu, my uklízíme La Grace. Po úklidu následuje prohlídka zdejší pevnosti Fort Rodney a městečka. V půl třetí nás Pepa vyzvedává na břehu a jedeme se podívat k Polákům.

Vítá nás kuchař (nebo vrah?) broušením nožů a jedna ze členek posádky nám dělá průvodce. Každý obdivuje něco jiného: Monika závidí velké sklady, funkční Lednice a mrazáky; Honza velkou strojovnu („sem by se vešla i vana“) a naši kluci jejich holky. Nedá se odolat nabídce vylézt na 37 metrů vysoký stěžeň.

Samozřejmě následuje reciproční návštěva. Vítáme ji perníčky, sušenkami a uklizenou lodí.

K večeru odjíždíme do vnitřní zátoky, kotvíme vedle Unicornu. Je vidět, že loď má nejlepší léta za sebou (hrála v Pirátech z Karibiku). Vzhledem k dostupnosti civilizace následuje klasické hledání signálu – hospoda v marině to jistí. Pro změnu opět prší. Errata - leje. Ještě v noci dočerpáváme vodu.

2. 1. Pondělí

Povedlo se sehnat majitele Unicornu, takže si tuto loď můžeme prohlédnout i zevnitř. Za světla se ještě víc projevuje její zchátralý stav – zejména v podpalubí.

Čerpáme naftu, dokupujeme zásoby, Pepa řeší crew list

Vyplouváme směr Martinik, 25 mil, vítr, vlny, do Le Marin doplouváme v hrozném dešti. Viky na kormidle nevidí ani na přístroje; je tu problém mělčin. Plachty před ostrovem radši skasáváme a motorujeme. Jsme na benzínce u mola. Vyzvedáváme lidi, kteří spali na Viktorce (Ondra, Lucka a další 2). Kluci z posádky jdou pro baterky, ostatní jdou stahovat fotky do Mango Bay a zapít odjezd. Mezitím přichází část nové posádky.

Po příchodu z Mango Bay se v loučení s lodí pokračuje na palubě.

3. 1. Úterý

Dobíráme benzín a vodu, loučíme se s bývalou posádkou, uklízíme loď, Monika s Pepou dokupují zásoby. Část lidiček jede na prohlídka Viktorky. Odpoledne ubytování nové posádky, v 15.30 vyplouváme do St. Pierre, cestou proškolení o lanech.

Kotvíme ve 22.30, ve 22.00 jsme sundali plachty a jenom motorujeme. V zátoce se vyhýbáme bójím, které označují vraky lodí zničených výbuchem Mt. Pelee.

Povedlo se nám zblbnout Ondru tak, že osvětlené komíny elektrárny považuje za stěžně lodi Sea Cloud. Kupodivu zatím nepršelo.

Za 7 hodin plavby upluto 30 NM, z toho 27 NM na plachty, 3 NM na motor; rychlost 4–5 uzle.

4. 1. Středa

Ve skupinkách, různými cestami a různými dopravními prostředky vyrážíme do rumárny Depaz. Šlapu pěšky s oběma Jirky, cestou se dovídám zajímavosti o zdejších rostlinách. Občas mezi mraky probleskne Mt. Pelee.

Po obědě se chystáme na přejezd – jedeme na Dominiku. Moc nefouká – vytahujeme podélné i příčné plachty, brám necháváme na pokoji.

Po západu slunce jsme dopluli do Roseau - hlavního města tohoto ostrovního státu.

Před ostrovem jsme skasali plachty a doplouváme na motor. Počasí nezklamalo – na kotvení se rozpršelo. Tady nás čeká parta Čechů z Domina, Martin Štikar a Filipa. Domlouvám si loďostop zpět na Martinik. (Bráchové toto okomentovali slovy „děti a blázni mají vždycky štěstí, a ségra, Ty už dítě nejsi.“)

Asi po hodině klidu telefonuje jeden český jachtař o pomoc kvůli poruše motoru. K velké radosti posádky a kotevníka taháme kotvu a vyrážíme mu na pomoc. Po chvíli jsme ho našli, bereme do vleku a táhneme do Portsmouthu.

Stylově zapíjím brzký odjezd, zakoupený rhum&punch z Depazu ředíme rumem prostých námořníků (55 %).

Kotvíme v 19. 45, znovu zvedáme kotvu ve 21.30, příjezd do Portsmouthu v 1.30.

Tento den jsme pluli 11 hodin průměrnou rychlostí 5,5 uzle. Čistě na plachty jsme upluli 13 NM, na motor 21 NM (několik hodin společně motor a plachty).

5. 1. Čtvrtek

Po včerejšku se mi těžko se vstává – hlava čistá, jen se hlásí nedostatek spánku. Pepa nás jede proclít, mezitím nám Martin (Čech, který tu žije) domlouvá velký taxík na celodenní výlet.

První zastávka je pláž Hampstead. Točilo se tu pár scén z Pirátů. Podle Martina scény, kdy Johny Depp vylézá z rakve a scény s kanibaly, podle oficiálního webu něco jiného.

Pláž je černá, útočí na ní velké atlantické vlny a ústí sem řeka. Jako obvykle tu nikdo jiný není. Prší.

Projíždíme vesnicí Calibishie, vesnicí původních obyvatel Karibů. Pro Kariby je tu zřízena rezervace, kterou projíždíme. Další zastávkou je muzeum v přírodě, kde se ukazuje, jak Karibové žili.

Pozdě odpoledne přijíždíme k vesnici, odkud se chodí k Viktoria Falls. Nikdo nás nevaroval před drsnou cestou. Mluvilo se o korytu potoka, ale zapomnělo se na velké kluzké balvany a tůňky, které se musí překonávat. Pohled na vodopády však stál za překonanou námahu. Potok, spíš menší říčka, vytéká z vřícího jezera Boiling Lake. Tady už je voda ledová, ale stále má bělavou barvu, velký obsah solí, minerálů a síry.

Po překonané námaze si dáváme u rastafariánů, kteří žijí u této řeky pozdní oběd (nebo brzkou večeři?). Je 16.00. Jídlo vypadá jako německý eintopf a podobně chutná. Akorát není slaný a kořeněný a jsou použity místní produkty – karambola, čočka, bobkový list, chlebovník, banány. K tomu máme džus z karamboly.

Okolo šesté odjíždíme k lodi. Cesta je plná děr, výmolů a zatáček. Teprve u pobřeží se zlepšuje a autobus může zvýšit rychlost na cca 80 km za hodinu.

V osm jsme zpět na lodi. Utahaní, ukodrcaní a šťastní, že se s námi nic netřese.

6. 1. Pátek

Vstáváme v obvyklých sedm, přestože je dnešek volný den. Někdo volí odpočinek na lodi a prohlídku Portsmontu a Indian River, další skupinka jede na papoušky (papoušky neviděla, za to získala trs banánů) a poslední parta jede na celodenní výlet k Boiling Lake (vřící jezero) a Trafalgar Falls. Přidala jsem se k ní.

Jméno jezera si nemůžeme zapamatovat, tak máme mnemotechnickou pomůcku – v jezeru vře voda, v boileru také, proto to je „Boiler Lake.“

Jedeme opět taxíkem, tj. tranzitem upraveným pro více lidí. Doprovází nás místní guide, mladý kluk, který mluví angličtinou s místním nářečím. V Roseau vysazujeme Jirku Kolbabu, prohlížíme si zdejší endemické papoušky v botanické zahradě a místní atrakci – žlutý školní autobus, na který spadl při hurikánu kus baobabu.

Za jedním horským sedlem, jedním údolím (Desolation Valley), patero brody, 4 000 schody a střídajícím se pralesem s vulkanickou krajinou leží jezero Boiling Lake. Jezero vypadá jako velká jímka na kal v čističce – má podobnou barvu, vůni, bublání i mlhu nad sebou. Rozdíly tu přeci jenom jsou - je cítit víc síry a má větší průměr (60 m).

Chvíli odpočíváme a sbíráme sílu na návrat. Jsme hladoví, nemáme nic k jídlu. Jen Věra má banány, o které se obětavě dělí. Cestou zpět prší, pot smýváme v jezírku u náhonu k hydroelektrárně.

Unavení a hladoví míříme k Trafalgar Falls. Děsíme se dalšího výšlapu, naštěstí tady je cesta kratičká – jen pár minut po upravené cestě. Cestou zpátky, už skoro za tmy (tj. před 18.00), objevujeme jezírko s horkou vodou. Většina z nás neváhá ani chvilku a jde si zregenerovat bolavé nohy a svaly do přírodní jacuzzy. Dokonce sem ústí i malý vodopádek, pod kterým se perfektně masíruje krk.

Podle slov písničky „sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu“ se vracíme v půl osmé na loď. Jsme jenom hladoví, utahaní a zmoklí.

Na lodi už na nás čeká večeře – jeden z rastafariánů pro nás uvařil jídlo domorodců. Jednalo se o omáčku, ve které plavaly místní plodiny a krabi. Jako příloha se podávaly smažené banány, uzený kokos, další místní plodiny a čerstvý džus.

Po večeři, na kterou přišlo i pár Čechů a zejména slečen, se ještě chvíli povídalo na palubě. Družba pokračovala i na břehu v místním baru, v duchu hlášky Pirátů z Karibiku „Inu, vítej v Karibiku, děvče.“

Já šla po večeři balit. Zítra ráno opouštím loď a stěhuji se na jachtu, která mě vezme zpět na Martinik.

Na rozloučenou načínám bílé víno a dopíjíme českou slivovici. Karibik se se mnou loučí večerním deštěm.

Jdu spát na palubu, abych mohla naposledy pozorovat jasné hvězdy, lana, ráhna a skasané plachty. Se slzou v oku se loučím s ostrovy Západní Indie a lodí, na které jsem strávila tolik krásných dní.

7. 1. Sobota

Ráno mě probouzí Pepa s tím, že je šest hodin a tudíž se blíží doba mého přestupu. Jsem sbalená, v 6.15 už jsem na Dominu. Před osmou vyplouváme do Fort de France. La Grace vyplouvá stejně s námi, avšak na opačnou stranu.

Na rozloučenou s Karibikem, Dominikou, La Grace a její posádkou mi Neptun poslal velké stádo delfínů, z nichž 4 si na přídi hráli asi půl hodiny. Po klidné a pohodové plavbě s rovnoměrným větrem jsme v půl osmé zakotvili ve FDF. U St. Pierre nádherná duha, potvrdilo se pravidlo „duhu viděti, problém s deštěm míti.“

Pluli jsme průměrnou rychlostí 6 kn; vítr vál 60° (SV), 22–25 kn; upluli jsme 64 mil, většinou na plachty.

8. 1. Neděle

Pohodové vstávání, snídaně a rozhodování co dál. Okolo desáté odjíždíme na břeh – dostávám rychlokurz v řízení dinginy. Řešíme internet, posádka z Domina jde půjčit auto a jede na výlet. Muzeum, které jsem chtěla navštívit, je zavřené. Prohlížím si poloprázdné hlavní město (většina lidí je na mši) a vnímám jeho specifika. Například hlavní ulici, která je dlážděná broušenými dlažebními kostkami; tlusté elektrické dráty, které volně vedou po balkonech a pod okny; autobusové nádraží, kde jsou linky autobusů, ale chybí časy odjezdů, aj. Vše je zavřené – je neděle. Neděle, od slova nedělat. Fungují jen některá občerstvení (mimo jiné KFC a Mc Donald). Sedím na molu, v ruce žmoulám rukou psané rady na nastartování dinginy a namlouvám si, že s radostí pozoruji velký cruis ship. Přitom sbírám odvahu na odřízení dinginy k lodi. Pro dost lidí běžná věc, pro mě poprvé v životě. Těší mě vložená důvěra. S odhodláním v srdci a smrtí v očích jdu na věc. Nejdřív si opakuji dračák, pak podle naučeného návodu startuji a hlavně – nezapomenout se odvázat. Uklidňuje mě skutečnost, že ve člunu jsou pádla. Svačící místňáci na nábřeží a turisté se dost diví – moji jízdu komentují slovy, že tak opilého řidiče dlouho neviděli. Nakonec se jako největší problém ukázal najít naši loď – odplula jachta s americkou vlajkou, podle které jsem si pamatovala naši polohu. Vše dobře dopadlo a po chvíli jsem spokojeně stanula na palubě.

Na lodi si užívám samoty a klidu – koupu se, čtu, hlídám přivázání dinginy, dělám oběd a definitivně balím věci. Okolo půl páté se vrátil zbytek posádky, o hodinu později vyrážíme na letiště. Po checkinu (poslední je v 18.20) si dokonce stíhám dát pivo v baru a v tranzitu koupit láhev dobrého rumu. V 19.45 rolujeme a pro mě končí pohádková dovolená. Je 25 °C, před sebou mám skoro 9 hodin v letadle, 6 900 km, evropskou zimu a konec karibské uvolněnosti. Prostě návrat do reality.

Jsem šťastná a spokojená. Mohla jsem měsíc plout v nádherné části Atlantiku na tak výjimečné lodi, jakou je La Grace. Je to krásný zážitek na celý život. Poznala jsem nové kraje a zvyky. Setkala jsem se se spoustou milých, příjemných a zajímavých lidí. Bylo to super. Dík stálé posádce La Grace!

9. 1. Pondělí

Do Orly přilétáme na čas, transfer z Orly na De Golle v pohodě, nakonec jsem našla terminál 2D a odbavila se. Dávám si snídani, něco silnějšího na další cestu a vyřídila poštu. Potkávám se s fotografem Jirkou Kolbabou, který s námi plul na lodi.

Protivná celnice mi chtěla zabavit martinický rum z tranzitu, naštěstí to neudělala. Chudákovi za mnou, který letěl z Cayonu, pití zabavila.

Na letišti na mě čeká část rodiny a zima (3 °C). Rozdala jsem rum a šli jsme oslavit příjezd do blízké hospody.

Co se mi hodilo:

Informace o lodi La Grace: www.lagrace.cz

Letecké společnosti, které létají z Paříže na Martinik, St. Maarten a Guadalupe:

Air Caraibes (sledovat ceny cca 3-5 týdnů před plánovaným odletem několikrát denně - ceny mění), Air France a Corsair fly.

Na Martiniku a Guadeloupe platí telefonní tarif jako ve Francii.

Všude se bez problémů domluvíte anglicky, až na Martinik.

I když se na Sv. Lucii a SVG platí East Carribian Dollar (XCD) - EC$, není problém zaplatit v krámě normálně dolary či eury, zpět vrátí v XCD. V krámech berou jen menší bankovky - do 20 euro či dolarů. Vrací zpět kurzem, který se neliší od banky, někdy i výhodněji.

Vzít si i nějaké volnější oblečení, které se ve vlhku a teplu nelepí na tělo. Počítat s prudkými, krátkými dešti i v této době.

Bílý levný rum je lepší něčím zapít či ředit, samotný nic moc. Hnědý rum, dražší, se dá pít samotný.

Fotogalerie