Chaty a chalupy
Mapa Praha a okolí
V téj naší "Matičce stověžatéj"
„Zdravotní procházka“ zlínskou periferií na konci února bohužel mému pochroumanému levému kolenu vůbec nepomohla. Bolelo a bolelo a „mlsání“ tabletek ibalginu anebo diclofenacu jej utlumilo vždy jen na pár hodin. Cestou do zaměstnání, v práci i po ní jsem pajdal čím dál víc a už mi začínalo být jasné, že to bez prohlídky u specialisty ortopeda takhle dál nepůjde. Návštěvu u „dochtorů“ bylo nutno ale ještě o pár dnů odložit: na sobotu 16.března jsem totiž manželce slíbil, že s ní zajedu na návštěvu za její maminkou, kterou se před koncem loňského roku podařilo umístit do Domova se speciálním režimem v Unhošti. O umístění se přičinila hlavně Janina sestra Hana a ta nás spolu se svým druhem Vildou měla do Unhoště z Prahy (a zpět) odvézt autem.
Do „Matičky stověžaté“ ale bylo nutno se dostat vlakem, což v našem případě znamenalo cestu zlínským expresem, odjíždějícím z našeho krajského města před půl šestou ráno.
V Otrokovicích jsme museli přepřáhnout naftového „koně“ za elektrického. To sice chvilku trvalo, ale pak už se expres řítil (hoden svého názvu) opravdu slušnou rychlostí přes Hulín a Přerov do Olomouce, a odtud bez zastavení v Zábřehu na Moravě nejprve na okraj... a poté dál a dál do Čech.
Seděli jsme v kupé u okna, takže dívat se na co bylo, jenže dnešní počasí se moc nevyznamenalo.
(Nejprve bylo pod mrakem, posléze se převléklo do velmi proměnlivého kabátu a v Unhošti nám chvíli dokonce i pršelo.)
Praha nás po deváté hodině ranní přivítala sluníčkem a v nádražní hale nás čekal Janin synovec David se svou půvabnou dlouhovlasou přítelkyní Dominikou. Tohle setkání původně v plánu nebylo, jenže Hana s Vildou mohli kvůli pracovní vytíženosti do Unhoště jet až po poledni a „mladí“ se nabídli, že nám až do půl dvanácté budou dělat společnost a provedou nás městem. Já se tomu rozhodně ani napříč bolavé hnátě nebránil (foťák sebou pro strýčka příhodu stejně vezu), ale žena, která měla nohy ještě víc v háji jak já, si to nakonec s procházkou rozmyslela.
Od hlavního nádraží jsme se přesunuli Opletalovou ulicí na „Václavák.“ Jana si povídala s Davidem, já zase s Dominikou, ale musel se jí napřed omluvit, že zřejmě budu občas mluvit „českovalaštinou“ a pokud by mi nerozuměla, ať se důrazně ozve. Dívka pocházející z rakousko – britského manželství mluvila bezchybnou češtinou a navíc tento jazyk i soukromě učila, což mne tedy dost překvapilo. Kromě absolvování „pajdáku“ (já tedy jen tři roky pedagogického minima v Olomouci a ona školu celou) jsme našli společná témata např.v umění i v okolní architektuře. Ona ale ze všech stavebních slohů nejraději secesi. Navíc jí moje občasná mluva v rodném jazyce vůbec nevadila, protože má prý Valašsko ráda a jezdívala do Brňova u „Valmezu“, kde měla příbuzné.
Na nároží Opletalovy ulice a Václavského náměstí mne zaujal zcela nový moderní objekt, vklíněný mezi okolní historickou zástavbu, který jsem si z mé poslední návštěvy Prahy absolutně nepamatoval. Bodejť by také jo, když byl v podstatě dostavěn jen před pár lety!
Tady na Václavském náměstí má prý být první budovou přináležící již do 21.století a rozhodně si nemyslím, že by nějak negativně ovlivnila vzhled toho dlouhatánského rynku. Jiného názoru ale byla protestující občanská sdružení. Kvůli novostavbě totiž musel být zbourán dům bývalé Pražské akciové tiskárny (zbudovaný v konstruktivistickém duchu) a hlavně mohutný novorenesanční objekt „U Turků“ realizovaný dle plánů arch.Josefa Schulze roku 1881 a přestavěný ve stylu Art deco Bohumírem Kozákem roku 1920. Zvýšenou hladinu emocí protestujících proti jeho zbourání zapříčinila naprosto rozdílná vyjádření úřadů... a hlavní rozbuškou se stal fakt, že i přes veškerou snahu zúčastněných nebyl prohlášen za kulturní památku, takže jej roku 2017 nakonec demolice stejně neminula.
Autorem projektu nového Květinového domu na Václavském náměstí se stal architekt Jan Pokorný, jemuž se prý stal předlohou pro zdvojenou nárožní fasádu objektu nejmarkantnější zbytek hradu v městečku s přízviskem „Valašský betlém“ - válcová věž štramberské Trúby.
Spolu s Pokorným na plánech pracoval tým ze studia Chapman Taylor.
Budova je obložena spišským travertinem, fasádu má rozdělenou. Od prvního do druhého poschodí je rastrová, ta zbylá tvoří fasáda modulová. Přes všechna podlaží procházejí vlnité okrasné lamely. Mají zdůraznit pomyslné proudy energie, jenž byly architektům inspirací při projektu. Jejich cílem bylo zachytit nepřetržitý „cvrkot“ v objektu i okolí, především ale jeho ducha. Proto se původní název „Květinový dům“ změnil na The Flow Building, což právě vystihuje anglické slůvko flow. Označuje totiž nejenom „proudění“, dalšími jeho významy je „být připojený“, „vyladěný“ anebo „být v přítomném okamžiku.“
Po příchodu na Václavské náměstí se obloha zase zatáhla a znemožnila pěkný pohled na jeho horní konec s Národním muzeem a „Koněm.“ Naštěstí na nás bylo slunce při naší cestě do střední části rynku nejspíš zvědavé a ještě několikrát vykouklo a osvítilo nádherné fasády majestátních hotelů a paláců zdobících pravou stranu náměstí.
Na protilehlé straně se skvěl honosný objekt Paláce Rokoko, z jehož pasáže si nás měla po poledni vyzvednout Hana s Vildou. Tento fantastický dům stojí na nároží „Václaváku“ a Štěpánské ulice, je propojen s dalšími dvěma multifunkčními budovami a přízemní pasáž Rokoko spojuje Václavské náměstí s pasáží Lucerna. Palác patří k těm nejzajímavějším na celém rynku a vznikl roku 1916. Jeho průčelí má podobu geometrické secese a skleněná kupole tvoří kontrapunkt k prosté fasádě dvorního křídla. Na budově se střídají plochy omítky s jemným geometrickým vzorem a režným zdivem. Vystavěna byla podle projektu význačného architekta Emila Králíčka (věnoval se hlavně secesi a kubismu) pražskou stavební firmou Matěje Blechy.
V interiéru s divadlem „Rokoko“ nás překvapila úžasná stejnojmenná pasáž s obchody a kavárnou „Costa Coffee“, v níž jsme poté měli vyčkat příchodu našich starších Pražáků. Jana s Davidem se rozhodli, že si zde sednou, neboť toho mají hodně co probrat, a tak jsem na krátkou (asi hodinovou procházku) historickým centrem města vyrazil jen se svým bolavým kolenem a Dominikou.
Ze spodní části „Václaváku“ jsme zamířili přes ulici Na Můstku do Melantrichovy (na dálku byl vidět kostel sv.Havla) a na „Staromák“, zaplněný stánky prodejců, jenž opticky z jeho beztak nevelké plochy ještě kus ubíraly. Po prohlédnutí a nafocení památek - už zase pod notně zakaboněným nebem – jsem byl upozorněn na úzký průhled k Pražskému hradu. Poté jsme pokračovali Celetnou ulicí k Prašné bráně, obkoukli několik za ní zaparkovaných červených veteránů, a pak už jsme stanuli před nádherným secesním Obecním domem. Protože ten má Dominika ve velké oblibě, nakoukli jsme i do jeho interiéru. No a pak už nezbylo, než se ulicí Senovážnou a Jindřišskou pomalu vrátit nazpět za našimi partnery do kavárny v pasáží Rokoko.
Na Dominice jsem ocenil, že měla pochopení pro mé fotografické zastávky, ale zaskočila mne otázkou, když jsem dnes z Prahy tak nadšený, proč jsem zde tak dlouho nebyl.
Nakonec jsem jí prozradil, že jsem na ni zanevřel po mé poslední návštěvě, kterou jsem uskutečnil těsně po sametu. Jenže město za to nemůže, spíše moje blbost. Tehdy před více jak třiceti lety jsem se v Praze dopoledne zúčastnil literárního setkání začínajících autorů. Poté se toulal městem a v pozdním odpoledni navštívil restauraci „U Fleků“, kde jsem se zaseděl a s konzumací zrzavého moku to asi poněkud přehnal. Před hlavním nádražím pak v parčíku jménem „Šervúd“ plným bezdomovců naivně usedl na lavičku, na chvilku zavřel oči... no a když jsem se k večeru probral, zjistil, že jsem bez peněz, občanky, hodinek, aktovky i klobouku... a v kapse mi zůstal jen zpáteční lístek na Moravu!
Dominika se zasmála a konstatovala, že jsem asi byl v mládí „pěkný divočák“, což jsem jí nevyvracel, neboť cérka uhodila hřebík rovnou na hlavičku.
Po společném focení v kavárně „Costa Coffee“ (David pořídil i selfíčko) se s námi mladí rozloučili. My si ještě s Janou dali každý jedno obří kafé za stovku. Protože mne dlouhé čekání zmáhá, nechal jsem ženu sedět a šel protáhnout nožky pasáží Rokoko do pasáže Lucerna. A zde vytřeštil oči na sochu, která z kupole visela! Tento chcíplý kůň, visící nohami vzhůru a na jehož břiše sedí vévoda české země svatý Václav, je opravdu famózní. Autorem díla je známý kontroverzní umělec David Černý a sousoší z pěnového polysterénu zde děsí venkovany a malé děti od roku 2000.
Samozřejmě jsem hned utíkal za ženou, aby o něco takového nepřišla, a když jsem ji tam dovlekl a ona udělala pár fotek, oslovil nás známý hlas. Za námi stála její sestra s Vildou a po přivítání jsme se všichni odebrali ven k jejich vozu. Okolo „Tančícího domu“ a přes Karlovo náměstí jsme se pak přes most přehoupli na druhý břeh Vltavy, daleko za pražskými předměstími se stavili na oběd v Globusu a poté už ujížděli do Unhoště...
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí V téj naší "Matičce stověžatéj"
